New Teacher 1.

autor: Bína

Ahojky 🙂 Tato povídka je alternativa k povídce My student. Tato kapitola je hoooodně podobná prvním třem kapitolám My student, ale jsou tam zásadní dějové rozdíly. Skvělé je, že povídku My student číst ani znát nemusíte, protože s tím nemá vlastně nic společného. Děj bude úplně jiný. Povídka My student je moje, a teď jsem se rozhodla ji předělat, protože jsem ji nedávno četla a upřímně se mi vůbec nelíbí, jak skončila 😀

Zhluboka jsem se nadechl a vkročil do žluté budovy. Hodiny zavěšené uprostřed chodby ukazovaly půl osmé ráno, což byl jeden z důvodů, proč chodba byla prázdná a u skříněk nebyl téměř žádný student. Vyšel jsem po schodech a prošel další dlouho chodbou. Na konci byly velké dveře a na nich jmenovka. Nadechl jsem se a zaklepal.

„Dále.“ Ozvalo se téměř okamžitě. Vzal jsem za kliku a otevřel dveře, poté vstoupil.

„Dobrý den, pane řediteli.“ Slušně jsem pozdravil a stydlivě sklopil hlavu. Řekl bych, že to ani nebylo stydlivostí, ale respektem. Ředitel byl starší, tlustší, malej pán, ale i tak z něj šel strach. Aspoň pro mě, vzpomínám si na svá mladá léta, kdy jsem chodil na střední a ředitel byl vždy někdo, o kom se vedly spíše legendy, ten, kdo ho viděl na vlastní oči, byl v průseru a tak vůbec byl spíše mytická bytost.

„Dobrý den. Posaďte se.“ Ukázal na křeslo naproti němu. Jen jsem přikývl a posadil se.

„Takže, pane Trümpere, tady mi podepište pár papírů.“ Podal mi tři papíry, které jsem ihned podepsal a vrátil mu je. Šlo už jen o formality, vše mi bylo vysvětleno minulý týden. Mytická bytost.

„Dobře. To bychom měli. Teď pojďte prosím za mnou.“ Vstal a vyšel z kabinetu, následoval jsem ho chodbou, potom nahoru po schodech, až jsme se zastavili uprostřed chodby, kde byly bílé dveře. Dal klíč do zámku a otevřel.

„Toto je váš kabinet. Bude tu s vámi ještě jedna kolegyně, ale je nemocná, takže nejbližší měsíc tu budete sám. Tady je klíč.“ Podal mi malý klíček do ruky a pokusil se o milý úsměv. Byl spíš děsivý.

„Děkuji.“ Úsměv jsem mu oplatil a vešel do kabinetu. Byl vcelku malý, ale útulný. Naproti dveřím bylo velké okno a u něj prázdný stůl. Na pravé straně byl další stůl, ovšem zarovnaný sešity, fotkami a různými věcmi. Na druhé straně pak byly dvě skříně, jedna prázdná pro mě. Celý kabinet byl vymalován oranžově. Útulný.

„No doufám, že se vám tu bude líbit. Rozvrh máte na stole. Vítám vás na naší škole.“

„Oh, děkuji. Myslím, že tady mi to bude vyhovovat.“ Naposledy jsem se usmál, potom zaklapl dveře a nechal mě tu samotného. Skvělý.

Našel jsem dveře a zamířil ke svému autu. Jsem zvědav, kolikrát se mi podaří se ztratit. Je to tady jako v bludišti. Otevřel jsem kufr a vzal krabici s věcmi. Moc jsem toho neměl, už jen proto, že učitele nedělám příliš dlouho a na svém bývalém pracovišti jsem se zdržel sotva půl roku. Za to může můj ex, nevím, kam na ty kretény chodím. Do jedné ruky jsem vzal krabici a igelitku, do té druhé svoji kabelku a zabouchl jsem kufr. Zamkl jsem auto a vydal se ke škole. Bylo to docela těžké, první hodina mi začínala za necelých deset minut, a ke všemu jsem se ztratil. Teda já se neztratil, jen jsem si trochu zašel a párkrát odbočil jinam. Prošel jsem stejným schodištěm jako poprvé, akorát, že teď jsem stál úplně jinde. Podíval jsem se dolů ze schodů a tam, o tři patra níž, se na hlavní chodbě promenádoval houf studentů. Opravdu tu začalo být živo. Studenti hledali své třídy nebo prostě jen postávali na chodbách a o něčem debatovali.

