autor: Muckátko :o*
Simone stála opřená o kuchyňskou linku a skepticky se dívala na svého syna, který stál proti ní, snažíc se zachovat si v obličeji velmi přesvědčivý výraz, aby dal matce pocit, že nejde o nic zlého. V jeho nevyzpytatelné hlavě se totiž zrodil nápad, o kterém věděl zatím jen on, z části Tom, který slíbil svoji účast, protože koneckonců to, co měl Bill za lubem, by se bez Toma ani neobešlo a teď se s nepatrnou částí svého plánu svěřoval i mámě, protože od ní potřeboval finanční sponzorský dar a taky svolení, že si může půjčit auto a být většinu dne mimo dosah, aniž by byl ochotný se se Simone podělit o podrobnější informace, kam jede, jak dlouho tam bude, co tam chce dělat a proč s ním jede i Tom.
„Bille, víš moc dobře, že nemám ráda tyhle ty tvoje tajné nápady, o kterých mi nechceš říct nic bližšího. Ty mi nic neřekneš, ale po mně chceš všechno – peníze, klíče od auta a svolení. To není moc fér,“ zavrtěla žena hlavou.
„Mami, prosím. Věř mi trochu. Nechci vyloupit banku ani nic podobného. Je to jen takový… malý…obyčejný… docela neškodný výlet,“ usmál se jako neviňátko.
„Ví Gordon o tom, že si chceš půjčit auto?“
„No a musí to bezpodmínečně vědět?“ zaculil se.
„Bille, to auto jsme kupovali na půl. Musí vědět, co se děje s jeho půlkou,“ vysvětlovala Simone.
„A nemohla bys mu to říct, až ta jeho půlka odjede s tou tvojí?“zašvitořil.
„Bille, ty mě přivedeš do hrobu. Já Gordonovi nic tajit nebudu. Jdi za ním a zeptej se ho, pak přijď zpátky a ne aby ses pokoušel mi namluvit, že Gordon nemá nic proti a já pak zjistila, že jsi lhal, jen abys dosáhl svého,“ pohrozila mu.
„To bylo jen jednou,“ bránil se. „Musel jsem ti říct, že mi Gordon toho zaracha už zrušil, jinak by se mi moje rande vysmálo!“
„Pak by to bylo hodně špatné rande, když nebylo ochotné respektovat pravidla.“
„Faaaajn faaaajn. Jdu za ním,“ zašklebil se a otočil se na patě.
Bill odešel do salonku, kdy tušil svého otčíma.
„Gordonku? Gordi. Gorďousku,“ používal všelijaké zkomoleniny Gordonova jména ve zpěvném tónu a s úsměvem od ucha k ucha vtančil do salonku až k nevlastnímu otci.
„Co kdybys mi přestal prznit jméno a řekl rovnou, čeho si žádáš,“ podíval se na Billa, který se na něj culil, až to nebylo přirozené.
„Jak víš, že něco chci?“
„Bille, je to vždycky ta samá písnička. Přejdi k věci,“ popohnal jej.
„Potřeboval bych tvoji půlku auta,“ zakoulel očima.
„Na?“
„Tajný výlet.“
„Kam?
„Jen kousek odtud.“
„Na jak dlouho?“
„Dokud to bude potřeba,“ odpovídal Bill velmi výmluvně. Gordon stáhl obličej do nespokojené grimasy.
„Obávám se, můj milý zlatý, že jsi mi nepodal příliš přesvědčivé odpovědi, které by mě přiměnily půjčit ti moji půlku auta.“
„A co tě vede k myšlence, že tobě, nevlastnímu taťkovi, o svém ďábelském tajném plánu řeknu něco víc, než jsem řekl své vlastní mámě?“ zahýbal obočím vítězně.
„Právě proto, že nejsi můj vlastní a moji lásku si musíš zasloužit,“ vrátil mu.
„Gordoneeeeee! Nebuď labuť,“ škemral Bill. „Pojede se mnou Tom. Dá na mě pozor.“
„Umí Tom řídit auto? Má řidičák? Ví, co se tankuje do našeho auta?“
„Jasně že jo.“
„Ve lhaní jsi mistr, Bille, ale tohle bylo hodně slabé.“
„Já vííííím. To byl účel. No tak! Do večera jsme v pořádku zpátky,“ sliboval Bill.
„Mně nejde o vás, ale o moji půlku auta!“ zasmál se Gordon.
„Hahaha!“ naznačil Bill ironický smích.
„Fajn, ale buďte opatrní, a kdyby něco, tak radši zavolej.“
„Dík, kámo, máš to u mě!“ zvolal Bill a běžel do kuchyně. „Mami, Gordon řekl fajn!“ hulákal na celý dům.
„To je sice pěkné, ale to pořád řeší jen auto. Stále tu máme moje svolení a finance.“
„Mamiiii,“ zasténal Bill. S takovou neodjedou ani do oběda.
„Dejme tomu, že vás pustím, když už souhlasí i Gordon. Kolik si tak představuješ, že bych ti měla dát peněz?“ zajímala se.
„No radši víc než míň,“ zachechtal se.
