Nechci si víc přát…jenom mě měj rád! 6.

Rvačka

Jsou momenty, ve kterých jako by se zastavil čas. Vaše srdce přestává bít a dech se zadrhává v hrdle. Zůstáváte jenom zírat a sekundy i minuty jsou pro vás relativní. V takových chvílích se všechno ostatní rozplývá a ještě více do popředí posouvá předmět vašeho zájmu. Jste k okolí slepí a hluší. Všechny vlivy, které by jinak odpoutaly vaši pozornost, jsou náhle pryč… prostě mizí v pozadí toho jediného, co vás zajímá. Co vás přitahuje. Hypnotizuje. Okouzluje…
Okusit něco takového je nádherné a nezapomenutelné. Je to něco, co se stává jen výjimečně a někdo to nezažije ani jedinkrát za svůj život.
Já měl tu možnost to prožít… když jeho ruka spočívala na té mé a jeho slova rezonovala v mé hlavě.
Moje mysl to opakovala stále dokola jako ozvěna: „…tak tě začínám mít rád…“

Trvalo mi velmi dlouho, než jsem našel slova. „Já tebe taky…“ zašeptal jsem, ale znělo mi to hrozně ošoupaně a přiblble. Cítil jsem se trapně, když jsem to řekl.
Tiše se zasmál a stáhl svoji ruku. „To jsem rád, můj milý stalkere!“ popíchl mě.
I já jsem spustil svoji ruku podél těla. „Hele, já nejsem stalker!“ začal jsem se pobaveně hájit. „Pouze jsem tě chtěl najít a zjistit o tobě víc!“
„A očividně ti to vyšlo…“ mrkl na mě.
„Ne tak docela,“ odporoval jsem mu a začal jsem si podvědomě pohrávat s jedním ze svých dredů. „Informace, které jsem shromáždil, mi ještě nestačí. Chci vědět víc.“
„Já o tobě také,“ řekl. „Ale nemyslím si, že teď je vhodná doba rozebírat naše životy. Ty tu přece jenom nemáš co dělat. Nemáš tu kde zůstat a už je noc,“ ukázal na temné nebe. „A ještě k tomu sis už napůl vykopal hrob…“ řekl s povzdechem. „Musíš pryč.“
„Proč?“ nevěděl jsem o tom, že bych si kopal nějaký hrob nebo podobně.
„Nevím, jak to máš v okolí svého domu, ale tady skutečně není běžné, když vyndáš z kapsy peněženku a jen tak vytáhneš pět tisíc pro záchranu osoby, kterou neznáš…“ ušklíbl se. „Hrozně ti za to sice musím poděkovat, ale ten problém tu je.“
„Myslíš, že by mě chtěli okrást?“ zamyslel jsem se.

Už otevíral ústa, aby něco odpověděl, když tu se nám za zády ozval hluboký, hrdelní hlas plný škodolibé úlisnosti: „Nejen to…“ protáhl ten někdo. „Možná i mnohem, mnohem víc…“
Rychle jsem se otočil a ruce jsem automaticky dal před sebe, kdybych se musel bránit. Útok ale naštěstí nepřišel. Zatím.
Přimhouřenýma očima jsem si změřil muže před námi. Byl to ten samý umaštěný hromotluk, který z Billa předtím tahal peníze. Zplihlé černé vlasy se mu lepily k oválné lebce a pár pramínků mu spadalo do očí barvy bouřkového nebe. Byl mi od prvního pohledu nesympatický, a kdybych ho potkal v běžný den na ulici, tak bych ho obešel velkým obloukem. Tady jsem ale bohužel nebyl v situaci, kdy bych ho mohl obejít a pokračovat nerušeně ve své cestě.
„Prachy už skoro nemám, pokud vám jde o tohle. Dal jsem vám až na pár stovek vše,“ z náhlého popudu jsem k němu udělal krok blíž. Asi aby se jeho pozornost soustředila pouze na mě. Nechtěl jsem do tohohle zatahovat i Billa. I když… on do toho vlastně zatáhl mě, že? No to je teď jedno…

