Lost to be found 39.

Místo aby byli Tom a Bill oblečení do pyžama, maximálně do nějaké mikiny, aby jim nebylo chladno, než si vlezou pod přikrývky, byli oblečení od hlavy až k patě připraveni na odchod. Ve vstupní hale se střetli se Simone, která kontrolovala dveře, zda jsou na noc zamknuté. Byla velmi překvapená, když viděla oba kluky v bundách a Billa navíc ještě v tenké čepici. Zmateně se podívala na hodinky, které měla ještě připnuté na zápěstí, aby se ujistila, že žije ve stejném čase jako mladíci před ní, kteří byli očividně na odchodu.

„Kam jdete v devět večer?“ zajímala se.

„Ven,“ odpověděl Bill.

„Není na to trochu pozdě?“ podívala se na Toma zkoumavým pohledem, protože něco jí říkalo, že tohle byl opět jeden ze ztřeštěných nápadů jejího syna a chtěla zjistit, jestli to Tom dělá z vlastní vůle, nebo k tomu byl jemně přinucen jejím neodolatelným potomkem, který slovíčko ‚ne‘ neakceptuje.

„Mysleli jsme, že bychom se ještě trochu prošli před spaním,“ odpověděl Tom. Pravda. S nápadem sice opravdu přišel Bill, ale Tom nadšeně souhlasil. Už dlouho se v noci nepotuloval venku a docela mu ty staré časy chyběly, takže neměl nic proti, navíc nebyl bůhví jak ospalý, takže jim nic nestálo v cestě.

„Dobře, no… tak na sebe dávejte pozor a nebuďte venku moc dlouho,“ pousmála se Simone a podala Billovi klíče od domu, které hodlala po zamknutí odložit. „Pak za sebou nezapomeňte zase zamknout, jak se vrátíte,“ doplnila a svazek klíčů upustila do natáhnuté dlaně.

„Bez obav. Dobrou!“ popřál jí Bill a jal se dveře zase odemykat.

„Dobrou noc,“ přidal se s přáním i Tom a ženu obešel.

„Dobrou noc,“ kývla Simone a počkala, dokud kluci nezmizí venku a neuslyší cvaknutí zámku, protože když má její syn v hlavě nějakého kluka, už se mu tam málokdy vejde ještě něco dalšího, takže se chtěla přesvědčit, že ji vnímal, když je prosila, aby za sebou zamkli.

„Veď mě, nepochybně to tu znáš líp než já,“ pousmál se Bill, když vykročili na svoji večerní procházku.

„Tak dobře zase ne,“ bránil se Tom.

„Pořád líp než já,“ hádal se Bill. Tom pobaveně zavrtěl hlavou a rozešel se po cestě vedoucí od domu, kterou prozatím znali dobře oba.

„Nad čím přemýšlíš?“ zeptal se Tom, když Bill ztichl a díval se na špičky svých bot, jak se při každém kroku boří do písčité cesty.

„Tak nad vším,“ pokrčil tázaný neurčitě ramenem.

„Pořád tě trápí ta nemocnice?“

„Mmmm ani ne, spíš přemýšlím, koho bychom mohli ještě skřípnout, aby nám pomohl,“ svěřil se Bill lišácky. Tom si nemohl pomoct od smíchu.

„No taaak. Už se tím netrap. Pusť to ze své krásné hlavy a odčaruj tu přemýšlivou vrásku ze svého čela,“ usmál se Tom a pohladil ukazováčkem drobnou propadlinku na Billově čele. Jako na povel vertikální vráska zmizela, za to ji ale nahradila spousta dalších horizontálních, jak Billovo čelo vyletělo vzhůru.

„Z mojí krásné hlavy?“ zopakoval Tomova slova a přeletěl přes jeho obličej.

„Uhm.“ Tom sklonil hlavu k zemi a poškrábal se na krku. „Jo,“ připustil nakonec, že ta slova opravdu vyřkl.

Billovy koutky se do široka roztáhly.

Nebyl tohle náhodou kompliment?

Kompliment od stydlivého nezkušeného Toma?

„Nic neslibuji, ale pokusím se to z ní pustit,“ zaculil se Bill a původní přemýšlení bylo rázem pryč, momentálně se mu v hlavě usadila Tomova slova. „A jen tak mimochodem – tvoje hlava je taky moc pěkná,“ uchechtl se Bill. Takhle formulovaný kompliment ještě nikomu nepověděl, o to víc si to zamiloval, protože takhle to patřilo jen jemu a krásnému mladému muži po jeho boku.