Zhluboka jsem se nadechl a sešel o patro níž. Pod schody jsem zabočil vpravo a poté vlevo. Začínalo mi to tu být povědomé, musím být blízko. Začalo zvonit a většina studentů se sebrala a odešla do třídy. Fajn, aspoň se vyhnu pohledům. Jenže přijdu na svoji první hodinu pozdě, jak si mám pak získat respekt studentů asi? Znova jsem zahnul za levý roh, když v tom jsem do někoho narazil.

„Neumíš dávat pozor?!“ Rozkřičel se na mě tak osmnáctiletý mladík v hoperským oblečení a s černými copánky na hlavě.

„Já… já, omlouvám se. Nebylo to schválně.“ Okamžitě jsem si dřepnul a začal sbírat vysypaný věci z krabice.

„Pff, teplouši.“ Slyšel jsem ho říkat ještě nějaké nadávky, ale to jsem si už urychleně vše posbíral a byl rozhodnut najít svůj kabinet. Najednou jsem se cítil jako na střední, všemi přehlížený a musející snášet všechny posměšky. Takový frajírky, jako je on, už znám, ale teď jsem učitel a respekt bude mít on ze mě. Pokud ho budu učit a já doufám, že ne.

Po dalších pěti minutách, během kterých zvonilo na hodinu znovu, jsem našel kabinet. Věci jsem hodil na stůl, popadl svoji kabelku, sešit na matematiku, rozvrh, zkontroloval se v zrcadle a vydal se hledat učebnu. Když jsem přišel k učebně číslo 115, ozýval se z ní neuvěřitelný křik a rámus, v té chvíli jsem měl sto chutí utéct někam hodně daleko a už se nikdy neukázat. Banda puberťáků a učitel, co se jich bojí. Jen nesmím dát najevo svůj strach, jinak je po mně. Debilní zaměstnání. Měl jsem jít učit do školy, ti vypadají aspoň jako andílci, ale tihle puberťáci se ani nesnaží skrýt, že jsou ďáblové. Nadechl jsem se a vzal za kliku.

Vešel jsem do třídy a proletěl kolem mě nespecifikovatelný předmět.

„HEJ! KLID!“ Křikl jsem do třídy a v tom všichni utichli a posadili se. Je pravda, že z nich mám strach, ale pokud ho dám najevo, budou ze mě mít prdel a nebudou mě brát vážně. Je to sice nevyhnutelné, ale proč to neoddálit ještě o pět minut? „A zdravit nebudete?“ Všichni se poslušně zvedli, já mezitím přešel ke svému stolu a položil si na něj věci. Porozhlédl jsem se po třídě a všiml si skupinky asi deseti lidí sedících v zadních lavicích. Byl tam i ten kluk, do kterého jsem narazil, a k tomu ještě další jemu podobný a samozřejmě skupina holek. To bude boj. „I vy vzadu se laskavě postavte.“ Dva z nich protočili oči, ale zvedli se. „Posaďte se.“ Všichni se usadili a po třídě se roznesl šum. Posadil jsem se také a zapsal do třídnice. „Tak začneme.“ Postavil jsem se a přešel k tabuli. Neunikly mi jejich zvídavé pohledy. Přeci jen nejsem jako typický učitel, boty na podpatku, moderní oblečení, černé líčení, černé vlasy perfektně nagelované nahoru a k tomu si sem přijdu s kabelkou. Jsem sebevrah.

„Jmenuji se Bill Trümper a jsem váš nový učitel na matematiku a biologii. Taky zastupuji vaši třídní učitelku, než se vrátí, takže omluvenky noste ke mně, budu se snažit vám vyjít ve všem vstříc, pokud i vy vyjdete vstříc mně. Od vaší bývalé paní učitelky jsem dostal vaše písemky a známky z obou předmětů, tudíž vím, jak jste na tom. Ovšem u mě začínáte s čistým štítem, bylo mi řečeno, že se zde najde pár lidí, se kterými to nepůjde, ale nevidím důvod, proč vás trestat za něco, o čem já nic nevím. Známky na tohle pololetí jsou uzavřené a spolu začneme známkami na druhé pololetí.“ Setkal jsem se s nesouhlasným zamručením celé třídy. Taky jsem zaznamenal, jak mě ten kluk z chodby propaluje nenávistným pohledem.