„To mi je fuk. Koukni se na sebe, děcko. Tyhle hadry, množství prachů a ještě tvůj postoj… budeš bohatej spratek. Rodiče by tě jistě rádi viděli pohromadě a ne po kousíčkách, že? A za to by snad byli ochotní svého synáčka i vykoupit…“ slizce se ušklíbl.
„Nemám rodiče,“ zalhal jsem okamžitě a doufal jsem, že nás neposlouchal po celou dobu rozhovoru.
Odfrkl si. „Tak opatrovníky…“
„To taky ne. Peníze si vydělávám sám.“
„Kecáš!“ ukázal na mě muž ukazovákem. „Přestaň plácat kraviny, harante!“
„Já neplácám kraviny, já-“ dál jsem se ve vyvracení jeho tvrzení nedostal. Nevím jak, ale moje lži byly prokouknuty a toho násilníka nenapadlo nic lepšího, než se na mě se zvířecím zavrčením vrhnout. Byl jsem moc zaskočený na to, abych stačil uhnout, a Billovo: „Pozor!“ přišlo příliš pozdě.
Dopadl jsem zády na tvrdý chodník a málem jsem si vyrazil dech. Nebyl čas se vzpamatovat, jelikož ten muž dopadl na mě a začal do mě bušit jako do boxovacího pytle. Začínal jsem mít pocit, že je to normální psychopat.
Teď jsem byl rád za to, že jsem se jako mladší ve škole hodně pral. Nyní jsem to upotřebil. Vykopl jsem kolenem proti jeho holeni, ale tím jsem jenom odvedl jeho pozornost, abych ho mohl ze sebe shodit a vymrštit se na nohy. Na chvilku jsem sjel pohledem k Billovi. Sice byl rozrušený, ale jeho oči visící na muži rozhodně nevěstily nic dobrého.

„Nepleť se do toho!“ křikl jsem na tanečníka smrtelně vážně. Nestál jsem o to, aby se do rvačky zapojoval. A to hned ze dvou důvodů. Prvním bylo to, že by mě jedině rozptyloval, protože bych měl neustále tendence se ujišťovat, že se mu nic nestalo. A druhý důvod byl ještě prostší: připadal mi na něco podobného příliš křehký. Neuměl jsem si představit, že by se dokázal prát. To můj mozek prostě nedokázal přijmout. Už jsem nestačil říct cokoliv dalšího, jelikož můj protivník také nelenil a teď už se mě zase snažil dostat na zem. Měl jsem co dělat, abych se mu dokázal vyhýbat. Ale tak to nemohlo být napořád. Nemohl jsem stále jenom uskakovat.
„Ty spratku!“ zařičel a napřáhl se. Jenom jsem se natočil lehce bokem a nechal jsem jeho ránu dopadnout na svůj hrudník. Ano, bolelo to, ale byla to ta nejrychlejší možnost, jak se mu dostat k tělu. Když jeho rána dopadla, musel jsem jednat rychle. Měl jsem ideální příležitost provést výpad a také jsem jí využil. Odhalil si takhle celou hruď a břicho, do kterého jsem vedl svůj první úder. Druhý jsem pak nasměroval na jeho tváře, ale ten už jsem nestihl zasadit. Včas se skrčil a znovu se na mě z přikrčeného postoje vrhl.
Zase jsme skončili na zemi. Váleli jsme se ve špíně ulice. Chvilku byl nahoře on a chvilku já.
Už mě od toho pořádně bolelo tělo. Měl nemalou sílu. Uklidňovalo mě jenom vědomí, že ani já nepatřím mezi slabé. Přesto jsem ale prohrával. Přiznám se bez mučení, že jsem nikdy dobře nesnášel bolest. Hlavně tu, za kterou jsem si nemohl sám, ale kterou mi způsobovali ostatní.

Schytal jsem silnou ránu do čelisti a sykl jsem. Prokousl jsem si jazyk a ústa se mi pomalu plnila krví. Docela mě to rozptýlilo a umaštěnec získal výhodu. A jako správný úlisný had se jí také chytil. Jeho údery začaly v rychlém sledu dopadat na různá místa mého těla. Soustředil se hlavně na tvář, kterou jsem si ovšem bránil rukama, a na hrudník.
Zasípal jsem. Moje plíce byly utlačovány a měly málo kyslíku.
Zazmítal jsem sebou ve snaze se jeho těla, které mě drželo přimáčknutého u země, zbavit. Má snaha vyšla vniveč. Už jsem se málem vydal myšlence, že mě dostal, když tu se najednou ozval pronikavý ostrý hlas:
„Tak tohle teda ne!“ Nebyl to nikdo jiný než Bill.
Úplně jsem na něj zapomněl!
„Nech Toma být!“ dolehl k mým uším jeho další výkřik a tíha z mého těla se ztratila.
Nejraději bych zůstal ležet na místě a rozdýchával to, ale to by byl velký risk. Bylo potřeba rychle jednat. Pohled na to, jak se ten muž pokouší dostat Billa, mě díkybohu vyhoupl na nohy.

