autor: Neilinka
(Bill)
Jakmile jsme otevřeli vchodové dveře, bylo mi jasné, že oběd si náramně užijeme. A taky, že ano. Tom mě až trochu překvapil svým apetitem, ale naprosto jsem ho chápal. Kdo neochutnal máminy špagety, jako by nežil. Panovala moc příjemná uvolněná atmosféra. Tom zapadl absolutně skvěle. Vzpomněl jsem si na jedno přísloví, které pravdivě vypovídalo charakter situace. Krev není voda.
Když pak dal táta mámě pusu, viděl jsem na něm tu hrdost. Úplně z něj sálala. Musel jsem uznat, že pečovatelské a ochranitelské sklony rozhodně zdědil. To, jak mi pořád pomáhal, jak se staral, abych to měl co nejlehčí. Vybavilo se mi, jak jsem si pokaždé říkával, že jako svého kluka chci kopii svého táty. Radši jsem se zvedl, a s chladivým nápojem se odebral na předepsanou „léčbu“ sluncem. Rozvalil jsem se a odpočíval. Po jídle to bylo víc než příjemné. Cítil jsem, jak se mi prohřívá celé tělo, do toho sem tam pozpěvovali ptáci a mírný vánek hezky rozproudil venkovní vzduch.
„Vždycky je lepší vědět.“
Zamrkal jsem a věnoval Tomovi pohled. Nic dalšího neříkal, jen tam seděl, koukal mi do očí a tak nějak vděčně se usmíval. Pochopil jsem, co tím myslí. Kousl jsem se do rtu. Narovnal jsem se do sedu a chytil jeho ruku. Byl jsem mu strašně vděčný. Jeho přístup mě podporoval v tom, abych celou tuhle lapálii s výměnou vnímal jako dar toho, co můžu získat, namísto tesknění po tom, o co jsem přišel.
Ano, bylo to na jednu stranu zvláštní a děsivé, že člověk žil až dosud s lidmi, kteří nebyli jeho pokrevní příbuzní. Na druhou stranu, co mi chybělo? Milovali mě a já je a na tom nemohl nikdo nic změnit, žádný papír, žádná DNA, žádná chyba v porodnici. A teď tím, že vyšla pravda najevo, jsem měl mnohem širší okruh osob, které tu se mnou budou, kdyby se jim něco stalo. Věděl jsem, že to tak musím brát. Brečet, nadávat a zlobit se nemělo cenu. Akorát bych se tak okrádal o další společné chvíle. Někde hluboko to svým způsobem bolelo, ale ne natolik, abych to nechal ovládnout moje chování.
Tím, co ke mně pronesl, mi dal jasný důkaz toho, že to cítí stejně. Že je vděčný za to, že mohl zjistit fakta. Úplně mě tím dojal a já cítil, jak mi vlhnou oči. Nemohlo mu to uniknout. Když mě objal, už se mi po tváři linula první slza.
„Děkuju.“ Vzdychnul jsem mu úlevně do vlasů a pevně se ho držel. Zhluboka jsem dýchal a věděl, že o něj nesmím nikdy přijít.
„Mám tě rád, Billi.“
„Já tebe taky.“
Všechno zlé je pro něco dobré. Dokonce i zlomená noha. Usmál jsem se a na chvíli se ho pustil, abych si osušil mokré cestičky. Ale on to udělal první.
(Tom)
Tušil jsem, že ho tím nejspíš trošku rozhodím. A měl jsem pravdu. Dojetí mu vytékalo z očí v podobě malých čirých kapiček. Přesedl jsem si a schoulil si ho k sobě. Sám jsem se držel, abych neskončil stejně. Tohle zvládneme.
Jeho poděkování bylo srdceryvné a upřímné. Asi to nejupřímnější, co jsem kdy zažil. Došlo mi, jak moc pro mě znamená tahle hubená černovlasá osůbka a ti, kdo ji vychovali. Byl v jejich péči 17 let a já v něm viděl odraz jejich lásky. I když nebyl jejich biologický syn, kus každého z nich v něm dřímal. Jejich podpora, útěcha, starost a naděje. Rozhodl jsem se ho chránit. Už navždycky.
Musel jsem mu to říct. Jak mi na něm záleží. Za tu kratičkou dobu se mi dostal pod kůži jako nikdo před ním. Byl jsem si jistý, že nás tohle zvláštní pouto nikdy neopustí. Já ho neopustím.
Odklonil se, aby si utřel tvář, ale byl jsem rychlejší. Lehounce jsem rozprostřel tu vlhkost po jeho líčkách a vnímal, jak trochu lape po dechu. Rty měl pootevřené a sytě růžové, jak si je mnul mezi zuby. Čím déle jsem ho tak sledoval, tím větší jsem cítil zvláštní nutkání mu dát pusu. A nakonec jsem to udělal. Na čelo.
Usmál se a trochu zavrtěl hlavou. Podivoval se, ale jeho oči se smály. Seděli jsme tam a ani příliš nevnímali, že se obloha zaplnila mraky. Během chvíle se spustil prudký jarní liják. Kvapem jsem mu pomohl vstát a mazali jsme k domu. I tak jsme byli za těch pár minut promočení a chechtali se jako blázni.
