Nechci si víc přát…jenom mě měj rád! 7.

Chlapec z drsného prostředí, co nikdy neměl šanci dospět…

Přátelství je jedna z nejpodivnějších věcí na světě. Objevuje se v těch nejméně očekávaných životních situacích. Vrah začne cítit sympatie k oběti, nadřízený k podřízenému a dlouholetý nepřítel ke svému soupeři.
Přátelství má podobnou moc jako láska. Pokud je to dobré přátelství, jste ochotni pro jeho udržení udělat spoustu věcí, jež by vám jinak přišly šílené. Třeba jako porvat se v noční uličce temné čtvrti s násilníkem…
Některé city v našem srdci jsou tak prudké, a tak silné, že se jich prostě nelze zbavit. A já se jich ani zbavit nechci! Je krásné najít někoho, s kterým si tak dobře rozumíte.
A když někoho takového najdete… jste blázni, pokud ho necháte zase odejít…

Vypadalo to, že asi brzo vyletí z kůže. Zadíval se na mě jako vyděšené štěně a já měl co dělat, abych se nezačal smát. „Cože?!“ vyjekl nevěřícně.
„Líbím se ti?“ zopakoval jsem ochotně svoji otázku. Odpověď mě vážně dost zajímala. Dál jsem ho objímal kolem ramen a se zaujetím jsem čekal, až něco řekne.
„H-hele… jako… jo…“ přiznal přiškrceně. „A už mě pusť!“ vyvlékl se mi a odsunul se na posteli dál.
Byl jsem docela překvapený. Upřímně jsem nečekal kladnou odpověď. „Opravdu?“
„Jo!“ odsekl už celkem pobouřeně, ale přitom bylo poznat, že je nervózní.
Usmál jsem se a u toho jsem cítil, jako by se uvnitř mě něco pohnulo. Jako když součástka poprvé zapadne na správné místo. Najednou se mi celým tělem rozlil takový krásný pocit. Nedokázal jsem to vysvětlit a ani jsem se o to nepokoušel. Jen jsem si to užíval. „Děkuji…“
„Za co?“ nebyl z toho dvakrát moudrý.
„Za upřímnost. To je vlastnost, která se cení,“ zasmál jsem se.
„Ehm… tak jo,“ přikývl. „Chceš jít už spát?“ změnil pak rychle téma.
„Ani ne,“ zavrtěl jsem hlavou. Sice jsem byl unavený, ale pořád jsem ještě měl spoustu otázek. „Co kdybychom si ještě povídali?“
„Jo, to bych rád,“ bylo poznat, že přesně to chtěl taky. „A o čem?“
„O nás. O našich životech…“ odpověděl jsem se samozřejmostí. „Potřebujeme se víc poznat, pokud chceme být dobří přátelé.“
„Přátelé?“ udiveně zamrkal.
„No jistě,“ potvrdil jsem s úsměvem. „Co jiného bychom byli?“
„No… známí…“ zajel si rukou v nejistém gestu do vlasů.

„Já bych tedy řekl, že jsme spíš ti přátelé. Pokud ti to ovšem nevadí…“ bedlivě jsem sledoval jeho výraz. Nijak jsem netoužil po tom, říct něco nevhodného nebo blbě znějícího.
„Ne! To rozhodně ne!“ vyhrkl o dost rychleji, než bych čekal. Díval se na mě teď jinak. S mnohem větším zájmem a zaujetím. Jako malé dítě, kterému ukážete nějaké kouzlo, a ono s nadějí čeká, jestli předvedete ještě něco dalšího. Jeho hluboké oči visely na každém mém nepatrném pohybu nebo změně výrazu. Připadalo mi, že mě studuje. Odhaduje a porovnává. Snaží se poznat, co se mi honí hlavou a vyvodit z toho nějaká fakta. Jako by mě chtěl poznat ještě tu samou vteřinu. Jako by toužil vědět o mně vše… Dokonce mi pár vteřin připadalo, že chce znát vše o mně stejně silně, jako já toužil znát vše o něm…
„To jsem moc rád,“ řekl jsem tiše a rty se mi zvlnily do mírného úsměvu. „A teď… mohl bys mi o sobě prosím vyprávět? Bez toho, abych ti musel pokládat otázky…“
Jeho oči dostaly nádech nejistoty, které se však mísilo s ochotou. Nějakou dobu byl tichý. Pak si pomalu lehl a přikryl se dekou, jako by se chystal jít spát. To se ale nechystal. „Dobře. Pokud mi ovšem i ty potom povíš svůj příběh…“
„Mile rád!“
„Tak jo…“ opět se odmlčel, než začal líčit.