Většinu následujících událostí mám v mlze. Jediné, co si pamatuji, je dokonalá spolupráce mě a tanečníka. Nevím, jak je to možné, ale zřejmě jsme byli naladěni na stejné myšlenkové vlně, protože jsme se ve rvačce střídali tak, aby rváč nezasáhl ani jednoho z nás. Bill byl rychlejší a já silnější. A naše spojení bylo… prostě dokonalé! Dokonce myslím, že jsem si to i chvílemi užíval. Jako bychom já i Bill věděli přesně, kdy ustoupit a dát prostor tomu druhému, nebo kdy mu naopak pomoci. Mrzí mě, že jsem si toho nevyryl do paměti víc, ale nějak jsem to nestíhal všechno pobírat.
Po několika minutách, když byla příležitost zmizet, se mi Billovy chladné prsty ovinuly kolem zápěstí a on mě začal tahat mně neznámým směrem. Nebránil jsem se a rozeběhl jsem se za ním.
Místo strachu mi žilami kolovalo vzrušení a adrenalin.
Nechával jsem se vést spletitými uličkami. Neustále odbočoval. V jedné části byla úplná tma, že jsem neviděl ani na krok. Ve výsledku jsme se ale dostali do osvětlené části čtvrti k nějaké oprýskané, vysoké budově, která by se snad dala s hodně přivřenýma očima nazvat panelákem. Vtáhl mě dovnitř a vyvlekl mě až do posledního patra. To už jsem myslel, že mi asi shoří plíce. Vytrvalost měl z nás dvou větší on, o tom nebylo pochyb.

Nahoře jsem ho pustil, předklonil jsem se a ruce si opřel o kolena. Snažil jsem se popadnout dech. Moje plíce byly moc malé na obsah kyslíku, jež jsem se do nich snažil nacpat. V konečcích prstů na nohou i na rukou mě brnělo. Když jsem se alespoň trochu oklepal a rozdýchal jsem běh, podíval jsem se na něj. „Kde to jsme…?“
Zatvářil se rozpačitě. „Víš… Nick dneska není doma, hraje karty s přáteli a spí u kámoše a mně nenapadlo nic lepšího, než tě vzít k nám. Potřebuješ si odpočinout a jsi potlučený.“
Zpozorněl jsem a mé oči sjely ke dveřím od bytu za jeho zády. Takže uvidím, v čem žije…? To se mi zamlouvalo.
„Už je navíc pozdě,“ pokračoval. „Hodně pozdě… takže pokud ti to nevadí, mohl bys přespat tady a ráno jít domů. Šlo by to?“
„Děkuji mnohokrát,“ usmál jsem se. „Ale ty se mě nebojíš? Spát se mnou sám v jenom bytě?“ udivovalo mě to.
„Upřímně… trochu ano. Ale bez tebe bych na tom byl bledě, takže ti to dlužím. Mimoto tě přece nenechám se celu noc courat po takové rvačce venku!“ jeho výraz byl vážný.
Musel jsem se usmát. Otřel jsem si hřbetem ruky krev z koutku úst. Dost své krve jsem musel spolykat, ale teď už mi moc netekla, za což jsem děkoval bohu.
„Tak pojď,“ pobídl mě Bill, vytáhl klíče a odemkl.
Úsměv se mi ještě rozšířil. „Už jdu, neboj se…“

