Nechci si víc přát… jenom mě měj rád! 3.

Regyho klub

Někdy člověk udělá něco zbrklého, čeho po zbytek života lituje a vyčítá si to. Představte si osobu, která neuváženě sama sebe dostane do nebezpečné situace a následně se na sebe za to nepřestane nikdy zlobit. Osobu, která se po hlavě vrhne do víru odpornosti a zvrhlosti a poničí tím sama sebe… Máte to? Skvěle, tak už víte, jak přesně jsem se NEcítil!
Ano, uznávám, že jsem se choval jako totální idiot, ale to nic nemění na faktu, že jsem se takhle dostal blíž osobě, jejíž srdce mi bylo blízké. Sice jsem absolutně nepobíral, co zrovna on dělá na takovém místě, ale už mi bylo známé, že tady na té zastávce vystupuje. Možná byl z chudé rodiny a oni si nemohli jiné místo dovolit. Tady byly celkem levné nájmy.
A i kdyby to mělo jiný důvod, nehodlal jsem odejít. Musel jsem o něm vědět víc než dosud. Co dělá? Jaké má koníčky? Co jeho rodina? Má sourozence? Pokud ano, jaké? A co ten jeho zpěv? Vystupuje s ním někde? Má kapelu? Otázek se hromadilo a jediný, kdo mi mohl poskytnout odpovědi, byl on. Ten anděl v moři tmy. Ta zhrzená duše, marně bloudící krutým světem.
Ta osoba, která se stala jediným předmětem mého zájmu…

Zásadním problémem ale zůstávalo, že jsem ho nikde neviděl. Ať už jsem se rozhlížel, jak jsem se rozhlížel, jeho jsem nikde nespatřil. Zřejmě se zastávky odešel, jakmile vystoupil. A to bylo zlé! Možná dokonce utekl, protože věděl, že ho budu pronásledovat. Sakra!
V duchu jsem zaklel a bloudil očima po okolí. Hledal jsem nějaké vodítko. Něco, co by mi pomohlo ho nalézt. Cokoliv! K mé smůle tu ale nic takového nebylo.
Povzdechl jsem si. Stát tu takhle na místě by byl risk. Ale vydat se domů by byl také risk, protože tu přece jenom byla ještě ta šance, že ho tady najdu. Byla malinká, ale pořád tu byla.
Zamířil jsem proto do temných uliček ještě temnější čtvrti, která na mě působila dost tísnivě.
Peněženku jsem si pro jistotu dal do vnitřní kapsy bundy společně s doklady a víc jsem si utáhl popruhy batohu.
Kolem mě se k nebi tyčily vysoké, polorozpadlé ruiny budov, jež dříve jistě bývaly krásnými a honosnými sídly. Nyní tu však jen stály a čekaly na definitivní rozpad…
Míjelo mě mnoho tváří. Některé na mě hleděly nedůvěřivě, další ostražitě, jiné se zájmem. A některé si mě zase vůbec nevšímaly. Ale těch bylo velmi málo.

Nevím, jaká pravidla tu platila, ale rozhodně jsem nevypadal jako kluci mého věku, které jsem míjel. Většina z nich měla minimálně tři náušnice v každém uchu a snad padesát kérek na dost odhalených tělech. Raději jsem ani nepřemýšlel nad tím, čím se většina téhle mládeže živí. Děsil jsem se odpovědi. Co mě ale děsilo více, bylo to, že pokud už tu většina mladistvých pracovala… co tedy dělal on?! Nepatří snad mezi ně, že ne?! On přece nemůže spadat mezi tyhle lidi! On ne! Prostě ne! Zoufale jsem o tom sám sebe přesvědčoval. Můj anděl nemůže být takhle zvrhlý! Nikdy!
Zabočil jsem za roh ulice. Jak jsem tak kráčel dál a přemýšlel jsem, lidí kole mě začalo ubývat. Z rušného davu jsem se dostal do opuštěných míst, kde jsem minul člověka tak jednou za pět minut.
Polkl jsem a kradmo se rozhlížel. Neměl jsem tady z toho dobrý pocit. Tohle místo bylo ještě temnější a strašidelnější. Na zemi se povalovaly stříkačky, odpadky a použité kondomy. Zvedal se mi z toho žaludek. Jenom ta představa, co všechno se tady už muselo stát…
Krvavý flek na zemi přede mnou mi na klidu rozhodně nepřidal. Trochu jsem zrychlil svou chůzi, abych se dostal co nejrychleji někam jinam.

