Die Umerziehung 34.

„Jsi dneska nějak potichu,“ Bill Anisovi prohrábl vlasy. Bylo jen pár dní po Vánocích a oba si užívali klidné dovolené, takže kromě chvil, kdy Anis občas zmizel a psal texty, je nikdo nerušil, neobtěžoval a už vůbec nikam nezval. Stáhli se z veřejnosti, jen aby mohli celé dny ležet v posteli a užívat si jeden druhého. Většinu času Bushido vyprávěl nejrůznější historky, ať už z dětství nebo období drogového království. Bill si to neuvěřitelně užíval, přestože z některých historek mu běhal mráz po zádech. Na oplátku Anisovi zase vyprávěl o zákulisí jejich slávy, o částech, které nebyly zrovna příjemné. Jenže z výřečného muže se najednou stal tichošlápek. „Stalo se něco?“

„Ne,“ Bushido se pousmál a chlapce u sebe přitiskl. „Jen mi po tom všem vyprávění došlo, jak moc mi máma chybí. Než ses vzbudil, mluvil jsem se Sercanem.“

Bill překvapeně zamrkal. „Opravdu?“

„Jo. Domluvil jsem se s ním na schůzce,“ zamumlal. „Máme se sejít na třicátého u mě doma. Doufal jsem, že bys mohl jít se mnou.“

„No, technicky vzato jít musím,“ Bill se krátce zasmál, „ale samozřejmě, že půjdu. Budu hned ve vedlejší místnosti, abyste nejdřív měli čas promluvit si v soukromí.“

Bushido si promnul obličej, než s povzdechem přitiskl rty na chlapcovo čelo. „Už nepochybuju o tom, že mi tě do cesty vhodila máma.“

*

Bill nervózně přecházel v kruzích po Anisově pracovně, zatímco z obýváku se ozýval křik. Zpočátku se setkání Anise se Sercanem účastnil taky, ale ve chvíli, kdy se konverzace začínala vyostřovat, Anis ho pohledem poslal raději pryč. A Bill se nebránil. Věděl, že mezi ním a Sercanem je spousta nevyřešených záležitostí, a pokud byli oba stejně výbušní, nechtěl být u toho, až to celé vyvrcholí.

Velmi brzy se ukázalo, že udělal správně. Ačkoliv se do sebe muži pustili jazykem, o kterém si Bill nebyl jistý, co je vůbec zač, bylo mu jasné, že lásku si tedy rozhodně nevyznávají. Křičeli na sebe jak smyslů zbavení, Bill měl pocit, že zaslechl dokonce i tlumenou ránu, jako kdyby někdo do něčeho praštil pěstí. Ten zvuk se mu vůbec nelíbil.

Věděl, že by je měl nechat, aby si to vyřešili a konečně mezi sebou ten konflikt nějakým způsobem uzavřeli. A taky věděl, že by rozhodně neměl chodit dovnitř, když jsou ti dva v sobě, ale když se ozval jasný zvuk tříštěného skla, Bill se z pracovny vyřítil jako motorová myš. Okamžitě skočil před Anise, který startoval na Sercana. „Jdi mi z cesty!“ zavrčel.

Billem projel záchvěv strachu, ale pevněji přitlačil dlaně na Bushidův hrudník a zavrtěl hlavou. „Anisi, uklidni se. Prosím, nenech se rozčílit tak, abys ho uhodil,“ naléhavě mu promlouval. Protože to ale bylo naprosto bez výsledku, odhodlal se k odvážnému kroku. „Anisi!“ křikl a chytil ho za ramena. Tentokrát už se odezvy dočkal. Bushido na něj pohlédl divokýma očima a hrubě ho popadl za boky. „Ne. Tohle nesmíš!“

„Je to malej bastard, co si zaslouží vědět, kde má místo!“ zařval mu zblízka do obličeje.

„Sercane, okamžitě odejdi!“ vyhrkl Bill. Silně se přitisknul k muži, který chtěl se Sercanem přinejlepším vytřít podlahu, jen co spatřil, že skutečně odchází.