„Dobrá, zkusíme si něco vypočítat. Chci zjistit, jak na tom jste.“ Vzal jsem fixu do ruky a začal psát na tabuli první příklady, co mě napadly. „Až to budete mít, řekněte.“ Posadil jsem se zpět na židli a začal počítat taky. Sem tam jsem pokukoval po třídě. V prvních lavicích všichni počítali, někteří dokonce už měli dopočítáno, v zadních lavicích si šeptali a vlastně vůbec nepsali. Cítím problémy.

„Jestli tedy máte vypočítáno, půjde mi to někdo napsat na tabuli. Neznám vás, takže někoho vyberu náhodně.“ Prosím, ať vyberu někoho chytrého.

„Dobře, takže co třeba…“ našpulil jsem pusu. Chytrýho, Bille, chytrýho! „Tom Kaulitz.“ Podíval jsem se do třídy, ale to už na mě šokovaně civěly dvě velký čokoládový kukadla ze zadní lavice.

„Já… já. Pane učiteli?“ Nechápavě mával rukama a naprázdno otvíral pusu. Musel si být zatraceně jistý, že ho nevyvolám, když ho to tolik vykolejilo. Osud.

„No prosím, pojďte, Tome.“ Usmál jsem se a podával mu fixu, zatímco on se šoural ke mně.

Nemohl jsem si nevšimnout, jak mu drobná blondýnka strčila po cestě do ruky papír.

Vzal si ode mě nedůvěřivě fix a začal psát na tabuli. Snažil se nenápadně opisovat z toho papíru, proto jsem mu to ještě ulehčil a šel se projít po třídě. Díval jsem se, jak to mají ostatní vypočítané a zjistil jsem, podle mých dřívějších předpokladů, že zadní lavice nespolupracují. Jak se dalo čekat. Podíval jsem se na hodinky a zjistil, že za pět minut zvoní a Tom akorát dopočítal. Otočil se ke mně se svým frajerským úsměvem a založil si ruce na prsou. Přešel jsem k němu a vzal si od něj fixu. Okamžitě jsem vše začal přepočítávat. Jak jsem si myslel, díky jeho opisování tam nadělal spousty chyb, třebaže jen změnil jedno číslo nebo desetinou čárku, ale i tak mu to změnilo celý výsledek. Nakonec měl čtyři příklady z dvanácti dobře.

„V kolik dnes končíte, Tome?“ Frustrovaně se na mě podíval.

„Ve dvě, proč?“ Teď si začne hrát na drsňáka? No bezva.

„Ve dvě pět buďte u mě v kabinetě.“ Odfrkl si a chtěl něco říct, ale začalo zvonit. Jen jsem se usmál, urychleně si vzal věci a vypařil se.

Takhle se to táhlo celý den. V každé třídě se našel nějaký frajírek, dokonce někteří byli i dost drzí, ale co od nich čekat. Nejlepší byly hodiny biologie, která mě bavila daleko víc než matika a taky děcka bavila daleko víc. Ve dvě hodiny jsem seděl v kabinetu a rovnal si stůl už po třetí. Z nějakého důvodu jsem byl z Toma nervózní. Je to jen neškodný student, ale co když zas tak neškodný není? Má docela svaly, kdyby chtěl, mohl by mně bez problémů jednu vrazit. Ovšem jsem vyšší než on. A je jisté, že mám těžší boty, takže bych mu mohl nakopat prdel. Podíval jsem se na hodinky a zjistil, že je půl třetí. Myslím, že dnes se již ctihodného pane Kaulitze nedočkám.