Znechuceně jsem od sebe odlepil vlhké triko a zašklebil se. Rovnou jsem ho přetáhl přes hlavu.
„Bude lepší to sundat. Rychleji to uschne.“
Přesunuli jsme se do koupelny. Když jsem ho mohl předtím oblékat, proč by to nešlo i obráceně. A navíc, mokré oblečení se souká dolů ještě hůř než suché nahoru. Pokynul jsem mu hlavou, ať si sedne na vanu a stahoval z něj svršky. Snášel to o poznání líp. Když jsme oba byli jen ve spodkách a všechno rozvěšené na topení, zalezli jsme si u něj do postele a hezky se zahřívali peřinou.
„Nechceš tu přespat?“
Byla pravda, že náš oběd se tak dal nazývat vlastně jen díky tomu, že jsme vstávali nehorázně pozdě. V podstatě šlo spíš o večeři. Musel jsem uznat, že se mi nikam nechtělo. Hlavně v tom slejváku, co panoval venku.
„Rád. Jenom brnknu domů.“ Žádné námitky samozřejmě neproběhly, naopak. Ovšem jednu věc jsem trošku nedomyslel.
„Mno, tak mě tu máš. Nemám tu ale ani zubní kartáček, natož něco náhradního na sebe. A co teď?“
„Však já už se o tebe postarám.“
(Bill)
Věděl jsem, co jsem si přikázal ohledně citů k Tomovi. Ale ksakru, tyhle dojímavý chvíle mě asi fakt zabijou. Jak se díval…. Jak se blížil. V jednu chvíli bych přísahal, že mě políbí. Až jsem ucítil dotyk jeho měkkých rtů na svém čele.
I tak mě to neskutečně zahřálo u srdce. A pak začalo pršet jako z konve. Dával jsem si majzla, aby mi ještě nesklouzly berle a já si nedal na hubu. Naštěstí jsem toho zůstal ušetřený a schovali jsme se pěkně uvnitř.
Tomovo triko jen mlasklo, když ho odlepoval od svých prsou. Bylo to k popukání, nemluvě o spojení s jeho legrační grimasou. Pochopil jsem, že to na sobě nechce dál mít. Ani mně to nebylo dvakrát příjemný. Svlékání u mě tentokrát nebylo tak hrozné, jako když tam zůstal v trenclích on. Namakaná postava jako z reklamy na posilovnu se mi vryla do paměti.
Takhle lehce navlhlý jen ve spodním prádle jsem cítil, jak mi začíná být zima. Zavrtali jsme se do postele. Odmítal jsem už dnes kamkoliv chodit. Stejně bylo docela pozdě. Déšť bubnoval na okno a já si uměl představit, jak při tom zase nebudu moct usnout. Když už tu tedy tak ležel u mě, neměl jsem co ztratit a optal se, jestli nechce zůstat přes noc. Ochotně souhlasil, ovšem podotknul, že nemá absolutně žádnou výbavu. Bez problémů.
„Do nějakýho mýho oblečení tě nasoukám a máme tu nerozbalený zubní kartáčky, neboj.“ Ušklíbl jsem se a přetočil se na bok, abych na něj líp viděl.
„Ovšem, máme tu jeden opravdu vážný problém.“
„Jakej?“
„Pumba. Spí se mnou většinou v posteli. Nevím, jak snese vetřelce.“
„Mmm, to Baron taky, ale když tam mám člověka, chápe, že je jeho místo někde jinde. Taky bys ho to měl začít učit.“
Oh Bože, to jsem si zase naběhl. Plácnul jsem si na obličej polštář.
„Ale, copak copak? Ty už mi zase rudneš. Nejsi zvyklej se moc bavit o sexu, co? Tak nebuď. Práskni se. Ty jsi v posteli ještě nikoho neměl?“
Já. Chci. Umřít.
Vykoukl jsem a setkal se s jeho zkoumavým pohledem. Provokativně nadzvedl obočí a olízl si piercing ve rtu.
„Hodně tě to zajímá?“
„Mhmm. Hodně.“
„Jsi trošičku perverzní, hm? Vzrušuje tě zjišťovat o mě intimní věci? Nebo, je to proto, že se mi líbí kluci? Tak řekni. Když se můžeš ptát ty, já můžu taky.“
(Tom)
S tím, že bych si neměl čím vyčistit zuby, jsem si dělal víceméně srandu. Nejspíš by mi ani nevadilo producírovat se tady v županu. Zaujal mě ovšem jeho názor na psa v posteli. Nádherně mi přihrál, to se prostě nedalo odmítnout. Opět začínal po mých otázkách rudnout a pro jistotu se přikryl, aby to skryl.
Opřel jsem si hlavu o loket a se zaujetím ho pozoroval. Nakonec se odvážil zase vylézt. Ovšem už s trošku jiným výrazem. Možná jsem ho podcenil.
Musel jsem sebekriticky uznat, že má nejspíš pravdu. Vážně mě rajcovalo představovat si, že tu má nějakého kluka. Nepochybně by byl dole. S tou svou útlou postavou a rozkošnou tvářičkou nádherně zapadal do erotických představ 4% menšiny. Aspoň mi to tak připadalo.