„Z doby, kdy jsem byl malé dítě, nemám moc vzpomínek. Můj mozek to má všechno rozmazané a promíchané. Má minulost je jako vířící a pěnící směsice odstínů, splývající v šeď.
Nevím, kdo jsou moji rodiče. Neměl jsem možnost je poznat nebo o nich cokoliv zjistit. Pamatuji si jen slabé útržky. Nějakého vousatého muže, milý ženský hlas, smích… a jednu písničku. Je to jediné, co mám jasně vyryto hluboko v paměti. Nevím proč, ale je to tak.
Ale vrátím se k vyprávění… Vybavuji si, že mě asi do mých osmi let vychovávala jedna mladá paní. Měla blond vlasy, krásný úsměv a bledou tvář. Byla hodně drobná a často koktala. Také měla silný francouzský přízvuk, možná, že byl falešný, to už nevím. Starala se o mě přímo ukázkově. Jako bych byl její vlastní. Později se ale přihodilo něco zlého. Nikdy jsem nedostal, a asi už ani nedostanu vysvětlení, ale ona musela pryč. A nemohla mě vzít s sebou. Proto požádala Nicka, který byl jejím známým, aby mě vzal k sobě.

Když mi bylo patnáct, Nick mi bez okolků nakázal, abych si sehnal práci, že už mě odmítá živit zadarmo. Nezbylo mi nic jiného, než se zařídit podle jeho nařízení. Zrovna se uvolnilo jedno místo tanečníka v Regyho klubu. Tanec mi šel, ale stejně se mi do toho nechtělo. Představa, že stojím před tolika lidmi, mezi kterými jsou i potencionálně nebezpeční jedinci, a vlním se v rytmu hudby… brr….“ otřásl se. „Hledal jsem tedy něco jiného. K mé smůle se ale nic nedalo sehnat. Musel jsem proto vzít tenhle flek. Prvních několik směn to pro mě byl horor plný strachu, zmatku a ostražitosti. Po čase jsem se začal ale přizpůsobovat a ve výsledku už jsem si na to plně zvykl. Začal jsem to brát jako normální job.
Nick byl spokojený, že už si na sebe vydělávám sám a já neměl žádné problémy. Tedy až na školu. Moc jsem nestíhal a devítkou jsem prolezl jen tak tak. Na střední jsem se rovnou vykašlal. Neměl jsem čas ani peníze.
No… nevím, co víc o sobě říct. Můj život už je v posledních dnech jenom stereotyp… nebo spíše byl, než jsi přišel ty,“ zazubil se na mě.
Musel jsem se usmívat. Byl jsem šťastný, že se mi takhle otevřel. Hřálo mě to u srdce. „A co ten park…? Myslím ten, kde jsem tě slyšel zpívat…“
„Tam chodím jen málokdy. Je pro mě velmi náročné se tam dopravit. Nicméně tam hledám klid a uvolnění. Nevedu zrovna život, který bych si přál, a to je důvodem smutku, který často cítím. Vždycky si říkám, jak jsem sám a ztracený… mám pak depku a potřebuji ze sebe to sklíčení nějak dostat. A zpěv v tom parčíku je na to skvělý…“ byl zcela otevřený, šlo to poznat. „A teď mluv ty!“