Celý týden utekl šíleně rychle, děcka byla převážně skvělá. Dokonce i ti frajírci si mě ve většině tříd oblíbili a vycházel jsem s nimi. Na první týden úspěch. Jen třída, které jsem suploval třídního, mě dosti ignorovala. Za celý týden nikdo nepřišel, a když jsem tam byl pro omluvenky, vypadalo to, jako bych byl vetřelec. Co se dá dělat. Normálně by mě snad i těšilo, že je pátek, ale zrovna dnes mám další hodinu v té třídě. Vlastně tam mám hodinu každý den, jen se to nějak přeházelo a nebýt mých návštěv, neviděl bych je. Už od pondělí přemýšlím, zda bych měl Toma potrestat za to, že nepřišel, nebo ne. Nakonec jsem se rozhodl, že poslední hodinu v pátek se mi nechce nic dělat, natož pak domlouvat nějakýmu puberťákovi, a raději pustím film. Po zvonění jsem vešel do třídy a oznámil, že za deset minut se sejdeme před školní knihovnou, kde mají dvd. Sám jsem si zašel pro věci do kabinetu a pak jsem šel hledat klíče. To mi chvíli zabralo, ale během patnácti minut jsem byl u knihovny. Celá třída tam stála, jako prvního jsem pohledem vyhledal Toma. Stál v hloučku svých přátel a kolem pasu majetnicky objímal drobnou černovlásku. Odemkl jsem jim dveře a nechal je vejít. Zavřel jsem za námi a než se oni usadili, zapnul jsem dvd.

„Dnes výjimečně se podíváme na film, v látce jste napřed, ale i tak tohle berte jako varování. Hlavně vy, dámy, pokud máte v oblibě odevzdávat se prvnímu muži, kterého potkáte.“ Jen jsem se ušklíbnul. Moc dobře znám reakce na tento film, ale vidět to musí, terapie šokem.
Pustil jsem film, sám jsem se usadil ke svému stolu a začal vyřizovat papíry. Jen co se učebnou ozval bolestivý výkřik rodičky z filmu, třídou se neslo zděšení. Jo, pustil jsem jim film o porodech, ale co, máme brát rozmnožování a není nic lepšího, než je připravit na to, co je čeká. Zvláště pokud budou pokračovat v opíjení na mejdanech a následným sexu s cizími lidmi a že tohle je to nejmenší, co se jim může stát.

„Pane učiteli?“ Objevil se vedle mě Tom.

„Ano?“ Podíval jsem se na něj. Vypadal, že každou chvíli bude zvracet.

„Můžu na záchod?“

„Jistě.“ Usmál jsem se a on se rozběhl ze třídy ven. Největší drsňák, aha.

Uběhlo patnáct minut a Tom nikde. Že by mu bylo až tak špatně? Ostatní se do toho celkem zažrali, tak jsem se zvednul a rozešel se k wc. Otevřel jsem dveře a vešel dovnitř. Bože, cítím se, jako kdyby mi bylo patnáct. Bille, jsi debil. Po cestě jsem se zkontroloval v zrcadle a uviděl Toma sedět na radiátoru. Nejen, že si dopisoval smsky, ale on kouřil!
„Ehm.“ Odkašlal jsem si a založil ruce v bok.

„Moment, kámo.“ Ani nezvedl oči a dál cvakal. Přešel jsem k němu blíž a vzal mu cigáro z pusy.

„Kámo, máš problém.“ Zvednul hlavu a pootevřel pusu. Tak tohle už si vypije. „Zdržel jsem se?“ Nevinně se usmál. To si myslí, že jsem úplný pitomec?

„Zdržel? Půjdeš se mnou!“ Rozešli jsme se zpět ke knihovně, vypnul jsem film a ostatní poslal domů. Tom po té své partičce jen hodil znuděný pohled.

„Vem si věci.“ Sám jsem si posbíral věci, pak jsem zamkl a společně s Tomem se rozešel ke svému kabinetu. Sice jsem měl v plánu odsud hned zmizet, ale tohle mu už neprojde. Odemkl jsem kabinet a pustil ho dovnitř. Položil jsem si věci a posadil se.

„Tak si sedni.“ Ukázal jsem na židli vedle mého stolu. Celou dobu byl až podezřele potichu, snad tušil, jaký má problém. Kouřit na záchodě a ještě se nechat nachytat. To je snad úplně pitomý?

„Nejen, že neumíš počítat, opisuješ a myslíš si, jak to nevidím, ale ty jsi ještě tak blbý, že kouříš během poslední hodiny na záchodě?“ Nevěřícně jsem zakroutil hlavou.

„Vy o tom víte?“

„Samozřejmě, když si od ní bereš tahák, buďte méně nápadní.“

„Zavedete mě k řediteli?“ Podíval se na mě a měřil si mě pohledem.

„Ne. Dnes tu již není a ty už to nikdy neuděláš, protože jestli tě znovu načapu já nebo kdokoli jiný, budeš z toho mít leda tak vyhazov ze školy.“ Ok, teď přeháním, ale snad mu to doklapne. „Budu si na tebe dávat pozor, jasný? A teď mi tu spočítáš nějaké příklady, chci vědět, jak jsi na tom doopravdy.“ Podal jsem mu papír s úterní písemkou.