„Uhm díky,“ zamumlal Tom rozpačitě. Jemu to z úst vyklouzlo automaticky, ale teď když mu stejná slova řekl Bill, znělo to jinak. Cítil z toho něco úplně jiného, než do toho vložil on sám.

Bill měl sto chutí drapnout Toma za bundu, přitisknout jej ke kmenu nejbližšího stromu a vášnivě jej políbit, ale to by asi Tom koukal, co to do Billa tak najednou vjelo. Jenže mohl si pomoct? Do teď možná, protože mu celá věc s Tomem přišla spíše rozkošná a sladká, ale s každým dalším dnem, drobným kontaktem jejich těl, ať už objetí, něžného polibku, nebo pohlazení po ruce, začínal Bill chtít víc. Ne že by Toma okamžitě potřeboval nahého na sobě, ale alespoň nějaký náznak vášnivého muchlování by neškodil. Vždyť už jen ta myšlenka Billovi způsobovala bolest u žaludku a ztmavnutí duhovek. Navíc tohle byla perfektní příležitost. Byla tma, nikde nikdo. Situace jako stvořená pro nějaké nemravnosti ve stoje. Pobuřovat mohli leda tak nějakou drobnou zvěř kolem, ale už předem bylo bohužel rozhodnuto, že jediné, co si Bill z dnešní procházky odnese, bude dávka čerstvého vzduchu a únavy před spaním. Nic víc, nic míň.

Právě z toho důvodu přinutil svůj mozek myslet na něco normálnějšího, než na pokušení, které mělo dvě nohy, ruce, přitažlivý obličej, o rtech ani nemluvě a nacházelo se to sotva pár milimetrů vedle něj. Aby si alespoň trochu vykompenzoval svoje tužby a erotické představy, upažil trochu levou rukou do strany a vklouzl do Tomovy uvolněné dlaně, která na Billovu končetinu ochotně zareagovala jejím sevřením. Muž stočil pohled Billovým směrem a věnoval mu příjemný úsměv jako důkaz, že se mu jejich spojení moc líbí. Stiskl jeho dlaň ve své o poznání více a pak sevření povolil jen tak, aby mu druhá dlaň z ruky nevyklouzla.

„Nebude ti zima?“ zeptal se Tom starostlivě.

„Kdy?“

„No když budeme mít ruce takhle venku a ne v kapsách. Už teď máš dlaň docela studenou,“ poznamenal.

„Oh toho si nevšímej. To se mi občas stává. Dokonce i v létě, kdy je venku přes 30°, mám někdy ruce nebo nohy jako led. Nejvtipnější je, když mám třeba celou ruku teplou, ale malíček úplně ledový,“ zařehtal se Bill, protože v tomhle byl opravdu divný. „Máma si ze mě někdy dělá srandu, že bychom klidně mohli prodat celou lednici i s mrazákem, že by stačilo, kdyby mi potraviny přilepila na ruce a chodidla.“ Tom se pobaveně uchechtl.

„A byl jsi s tím u doktora?“

„Naaaahh. Není třeba. Občas se mi prostě špatně prokrvují končetiny. Na to nepotřebuji odborný názor a není to pořád. Jen čas od času, takže neboj. I když budu mít ruku jako led, není to tak, že mrznu.“

„Beru na vědomí,“ kývl Tom. „Uhm vidíš támhle ten dřevěný ukazatel?“ napřáhl ruku před sebe, aby namířil na objekt, který chtěl Billovi ukázat.

„Vypadá trochu jako by tam byl odjakživa,“ zamyslel se mladší z nich. Tom souhlasně přikyvoval.

„Původně to byl vzrostlý ořešák, ale asi před sedmnácti lety se vesnicí prohnala dost silná bouřka a blesk uhodil do jeho koruny, takže z něj zůstal jen divný pahýl, ze kterého později udělali ten ukazatel. Ještě předtím – když jsem se začal toulat po nocích venku, někdy jsem vylezl do jeho koruny, abych se schoval a mohl tajně pozorovat lidi.“

„Šmíroval jsi domorodce skrz okna?“ zasmál se Bill.

„Jen jsem se díval. Jak společně večeří, hádají se, jdou spát a tak,“ zavzpomínal Tom.

„Proč tu Alinda vlastně zůstávala? Mohla dům prodat. Určitě by jí to vyneslo spoustu peněz. Mohli jste se přestěhovat někam jinam, kde bys dostal šanci na normální život.“

„Nevím. Asi tu byla zvyklá. Nejspíš se tu i narodila a lidé v pokročilém věku hádám nejsou uzpůsobeni k tomu, aby výrazně měnili styl života nebo místo, kde bydlí.“

„Vůči tobě trochu sobecké nemyslíš?“

„Já byl ten poslední, kdo si mohl diktovat nějaké podmínky. Mohla moji pravou mámu odmítnout a nechat mě někde umřít. Už to, že mě vychovala, bylo víc, než bych mohl žádat.“

„Uch. To je pravda,“ přikývl Bill. Vždycky se zapomínal dívat na věci z vícero pohledů, než jen z toho svého.

