Některé věci v našem životě zkrátka nejsou takové, jaké si je představujeme. Můžeme v ně doufat, modlit se v ně, ale ve výsledku je nám to stejně k ničemu.
V takové situaci je ale důležité zachovat chladnou hlavu a snažit se v těch věcech najít nějaké pozitivum. Kladný přístup je v tu chvíli to jediné, co nás může spasit. Rozhodně nesmíme se staženým ocasem utíkat pryč jako psi a vzdát to. A já to vzdát rozhodně nehodlám! Došel jsem moc daleko na to, abych si to teď rozmyslel! A dojdu ještě dál, jsem si tím na sto procent jistý! Nenechám si tuhle příležitost proklouznout mezi prsty. To jsem neměl, nemám a ani nikdy nebudu mít v povaze.
Když něco chci, udělám cokoliv, abych to dostal.
A já ho chci víc poznat!
„Takže tady Bill pracuje?“ zeptal jsem se tiše a hleděl na neonový nápis nad dveřmi. Upřímně jsem si představoval něco kapánek luxusnějšího. Jak by mohl takový andílek jako on dělat tady? Povzdechl jsem si.
„Přesně tak,“ přitakal muž. „Je nejlepší ve svém oboru.“
„V jakém oboru?“ chtěl jsem vědět.
„Ty seš fakticky úplně mimo, co?“ zašklebil se na mě.
„Ano… asi ano,“ nelíbilo se mi, že jsem tak zmatený a řeči tohohle individua mě jenom mátly víc a víc.
„Tak jdem, zelenáči, ne?“ popadl mě za předloktí a než jsem se nadál, už mě vtáhl do dveří. Nestihl jsem ani odpovědět, natož se stačit bránit.
Zapátral jsem očima ihned po okolí a zarazil jsem se. Co to sakra…? Přeletěl jsem pohledem masu vířících těl, pohybujících se v rytmu hudby linoucí se z obrovských reproduktorů po stranách sálu. Nad našimi hlavami byla disko-koule vrhající barevné odlesky všude kolem. Ve vzduchu se vznášel pach potu, cigaret a laciných voňavek stejně laciných žen, kterých tu nebylo zrovna málo. Daly se poznat snadno: stroze oblečené, přemalované a na vysokých podpatcích. Nalevo se u zdi táhl dlouhý bar, na který jsem se zaměřil. Ale ani jeden z obsluhujících mužů nebyl tím, koho jsem hledal. Tak… kde tedy je…?
„Mladej, tamhle!“ ukázal mi můj průvodce a já jsem zalapal po dechu a zůstal na to místo jenom zírat neschopen vydat jedinou hlásku.
„Bille…“ hlesl jsem tak tiše, že to zaniklo v hudbě a šumu hlasů.
Stál tam… byl tak blízko… a přesto tak daleko. V záři reflektorů… na jediném světlém bodě v cigaretovém šeru… Zatajil jsem dech a uchváceně jsem ho sledoval.
Byl tam ještě se dvěma dalšími kluky. Byli to vysocí modroocí blonďáci. Od prvního pohledu dvojčata, o tom nebylo pochyb. Víc mě ale zaujalo to, co dělali. Oni totiž… tančili. Na vyvýšeném pódiu před všemi těmi lidmi tančili! Jejich pohyby byly rychlé, ladné a přesné. Byli dokonale sladění. Všichni tři se pohybovali ve stejném rytmu a byli na stejné vlně. Měli na sobě stejná černá trika, latexové kalhoty a vysoké boty. Bill mě z nich tří zaujal nejvíc a nebylo to jen tím, že jsem ho hledal, ale i tím, co vyzařoval… vždycky jako by byl v myšlenkách o krok napřed. Sálala z něj nějaká podivná energie, nějaká aura… něco, co ho činilo výjimečnějším.
„Bille…“ zašeptaly mé rty opět a já na něm visel očima. Nemohl jsem se dívat jinam. Nešlo to. Prostě ne.
Byl jsem okouzlen. Podobně jako tenkrát, když jsem zaslechl jeho hlas, jsem ani teď nemohl dělat nic jiného, než setrvávat na místě a užívat si to. Mé srdce bušilo jako šílené a já tajil dech. Natáhl jsem ruku, jako bych se ho chtěl i přes tu vzdálenost mezi mnou a pódiem dotknout. Mezi prsty mi probíhaly barevné, neonové odlesky.
Pousmál jsem se a obrátil se na muže vedle sebe. „Mnohokrát vám děkuji!“
„Cajk,“ pokrčil rameny. „A teď mi dej prachy na ten drink, zelenáči!“ napřáhl ruku.