Prudce od sebe Billa odstrčil. „Jsi ty vůbec normální?! Proč jsi toho bastarda nechal jít?! Neměl jsi na to právo!“

Bill se zamračil. „Neměl jsem právo? Proboha Anisi, vždyť jste se tu málem porvali!“

„A přesně to se taky mělo stát! Měl jsem mu ukázat, že je to naprostá nula, která by v životě nikdy nic nedokázala. Nebýt mně, neměl by ani střechu nad hlavou, nic! A ještě má tu drzost přijít sem do mého domu a…“

„A co?“ odfrkl Bill, odstoupil kousek stranou. „Přestaň se chovat jako zasraná primadona, co všechno řeší pěstma a začni se konečně chovat jako chlap!“ vztekle křičel tentokrát on na něho. „Uvědom si, že nejsi žádný král nebo něco takového, abys mohl řešit konflikty násilím!“

„Ty mi nebudeš říkat, co smím a nesmím dělat,“ zasyčel Bushido. „Když budu chtít, vrazím každému, kdo půjde proti mně!“ prudce se otočil a vymrštil menší vázu proti zdi. Na zemi už ležely střepy po předchozím záchvatu. Se zavrčením se sebral a spěšně zamířil do suterénu, kde měl vlastní posilovnu.

Bill mezitím polknul hořké slzy a sklonil se ke střepům. Lhal by, kdyby tvrdil, že ho situace nevyděsila. Jednal bláhově, když před Anise skočil. Měl štěstí, že ho Anis neuhodil, když byl první po ruce. Šla z něj skutečně hrůza, až Bill poprvé od posledního incidentu zapochyboval, že je skutečně v bezpečí. Musel děkovat bohu, že ho neuhodil – neměl nejmenší ponětí, jak by to vysvětlil Tomovi. A hlavně ani neměl ponětí, jestli by to Anisovi dokázal odpustit.

„Nebreč, je to jen sklo,“ s povzdechem se vedle mladíka objevil Bushido se smetáčkem. „A teče ti krev, jestli tě to zajímá.“

„Nebrečím kvůli sklu a ne, nezajímá,“ vzlykl a urputně jako malé děcko si utřel slzy, takže je ze hřbetu dlaně měl teď po celém obličeji. Střepy, které svíral v ruce, mrsknul Bushidovi na lopatku a trucovitě zamířil do kuchyně. „Jsi naprostý idiot, Anisi!“

„Já vím,“ Bushido souhlasně přitakal. Šel za ním pokorně, jako spráskaný pes. „Omlouvám se.“

„A taky máš, proč!“ s dalším vzlykem si strčil ruku pod tekoucí vodu. „Choval ses jako pitomec. A nezajímá mě, co se mezi váma stalo. Ať už to bylo cokoliv, tak násilí sakra nic neřeší!“ umanutě ho praštil do hrudníku.

„Ta košile stála dvanác set euro,“ suše poznamenal Bushido při pohledu na krvavý šrám na košili. „Ukaž mi tu ruku, prosím tebe,“ popadl chlapcovu ruku a omotal mu kole zápěstí utěrku. „Zavážu ti to.“

„Nepotřebuju, je to jenom škrábnutí,“ se zabručením mu ruku vyprostil a zamířil zpátky do obýváku. „Nechápu, co to do tebe vjelo, ty magore,“ odsekl po cestě. Byl uražený, frustrovaný, naštvaný a vyděšený. Jak se proboha mohl v toho agresora změnit tak rychle? To mu doutnala jeho výbušnost pod povrchem nebo co? Co se to dneska sakra stalo?