„To je v překladu kolik?“
„Tak já nevím. Stavili bychom se někde na oběd, pokud nezbývá už moc benzín, tak na benzín a možná na nějakou dobrůtku na večer?“ Simone zavrtěla nechápavě hlavou a podala si peněženku. Vytáhla z ní jednu desetieurovou a dvě petieurové bankovky a podala je Billovi.
„Když to neutratíte všechno, budu samozřejmě jen ráda,“ upozornila jej.
„Já se pokusím. Díkec!“ strčil peníze do kapsy od mikiny a odcházel.
„A dobře se oblečte, ať už budete dělat cokoli,“ zavolala na Billa maminkovsky a zahučením se jí dostalo odpovědi, že to Bill bere na vědomí.
*
Teple oblečený a stylový Bill zaťukal na Tomův pokoj a vešel.
„Můžeme jet?“ usmál se široce, spokojený, že je Tom připravený a v rukách svírá jen svoji bundu jako poslední část oděvu, kterou si hodlal obléct.
„Nejspíš,“ pokýval hlavou a připojil se k Billovi.
„Nebo sis to rozmyslel?“ nakrčil Bill obočí.
„Ne, to ne,“ zavrtěl Tom hlavou. Už nechtěl od jejich plánu couvnout, když Billa tisíckrát ujišťoval, že je s jeho nápadem v pohodě a nemusí se o něj strachovat, že by to nezvládl.
Bill radostně povyskočil a vyšel z Tomova pokoje.
„Tak my jedeme. Mějte se!“ zavolal Bill do prostoru a odemykal dveře.
„Dávejte na sebe pozor!“ vykoukla Simone z kuchyně.
„A na auto taky!“ přidal se smíchem Gordon hulákáním ze salonku.
„No joooo pořád!“ zakroutil Bill hlavou a z domu odešli. „Let’s get the party started,“ zašveholil Bill nadšeně a už na dálku odemykal dveře auta.
„Cože to?“ vykulil Tom oči. Nevěděl, že Bill uměl mluvit marťansky nebo tak.
„Oh to byla angličtina. Cizí jazyk,“ vysvětlil Bill a nastoupil.
„A co jsi říkal?“ zajímal se Tom, když usedl na sedadlo spolujezdce a dveře opatrně zavřel.
„No v překladu je to něco jako začněme párty nebo pojďme začít párty. Mělo to mít přenesený význam,“ nastartoval auto a začal řadit.
„Vážně umíš jezdit, Bille?“ strachoval se Tom mírně, ale nemyslel to zle ani posměvačně jako Gordon, který si tím dělal z Billa legraci.
„Neboj. Nejsem žádný extra řidič, a proto jezdím opatrně. Žádné machrovinky nebo tak,“ ujistil Toma a otočil na prostoru před domem, aby se dostal do správného směru jízdy pryč od domu.
„Kochej se okolní krajinou a důvěřuj mi,“ usmál se Bill a po projetí železnou bránou odbočil na hlavní zpevněnou silnici. Snažil se pro jednou soustředit se na víc věcí najednou, protože jinak by se cestou ztratili. Takže nejen že sledoval téměř nulový provoz, příkazové nebo zákazové značky, snažil se ještě vybavit si záchytné body, které se snažil zapamatovat, aby dnes trefili na místo. Samozřejmě se ještě včera pozdě večer ujišťoval, že má správnou trasu a pravděpodobné i správnou budovu. Uvažoval, že by si pro jistotu vytiskl mapu, ale pak mu došlo, že tiskárnu jaksi nemá k dispozici.
„Kam vlastně jedeme? Je to pořád tajemství, nebo už mi to můžeš povědět?“ zeptal se Tom a očima přejížděl po okolní krajině. Kromě stromů a polí nebylo venku nic k vidění. Takové prostředí už znal, proto doufal, že jej Bill bere alespoň na nějaké místo, které se bude lišit a poskytne Tomovi alespoň nějaké nové poznatky, které by si mohl osvojit a rozšířit si jimi zatím dost ohraničené obzory.
„Jedeme do nemocnice,“ prohodil Bill a odbočil stejně jako jeho máma posledně.
„Do jaké?“
„Do té samé, kam jsme posledně vezli Seta na ošetření.“
„Ale proč? Ani jeden nejsme ani nemocný ani zraněný,“ nechápal Tom.
„Mám na mysli ještě jiný důvod, proč tam jedeme, ale řeknu ti to až tam,“ usmál se Bill a v momentě, kdy zrovna nemusel řadit, pohladil dlaní Tomovo levé stehno, které bylo nakloněno k řadící páce. „Neboj, je to malá nemocnice, takže žádný velký ruch ani plné chodby lidí,“ chlácholil jej. Uvědomoval si, že každou chvíli překračuje nejvyšší povolenou rychlost mimo obce, ale nemohl si pomoct. Měl na nohách mohutnou obuv, ve které nedokázal šlapat na plyn s citem, proto občas přimáčkl pedál níž, než měl, a auto zrychlilo. Ale co. Alespoň budou na místě dříve, a tím se taky dříve vrátí domů, aniž by Simone musela vyšilovat, co se jejímu synovi zase zrodilo v hlavě, a Gordonovi se dřív vrátí jeho půlka auta.