***

Úlevně jsem vydechl a padl na postel jako bych měl za sebou maraton.
Po tom, co mi Bill zkontroloval modřiny na celém těle, aby to náhodou nebylo něco vážnějšího (a pořádně se u toho styděl), mi nabídl něco k jídlu. Moc toho neměli, ale smířil jsem se i s jogurtem proti tomu nejhoršímu hladu. Bylo štěstí, že tam vůbec měli ledničku. Zapil jsem to balenou vodou, ta z kohoutku nebyla pitná. Nic překvapivého.
Celý byt měl jen tři místnosti. Jedna byla kuchyňsko-jídelní, druhá byla koupena a ve třetí byla ložnice spojená s pokojem. A právě v té třetí jsem skončil.
Po zemi se plazil růžovo-hnědý koberec, který zřejmě kdysi býval rudý. Už měl ale po sezóně. Stěny byly stejně jako strop pouze bíle omítnuté. V rozích místnosti u dvou oken stály naproti sobě na můj vkus malé postele a ve zbylých dvou rozích byly vysoké skříně s mně neznámým obsahem. Uprostřed prostoru se nacházel ještě stůl se dvěma židlemi. To bylo vše.

„Děkuji,“ řekl jsem Billovi, který seděl na druhé posteli, a obrátil jsem k němu hlavu.
„Spíš já bych měl děkovat tobě,“ usmál se na mě. „A to mě přivádí k otázce… do kdy chceš vrátit ty peníze?“
„Jaké peníze?“ nedocvaklo mi.
„Těch pět tisíc…“
„Ale to mi nemusíš vracet! Opravdu ne!“ zavrtěl jsem hlavou a posadil jsem se.
„Nerad jsem někomu něco dlužný. A pět tisíc opravdu není málo…“ skoro prosebně mě sledoval. Vypadal jako malé štěňátko, které bez vysvětlení jeho pán zbil…
„Pro mě to zas tolik není. Jsem z hodně bohaté rodiny. A když už jsme u té rodiny… nemáš telefon? Potřeboval bych zavolat domů. Ten můj se vybil, a pokud se neozvu rodičům, mohli by volat i poldy. Samantha už určitě rozhlásila, že jsem tady vystoupil…“ stiskl jsem si unaveně kořen nosu. Dneska se toho stalo hrozně moc a bylo to vyčerpávající. Nebo… možná už včera? Nejspíš už bylo po půlnoci.
„Jo, něco tu mám…“ podal mi k mému údivu mobil. Sice tlačítkový a zastaralý, ale pořád mobil. „A Samantha byla ta dívka, co s tebou jela autobusem?“

„Díky,“ vzal jsem si od něj krabičku a rozhodnut napsat nakonec SMS jsem zapnul telefon. Nebyl zaheslovaný, takže jsem se do něj dostal okamžitě. Navolil jsem si novou zprávu, namačkal jsem telefonní číslo a začal jsem s velkou dávkou trpělivosti s piplavou operací. „Ano, to byla ona,“ přisvědčil jsem mezitím.
„Ona je tvoje… holka?“
Vyprskl jsem smíchy. „Holka?!“ přestal jsem na chvilku psát, musel jsem počkat, než mě přejde smích. „Ne, to tedy opravdu ne. Kamarádka je to dobrá, ale když nás nechá někdo moc dlouho o samotě, tak se skoro zabijeme!“
„Zabijete…?“
„Ano. Ona je moc agresivní a já rád provokuji agresivní lidi…“ uculil jsem se a vrátil jsem se ke psaní zprávy. Nakonec jsem ji odeslal. Bylo to jen hodně stručné: ‚Ahoj mami, nemusíš se bát, nic mi není. Spím u kamaráda, vrátím se dneska nebo zítra. Tak zatím! Tom‘
„Tak to tedy je…“ nic víc na to neřekl a vzal si ode mě mobil, který jsem mu s vděčným úsměvem vrátil.
„A co ty?“ chopil jsem se hned příležitosti obrátit jeho otázku proti němu. „Ty máš nějakou milou?“
Znervózněl. Pohledem začal těkat sem tam a objal svůj trup rukama. „Víš, mě… mě dívky nijak… nepřitahují…“ polkl.
Naklonil jsem hlavu na stranu. „Jsi gay?“ zeptal jsem se přímo.
Škubnul sebou. „Jo…“ kníkl.
Přivřel jsem oči a rozhodl jsem se ho trochu pozlobit. Vstal jsem, přešel k němu a sedl jsem si těsně vedle něj. Naklonil jsem se k němu blíž a jednou rukou jsem ho objal kolem ramen. V očích mi poskakovali rarášci, když jsem se vrnivě zeptal: „A líbím se ti…?“

autor: Ann