Live my life 5.

(Bill)

Docela mě překvapilo, když Tom navrhnul, že se zdejchneme. Ale rozhodně mi to tak nějak přišlo vhod. Chtěl jsem na chvíli vypadnout a pohled na zapadající slunce nad mořem byla víc než lákavá nabídka. S jeho pomocí jsme se dobelhali až na pláž a vedli krátkou konverzaci s příměsí lehkého humoru. Začínal se mi celkem zamlouvat. Byl moc hezký, evidentně sportovec, zdálo se, že není nafoukaný, nebo tak minimálně nepůsobil. Prošli jsme se kousek dál a usadili se na starém rozvrzaném prkně, které vzdáleně připomínalo odpočívadlo. Ale díky bohu za něj. Bylo celkem úzké, takže jsme se k sobě museli trochu natěsnat. Ne, že by mi to vadilo, ale v tu chvíli mě praštila do nosu jeho omamující vůně. Byla to zvláštní směs koření, pižma a typicky mužského parfému. Úplně se mi z toho zamotala hlava a naskočila husí kůže. Nemohl jsem se ubránit mírnému náklonu k jeho osobě, ale po chvíli si toho všiml a já trošku zbrkle uhnul pohledem a zrudnul.

Překvapivě se nezlobil, nepronášel žádné hloupé poznámky, ale naopak jsem cítil jeho dotyk na své ruce. Byl tak opatrný, laskavý. Když zjistil, jak jsem na tom s prohřátím horních končetin, udělala se mu na čele maličká vráska, což mi evokovalo dojem, že horečně přemýšlí. Nakonec se ke mně nasunul ještě blíž a objal mě kolem ramen, čímž mi málem přivodil infarkt. Vůně mě úplně oblažila a já se jí přestal bránit. S opatrností jsem se o něj opřel a zavřel oči.

Nechal jsem se unášet písní moře a ani jsem nepomyslel na cestu zpátky do restaurace. Seděli jsme tam opravdu dlouho. Slunce už dávno zapadlo za obzor a kolem nás se rozlinulo přítmí. Podtrhlo tak intimitu toho okamžiku a já se přistihl, jak mám dlaň opřenou o Tomovo stehno. Trochu zaskočený sám sebou jsem párkrát poplašeně zamrkal, doufaje, že si toho snad nějakým zázrakem nevšiml.

„Jsi teď jediný, kdo mě chápe. A proto ses stal nejdůležitější osobou v mém životě, Bille.“ Špitnul mi do ucha a já měl chvíli pocit, že se mi to snad jen zdálo. Opravdu to řekl? Pootočil jsem hlavu, abych se mu mohl podívat do očí. Vyhledal jsem ty dva korálky a ujistil se v nich, že to, co jsem slyšel, skutečně zaznělo.

„Rodiče se na to budou vždycky dívat jinak. Ale mně můžeš rozumět jenom ty.“ Nedokázal jsem s přesností určit, jakým tónem hlasu to vlastně pronášel. Natočil mě víc na stranu a sám přehodil jednu nohu přes lavičku a zezadu mě naplno objal. Tál jsem pod teplem jeho těla a užíval si každou sekundu.

„Vždycky tu budu pro tebe, Tome.“ Položil jsem své paže na ty jeho a setrval tak, dokud nás neobklopila černočerná tma.

(Tom)

Držel jsem si ho u sebe. Celý můj svět se smrsknul do tohohle okamžiku. Měl jsem silné nutkání se mu otevřít hned na začátku, aby věděl, s čím má počítat. Normálně jsem si na citové záležitosti dával celkem pozor, jenže on byl někdo docela jiný. Věděl jsem, že nikoho, jako je on, už ve svém okolí mít nebudu. Byl výjimečný. Byl můj. Můj život.

Trochu nevěřícně na mě po mojí zpovědi koukal, ale nebránil se. Spíš se ujišťoval, jestli to myslím vážně a pak se bez protestů nechal obejmout. Jeho slova byla jako pohlazení okolo čerstvé hluboké rány. Šeptání příslibu věrnosti v první manželskou noc, kdy všechno teprve začíná a něco jiného v tu chvíli končí.

Jen nerad jsem lehce povolil mé sevření.

„Měli bychom se vrátit. Rodiče budou mít starost.“

Bill souhlasně přikývl a pomalu jsme se vydali zpátky. Všiml jsem si, jak všichni netrpělivě stepují před restaurací a vyhlížejí nás. Došli jsme k nim. Čekal jsem malou výtku za zpoždění, ale kupodivu žádná nebyla pronesena. Asi tušili, že jsme si měli co říct, stejně jako oni.

„Myslím, že to pro dnešek rozpustíme, co mládeži?“ Ozval se Gordon.

„Taky myslím, že už jsme všichni unavení. Nemáme to k sobě tak daleko, takže můžeme pokračovat klidně už zítra, když budete chtít. Adresy a telefony máme.“ Přidala se Simone.

Telefon! Málem jsem na to zapomněl.

„Bille, dáš mi číslo mobilu?“ Vyhrknul jsem a ve světle pouličních lamp jsem si všiml jeho jemného úsměvu. Ochotně mi ho naťukal na displej a nechal se prozvonit. Ihned si ho pečlivě uložil. Perfekcionista. Doprovodil jsem ho k jejich autu a pomohl mu nastoupit.

„Ozvu se ti.“ Pronesl jsem klidně a odhodlaně.

„Dobrou Tome.“

„Dobrou.“

Poodstoupil jsem a zabouchl jeho dveře. Ještě jsem krátce mávl jim všem a nastoupil dozadu do Audinky, kde už se mi vyhřívalo sedadlo. Zapnul jsem si pás a opřel si hlavu. Zhluboka jsem vydechl. Byl jsem rád, že je v autě ticho. Všichni jsme nechávali doznívat atmosféru a každý si utvářel svoje vlastní dojmy. Oželel jsem i pouštění písniček. Přivřel jsem víčka a najednou na mě padla neuvěřitelná únava. Napůl probdělé noci a stres si začaly po zklidnění vybírat svou daň. Během chvilky jsem usnul a klidně oddychoval.

(Bill)

Neuměl jsem ani popsat, jak byly ty okamžiky na pláži nádherné a historické. Byl jsem si jistý, že na tohle nikdy nezapomenu, ať se stane cokoliv. Cítil jsem neskutečný vděk, že ten, kdo skončil u mých pravých rodičů, byl zrovna on.

Když jsme se vrátili, bylo vidět, že všichni už měli trošku obavy, ale nic nám nevyčítali a nejspíš byli rádi, že jsme oba v pořádku, vypadáme klidně a nepohádali jsme se nebo tak něco. Koneckonců i to se mohlo stát.

To, jak si Tom zbrkle řekl o můj telefon, mi přišlo hrozně roztomilé. Nemohl jsem si pomoct. Víc než rád jsem mu ho poskytl a neopomněl si hned dát do adresáře to jeho. Dělal jsem to vždycky. Jednostranné kontakty mi přišly nefér.

Byl tak neskutečně milý a galantní, až mě nepřestával udivovat. Popřáli jsme si dobrou noc a se zavřením dveří mi spadl ze srdce obrovský kámen. Byla to taková úleva, že jsem myslel, že vzlétnu. Přitáhl jsem si k sobě rezervní deku, co byla na vedlejší sedačce, a nachumlal si ji k sobě.

Strach mě opustil. Sice jsem o něm pořád skoro nic nevěděl, ale byl jsem si jistý, že mě nebude nenávidět. A to mi momentálně stačilo ke štěstí.

autor: Neilinka