autor: Neilinka
(Bill)
Dorazili jsme na místo. Tichá, nepříliš hustě osídlená vesnička poblíž Hamburku se zdála ideálním místem pro první setkání. Bez velkého ruchu, s jednou odlehlou restaurací, která poskytovala výhled na oceán.
Byl jsem nadmíru rád, že veškeré informace o tomhle zmatku se nedostaly do bulváru, a tudíž jsme měli klid. Tohle si táta ohlídal. A já už moc dobře začínal chápat proč.
Vyhrabat se z auta mi vždycky chvíli trvalo, ale byli jsme tu první. Poslal jsem naše dovnitř vyřídit rezervaci a sám jsem se zatím ještě kochal výhledem a uklidňoval tak nejistou mysl. Přivřel jsem oči a vdechoval slaný mořský vzduch, který sem donášel lehký větřík. A pak jsem uslyšel přijíždět další auto.
(Tom)
Celou cestu jsem si nervózně poposedával a poklepával prsty na stehnech do rytmu hudby, co jsem měl puštěnou do sluchátek z mobilu. Byl to zoufalý pokus nějak zaměstnat mysl po dobu přemístění.
Jak jsme se začali vzdalovat od Hamburku a sjeli z dálnice na méně frekventované komunikace, cítil jsem, jak se okamžik pravdy blíží. Slunce bylo ještě vysoko, ale sem tam se zahalilo do plujících něžných mraků.
Otevřel jsem si okénko, abych nahnal do plic trochu čerstvého vzduchu a vánek způsobený úzkou škvírou mi dělal dobře. Chladil mi čelo a na chvíli se se mnou přestal točit svět. Tedy až do té doby, než jsem byl znovu donucen otevřít oči. Protože jsme zastavili.
Polkl jsem.
S výdechem jsem otevřel dveře a vystoupil před menší hospůdkou zapadlou do přilehlé zeleně. A pak jsem ho uviděl. Klučina, možná stejně vysoký jak já. Hubený, že bych si na něj mohl napíchat olivy, s nejistým pohledem, ale přesto nějak zvláštně uhrančivýma očima.
Zdálo se, že s bouchnutím dveří od auta sebou trochu trhnul, ale možná mi to jen tak přišlo. Jak jsem se k němu začal pozvolna přibližovat, snažil se na tváři vyloudit něco jako vlídný úsměv, ale ne, aby vypadal, že mu tahle situace přijde vtipná. Chápal jsem ho. Snažil jsem se o totéž.
(Bill)
Ve chvíli, kdy stříbrná Audina zastavila a zezadu vystoupil mladý kluk, sevřelo se mi srdce. Připadal mi jako celý táta zamlada, když mi ukazoval svoje fotky ze sportovních úspěchů. Paralyzovaný a neschopný pohybu jsem setrvával na místě, nešel jsem mu naproti. Jenže on to udělal za mě. Blížil se a s každým nepatrným krokem se mi víc a víc zdálo, že se mi totálně podlomí kolena, včetně toho zasádrovaného a já tady sebou prostě plácnu.
Jenže najednou stál u mě a hleděl mi přímo do očí. Konečně jsem si vzpomněl, že bych se měl nadechnout.
„Ahoj, ty musíš být Bill.“ Vypadlo z něj příjemným hlubším hlasem.
Trochu se mi ulevilo, když zahájil konverzaci. Přikývl jsem.
„Jo. A ty Tom.“ Lehce se pousmál. Jako by mě chtěl ujistit, že mi v příštích sekundách neutrhne hlavu. Podal mi na uvítanou ruku. Opřel jsem si druhou berli a nesměle vložil dlaň do té jeho. Cítil jsem jemný výboj elektřiny, když jsme se dotkli a oba nás to donutilo trochu sebou cuknout a zčervenat.
Pustili jsme se a chvíli jeden druhého zkoumali pohledem. Až teď jsem si všiml, že jedni rodiče stojí u auta a druzí zvědavě vykukují ze dveří. Otočil se a pochopil, co sleduju. Bez ptaní se nahnul pro moji berli a jemně mi pomohl do ní vložit ruku. Pak taktně došel stejnou rychlostí jako já ke starší generaci.
Byl tak křehký. Sádra na jeho noze ještě umocňovala celý tenhle dojem. Připomínal mi mámu. Ta byla stejná éterická bytost z pomyslného porcelánu, která by se mohla každou chvíli rozkřápnout, kdyby s ní někdo hruběji zacházel.
Možná proto mi nepřišlo divné ho jako první oslovit a pomoct mu, i když jsme byli oba kluci. Najednou jsem si přišel, že já jsem rozhodně tady ten silnější a že on by se sesypal, kdybych se na něj jen trochu ukřivděněji podíval.
Sice jsem to neměl v plánu, ale nutno podotknout, že se mi x-krát v hlavě honily myšlenky na to, že kdyby si nezlomil nohu, tak by se na to vlastně vůbec nemuselo přijít.
Ale když jsem ho viděl a pak ty dvě hlavy vykukující z restaurace… Věděl jsem, že někde hodně, hodně hluboko mu vlastně děkuju. I když jsem si nebyl jistý, jestli to budu někdy schopný vyslovit nahlas.
autor: Neilinka
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 3
Kluci to zatím zvĺádají opravdu dobře, bála jsem se nějakých scén, tak snad ještě nepřijdou. Moc se mi líbilo, jak si hned vzájemně všimli, že Tom je po svém biologickém otci a Bill po matce.
Těším se na další díl a jejich bližší seznámení!
Zatím se to vyvíjí dobře. Vypadá to, že rodinky by se mohly pokusit spřátelit. Jak tuhle situaci budou řešit do budoucna, to vážně netuším. Doufám, že kluky nebudou chtít najednou vytrhnout z jejich prostředí.
Osobně si myslím, že bych (jako matka) chtěla zpět svoje dítě, ale to, které jsem celá léta vychovávala a milovala, bych si chtěla taky nechat. Pekelná situace.
Díky, těším se na pokračování.
Bolo to krásne stretnutie. Bála som sa rozpakov alebo nejakého neurčitého hnevu… vyzerá to tak, že by sa mohli spriateliť a nejako dohodnúť na stretnutiach. Kto vie aké to môže byť stretnúť po toľkých rokov ozajstných rodičov… určite to je pre všetkých poriadne zložité. Veľmi sa mi páčilo ako Tom ohodnotil Billovu krehkosť:) Ďakujem za krásnu kapitolu a teším sa na ďalšiu.
Krásné setkaní moc se těším na další díl.
Jsem ráda, že zatím všechno probíhá hladce. Taky jsem se bála nějakých scén a nebo třeba toho, že by se kluci nemuseli mít vzájemně rádi kvůli celé té situaci. Szrašně se těším na další pokračování, protože jsem zvědavá, jak to bude probíhat. Tahle povídku rozhodně bude emotivní, protože jde o tak křehké téma a já se na to rozhodně těším. 🙂
A Tomův popis Billovy křehkosti byl vážně hezký. A moc mě potěšilo, že s kluci zatím sedli! 🙂
Děkuji za díl! 🙂
Www! Tak zatiaľ to vyzerá dobre. Veľmi dobre. A štýlom písania, aj samotnym dejom. Len tak ďalej, netrpezlivo čakám, ako to bude pokračovať.
Zatiaľ sa to vyvíja dobre a hlavne pokojne, bez nejakých scén. To, ako si hneď na tom druhom všimli podobnosť s rodičmi bolo pekné a ako Tom ohodnotil Billovu krehkosť 🙂
Ďakujem za časť a teším sa na ich bližšie spoznávanie.