„Je tu všude tak mrtvo,“ poznamenal Tom, když projížděli druhou skoro liduprázdnou vesnicí.
„To jo. Ale ono se není čemu divit. Poblíž jsou jen hory a v těch nikdy moc lidí nežije, protože tam nikdy nebylo moc práce ani možností na zemědělství.“
„Je to ve městech jiné?“
„Rozhodně. Sice záleží, v jak velkém městě jsi, protože v těch menších taky většinou panuje vesnická atmosféra, ale jinak je to jiné. Žije tam strašně moc lidí a pořád se tam něco děje. Budeš zírat, až poznáš třeba Berlín. Stejná země, a přitom úplně jiný svět. Však to uvidíš, jak odsud budeme odjíždět. Budeme projíždět napříč celým Německem a stejně jako pro mě se to cestou sem zhoršovalo, co se civilizovanosti týče, pro tebe se to bude zlepšovat, protože od takových liduprázdných vesnic budeme míjet normální vesnice, menší města, větší, až poznáš to největší.“
„Mám pocit jako bych už neměl šanci nic stihnout s tím, jak jsem do teď žil.“
„To bys neměl, kdybys tu měl zůstat po celý zbytek života, ale neboj. Jakmile se vyřeší celá ta věc s doklady a tak, okolí tě donutí se všechno naučit. Něco jako ‚přizpůsob se nebo nepřežiješ‘. Zákon džungle,“ zasmál se Bill hýkavě.
„Tak snad mi z toho nepraskne mozek, jak bude najednou zpracovávat takové množství nových informací,“ zažertoval Billův spolujezdec.
„Neboj. V našem věku je mozek ještě docela mladý, flexibilní a ochotný se učit nové věci. Horší to s náma bude, až nám bude 35 a výš jako mámě a Gordonovi. Ti už skoro dospěli do stádia těch starých psů, které nové kousky nenaučíš,“ zavtipkoval Bill na adresu svých rodičů.
„Kdyby tě tak slyšeli,“ zavtěl Tom hlavou.
„No nesmíš jim to říct, protože jinak je tohle poslední výlet, na který tě beru,“ varoval jej řidič.
„Neřeknu,“ přislíbil Tom se spikleneckým úsměvem a sledoval, jak Bill opatrně vjíždí na malé parkoviště u nemocnice a hledá nějaké vhodné místo k zaparkování. Tom se trochu mračil, nechápal, kam Bill auto žene, když už minuli tak 3 prázdná místa.
„Vždycky musím najít místo tak akorát pro mě,“ zamumlal Bill a zavýskal, když zajel za roh a tam se mu nabídla tři volná místa vedle sebe, takže Bill pomalu zacouval do toho prostředního, zkontroloval, jestli stojí zhruba uprostřed obdélníku lemovaného dvěma silnými bílými pruhy a teprve pak vyřadil, zatáhl ruční brzdu a vypnul motor. „S parkováním nejsem moc dobrý kamarád, takže potřebuji prostor. Posledně jsem jel do školy autem, a protože jsem nemohl najít podobné místo jako tady, zaparkoval jsem desítky metrů od školy a k budově jsem stejně dojel busem a dvěma tramvajemi,“ zařehtal se Bill, a když oba zaklapli dveře, okamžitě vůz zamkl. „No nebylo to parádní? Rozevřít ty dveře naplno a nestarat se, jestli náhodou neťukneš auto vedle?“
„Asi ano, když to říkáš,“ přikývl Tom. Neměl s tímhle moc zkušeností, takže nevěděl, co odpovědět. „Co když se ale bude někdo zlobit, že ses postavil takhle doprostřed?“
„No ten někdo nemůže vědět, jestli na těch místech po stranách auta náhodou nestála další auta, že ano,“ vysvětlil Bill svoji rafinovanou odpověď.
„No to je asi pravda,“ připustil Tom a udělal krok blíže k Billovu boku, jak se ocitl v neznámém prostředí. Bill muže vedle sebe chytil za ruku a zastavil jej, než vyšli zpoza rohu k hlavnímu vchodu do nemocnice. Dlouze Toma políbil na ústa a slastně mu na ně dýchl, než se odklonil.
„Já jen… kdybychom náhodou zjistili, že jsi potomek nějaké hodně bohaté rodiny a tvoje praprababička byla šlechtična, takže jsi zdědil zámky a hrady a máš modrou krev, pamatuj, že jsem tě měl rád i jako chudého,“ zaculil se Bill potutelně.
„O čem to mluvíš?“ nakrčil Tom obočí, ale drobně se usmíval.
„Uvidíš,“ mrkl na něj Bill a znovu se dali do chůze.
Skleněnými dveřmi vešli do budovy a ocitli se na chodbě. Na protější zdi visela informační tabule s popisem celé budovy, co se kde nachází.