Nějakou dobu jsem zpracovával vše, co mi řekl, než jsem souhlasně pokýval hlavou a zadíval jsem se do blba. Musel jsem si promyslet, kde začít. „Tak jo. Já mám oproti tobě život jako z pohádky. Jak už jsem zmiňoval dříve, tak pocházím z bohaté rodiny. Moje mamka Helene si s mým tátou Curtem i skvěle rozumí, takže nejsou doma ani hádky. Prostě taková rodinná idylka. Někdy jim to však dost kazím svým pesimismem. V porovnání s tebou jsem nikdy nedostatkem netrpěl a můj život je jako život v nebi, jenže já si to dosud neuvědomil. Viděl jsem všude jenom negativní věci, které mě obklopují…
Kdybych měl o sobě říct ještě něco, tak studuji na osmiletém gymnáziu s všeobecným zaměřením. Nevím, co budu v budoucnu dělat a ani jsem moc nehledal svůj talent. Prostě mi chyběla taková ta životní jiskra, pokud víš, o čem mluvím. Prostě něco na způsob motoru v autech. Nebo třeba baterek v ovladači od telky.
Mojí nejlepší kamarádkou a obecně osobou mně nejbližší je Samantha. Bavíme se spolu už velmi dlouho. Ona je ta jediná, kdo skousne moje nálady, a taky ta jediná, vedle které se chovám i ve škole jakž takž normálně. Je to pravděpodobně tím, že má horkou hlavu a je impulzivní a já musím být tím zodpovědným. A upřímně… zodpovědnost není moje silná stránka…“ zasmál jsem se a utichl jsem. Nevěděl jsem, co víc o sobě povídat. Byl jsem nezajímavý… vedle něj rozhodně…

„My jsme tedy zajímavá dvojka…“ spočinul na mně očima plnýma života a elánu.
„Cesty osudu jsou nevyzpytatelné…“ se spokojeným výrazem jsem mu dlouhý pohled oplatil. A když říkám dlouhý, myslím tím opravdu DLOUHÝ.
Oba jsme se usmívali a dívali jsme se jeden na druhého. Nevím, jak to vnímal on, ale mně samotnému připadalo, jako bych právě nahlédl do jeho nitra. Jako bych viděl všechen ten zmatek, pomalu se ztrácející v moři naděje. Jako bych to sám cítil… Nebyl bych schopný se podívat jinam, ani kdybych chtěl. Tu nádhernou chvíli souznění a prazvláštního splynutí duší jsem zažil poprvé a neměl jsem v plánu ji jen tak pustit. Moje srdce najednou bilo rychleji, ale já byl přitom vyrovnanější než kdykoliv dřív. Bylo to jako by někdo našel způsob, jak smíchat oheň a vodu, aniž by jedno zničilo to druhé. Jako by někdo vzal do rukou celý řád světa a pár pohyby ruky všechno přeškrtal. V ten moment bych snad uvěřil i tomu, že neexistuje žádná jiná realita, než malý, skromný pokojík, kde na sebe hledí dva mladíci s rozličnými osudy propletenými jako klubka vlny, co se rozkutálela po louce.

„Ty… Tome?“ přerušil nakonec ticho jeho hlas. Zněl v opuštěném, temném bytě rytmicky a vyrovnaně, ale i velmi citlivě.
„Copak?“ zareagoval jsem s menším zpožděním a nepřestával jsem na něm viset očima.
„Mohli bychom si dát takový malý slib…?“
„Jaký?“ upřímně bych přistoupil skoro na cokoliv. S touhle osobou, na tohle místě, v tenhle čas… bych podepsal i vlastní vraždu…
„Že se nikdy neopustíme. Až do konce budeme spolu… prosím, slib mi to…“ ze všeho nejvíc připomínal při této prosbě malé, bezbranné štěně, které se lísá k páníčkovi a hledá u něj bezpečí, útěchu a ochranu. Nějaký opěrný sloup, který by ho podržel nad vodou, když se topí…
„Slibuji,“ řekl jsem pevně. „Slibuji ti to na vlastní život…“

***

„Ne! Ne! Prosím, já nechci! Ne!“
Prudce jsem otevřel oči a ještě prudčeji jsem se napřímil na posteli. Rozhlédl jsem se kolem, ale v mdlém šeru jsem zprvu nic nerozeznal. Byl jsem zhruba deset vteřin dezorientovaný a zmatený, než jsem si konečně uvědomil, kde se nacházím a čí je ten zoufalý křik, jenž mě vytrhl ze spánku.
Po delším povídání jsme s Billem každý zalehli do jedné postele a spánek nás ochotně přijal pod svá křídla a ujal se nás se svou typickou vlídností. Teď jsem ale byl probuzen Billovým zoufalým ječením, ze kterého se mi postavily chloupky na krku.
Začal bych panikařit, kdybych si neuvědomoval, že jeho hlas vychází z jeho postele a on sebou hází ne v zápasu s nějakým protivníkem, ale jen tak. Tedy… jen tak asi ne. Vypadalo to, že má noční můru. A to pekelně děsivou a frustrující noční můru! Chudák…
Vyskočil jsem na nohy a jediným krokem jsem překonal vzdálenost, která byla mezi mnou a krajem jeho postele, na který jsem se usadil. „Bille…“ vyslovil jsem jeho jméno, můj hlas zněl něžně. Chytl jsem mu ruce, kterými rozhazoval natolik divoce, až jsem se bál, že mě udeří. „Je to jen sen. Neboj se… vše je v pořádku…“ začal jsem promlouvat na spící osobu dostatečně nahlas, aby ji to probudilo.

