Live my life 8.

(Bill)

Snažil jsem se nedávat příliš najevo, jak moc velká je moje zvědavost ohledně jeho názoru na můj příbytek. Sebekriticky jsem musel uznat, že se mi to příliš nedařilo. Tom po mně sem tam mrknul, aby mě ujistil, že plně vnímá moje zkoumavé pohledy. Přišlo mi, že snad vidí i dozadu.

Mezitím jsem si vybral ze svého šatníku něco pohodlného a připravil si věci na postel. Postával jsem tam a čekal, až nejvyšší soudce vynese ortel. Ale on mlčel jako hrob. Došel ke mně a jedním sebejistým tahem mne připravil o zavázanou mašli na županu. Stačil mě jen zaskočit, protesty jsem těžce nestíhal.

Když se mě dotknul, aby mi ho sundal, zadržel jsem dech. Bál jsem se, že vypustím z úst něco nepatřičného, protože byl opravdu jemný a jeho pohlazení bylo příjemné. Ovšem jeho rentgenový zrak, který nasadil těsně poté, byl snad ještě horší. Připadal jsem si jako obraz ve vitríně. Modlil jsem se, aby s tím brzy přestal, protože jinak mi asi brzy dojde kyslík.

Nakonec se nade mnou slitoval a oblékl mi tričko. Ačkoliv nevím, za jak moc velkou výhru oproti předchozí situaci se to dalo považovat. Když mi pokynul, ať se posadím a popadl do ruky kalhoty, už bylo příliš pozdě něco namítat. Opatrně mi je navlékal na zdravou nohu a nezapomínal se mi při tom občas kouknout do očí, jako by mi to dělal naschvál. Vlastně bych to s chutí odpřísáhl.

Když vyjel k rozkroku a pak uhlazoval látku na mém pozadí, myslel jsem, že to se mnou švihne. Tak tohle byl rozhodně úmysl a ani dobrá víla by mě nepřesvědčila o opaku. Zkoušel mě a já si to uvědomoval. Jenže bylo zatraceně těžké se ovládat. Byl jsem gay a on byl krásný kluk. Zaháněl jsem ty myšlenky co nejdál, protože jsem nechtěl, aby mi popletl hlavu.

Někde hluboko jsem tušil, že by z toho mohla být pořádná polízanice, a tak jsem se rozhodl, že budu vůči jeho narážkám hluchý, slepý a bez citu. Jenže rozhodnout se a dodržovat tenhle slib se zdálo být tak rozdílné, jako dechovka a metal.

Když pak vtrhli do pokoje psiska, dokonale to rozvířilo tuhle eroticky naladěnou atmosféru. Oba jsme se začali smát. Trochu jsem se zklidnil a zavelel, že už je asi na čase jít ven. S Tomovou pomocí jsem se obul, vzal si potřebné věci a vyrazili jsme. Park byl naštěstí celkem blízko. Přenechal jsem mu i Pumbovo vodítko, protože ten malý darebák měl tendence se pořád zastavovat, nebo tahat, takže zvládnout ho s těmi fofrklacky pro mne nebyl zrovna jednoduchý úkol.

U branky ohraničující pozemek veřejné zeleně jsme je oba vypustili a začali s pátráním po vhodné volné lavičce. Dalo to kus práce, ale nakonec jsme narazili na jednu hezky schovanou ve stínu velké vrby u rybníčku. Slunce na jaro docela hřálo a takhle u vody to rozhodně přišlo vhod. Všiml jsem si, jak se Baron se zaujetím dívá na kachny uprostřed rybníka, ale mlčel jsem. Samotného mě zajímalo, nakolik je vycvičený a co si dovolí. Zdálo se, že naopak Pumbovou největší zábavou je právě flekatý ohař a jeho známka na obojku, po které chňapal.

(Tom)

Vyslyšel jsem Billovu prosbu, ať se už přesuneme do parku. Vedl jsem oba psy, aby se mohl zaobírat jen sám sebou. Chvíli jsme se procházeli, dokud jsme nenašli pěkně schované posezení pod stromem.

Jelikož bylo dneska fakt pěkně, viděli jsme okolo nás spoustu kolemjdoucích párů všech možných orientací. Nedalo mi to a prostě jsem musel znovu zahájit konverzaci provokativním způsobem.