„Co kdybychom se pomalu vrátili? Vím, že tvá studená ruka se jen trochu špatně prokrvuje, ale cítím se špatně, když svírám kostku ledu,“ navrhl Tom.

„Proč ne. Myslím, že jsem si čerstvého vzduchu užil až dost. Vlastně mám pocit, že mě ten vzduch tady někdy vyčerpává a unavuje.“

„To je možné. Pokud jsi zvyklý na město, je to velká změna. Tady je spousta zeleně, která vyrábí kyslík, a také tu není nic, co by tu čistotu narušovalo. Doprava, továrny a podobné věci.“

„No tak snad tu neskejsnem moc dlouho. Bude těžké si pak zase zvyknout na zanešené plíce,“ zasmál se druhý z mužů.

„Pro mé plíce to bude znamenat smrt,“ laškoval Tom.

„Neboj. Tam, kde bydlíme, to není až tak moc odlišné odsud, takže nejdřív zaneřádíme tvé plíce vzduchem, který máme u nás doma v okolí, a teprve pak tě vystavíme té pravé špíně velkoměsta,“ vyplázl Bill na Toma jazyk. „Hey! Kde se vzal ten vítr?“ zamračil se Bill, když se do něj z nenadání opřel silný poryv větru.

„No, je podzim. Tohle se asi bude stávat častěji. Však už jsme skoro zpátky.“

„Měl jsem si vzít teplejší čepici,“ mumlal Bill a držel si dlaně na uších. Nesnášel, když mu do nich nafoukalo. Kolíbaje se vedle Toma, pomalu došli stejnou cestou až k domu a ačkoli byl dům z větší části krytý lesem, zdálo se, že kolem foukalo daleko více, než jinde ve vesnici. Silný vítr čechral kratší vlasy na Tomově hlavě, které nebyly dostatečně dlouhé, aby mohly být uvězněné v gumičce na vršku Tomovy hlavy.

„Bille, klíče,“ upozornil jej Tom, když zůstali stát přede dveřmi a Bill snad dokonce vypadal, že se dveře otevřou samy, když odříkají nějakou kouzelnou formuli.

„V mojí kapse,“ řekl Bill hlasitě, jak si stále kryl uši dlaněmi.

„Já vím, tak odemkni.“

„Nemůžu sundat ruce z uší,“ vysvětlil mu Bill.

Tom si povzdychl. Natáhl ruce ke kapsám mladíkovy bundy a zaštrachal na samém dně, kde zachrastil svazek klíčů. Rychle dveře odemkl, aby mohli vklouznout dovnitř.

„No fuj,“ otřepal se Bill, když se ocitli v hale a okamžitě je praštil těžký horký vzduch. Tom zamkl dveře, odložil klíče a začal se svlékat, jak rychle se začínal pod vrstvami oblečení potit. „Gordon nás chce snad vyudit zaživa,“ zašeptal Bill podrážděně, protože předpokládal, že všichni v domě už spí. „A já nechal ve svém pokoji ještě puštěné topení!“ zhrozil se. V takovém horku neusne, ani kdyby moc chtěl.

„Já ne.“

„Mohl bych spát u tebe? Nemám na noc rád, když je přetopeno,“ vetřel se k němu Bill.

„Jasně,“ usmál se Tom a společně s Billem tedy zamířili k jeho pokoji.

„Bože! I tak je tu šílené horko!“ zaskřehotal Bill, když se zavřeli v Tomově pokoji.

„Můžeš ještě otevřít okno, pokud chceš,“ nabídl mu Tom.

„Raději ne. Co kdyby v noci začalo pršet? Nejdřív nás to tu vyudí a pak utopí. To je dobrý,“ mávl rukou a začal se svlékat postupně z mikiny, tepláků, ponožek a nakonec ze sebe stáhl i triko. I když tam stál jen ve spodním prádle, pořád mu bylo horko. Nejspíš bude celou noc spát odkopaný.

„Bille!“ vyhrkl Tom vyděšeně a přiskočil k Billovi.

„Co-co je?“ lekl se Bill.

„Tvoje… tam… co se ti stalo?!“ ukázal na Billovu propíchnutou bradavku. V šeru pokoje nebylo poznat, co to je, proto si Tom nejdříve myslel, že se Bill zranil a bodl si něco do těla.

