Live my life 4.

(Bill)

Nakráčeli jsme všichni společně do restaurace a došli k zarezervovanému stolu. Ne, že by tu bylo zrovna narváno, ale chtěli jsme mít jistotu. Aspoň nějakou, když všechno ostatní prostě vlálo v nekonečně ironickém tanci osudu.

Táta si odkašlal a chopil se slova.

„Zdravím. Jmenuju se Gordon a tohle je moje žena Elsa. Společně s Billem jsme rádi, že jste přijali naše pozvání a mohli jsme se tu dnes všichni setkat.“

„Děkujeme. Vážíme si toho. Tohle je Tom. Já jsem Simone a to je můj muž Jörgen.“

Absolutně jsem se nechtěl dostat do chvíle trapného ticha, tak jsem se raději hned po představení začal usazovat. Nikdo nevěděl, kdo mi má pomáhat dřív. Děkoval jsem na všechny strany. Naštěstí vzápětí přišel číšník s jídelním lístkem a dal nám možnost objednat pití.

Konečně jsem dostal svoji neperlivou vodu. Normálně bych asi sáhl po kole, ale představa říhání po bublinkách mě v tuhle chvíli zrovna moc nelákala. Tom, který skončil u džusu, nejspíš myslel na podobné věci. Rodiče si objednali nealkoholické pivo. Dychtivě jsem polkl několik doušků čiré tekutiny a svlažil tak vyschlé hrdlo.

Sem tam jsme po sobě házeli zkoumavé pohledy, ale víceméně se každý zabýval výběrem svého nadcházejícího chodu. Měl jsem pocit, že do mého staženého žaludku se nevejde ani zrnko hrášku, a navíc jsem absolutně netušil, co bych si měl vybrat.

„Omlouvám se, že ruším. Jen, nejsem si úplně jistý, zda v tuhle chvíli něco pozřu a možná bych si raději prozatím povídal a jedl až později, kdyby vám to nevadilo.“ Netuším, kde se ve mně ta odvaha vzala, ale viděl jsem, že se mnou ostatní nadšeně souhlasí.

(Tom)

Představování probíhalo víceméně, jak jsem čekal. Opatrně a slušně. Nikdo nechtěl udělat žádnou pitomost, chovat se příliš neformálně nebo naopak strojeně. Když jsme si pak začali vybírat jídlo, měl jsem pocit, že jsem se sešel s příbuznýma z 10. kolene a jen nemůžeme najít společnou řeč, tak raději objednáváme pozdní oběd. Ale pak mě překvapilo to pochroumané stvoření.

V jeho slovech jsem se totálně našel a byl jsem mu vděčný, že naši společnou myšlenku vyslovil nahlas.

„Souhlasím s Billem. Nejsme tu kvůli jídlu, na to bude vždycky času dost. Chtěl bych si hlavně promluvit o tom, jak to teď bude dál. Od doby, co jsem to zjistil, jsem se pořádně nevyspal a asi každej u tohohle stolu je na tom podobně. Chci říct… byl bych rád, kdybychom se mohli vídat. Často. Aby byla možnost se poznat. Vás všechny.“

Tenhle můj malej proslov konečně rozvířil takovej ten temnej mrak, co se s námi táhnul nad hlavami i přes slunečný počasí. Jako by se hned líp dejchalo. Vynořily se první úsměvy, lehké doteky. Uvolněnější konverzace, kdo kde pracuje, na jaké chodíme s Billem školy, co nás baví. Fascinovaně jsem v něm opravdu dle zálib poznával své adoptivní rodiče a veškeré naše příbuzenstvo.

Bill perfektně zapadal. Maloval, šil stejně jako máma a liboval si v umění. Zato já se svým basketem, snowboardingem a plaváním a vším možným zapadal především do Elsiny představy ideálního trávení volného času.

Začínal jsem si uvědomovat, jak budou asi nějaké společné chvilky obtížné, ale říkal jsem si, že to prostě musíme nějak zvládnout.

Hodiny ubíhaly a slunce začínalo zapadat za obzor. Tady u moře to bylo naprosto nádherný.

„Pardon. Už mi z toho sezení dřevění zadek a… jen bych se rád kouknul na chvíli k moři. Půjdeš se mnou, Bille?“

Viděl jsem v jeho očích, jak ho ta nabídka trošku zaskočila, ale nijak nepříjemně. Spíš byl trošku v šoku z mojí akčnosti, a já popravdě taky nevěděl, kde se to ve mně bere. Ale cítil jsem, že bych s ním chtěl být chvíli o samotě a rodiče si taky určitě měli co říct mezi dospěláckýma očima.

Když lehce přikývl, zvedl jsem se a pomohl mu na nohy. Vydali jsme se ven před restauraci, směrem k pláži, která byla, co by kamenem dohodil. U pár schůdků jsem ho jistil, aby si náhodou nezpůsobil ještě něco horšího. Zastavili jsme se a vychutnávali si pohled na rudě zabarvený oceán.

„Nejradši bych tam skočil a zaplaval si.“ Pronesl jsem do ticha narušovaného jen šploucháním vln.

„Vypadá to lákavě, to musím uznat. Ale s tímhle bych si to moc neužil.“ Demonstrativně lehce nadzvedl sádru a donutil mě tím k upřímnému úsměvu.

„Nevadí ti se kousek projít?“ Zavrtěl hlavou, a tak jsme se pomalu vydali podél břehu. Po nějakém úseku jsme narazili na postarší lavičku a já se rozhodl, že mu dopřeju odpočinek před cestou zpátky. Posadili jsme se vzhledem k její délce docela těsně vedle sebe. V restauraci jsme tu možnost neměli, ale teď jsem začal vnímat, jak lehce pootočil hlavu ke mně a nenápadně párkrát nasál moji vůni.

Něžně se mu při tom třepetaly řasy a ve mně to probudilo něco známého a příjemného. Když jsem se na něj podíval a on zjistil, že se dívám, trochu provinile se odklonil, jako kdyby něco provedl a málem mi přišlo, že se červená.

Nechtěl jsem, aby se cítil nepříjemně, když jsem ho chytil do své čichové pasti a vychutnával jsem si jeho reakci každým coulem. Byl jsem maličko zmetek. Ale jen maličko. Jemně jsem mu chytil ruku do dlaně a zjistil, že je překvapivě studená. Vlastně až teď jsem si všiml, že se celý mírně třese. Asi mu chudákovi byla zima, ale nechtěl odmítat procházku se mnou, abych to nebral osobně a rodiče měli trochu prostoru. Mělo mi to dojít, měl na sobě jen takové lehoučké sáčko, byl útlejší, a navíc se zotavoval, takže přirozeně nemohl vynaložit tolik energie na výrobu tepla. Padly na mě trošku výčitky a tak jsem se šoupl blíž a objal ho kolem ramen. Slyšel jsem, jak polkl a cítil, jak si váhavě položil hlavu ke mně na rameno. Přivřel jsem oči, poslouchal šumění moře, a najednou se mi odtamtud vůbec nechtělo.

autor: Neilinka