„Bille?“

„Mmm?“

„Můžu mít otázku?“

„Jasně, proč bys nemohl.“

„Je bezpečný tady takhle spolu sedět?“

„Jak to myslíš?“

„No, já jen, jestli třeba tu není reálná šance, abychom tu narazili na tvýho přítele?“

Sledoval jsem, jak po poslední otázce párkrát zamrkal a nakrčil obočí. Nejspíš přemítal, jestli jsem to opravdu vyslovil. „Já jen, abych nedostal přes hubu, víš?“ Ušklíbl jsem se.

„Ahm… ne, to… se nemusíš bát. Já nikoho nemám.“ Vykoktal ze sebe a totálně zrudnul.

„Fajn, já taky ne. Tak je to jedno.“

Mávl jsem ležérně rukou na znamení, že to vůbec neřeším. Ovšem v tu chvíli mi vůbec nedošlo, že Baron čekal na tenhle moment. Během okamžiku neseděl u našich nohou, ale nacházel se uprostřed rybníka, ze kterého se vzneslo hejno kachen.

Stihnul jsem čapnout Pumbu, který vypadal, že jde zkoumat, co tak zajímavého se nachází v té velké louži a položil ho Billovi na klín. Skvrnitý hajzlík se po chvíli nechal odvolat a neopomněl se důkladně oklepat od vody v naší bezprostřední blízkosti. Vrtěl ocasem a tvářil se nanejvýš spokojeně.

Viděl jsem, jak se Bill uchechtává. A to byl přesně ten moment, kdy jsem svému psovi vděčil za zmaření naprosto dokonalého okamžiku. Dnes už podruhé. Začínal jsem přemýšlet, jestli na to má nějaký zvláštní radar. Asi jako když rodiče zavolají uprostřed sexu.

Což mě přivedlo k další myšlence. Proklínal jsem svoji zvědavost, ale Bill vypadal tak nevinně. Možná proto mě tak bavilo ho dráždit. Reagoval na to tak cudně a poplašeně, že by si člověk musel myslet, že je panic. Připadal jsem si trošku jako zvrhlík. Sám jsem nechápal, kde se to ve mně bere, ale intimní záležitosti okolo něj mě nanejvýš zajímaly.

(Bill)

Jestli někdo vedl žebříček nejvíc naivních lidí na planetě, rozhodně jsem měl šanci dostat se na první příčku. Domnívat se, že zbytek našeho společně stráveného času uplyne bez použití jeho osobitého drzého humoru, bylo vážně silně prostomyslné.

Ovšem, že bude otevřeně vyzvídat, jestli jsem single, a navíc s jistotou zkoušející matikářky označí potencionálního partnera za mužské pohlaví, to už byla troufalost. Odvětil jsem, že si nemusí dělat starosti a spekuloval, zda se takhle chová ke každému, nebo je to zapříčiněno naším momentálním „příbuzenským“ vztahem.

Na úvahy jsem ale měl zatraceně málo času, neboť v následujícím momentě mě zachránil můj adoptivní psí přítel. Dusil jsem se smíchy a držel Pumbu, aby mi neutekl stejným směrem. Ten pes byl prostě geniální. Dneska mi už dvakrát zachránil kůži, nejspíš mu budu muset koupit pořádný flák masa jako poděkování.

Poté, co byl Tomovi odebrán vítr z plachet, jsem držel témata na bezpečné úrovni a povídali jsme si o neutrálních věcech. Vlastně hlavně o rodičích. Bylo to jednodušší, než se na to vyptávat přímo jich. Koneckonců oni určitě budou dělat to samé – o nás bez nás. Zdálo se mi to jako příjemná nenásilná forma poznání. Stále mi asi pořádně nedocházelo, že Tomovi rodiče jsou vlastně moji. Nebo to možná bylo tak, že je za ně nikdy nebudu tak úplně považovat.

Dohodli jsme se, že je každý budeme oslovovat křestními jmény. Což se zdálo být tou nejschůdnější formou. Nenapadalo mě nic lepšího. Strýčka a tetičku jsem používat nechtěl. O mámě a tátovi se prakticky nedalo ani hovořit, protože by v tom byl nesnesitelný zmatek.

„Těším se, až mi sundají tenhle krám.“ Ukázal jsem na sádru a poraženecky zafuněl.