„Okay takže recepce, příjem nebo sesterna?“ zeptal se Bill vesměs sám sebe, protože Tom o jejich přítomnosti tady neměl žádné informace. „Půjdeme rovnou na sesternu,“ rozhodl a zabočil doleva, kde prošli dalšími dveřmi, než po levé straně narazili na vesměs skleněnou kukaň, ve které byly některé skleněné tabule záměrně vynechány, aby měly sestry možnost mluvit s pacienty.
„Dobrý den,“ pozdravil Bill jako první a Tom jej hned následoval.
„Dobrý den, lístek prosím,“ natáhla se sestra k pultíku v okně a čekala, až jí ti mladíci požadovanou věc předají.
„Uhm, nemáme lístek,“ pronesl Bill.
„Pak se prosím vraťte buď na recepci, nebo na příjem, kde personálu sdělíte důvod vaší návštěvy, který vyplní na kartu vaše údaje, a s ní teprve pak přijďte sem, jinak nebudete ošetřeni,“ sdělila jim sestra ostrým hlasem.
„Obávám se, že na takovou záležitost, v jaké sem přicházíme my dva, tu ani kartičky nemáte,“ oznámil jí Bill.
„Pak vás stejně musím vrátit na recepci, ať už sem přicházíte v jakékoli věci. Tady jste na sesterně, ne na informačním středisku všeho druhu,“ upozornila je.
„Bille, možná bychom…“ stiskl Tom Billovu paži jemně, ale Bill jej pokynutím ruky přerušil.
„Podívejte se, já vážně pochybuju, že nějaká recepční, která dřepí celý den na jedné židli a zná jen ty 4 zdi, ve kterých sedí, by nám mohla být nějak nápomocna, nehledě na to, že se jedná o citlivá data pacientů, ke kterým hádám mají přístup jen sestry, lékaři, nebo nějací pracovníci archivu a kartotéky.“
„Mladý pane, přestaňte tu na mě zvyšovat hlas, nebo někoho zavolám.“
„O to vás tu celou dobu prosím,“ vrátil jí Bill, ačkoli věděl, že sestra neměla na mysli to samé co Bill.
„Vážení, mám toho dost. Pokud není ani jeden z vás zraněný, což očividně nejste, ven trefíte jistě sami. Je to ta stejná cesta, kterou jste sem přišli,“ vykázala je sestra nevrle.
„My nikam nejdeme,“ založil si Bill ruce na hrudi.
Sestra se naštvaně zvedla a ze sesterny odešla. Zmizela někde v chodbách, kam Bill s Tomem z jejich místa neměli ani přístup, ani neviděli, kam ta ženská zalezla.
„Bille, možná bychom měli odejít,“ tahal Tom Billa za paži.
„Ne, Tome, nevzdám to jen proto, že jsme narazili na nevlídnou zapšklou sestru.“
V jejich periferním vidění se zjevil muž v bílém oblečení, který se stoprocentní jistotou mířil k nim. Sestra, která jim odmítla pomoc, třískla dveřmi a posadila se na své místo na sesterně, přičemž oběma hochům věnovala škodolibý úšklebek. Podle oblečení nejspíše lékař s odhadem kolem padesáti let rozvážným krokem došel až k chlapcům. Původní slova, která chtěl vyřknout, ale spolkl, když se zadíval do tváře chlapce nalevo – na Toma.
„Neznáme se?“ vydechl nejistě a prohlížel si Tomovu povědomou tvář.
„Ne,“ zavrtěl Tom hlavou.
„Dal bych ruku do ohně za to, že… jste mi povědomý,“ přimhouřil oči.
„Omlouvám se, pane, ale není to možné,“ vyvrátil mu Tom znovu. Jak by mohlo, když strávil přes dvacet let v jednom domě? Lékař zamrkal a vrátil se zpět do reality.
„Každopádně sestra Hilda mi řekla, že tu děláte zbytečný povyk, ačkoli vám nic nechybí, a nechcete odejít, takže co máte za problém?“
„Potřebovali bychom jen mluvit s někým kompetentním,“ vložil se do toho Bill.
„Bude vám stačit primář oddělení?“ ukázal lékař na svoji jmenovku, kde kromě jména stála i funkce.
„Nezdržíme vás dlouho,“ sliboval Bill.
„Dobrá, tak pojďte se mnou, ale upozorňuji vás, že na vás mám maximálně dvě hodiny. Pak odcházím na oběd a o půl druhé asistuji u operace,“ nastínil jim svůj harmonogram a pokynul jim, aby jej následovali do jeho kanceláře. „Tak se posaďte,“ ukázal na dvě židle u podlouhlého stolu. Bill se posadil blíže k němu, protože to byl on, kdo bude obstarávat mluvení.
„Děkujeme,“ poděkoval Bill za oba a pohodlně se usadili.
„Tak spusťte,“ pokynul jim primář, když ani jeden nic neříkal.
„No… asi takto. Přijeli jsme kvůli takové dost zvláštní věci. Hledáme totiž záznamy, které by dokazovaly, že tu jedna jistá žena porodila dítě,“ začal Bill a koutkem oka zavadil o Toma, který začal ztěžka dýchat, když mu došlo, o co se tu Bill celou dobu snaží.