„Uhm to je… to samé, co mám na obličeji,“ vysvětlil Bill a objal se pažemi kolem hrudníku, aby místečko, o které měl Tom teď největší zájem skryl.

„Oh. Oh! Promiň já… jen jsem se lekl, že se ti něco stalo. Omlouvám se,“ odvrátil pohled od Billova holého těla a začal se zbavovat svého oblečení.

Přemýšlel. I pro něj bylo v pokoji nepředstavitelné horko, protože on byl zvyklý na zimu. Takový luxus mu nebyl dlouhá léta dopřáván, a tak měl i on pocit, že se jeho pokožka pálí, ale nevěděl, jestli se sluší, aby se svlékl jen do spodního prádla. Vždycky spával v triku a nějakých tenkých teplácích. Jen výjimečně si místo tepláků oblékl spodní prádlo, ale když to udělal Bill, asi to špatné nebylo, protože jinak by to Bill neudělal, nebo ano?

Využil chvíle Billovy nepozornosti, kdy seděl na okraji matrace zády k němu a sundával si ze zápěstí náramky, které by jej mohly ve spánku tlačit, odkládaje je na noční stolek.

Rychle vyklouzl z veškerého oblečení a po Billovu vzoru jen v boxerkách vklouzl pod přikrývku. Ven mu vyčuhovala jen nahá ramena, klíční kosti a dlouhé ruce.

„Chumláš se do té peřiny, jako bys měl umrznout,“ podotkl Bill, když se otočil k Tomovi. „Budeme se muset na něčem domluvit,“ podíval se dolů.

„N-na čem?“

„No ta přikrývka je jen z jednoho dílu, takže buď budeme oba přikrytí až po uši, což já nevydržím, nebo budeme oba odkrytí, o což asi zase nestojíš ty, takže?“

„Takže si možná přines svoji přikrývku?“ zazubil se Tom.

„Nechce se mi vstávat,“ zabručel Bill. „No tak! Sundej to alespoň po pas,“ naléhal Bill a strhl z Toma přikrývku tak, že okraj přistál na jejich bocích, odhalujíc jejich nahé hrudníky. „No páni. Máš docela svaly,“ poznamenal Bill, když pohledem putoval po Tomových jemně vyrýsovaných pažích, hrudníku i břiše. „Kde jsi k tomu přišel?“ zeptal se, ale mnohem víc než nějaká odpověď jej zajímaly vizuální podněty.

„Ty… proč si maluješ po kůži?“ zeptal se Tom, když se k němu nakláněl Billův potetovaný hrudník.

„To je tetování. Nedělal jsem si to sám,“ uvedl Bill na pravou míru a přišoupl se k Tomovi blíž. „Máš krásné tělo,“ zašeptal a položil levou dlaň doprostřed Tomova hrudníku. Nejen aby neztratil rovnováhu, ale aby cítil jeho kůži.

Nezajímal se o to, co na jeho slova chce druhý muž říct, jestli vůbec chce. Jeho mysl zahalila mlha a v očích se usadil tmavý stín. Natáhl štíhlý krk a lapil svými rty ty Tomovy, aby se do nich mohl opět ponořit. Líbali se tak zřídka, že si Bill nebyl schopný zapamatovat Tomovu chuť, proto pokaždé, když znovu došlo k jejich spojení, měl krátkovlasý muž pocit, jako by Toma líbal po tisící a stejně stále poprvé. Znovu v něm něco bouchlo a naplnilo to celé jeho nitro. Líbal Toma hluboce, a ačkoli chtěl být divoký a vášnivý, ukázat mu, jak moc náruživý dokáže být, přesto kompenzoval tyto pocity dlouhými polibky, hlubokým dýcháním a hlazením Tomova hrudníku. Neměl ponětí, kdy a jak Toma donutil položit se na záda a dovolit, aby se Bill usadil na jeho klíně. Vnikal jazykem do Tomových úst, učíc ho za pochodu, jak tuto část těla používat právě v těchto situacích, hladil jej po horní části těla a vzdychal do jeho otevřených úst. Nevadilo mu, jak opatrně se dotýká jeho společník jeho. Že každé jeho pohlazení by se dalo přirovnat spíš k pohlazení lehounkého větříku, který na jeho kůži nezanechá žádnou stopu. Bylo mu to jedno. Teď bylo důležité, co dělal on Tomovi, a usuzuje podle neexistujících Tomových protestů, ba naopak snaze spolupracovat, nedělal nic, co by Tom nechtěl.

„Tomi,“ vydechl blaženě, když spojil jejich hrudníky a kůže jednoho polaskala kůži toho druhého.