„A kdy to vlastně bude?“

„Podle kontroly by to mohlo být za dva týdny. Ani nevíš, jak se na to těším. I když rehabilitace budou taky vopruz. Připadám si jako důchodce s tím množstvím vitamínů, co teď beru. Ale chci, aby se to zahojilo co nejdřív a nejlíp, tak nemám jinou možnost.“

„Bude to fajn. Můžem chodit spolu třeba plavat, to je po zlomeninách dobrý. Voda nadnáší a aspoň to bude další čas strávenej mezi čtyřma očima.“

„To beru. Ale musíš na mě dávat bacha, jinak tě zabijou hned čtyři osoby.“ Uchichtl jsem se a podrbal štěndo.

„Neboj, dám. Už ve vlastním zájmu.“

Chvíli jsem dumal, jak to přesně myslel, ale nekomentoval jsem to. Radši. Bůh ví, s čím by zase přišel a nevěřil jsem, že by mě psi zachránili i do třetice. V tu chvíli mi silně zakručelo v břiše a já se podíval na mobil. Seděli jsme tu už skoro čtyři hodiny.

„Páni, umírám hlady. Nejspíš si skočíme někam na jídlo.“

(Tom)

Řekl jsem si, že pro dnešek ho nebudu dál trápit a nechal sexuální rozhovory na neurčito. I tak jsme si moc hezky poklábosili o rodinách. Když začal o zlomené noze, opět jsem si uvědomil, jak mu tuhle situaci nezávidím. Muselo to být hodně obtížné i pro někoho, kdo není nadšenec sportovních aktivit, ale kdyby se to stalo mně, nejspíš bych se zbláznil. Mimoto by mě asi dodělal trenér, protože bych byl off na celou sezónu.

Když se ozval jeho žaludek, samotnému mi došlo, že jsem na tom nejinak. S návrhem o obědu jsem se tedy víc než ztotožnil. Došli jsme zpátky k němu domů. Psiska jsme pustili na zahradu a sami šli dovnitř. Podle vůně linoucí se už od vchodu jsme přišli úplně akorát.

„Ahoj.“ Pozdravili jsme jednohlasně osazenstvo v kuchyni.

„Ahooj, kluci. Dáte si oběd?“

Přikývli jsme a zašli si ještě do koupelny umýt ruce. Pak jsem pomohl Billovi sednout si ke stolu a už se před nás hrnuly talíře s luxusně vypadajícími špagetami. Nasál jsem tu božskou vůni a olízl se.

„Dobrou chuť.“

„Dobrou.“

Bylo to tak vynikající. Ach… moje chuťové buňky prožívaly slast a vzrušení, že jsem si musel dvakrát přidat. Elsu to evidentně potěšilo, vypadala moc spokojeně a byla ráda, že mi chutná. Bill spokojeně funěl a hladil si plné panděro.

„Bylo to vážně výborný, moc děkuju.“

„Nemáš vůbec za co, Tome.“ Usmál se na mě Gordon.

Seděli jsme ještě u stolu, aby nám slehlo a povídali si ve čtyřech. Cítil jsem se vážně skvěle. Mohl bych s nimi trávit hodiny a nebylo by mi to dost. Když Gordon sklízel ze stolu a dal Else polibek na tvář jako poděkování za skvělý oběd, byl jsem z toho trochu naměkko. Hluboko uvnitř jsem se dmul pýchou, že někdo tak láskyplný je můj biologický otec, který i po tolika letech manželství stále dokáže být vděčný i za úplné všední maličkosti.

S Billem jsme se na sebe potutelně usmáli. Přesunuli jsme se na zahradu a uvelebili se na lehátkách u bazénu s ledovým čajem. On měl v podstatě nařízené trávit co nejvíc času na sluníčku, kvůli vitamínu D. V duchu jsem hloubal, do jaké míry se asi opálí, protože takhle po zimě byl stále ještě bleďounký.

Měl zavřené oči a s mírně zakloněnou hlavou do sebe nechal prostupovat paprsky a teplo. Koutky byly zvednuté do mírného úsměvu. Čím déle jsem ho pozoroval a v pozadí viděl hrající si naše čtyřnohé přátele, tím víc jsem byl vděčný za možnost tohle všechno poznat.

„Vždycky je lepší vědět.“

autor: Neilinka