„To je dost široký pojem, mladý pane. Takových žen tu bylo přijato tisíce a tisíce.“
„My hledáme jen jednu určitou, nevíme toho o ní moc, prakticky vůbec nic, ale nejde tak úplně o ni jako spíše o její dítě.“
„A co vás přivedlo na myšlenku, že rodila právě tady? Nemocnic je po celém Německu velká spousta,“ rozhodil primář rukama.
„Ona bydlela kousek odsud – v Schallbachu, a jelikož žila sama, tak nějak jsme předpokládali, že pokud nerodila doma, tak byla nejspíš přijata tady, protože široko daleko je to nejbližší nemocnice,“ pokrčil Bill rameny.
„A co o ní víte?“
„Jen jméno – Anabel Wienerová, a pokud opravdu porodila tady, měly by to být záznamy staré 25 let,“ prozradil opatrně.
„25 let?“ vykulil primář oči. „Tehdy jsme ještě údaje o pacientech ani neukládali do databáze počítačů!“
„Mysleli jsme, jestli nemáte záznamy třeba v kartotékách, nebo v archivech.“
„To sice máme, ale zhruba před třinácti lety prošla celá kartotéka a archiv rekonstrukcí, při které se mnoho starých spisů skartovalo.“
„Nemohli bychom se přesto do toho archivu podívat a zkusit štěstí?“ zaprosil Bill.
„Mladíku, nevím, kde si myslíte, že jste, ale já nemohu dva cizince pustit někam, kde schraňujeme veškeré údaje o pacientech, které jsou především lékařským tajemstvím. To by sem takhle mohl přijít každý druhý člověk, že se tam chce podívat,“ promlouval k nim primář.
„Netrváme na tom, že nás tam pustíte bez dohledu. Pane primáři, prosíme vás. Je to pro nás opravdu důležité. Závisí na tom strašně moc. Prosím,“ udělal Bill psí oči a sepnul ruce. Primář zavrtěl hlavou a otevřel zásuvku, ze které vytáhl náhradní klíče od kartotéky a archivu.
„Tohle tady po mně jaktěživ ještě nikdo nechtěl,“ pronesl a vstal z křesla. „Archivářka tu dnes není, takže vás budu muset doprovodit já,“ odebral se k východu a počkal, dokud se ti dva neseberou a nebudou mu v patách.
„Mockrát vám děkujeme,“ usmál se Bill a vyšel na chodbu s Tomem a primářem v zádech.
Archiv byl jen o pár dveří dál na konci dlouhé chodby. Byla to velká tmavá místnost s typickým zápachem starých papírů a papírových složek, které byly ale již umístěny v modernějších regálech, které nejspíše spadaly do té rekonstrukce, o které primář předtím mluvil.
„Pochybuji, že bude něco v kartotéce, protože ta se co pět let třídí a obnovuje, takže to zkusíme rovnou v archivu. Co to bylo za rok?“ zeptal se primář a procházel dlouhými regály.
„1989.“
„Ajajajaj. Studená válka, pád Berlínské zdi, to nebyl zrovna poklidný rok. Divil bych se, kdyby se z toho roku uchovala alespoň třetina záznamů,“ poučil chlapce o historii a hledal příslušný regál. Přesně podle jeho slov, byl zaplněný sotva z poloviny.
„Ještě jednou to jméno?“
„Wienerová. Anabel Wienerová,“ zopakoval mu Bill. Primář zalovil ve velké krabici a začal se probírat tlustými pořadačemi.
„K, O, S, U,“ šeptal si tiše, dokud nenašel, co hledal. „Dvojité V,“ řekl hlasitě a pořadač vytáhl ven. Přešel s ním k malému dřevěnému stolku v rohu místnosti a otevřel jej. „Moc lidí s příjmením na dvojité V tu zřejmě nebylo, tak snad to půjde rychle,“ řekl a začal otáčet jednotlivými složkami, jež měly každá v pravém honím rohu jméno pacienta a datum narození. „Anabel Wienerová, rok narození 1949. Zdá se, že máte štěstí,“ pokýval primář hlavou a složku rozevřel. „Takže porod,“ zahuhlal a prolistovával veškeré možné zprávy z návštěv, kdy byla nemocná nebo zraněná, až došel k záznamu o porodu. „Porodila 1. září 1989 chlapce,“ sdělil klukům.
„To víme, ale potřebovali bychom vědět něco víc, jméno otce, jméno syna, cokoli,“ nahlížel Bill primáři přes rameno.
„Kolonka otec je prázdná a… jméno dítěte… taky chybí. To je zvláštní,“ zamračil se a projížděl očima všechny informace.
„Co se děje?“ nechápal Bill.
„Normálně – tedy alespoň v těch letech, ze kterých je tahle zpráva, musela rodička uvést jméno dítěte kvůli rodnému listu, než nemocnici opustila. Dnes dokonce trváme na tom, aby bylo jméno dítěte sděleno ještě před porodem, proto nechápu, proč tu není uvedeno.“ Doktor prolistoval ještě několik zbývajících lejster a zasekl se u toho posledního. Písmo psané nejspíše ještě na psacím stroji, jejichž éra v roce 1989 končila, bylo vybledlé a špatně čitelné, ale přesto byl primář schopný dát obsah dohromady a pochopit smysl.