„Ale já už musím.“ Začal.

„Ne, nemusíš. Počítej.“ Vzal jsem písemky z biologie a začal je opravovat. Aspoň budu mít o víkendu volno. Tom počítal a pak na mě jen zíral. Povzdechl jsem a podíval se na něj, rychle sklopil oči a počítal dál. Já vím, že nejsem starý hnusný učitel, ale zírat na mě taky nemusí. Po půlhodině měl dopočítáno a postrčil papír ke mně s vítězným úsměvem na tváři. Hned jsem se dal do opravování.

„Tome? Ty nechápeš to učivo?“ Přísahal bych, že jsem v jeho očích viděl takové ty rošťácké plamínky a přes jeho tvář přeběhl úšklebek.

„Nechápu, pane učiteli.“ Sklopil stydlivě hlavu, čímž působil tak nějak roztomile.

„Možná by ses na to měl podívat doma nebo se někoho zeptat.“ Podíval se na mě, jako kdybych se zbláznil.

„Zeptat? To nemůžete ani myslet vážně.“

„Oh, já zapomněl, zranilo by to tvoje ego.“ Ušklíbnul jsem se a podal mu papír zpět.

„A nemohl byste mi to vysvětlit vy?“ Usmál se na mě.

„Já? Nemůžeš se zeptat někoho ze spolužáků, ale doučování od učitele ti nevadí?“ Zvláštní.

„No, kdyby to bylo tajný doučování. Nikdy by o tom nemusel vědět.“ Najednou z něj nebyl ten frajírek ze třídy, ale vcelku normální, milý, sladký kluk. Tohle bude snad jako akta X.

„Mmm… no, Tome, nevím, jestli najdeme čas, který by vyhovoval nám oběma.“

„Já můžu v pondělí od dvou.“ Usmál se, ale hned mu úsměv zmizel, když si uvědomil, co řekl.

„Zajímavé, teď v pondělí jsi nemohl.“ Usmál jsem se nad svým vítězstvím.

„No… já… ehm, zapomněl?!“ Ty mě sereš, Kaulitzi.

„Zapomněl?“

„No, upřímně se tě bojím. No pochop, nejsi jako ostatní učitelé. To, jak vypadáš, jak se chováš, to že jsi gay. A vůbec všichni na škole tě mají rádi, jsi učitel, měli by tě nesnášet.“ My si tykáme? A mají mě rádi? Juchů!

„Nechci ti dělat naschvály, Tome, ale musíš se podle toho také chovat ty.“

„Já vím, budu se snažit. Přísahám. Ale nechci před třídou, víš, teď tam jsem celkem důležitý.“ Protočil jsem oči.

„Tome, popularita není všechno. Ale pokud chceš, můžu tě doučovat tajně.“ Co s ním mám jinýho dělat?

„Jsi skvělý, tušil jsem to.“ Tak teď fakt nevím, jestli mu to tykání zatrhnout, nebo ne.

„Jdeme domů.“ Posbíral jsem si věci a vydal se s Tomem v patách na parkoviště.

„Díky, pane učiteli, za doučování. V pondělí.“ Usmál se, mávnul a zmizel. Bezva, tohle bude průser.

Jako každé sobotní ráno jsem vstával kolem dvanácté, takže bylo už spíš poledne. Ale nemohl jsem si pomoct, musel jsem celý ten týden dospat. Došoural jsem se do koupelny, kde jsem se na hodinku naložil do vany. Je to takovej můj víkendovej rituál, pokaždé když vstanu, jdu na hodinu do vany, pak až se proberu. Zhruba po hodině jsem vylezl a oblíkl se. Malovat se nemá smysl, proto jsem jen přečesal vlasy a zamířil do kuchyně. Rozhodl jsem se pro špagety. Nemám rád, když musím vařit složitý jídla a špagety jsou nejjednodušší řešení. Po obědě jsem zalehl k TV a zůstal tam až do šesti do večera, pak se ozval zvonek. Rozešel jsem se ke dveřím, kde stál Andreas, můj nejlepší kamarád. Tohle bude náročný večer.
„Čau, pojď dál.“

„Čau.“ Vešel dovnitř, hodil bundu na věšák, boty do botníku a rozešel se k mé ledničce. Já se uhnízdil zpět k televizi.