V duchu jsem protočil oči, ale poslušně jsem vyndal peněženku a dal jsem mu dvě stě. Víc jsem obětovat nehodlal.
„Díkec,“ přikývl spokojeně a za chvilku už se prodíral k baru. Já jsem stočil pohled zpět k pódiu a rázem se ze mě stala živoucí socha. Ne! Tohle proboha ne! Zíral jsem na místo mezi těmi dvěma blonďáky a ztěžka jsem polkl. Bill byl pryč…
Do háje! Měl jsem dávat pozor! Začal jsem se rozhlížet kolem sebe, ale jeho jsem nikde neviděl. Nemohl už náhodou proklouznout ven?! S tou myšlenkou jsem se vyřítil z Regyho klubu na ulici. Znova ne! Znova už prosím ne, už ho nechci zase ztratit! Zaťal jsem zuby. Proč jsem takový idiot?! Nechal jsem si ho proklouznout mezi prsty!
„Chci to zpátky, Bille!“
Nebo že by ne…?
„Říkal jsem ti už jednou, že ti ty prachy vrátím, až je seženu!“ dolehl ke mně z boční tmavé uličky hlas mého anděla.
„A to bude kdy?! Už čekám dost dlouho!“
„Vždyť víš, že se snažím, opravdu!“
Zamračil jsem se. Co se to děje…? Ráznými kroky jsem došel k ústí uličky a nahlédl dovnitř. Zatrnulo mi. Nějaký umaštěný hromotluk držel vyplašeného Billa pod krkem a rozezleně na něj hleděl.
„Tak se snaž víc!“ řval zrovna na tanečníka. „Sežeň mi je! Hned!“
„Já… já se opravdu snažím!“
Ten hlas… byl tak vyplašený… „Hej, chlape!“ nedalo mi to a ozval jsem se. Vstoupil jsem do uličky a zároveň i do sporu. „Přestaň na něj laskavě takhle sahat!“ můj hlas byl nabroušený jako ostří nože.
„Ať seš kdo seš, nepleť se do toho!“ osopil se na mě umaštěnec. Bill se na mě díval dost zaskočeně, zřejmě mě tu nečekal. Ale v jeho očích byla i jistá naděje… naděje, kterou jsem nehodlal zklamat!
„A co kdybych vám řekl, že jsem někdo, kdo by vám mohl vrátit vaše peníze?“ nadhodil jsem s potutelným úsměvem. Dneska jsem měl u sebe docela dost. Byl jsem z bohaté rodiny.
Mužův pohled se ihned změnil. Pomalu pustil Billa a se zájmem se na mě otočil. „Tak naval pět tisíc!“
V duchu jsem si oddechl. Čekal jsem, že to bude mnohem větší pálka. Vytáhl jsem peněženku a podal mu příslušný obnos. „Spokojený?“
Přepočítal si peníze. Pak se podíval na Billa. „Tak dneska máš prej štěstí, chlapečku! Ale jednou tě dostanu!“ oči se mu zaleskly. Ještě chvilku postával na místě, než se vytratil.
Má pozornost se stočila k tanečníkovi. Stál na místě jako socha a zíral na mě s lehce pootevřenými ústy. V jeho očích byla spousta nechápavosti, ale… také jistý obdiv, který jsem si vychutnával. Zrovna od něj jsem si ho cenil.
„Ahoj. Jsi v pořádku?“ zeptal jsem se po trapném, dlouhotrvajícím tichu a mile, konejšivě jsem se na něj usmál. Nechtěl jsem ho vyděsit. Čekal jsem, že začne koktat nebo podobně… ale to jsem se šeredně zmýlil…
„Já? Jo, ale tobě očividně šplouchá na maják, idiote!“
Tak tady se vděku asi nedočkám…
autor: Ann
Tom je vážně idiot, pobíhat a máchat s tak nacpanou peněženkou v tak pochybné části města! Ale samozřejmě jsem ráda, že Billovi pomohl a on je určitě v duchu rád taky.
Jsem zvědava jak to bude dál pěkná povídka.
Tiež si myslím, že nebolo od Toma práve rozumné, aby v takej štvrti len tak z peňaženky vyťahoval také veľké obnosy peňazí. Ale stalo, takže dúfam, že z toho neskôr nebudú problémy.
A som rada, že Billovi pomohol a on iste tiež, aj keď tá reakcia na to nevypadá. Ďakujem za časť.
Já si nemůžu pomoct, ale ten závěr mě prostě rozesmál! 😀 Tom zaplatí Billovy dluhy a za to se dočká takovéhle Billovy reakce. 😀 😀 😀 😀