„Oh!“
„Co? Co jste zjistil?“ ožil Bill.
„Už si vzpomínám. Jak jsem na to mohl jen zapomenout?! Tohle jsem psal dokonce já osobně,“ pronesl bez dechu při náhlém zjištění.
„A co tam stojí?“ Primář lejstra vrátil do složky a zavřel ji. Už ji nepotřeboval. Vzpomínky se mu draly na mysl neuvěřitelnou rychlostí.
„Pamatuji si na tu ženu. Byla tu hospitalizována zhruba 4 dny včetně jednoho dne těsně před samotným porodem. Až na jednoho muže, který ji přišel dva dny po porodu navštívit, se tu u ní nezastavil nikdo. Žádná rodina ani přátelé. Jedna ze sester tehdy přišla do jejího pokoje, aby mohla zapsat jméno a příjmení dítěte do karty, ale když přišla do jejího pokoje, postel i postýlka pro dítě byly prázdné. Chyběly veškeré její věci.“
„Utekla?“ vykulil Bill oči překvapeně.
„Ano. Do poznámky bylo zapsáno, že pacientka opustila nemocnici a rodný list nebyl nikdy vystaven, protože chyběly podstatné údaje. Hlásit jsme to nemohli, protože ten den, co sestra přišla do pokoje pro údaje, měl být vydán rodný list toho chlapce a ta žena měla být z nemocnice propuštěna, takže se nejednalo o nic trestného nebo protiprávního.“
„Je v té složce alespoň něco, co by se dalo považovat za oficiální doklad nebo potvrzení o tom, že se to dítě narodilo? Něco, co by nahradilo rodný list jako oficiální dokument?“ snažil se Bill ještě vše zachránit.
„Bohužel ne. Tohle jsou všechno dokumenty použitelné pouze pro interní potřeby nemocnice. Ta žena uvedla pouze její adresu, ale pokud vím, tak policie…“ Primář se zasekl a ostře se podíval na oba mladé muže. „Moment! Ta žena je mrtvá!“ vyhrkl. „Vyšetřovala ji policie kvůli podezření z vraždy jejího syna! Bylo to všude v novinách!“ zamračil se primář a odložil složku stranou, rovnaje tělo a stahuje obličej do podezíravé grimasy. Bill i Tom se stáhli, podívali se na sebe a snažili se tvářit neutrálně.
„No… my jsme totiž…,“ začal Bill nervózně. Tom se rozklepal. Primář je nachytal na švestkách a Bill očividně nevěděl, co říct, aby nevyšla pravda najevo.
„Proč se o to zajímáte? Proč se v tom případu šťouráte?“ nastoupil na ně.
„Proč tu uchováváte záznamy ke dvěma mrtvým osobám?“ odpověděl Bill otázkou, aby získal čas pro svoji geniální mysl.
„To není vaše věc. Odpovězte, než se vás později zeptá někdo jiný,“ naznačil.
„Podívejte, chtěli jsme jen zjistit, jestli nemáte o Anabel Wienerové, nebo jejím synovi nějaké bližší informace.“
„Proč?“
„Přistěhovali jsme se do Schallbachu ze Saska-Anhaltska, protože rodiče řeší pozůstalost po tetě z matčiny strany. Z kroniky, kterou matčina teta vedla, jsme se dozvěděli, že se s Anabel znala a byly si blízké. Alinda Kaulitzová – teta mámy, se s rodinou nikdy nestýkala, nikdy se s námi nespojila ani nepřijela na návštěvu, tudíž jsme chtěli dát dohromady její rodinu nebo blízké přátele, abychom alespoň po její smrti zjistili, jak žila, s kým se stýkala, a proto jsme chtěli zjistit, jestli neměla Anabel ještě nějaké potomky, nebo příbuzné, kteří by s námi klidně mohli být do rodiny. Víme o tom vyšetřování a nechtěli jsme se v ničem šťourat, jen poznat člověka, který zemřel dřív, než jsme dostali šanci ho poznat,“ sklopil Bill hlavu a svými slovy nasadil opravdu těžký kalibr. Doufal, že přes opuštěnou rodinu, zraněné srdce a zármutek svede primáře na falešnou stopu.
„Tety je mi samozřejmě líto a budu rád, když přijmete moji upřímnou soustrast, ale víc, než jsem vám řekl, nevím. Na adrese, kterou uvedla jako své bydliště, nikdy nebydlela a dnes už ten dům ani nestojí.“
„Nevíte, kdo by nám mohl ještě pomoci?“ zeptal se Bill.
„Pokud nenajdete nějaké její přátele, nebo záznamy v obecní matrice, obávám se, že ne.“ Bill pokýval chápavě hlavou a na chvíli mlčel. Podle kroniky archiv s matrikou vyhořely a podle Alindina deníku byla Anabel samotářka a přátele neměla. Nejbližší vztah měla právě s Alindou, se kterou prohodila sotva pár slov na mši.
„Dobře. Přesto vám moc děkujeme za ochotu a za pomoc,“ poděkoval Bill smutně a natáhl k muži ruku.