„Kam ses tak vyfintil?“ Houkl jsem na něj do kuchyně, ale to už si sedal vedle mě.

„Jdeme na párty.“ Oznámil mi.

„Jdeme? Já nikam nejdu.“

„Ale no tak, Bille, přeci mě nenecháš jít samotného. Víš, co dělám, když se opiju. Navíc ti musím ukázat město, jsi nový.“ Uchechtl se. Jasně, to si pamatuju z minula, když se naposledy opil, tvrdil, že jsem jeho otravná holka a stále hledal moje prsa.

„Jo, to si pamatuju, ale stále si nemyslím, že bych chtěl někam jít.“

„No tak, bude zábava.“ Jako vždy.

„Jako bych se s tebou někdy nudil.“ Protočil jsem oči.

„No tak šup, oblíkat se.“ Šťouchl do mě a přepnul program.

„Fajn.“ Zvednul jsem se a šel do ložnice. Je horší než děcko, když něco chce. A jak to dopadne? Ožere se a já ho potáhnu domů.
Otevřel jsem skříň a začal se v ní přehrabovat. Nakonec jsem vytáhl černý úzký džíny, bílý tričko a koženou bundu. Všechno jsem si oblíkl a zavítal do koupelny. Vlasy jsem si sčesal dozadu a přelakoval. Nalíčil jsem se jako vždy, černá tužka a stíny. Když jsem se vrátil do obýváku, Andreas byl rozvalenej přes celej gauč a žral brambůrky. Kdo to uklidí?

„Myslel jsem, že chceš někam jít.“ Zvednul hlavu a okamžitě se postavil na nohy s přihlouplým úsměvem.

„Jasně, jdeme.“ Obul jsem si kozačky na menším podpatku a vzal si s sebou jen peněženku, mobil a klíče do kapsy. Nehodlám někde tahat tašku a pak ji ztratit, na to ji mám až moc rád.

Po půlhodině – zastavovali jsme se pro jídlo, nechápu, kam všechno jídlo Andy dává a že ještě neprasknul – jsme byli u baru. Vypadalo to celkem dobře.

„To bude zábava.“ Tetelil se blahem a mířil k baru, jen jsem ho následoval. Sedl jsem si na jednu ze židlí u baru a objednal si drink. Andy se okamžitě vypařil na parket, chvíli jsem ho sledoval, ale pak mě to přestalo bavit. Kdo se taky má pořád dívat, jak se předvádí. Napil jsem se a rozhlídl se po okolí. Aspoň tu nevidím své studenty. To tady budu čekat, než se Andreas ožere, pak ho dopravím domů, a nakonec sebe do postele. Ještě že nejsem autem, aspoň můžu pít.

Bože, to je život.

„Ahoj Billí.“ Najednou mi někdo šeptal do ucha.

„Co?“ Otočil jsem se a tam stál Deny.

„Bože, co tady děláš?“ Vyštěkl jsem na něj. Tak aby bylo jasno, já se kvůli tomuhle debilovi přestěhoval do jiného města, změnil zaměstnání, opustil přátele a on je tady?

„Taky tě rád vidím.“ Přisedl si. Takovejch barů po městě a on musí zrovna sem. Ignoruj ho.

„To je náhoda, zrovna jdeme oba do stejného baru.“

„Ty jsi mě sledoval?“

„Sledoval? No tak, Bille, já? Jak bych mohl.“ No to zní velmi důvěryhodně.

„Jasně.“ Napil jsem se a zvedl se.

„Kampak?“ Zvedl se se mnou.

„Co nejdál od tebe.“ Vydal jsem se přes parket k jednomu z boxů. Sedl jsem si, jenže hned za mnou si přisedl i Deny.

„Trochu soukromí, skvělý. Takže jak se ti líbí v nové práci?“

„Vlastně se mi tam líbí hodně, je to daleko od tebe. Navíc mají hlídače a ty se tam nedostaneš.“ Ušklíbnul jsem se a napil se svého úžasného drinku.

„Ale no tak, už si přestaň hrát na uraženého. Vždyť se nic nestalo.“

„Nic? Děláš si srandu?“ Vyjel jsem na něj. Kretén.