„Hej, Bille!“ zaslechl jsem za sebou hlas a prudce se otočil. Očima jsem se setkal s nějakým vysokým, ramenatým mužem, který postavou připomínal vyhazovače z nějakého klubu. Byl asi o dvě hlavy vyšší než já. Jeho trup zahalovalo zašpiněné tílko, které odhalovalo tetování draků na jeho ramenech. Zamrkal. „Aha… ty nejseš Bill…“ prohodil docela zklamaně a prohlížel si mě. „Ale seš mu podobnej! Co seš zač? Nějakej jeho příbuznej…?“
„Promiňte, ale asi si mě s někým pletete…“ řekl jsem po chvilce váhavě. Jaký Bill? O kom to mluví?
„Kdepak, kdepak!“ začal vrtět hlavou. „Kdybys neměl dredy, ale černý vlasy jak on, tak bys mu byl fakticky dost podobnej!“
Černé vlasy? Moment… Vybavil jsem si toho kluka. „Promiňte, nechci vás otravovat, ale nemohl byste mi Billa prosím popsat?“ mluvil jsem co nejopatrněji. Rozhodně jsem se necítil před tímhle hromotlukem v bezpečí. Kdyby chtěl, dokázal by mi pořádně vylepšit fasádu.
„Klíďo…“ pokrčil širokými rameny a jeho malé, modré oči se na chvilku zamyslely. „Na první pohled takovej hubenej ustrašenec. Má hnědo-zelený voči, černý, rozježený vlasy a chodí furt v černý. Vypadá trochu jak holka…“

Jeho popis sice nebyl moc přesný, ale já z něj vyvodil, co jsem potřeboval. „Znáte ho?!“ vyhrkl jsem překotně.
„No jasný,“ pokýval hlavou. „Toho tady zná každej, ne…? Nebo seš tu novej…?“ povytáhl tázavě jedno obočí.
„Ano, to jsem,“ povzdechl jsem si.
„Takže ho fakt neznáš?“
„Ne, znám ho! Jenom jsem nevěděl, jak se jmenuje!“ vyváděl jsem ho z omylu.
Nevypadal, že je z toho zrovna dvakrát moudrý. Už otevíral ústa, aby řekl nějaké svoje ‚moudro‘, ale já ho předběhl:
„Skutečně nechci obtěžovat, ale mohl byste mi říct, kde Billa najdu?!“ vychrlil jsem ze sebe spěšně.
Zamrkal. „No klíďo…“ ušklíbl se. „Seš slušňák, to se jen tak nevidí. A páč je to taková výjimka, tak ti s tím píchnu. Znáš Regyho klub?“
„Regyho klub?“ zopakoval jsem nechápavě. Proč mluví o nějakém klubu?
„Přesně,“ přitakal. „Takže neznáš, co?“
„Lituji, ale ne,“ zavrtěl jsem hlavou.
„Tak to mi asi nezbejvá nic jinýho, než tě tam vzít. Zelenáč jako ty tam netrefí. Ale koupíš mi za to drink, jasný?“ změřil si mě pohledem.
Ochotně jsem kývl. „Jistě. A… Bill bude v tom… Regyho klubu?“ zajímal jsem se.
„Jasná páka, zelenáči. V tuhle dobu tam je vždycky, žádnej strach. A teď už poď, nemám tolik času tu s tebou vykecávat…“ zamířil dlouhými kroky dál ulicí a já ho rychle doběhl.

Raději jsem mlčel a nic jsem neříkal, nechtěl jsem vyřknout něco nevhodného. Byl jsem z tohohle celého ale dost na větvi. Musím si to trochu urovnat. Začal jsem v duchu mluvit sám se sebou. Takže… Co jsem zjistil: osoba, kterou hledám, se jmenuje Bill. Je tu očividně velmi známý. A navštěvuje nějaký divný klub. Ale jaký klub? A co tam dělá? Kladl jsem si otázky. Mohl jsem se zeptat toho muže vedle sebe, ale na to jsem neměl odvahu. Že by pracoval jako barman? Ale nebylo by to v téhle čtvrti nebezpečné? Pokud by měl noční směny, pak ano. Podíval jsem se na hodinky na své ruce. Už je pět… ještěže rodiče nejsou doma. To jediné mě uklidňovalo. Ale co Samantha? Jak to, že mi už nevolala? Vždycky je taková úzkostlivá… Vytáhl jsem mobil z kapsy a zkusil jsem ho zapnout… nic… No jistě, vybitá baterka. Jak příhodné… Řekl jsem si ironicky a protočil jsem oči.
„Fajn, jsme tady,“ vyrušil mě z myšlenek velmi brzy mužům hlas.
Vzhlédl jsem od země a dost překvapeně jsem se podíval na velké černé dveře, nad kterými blikal ohromný nápis ‚REGY‘. Písmena měla jasné, neonové barvy, měnící se z fialové na růžovou, zelenou a modrou a zase zpátky.
Nervózně jsem se ošil a kousl jsem se do spodního rtu. Tohle se mi líbilo čím dál méně. Proboha… Proč mi to ze všeho nejvíc připomíná Bordel?!

autor: Ann