„Je mi to líto,“ pronesl primář a potřásl si rukou i s Tomem. Rozloučili se a Tom s Billem archiv opustili. Chodbami se dostali před nemocnici a beze slova došli až k autu, do kterého se oba usadili. Tom si zapnul bezpečností pás, připravený vyrazit, ale byl zřejmě sám.
Bill seděl hluboko v sedadle s pokleslými rameny, skloněnou hlavou ke svému klínu, kde si hrál s klíči od zapalování. Nemohl uvěřit, že se dostali tak blízko. Nemocnice stále měla Tomovy záznamy i záznamy o jeho mámě. Po tolika letech. A když už se zdálo, že se na ně usměje štěstí a oni objeví alespoň rodný list, který by dokazoval Tomovu existenci a usnadňoval tak zařizování ostatních dokladů, znovu se dostali na startovní čáru, kde se unavení a vyčerpaní měli připravovat na další snahy pátrat a hledat dál.
„Bille?“ promluvil na něj Tom opatrně. „Jsi v pořádku?“
„Myslel jsem,“ začal zničeně, „že něco najdeme. Cokoli. A místo toho jsme tady s prázdnýma rukama,“ kuňkl zklamaně.
„Netrap se tím, Bille, udělal jsi daleko víc, než jsem mohl čekat. Nikdy bych nevěřil, že mi budeš chtít takhle pomoct. Pohádal ses se sestrou, donutil jsi primáře nás vyslechnout a ještě ho nahnat do archivu, i když nás mohl vyhodit a nezabývat se námi. A všechno kvůli mně,“ natáhl se a propletl s Billem prsty.
„Byl jsem si jistý, že něco zjistíme, ale pochyboval jsem, proto jsem ti neřekl, co tu budeme dělat, abys nebyl později zklamaný,“ podíval se na Toma. Cítil se hrozně. Navezl do celé své velkolepé akce i Toma a nakonec naprosto selhal.
„Nebyl bych. Nejsem. Ano, je mi líto, že jsme na nic nepřišli, ale není to tvoje vina. Bože, udělal jsi toho pro mě už tolik. Nebuď smutný, prosím,“ naléhal Tom a mačkal Billovu dlaň, střídaje to s hlazením Billova palce tím svým. „Nějak to nakonec dopadne,“ usmál se Tom povzbudivě.
„Polib mě, prosím,“ zaskřehotal Bill. Chtěl, aby se k němu nahnul Tom a políbil jej, i když si o polibek musel říct sám. Tom se bez protestů naklonil, přiložil prsty k Billově pravé tváři a věnoval mu něžný jemný polibek, přijímaje stejnou aktivitu od Billa. Pro něj to byl důkaz toho, že se na něj Tom nezlobí.
„Pojeďme zpět. Třeba ještě stihneme oběd,“ usmál se Tom.
„Chtěl jsem nás vzít na oběd někam do restaurace nebo hostince,“ protestoval Bill, ale upřímně už neměl na nic náladu. Jeho představa dnešního dne spočívala v tom, že v nemocnici dostanou důkaz o Tomově existenci, pak to půjdou oslavit dobrým obědem někam do restaurace, pochodí po městě a k večeru se vrátí zpět do Schallbachu, ale když první bod jeho plánu skončil malou katastrofou, už nebylo co oslavovat v reastauraci, a když nejeli do restaurace do města, už ani nemuseli bloumat městem.
„Někdy jindy, hm? Dovez nás domů a po obědě vymyslíme něco, čím si zlepšíme náladu,“ pohladil palcem skleslého Billa po tváři.
„Tak jo,“ broukl Bill jako malé dítě, kterému máma právě dovysvětlovala, že mu nemůže koupit tolik sladkostí, protože jsou drahé, ale může dostat dvě, které si sám vybere – zklamané, ale chápající.
Po nastartování vyjeli z parkoviště a stejnou cestou se vydali zpět do Schallbachu. Billovi bylo ještě stále do breku z neúspěchu, protože si myslel, že to byla všechno jeho vina a jeho selhání, proto byl vděčný pokaždé, co jej Tom pohladil po nějaké části jeho těla, aby jej trochu rozveselil, věnuje mu veškerou pozornost natočený celým tělem k němu, pozoruje jeho strnulý profil.
Dnešní dobrodružství bylo u konce.
Bez ztrát, ale bohužel i bez toho, aby něco získali.
autor: Muckátko :o*
betaread: J. :o)
Dneska to skončilo docela smutně, ale věřím, že na něco přijdou, když je Bill tak odhodlaný Tomovi pomoct.