„No dobře, ale tak odpustit mi to už můžeš, né.“ Položil na mé stehno svoji dlaň, kterou jsem hned setřásl.

„Nemůžu! Už nikdy, chápeš?! Vypadni ode mě.“ Natiskl se ke mně ještě víc, takže mi šeptal do ucha.

„Líbí se mi, když mě odmítáš.“ A líbnul mě na krk, to už jsem nevydržel a jednu mu vrazil. Chytl mně ruku a svojí rukou mě chytl pod krkem.

„Tak hele, tohle jsme si nedomluvili. Uklidni se, nic se ti zatím nestalo! Okamžitě přestaň s tou tvojí komedií, už mě to nebaví. Odteď jsi zase můj přítel, rozumíš?“

„Už nikdy nebudu tvůj přítel! NIKDY! To mě radši zabij.“ Najednou něčí ruce chytly Denyho a odtáhly ho ode mě, dál už jsem jen viděl, jak Deny dostal pěstí a sbírá se ze země. Načež si ke mně přisedl Tom.

„Dobrej, pane učiteli. Bavíte se?“ Vesele se usmál jakoby nic, to jen já na něj čumel jak puk.

„Jsi v pořádku?“ Teď si mě už starostlivě prohlídnul. „No tak.“ Usmál se a zavřel mi pusu. „Ok? Nic ti neudělal?“

„Ne… ne, já děkuju, Tome.“ Tohle bych od něj nečekal.

„Není zač, tvůj přítel? Bývalý?“ Nedočkavě se na mě díval.

„Bývalý. Je to blázen.“ Zatřásl jsem hlavou.

„Co ti udělal? Teda nechci vyzvídat, já jen, jestli by ses chtěl svěřit.“

„Klasika, bydleli jsme spolu, chodili spolu dva roky, on mě podvedl, já na to přišel, rozešli jsme se, on mě sledoval, změnil jsem práci, město a teď je tady. Asi se ho už nezbavím.“ Povzdechl jsem si. Proč si vybírám takové debily?

„Aha, chápu, neodbytný bývalý.“

„Tak nějak.“ Přikývl jsem. „Nerad bych tě nějak zdržoval nebo něco.“

„Já bych spíš nerad zdržoval tebe, kámoši se beze mě obejdou na chvíli.“ Zaculil se.

„Už se mě nebojíš?“

„Jen trochu, jsem z tebe nervózní.“ Uchechtl se. Nápodobně, i já z tebe jsem nervózní a nechápu proč.

„Už ti bylo osmnáct?“

„Jo, už celkem dávno.“ Zasmál se.

„Fajn, zvu tě na panáka.“ Hned jsem poručil barmanovi, který procházel kolem, a během pár minut před námi stály dva panáky. Jen jsme si ťukli a hned v nás zmizely.

„Jsi tu autem?“

„Ne, jen s kámošem. On chtěl jít ven a ukázat mi město, jinak řečeno jít se ožrat do klubu.“

„To je hodný kamarád. Ukázal ti nejlepší klub tady.“ Mrknul na mě a upil ze svého pití.

„Jo to on je.“

Překvapivě jsme se celý večer výborně bavili. V tom klukovi je víc, než se na první pohled zdá. Dokonce jsme byli i tancovat, je to úžasný partner, taneční. Bylo mi s ním skvěle. Kolem druhé ráno jsme se rozhodli jít domů, Tom mě chtěl doprovodit, proto jsme šli nejdřív ke mně.

„To není fér, abys mě doprovázel, a pak šel domů sám. Měl bych tě doprovodit taky nebo tak něco.“ Stáli jsme přede dveřmi od vchodu.

„No tak to bys ty mohl doprovodit mě a já pak zase tebe, ale to bysme takhle chodili po městě až do pondělí, než bysme museli do školy.“ Zasmál jsem se.

„To je pravda. Tak co kdybys ještě zaskočil ke mně?“ Být zcela střízlivý, tak se ho ani neopovažuju na něco takovýho zeptat.

„To bych rád.“ Usmál se, ale to já už otvíral dveře. Nastoupili jsme do výtahu a já zmáčkl šesté patro. Jak se výtah rozjel, oba jsme se na sebe vrhli. Celý ten večer jsem toužil ochutnat jeho rty, a teď se mi to konečně povedlo. Jak jsem předpokládal, sladké, ale trochu nahořklé od alkoholu.

autor: Bína