Věděl jsem, že čeká na moji reakci.
„Ano. Vzrušuje mě to. Všechno dohromady.“
Docela dlouhou dobu mlčel. Nejspíš pekelně promýšlel svoji odpověď. Začínal jsem být netrpělivý, ale nedával jsem to najevo. Klouzal jsem očima po částech jeho odhaleného těla. Několikrát jsme se pohledem setkali, ale vždy buď jeden nebo druhý zanedlouho uhnul.
Do mysli se mi vrátila vzpomínka na ten večer.
„Ne Alexi, už jsem toho měl fakt… fakt moc. Jsem utahanej. Chci si lehnout, hm?“
Plácnul jsem sebou na postel a mohutně zívnul. Pod vlivem alkoholu se mi nad hlavou točil strop a já se přiopile usmíval.
„Svlíkat se nebudeš?“ Ušklíbnul se a já cítil, jak mi rozepíná pásek u kalhot.
„Hej, co to děláš?“ Zmobilizoval jsem poslední síly a podepřel se na loktech, abych na něj viděl.
„Co by. Přece tě svlíkám.“ Zvláštně na mě pohlédl, trochu svůdně, nebo se mi to jen zdálo?
„Aby mě v noci netlačily kalhoty, jo?“ Uchechtl jsem se.
„Mhm. A taky abych se mohl kochat výhledem.“ Sundal ze mě nejen džíny, ale i boxerky. Nevím, co mě k té posteli přikovalo, ale nebyl jsem schopný se pohnout. Jako omámený jsem koukal, jak tam Alex po chvíli stojí nahý a zkušenými manévry mi sundává triko. Klečel mi kolenem těsně u rozkroku a vzápětí se o něj záměrně otřel. Bodlo mě v podbřišku a já vyděšeně popadal dech. Ježiši, dyť je to můj kamarád. Jenže pití dělalo svoje.
Když jsem ho neodstrčil po prvním pokusu, párkrát se mi svými rty otřel o mé. Nevracel jsem mu to, ale ani ho nezastavil. Pokorně jsem čekal na další krok. Ucítil jsem jeho horký jazyk, jak se mi dobývá do úst. A pustil ho tam.
autor: Ann
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 1
Áááá, tak už nám přituhuje… Bill má ohledně Toma jasno už dlouho, i když se to snaží popřít. Tak už jen aby si i Tom po té své vzpomínce přiznal, že asi není až tak stoprocentně hetero, jak si doteď myslel… 😀
Tak toto rozhodne nevyzeralo len ako "nevinný" bozk… by ma zaujímalo, ako to nakoniec skončilo, keď Tom skončil nahý, muhehehehééé! Ale teda idú na to šupom, som fakt zvedavá, čo na tento vývoj povedia rodičia, xi ( nie že by im to malo vadiť, ale šoking to isto bude, xi )
Tohle je tak mile pohodová povídka, a všechno se vyvíjí móóc pěkně. 😉
Je skoro vtipné, že kluci se místo sbližování s rodiči věnují radši sobě navzájem. Ale tím vlastně obě rodiny přibližují mnohem víc. Chtělo by to společnou dovolenou. 😀
Díky, těším se na pokračování.
Checht, ten konec byl dost dobrý 😀 pobavilo mě, jak se Bill styděl. Ale není zas tak starý, aby nemohl být panic… Ovšem Pumba v posteli by jistě v intimních chvilkách nepomohl, ještě by se dotknul svým studeným psím čumáčkem kulek některého z nich a Bill při své šikovnosti by Toma přizabil 😀 Těším se na jejich další sbližování, rodiče budou čučet 😀
Díky za dílek 🙂
To jsem zvědava kdy si spolu něco začnou povídka je kouzelná.
Téda, tí to berú dosť rýchlo 😀
Ale inak objatie na záhrade bolo krásne a potom musel Tom, samozrejme, opäť provokovať 😀
Bill má jasno v tom, že ho Tom priťahuje, teraz len aby to došlo aj Tomovi, že chce Billa. Čo po tej spomienke na konci dúfam, že nebude dlho trvať 😀
Ďakujem za časť.
Takže Tomi má svoje skúsenosti s chlapcom:) no aspoň to budú mať jednoduchšie, keď aspoň jeden bude vedieť čo robiť. Sú obaja podarení. Veľmi sa mi páčilo Tomove odhodlanie nechať si Billa navždy a chrániť ho:) Ďakujem za krásnu kapitolu prekrásnej poviedky.
Tom a to jeho věčné provokování! 😀 Ačkoli je mi Billa dost líto, tak se u toho stejně pořád děsně směju. Prostě je to vtipné, no. 😀 🙂
Mám tuhle povídku čím dál raději. Líbí se mi ta její čistota, Billova nevinnost a to, že si nikdo nechce páchat zlo. A rozhodně mi vůbec nevadí, že v to není nějaké nebezpečí či podobně. 🙂 I tak je povídka strašně zajímavá a čtivá! 🙂