A teď k té veselejší části – Ta komedie, kterou Bill předvedl, jen kvůli půjčení auta, to bylo teda něco 😀 Hlavně, když se jednalo o tu Gordonovu půlku. Skoro jsem brečela smíchy a musela jsem si celou tu část přečíst ještě jednou! 😀
A ještě musím říct, že mě Bill s cílem tě jejich cesty překvapil. Já byla celou dobu přesvědčená, že chce Tomovi zařídit ten piercing, o kterém spolu tenkrát mluvili. Dokonce i když se zmínil o té nemocnici, tak jsem pořád věřila té své verzi 😀
Vsadim se, ze pan doktor bude znat Tomova otce. Protoze pokud mu byl povedomi, mohl znat jeho otce. Snad se k tomu kluci pozdeji postanou a Bill nebude muset byt smutny z toho, ze nedosahl sveho cile a Tom bude mit dukazy o sve oficialni existenci. Drzim jim palce 🙂
Nicmene Gordon vali! To je uzasna postava 😀 a je hodny, ze poskytnul svou polovinu auta 😀
Dekuji za kapitolku ^^
Skvělé!! Určitě v tom něco bude a kluci něco naleznou, protože tohle si Tom nezaslouží. Od Billa je hezké, jak moc se Tomovi snaží pomoci – má ho skutečně rád. Oni dva i ostatní postavy jsou přímo skvělé. Díky za díl.
Teda, tak nějak jsem tušila, o co se Bill bude snažit, když se začalo hovořit o nemocnici, ale doufala jsem v trošku více štěstí 🙁 na konci jsem si nebyla jistá, jestli mám víc litovat Toma, kterého se to bezprostředně týká nebo Billa, který se tak moc snažil Tomovi pomoc, ale "selhal" :\ ale ponechává ve mně naději alespoň osoba pana primáře, který Toma jakoby poznal, což znamená, že by mohl znát nějaké jeho příbuzné, při nejlepším rovnou jeho otce 😉 ale moc obdivuji Toma, který to vzal takhle sportovně a ještě se snažil skleslého Billa rozveselit 🙂
Moc děkuji za krásný posmutný díl a strašně se těším na další, jak se tohle všechno vyřeší :3
Ja som si myslela, že to bude len obyčajný romantický výlet. Nečakala som pátranie po rodnom liste. Je mi Billa ľúto, že mu to nevyšlo.
Verím, že jeden druhého krásne utešia a zase bude všetko dobré.
Ďakujem za vtipnú a potom aj smutnú kapitolu.
Bill je zlatičko jak se snaží Tomovy pomoc věřím že se mu to povede
Bill měl docela skvělý nápad a je škoda, že to nevyšlo. Ale třeba se ještě stane "něco", co jim pomůže. Chytila bych se toho, že Tom byl panu primáři podezřele povědomý. 😀
Díky, těším se na pokračování.
Tak tá komédia s tým autom, to som sa teda nasmiala. Ale potom ten výlet… Popravde ja som myslela na niečo praktickejšie. Myslela som si, že keď teda idú do tej nemocnice, tak si chce dať Bill urobiť nejaké testy, či je zdravý pre Toma a tak… Ale keď už tam boli, možno mohol naznačiť tomu doktorovi niečo… Už len preto, že sa mu Tom zdal povedomí. Ale ešte je tu nádej, že si doktorko spomenie a nenechá si to len pre seba. Keby nič, tak minimálne vie, kde by ich v takom prípade mohol nájsť. Tak… si budeme musieť počkať, ako sa to napokon vyvinie. Ďakujem za časť a teším sa na ďalšiu. :-p
Tak po vtipnom začiatku, kde Bill predviedol dokonalú komédiu v "boji" o auto, bol ten koniec naopak smutný.
Najskôr som aj ja rozmýšľala, čo Bill plánuje a potom, čo chce v nemocnici, ale keď vyslovil, že ho bude mať rád aj keby bol bohatý, tak mi docvaklo, o čo mu ide. 🙂
Je škoda, že napriek tomu, že sa spis Tomovej matky v nemocnici stále nachádzal, tak v podstate nič nezistili. Ale ten doktor musel asi poznať Tomovho otca, keď sa mu zdal povedomý. Som zvedavá, či sa zistí, na koho sa mu podobal a ak si doktor spomenie, tak že si to nenechá pre seba.
Ďakujem za kapitolku.
Mně se ohromně líbí, jak se Bill kvůli Tomovi snaží. Nenechá se nikým odbýt a ačkoli byl na sestřičku na můj vkus dost drzý, tak jsem za to vlastně i trochu ráda. I přes to, že se kluci nakonec nic nedozvěděli si myslím, že je hezké, že to Billa vůbec napadlo a zrealizoval to. Zatím se upínám na myšlenku toho, že byl Tom panu doktorovi povědomý. Doufám, že to k něčemu bude.
No a na konci mi vlastně ani tak nebylo líto Toma, že musí žít stále v nevědomosti, ale spíše Billa, který byl špatný z toho, že se nic nedozvěděli a všechnu vinu bral jen na sebe, a to i přes to, že za to vůbec nemohl. Navíc mě Bill opravdu překvapil, nevím, tohle jsem rozhodně nečekala. A rozhodně věřím, že si toho Tom moc váží a ví, jak moc pro něj Bill dělá. V tomhle je totiž Tom úžasný, že nic nebere jako samozřejmost, ale umí ukázat svůj vděk ať jde o cokoli. Jeho postavu mám strašně moc ráda! 🙂
Rozhodně se těším na další vývoj povídky, protože upřímně nemám vůbec tušení, jak tohle ještě všechno dopadne. 🙂 Děkuji za díl!!