„T-Tome…?“ vykoktal, když se konečně probudil. V šeru se na mě zahleděly dvě vyplašené oči naplněné hrůzou a společně s ní přicházejícími slzami.
„Jsem tu,“ ubezpečil jsem ho a pustil jsem jeho ruce. „Nemáš se čeho obávat, vše je v pořádku, ano? Byl to jenom sen, broučku…“ ztuhl jsem a svaly v obličeji se mi napjaly. Co jsem to právě teď řekl?! Co jsem to do háje vypustil z úst?! Šplouchá mi na maják nebo co?! To jsem jako teplej?! Jo, jasně, zajímá mě, chci o něm vědět co nejvíc, chránit ho a tak… ale… přece se jen tak nezmění i moje orientace, ne?! Jsme přátelé! Jenom přátelé! A pouze přáteli i zůstaneme! Přesvědčoval jsem sám sebe, ale čím víc jsem se to snažil sám sobě namluvit, tím méně jsem tomu věřil.
Nevypadalo to, že by ho to oslovení vyděsilo nebo něco takového. Právě naopak. Pohlédl na mě způsobem, který mě dokonale odzbrojil. Lehký, sladký úsměv na rtech… rozzářené oči lesknoucí se slzami… tvář naplněná důvěrou. Ano, důvěrou… Bylo mi nad slunce jasné, že mi věří. Poznal jsem to. Vycítil jsem to.
„Děkuji ti…“ vypustil z úst a bez jediného varování mě pevně objal kolem trupu a tvář zabořil do mé hrudi, jako to malé děti dělají maminkám.

Teď jsem byl na řadě s koktáním pro změnu já. „B-Bille?!“
„Promiň…“ zněl smutně. „Vím, že ti to vadí, ale… nemohl bys takhle chvilku zůstat? Moc tě prosím…“ zaškemral sklíčené. Byl opravdu jako malé dítě. Chlapec z drsného prostředí, co nikdy neměl šanci dospět…
„Mně to nevadí…“ řekla má ústa bez mého svolení. Místo nějakého odstrkování jsem ho jednou rukou také objal, položil jsem se s ním na postel a volnou paží jsem nás přikryl. „Zůstanu tady…“ pošeptal jsem mu tichounce.
Cítil jsem se víc než divně. Ležel jsem na posteli s klukem, kterého znám jen velmi krátce, a objímal jsem ho, jako jsem nikdy neobjímal ani žádnou holku. Cítil jsem teplo jeho těla, jeho sladkou, ale zároveň divokou vůni, jeho ruce obtočené kolem mého těla a jeho horký dech, který se mi nyní přesunul na krk, jak zvedl hlavu k mé tváři.
Stíny zkreslovaly jeho obličej. Dělaly ho starším, tajemnějším a přitažlivějším než obvykle. Moment… přitažlivějším?! Chtěl jsem se tím začít zaobírat, ale nestihl jsem to, protože do mého monologu vstoupil jeho hlas:
„Dobrou noc, Tome…“ to zašeptání by se dalo přirovnat k lehoučkému ševelení vánku ve větvích. Lahodilo mému sluchu, mysli i srdci.
Všechny myšlenky a úvahy šly stranou. Zavřel jsem oči a pevněji jsem ho stiskl. Byl jsem šťastný a spokojený. U srdce jsem ucítil dosud nepoznané, ale slastné teplo a zeširoka jsem se pod jeho vlivem smál. „Dobrou noc, Bille…“

autor: Ann