„Bille.“ V Tomově hlasu bylo znát, že se nejednalo o pouhý povzdech na základě příjemných pocitů. Byl z toho cítit určitý podtext a snaha něco říct, ale myšlenky, které měly být zformulovány ve slova, se nakonec znovu ztratily v Billových hladových ústech, která rozšířila oblast svého průzkumu na Tomovy tváře a krk, kam vtiskávala polibky, olíznutí a jemná skousnutí.

Čím snadněji po sobě jejich zpocené hrudníky klouzaly, nejen díky jejich činnosti, ale i teplotě v pokoji, Bill z čiré potřeby a živočišné touhy čím dál častěji rozhýbával i spodní část svého těla. Zatímco proti sobě dýchali, otírali se o sebe bradavkami a plochými břichy, Billovy boky začaly poznávat ty Tomovy, díky čemuž nebylo možné zabránit cestování Billova probouzejícího se penisu po tom Tomově.

„Bože,“ zasténal Bill a odklonil se od Toma. Odlepil od sebe jejich těla, jak už nemohl vydržet to horko, které sdíleli. Namísto otírání celého těla o to pod ním, se sklonil k Tomovým ústům pro další polibky a rozpohyboval pouze své boky. Napůl svým klínem a napůl zadečkem tančil po Tomově skrytém mužství a sám sténal ve vlastním potěšením. Jeho břicho se stahovalo a šimrání v jeho těle se stupňovalo.

„Dej-dej mi dlaně na boky,“ řekl Tomovi zastřeně, nepřestávaje jezdit v Tomově klíně. Rozrušený Tom udělal, co po něm Bill žádal, a třesoucí se dlaně umístil na horké boky muže, který na něm seděl a z nepochopitelných důvodů jej nutil cítit se jako v horečce.

„Pomoz mi… hýbat se,“ vydechl Bill. „Naváděj mě tam, kde je ti to nejvíc příjemné,“ radil mu a čekal, dokud směr jeho pohybů nezačne udávat Tom. „Nepřemýšlej. Zavři oči a soustřeď se na své pocity,“ pronesl Bill. Věděl, že je Tom chycený v těch myšlenkách, které se snaží přijít na to, co se děje, aby to mohly nějak racionálně vysvětlit, proto chtěl, aby Tom vypnul mozek a zkusil najít tu část jeho samého, která je v každém člověku. Pudy, kterým nezáleží na tom, jestli člověk žije v naprosté izolaci, nebo je obklopen tisícem lidí. Prostě tu jsou a vždycky budou.

Teprve až Tom opravdu zavřel oči a uvolnil se, Bill začal cítit, jak jeho ruce začínají na Billovy boky vyvíjet tlak a hýbají s ním do různých stran, různě rychle, s různou intenzitou. V jednom okamžiku své boky proti Billovým rozvlnil i Tom a překvapení přelétlo přes Billovu tvář, když Tomova pravá dlaň po jeho těle vyjela nahoru, usadila se na rameni a tlačila Billovo tělo dolů, silněji na jeho rozkrok.

Těžké výdechy a tiché steny naplňovaly celý pokoj. Přikrývka smotaná kolem a vedle jejich těl šustila a teprve až ji Bill ve vzteku odhodil pryč, aby je nezahřívala ještě víc, zmlkla a přestala se svými zvuky přizpůsobovat jednotlivým pohybům. Klíny obou mužů byly horké a vlhké, a přesto je nic z toho nedokázalo zastavit. Bill zakláněl hlavu dozadu, lapal po dechu, občas mačkal Tomova ramena, když se k němu naklonil pro nedbalý polibek.

„Bille,“ zakňučel Tom, když se přes jeho tělo přelilo něco silného, co při každé další milisekundě nabíralo na intenzitě.

„Ano. Ano,“ zakýval Bill hlavou. Cítil to taky. Ještě chvíli a přijde to.

Tom intuitivně tvrdě sevřel Billův pas, zrychluje jejich pohyby, pokud to bylo ještě vůbec možné. Naráželi do svých klínů, dokud se jejich těla nenapnula v první vlně orgasmu, která ochromila obě rozvášněná těla. Bill padl hrudníkem na Tomův, nepřestávaje se otírat o jeho klín, aby ten úžasný pocit jen pomalu a plynule odezněl do ztracena. Ne aby byl v jednom okamžiku useknut.

Kolem obou mužů se rozhostilo ticho.

Ten druh ticha, který oběma dával čas se vydýchat a popřemýšlet, co za slova padne, než se to ticho změní v trapné ticho.

autor: Muckátko :o*