Bushido po cestě sebral obvaz a s povzdechem se posadil vedle chlapce. Beze slova mu ruku chytil a začal ji obvazovat. „Co, už jsi skončil s nadávkami? Klidně ještě pokračuj, máš na to právo.“

„To já vím moc dobře, že mám, protože Sercan je tvůj bratr, a i když jste se pohádali, tak ho nebudeš mlátit, ty pitomče! Já nehodlám koukat na to, jak se věčně s někým chceš prát, takže se koukej uklidnit, nebo to všechno řeknu Rollerové, a to chci teda vidět, co by jako ona udělala!“

Bushido se pousmál, ačkoliv věděl, že Bill by to mohl brát jako provokaci, ale nemohl si pomoct. Bill působil nad výsost rozkošně, jak se rozčiloval jako čertík v krabičce. Pomalu mu ovázanou ruku položil do klína a chytil ho za bradu. „Ještě něco mi chceš říct?“

„Nenávidím tě,“ zabručel Bill, ale Bushido se usmál ještě víc a líně přitiskl rty na jeho. Věděl, že si Bill u jeho jména zapsal černý puntík, který jen tak nesmaže – nejspíš mu to bude vyčítat ještě několik dlouhých měsíců. Ale neměl mu to za zlé, chápal ho. Zároveň ale nelitoval toho, jak se zachoval vůči Sercanovi. Bratr nebo ne, byl to on, kdo způsobil problémy a zničil jejich vztahy. Bushido věděl, že to nemůže nechat jen tak a v hlavě už si tvořil seznam věcí, které musel vůči Sercanovi učinit. Jejich matka by chtěla, aby byl v pořádku a se životem dokázal nakládat. Ačkoliv to Bushidovi v danou chvíli bylo vysoce proti srsti, chtěl přestat se Sercanem jednat jako s malým bratrem. Začne s ním jednat jako s dospělým mužem, cizím. A začne s tím hned na nový rok.

Bill se s povzdechem opřel o Bushidovo rameno. „Vyděsil jsi mě. Na chvíli jsem až myslel, že se neovládneš.“

„Omlouvám se, to jsem nechtěl,“ Bushido mu prohrábnul vlasy. „Ale abych byl upřímný, právě ty jsi mě udržel zpátky, abych toho zmetka na místě nezmlátil. A já bych to udělal.“

„Já vím. Viděl jsem to na tobě,“ zamumlal. Z původního vzteku už zůstala jen frustrace. Bill si přelezl k Bushidovi na klín a pěstí ho praštil do ramene, než si zase povzdechl. „Nejsem si jistý, jestli jsem naštvaný proto, že jste se málem poprali, nebo proto, že to nedopadlo tak, jak bych očekával. Hrozně jsem si přál, aby se stal alespoň malý zázrak a vy dva se usmířili. Chtěl jsem, abys měl alespoň bratra, když ti zemřeli rodiče.“

„Můj otec ale žije, Bille,“ Bushido chlapce pohladil po zádech a nejistě na něj pohlédl. „Já jen o něm nemluvím a vůbec se s ním nestýkám. Viděl jsem ho naposledy, ještě když jsem byl se Selinou a nedopadlo to zrovna dobře.“

„Proč?“

„Byl jsem hodně hrubý. Na moji obranu, si to ale zasloužil. Je to hajzl nejvyššího kalibru,“ odsekl.

„Co se stalo?“

Bushido se zhluboka nadechl, než k mladíkovi stočil pohled. „Zrovna dneska bych z konverzace historii s mým otcem raději vynechal, habibi. Myslím, že další rozrušení už nepotřebujeme. Ale slibuju, že ti to někdy vysvětlím, abys věděl, odkud vlastně pocházím. Minimálně to si zasloužíš.“

„Děkuju,“ Bill se pousmál. „Jaký teď máš postup se Sercanem?“

„No, předně mu dám na výběr, jestli začne platit v mém bytě klasické nájemné, nebo se do měsíce odstěhuje. Odmítám za něj dál platit účty, tuplem po tom, jak se zachoval. Taky mu začnu spravovat dědictví po mámě. Chtěla, aby mu to nějakou dobu vydrželo, a já mám právo s tím disponovat, takže mu stopnu bezcílné utrácení a přidělím mu měsíční kapesné. Nehodlám sledovat, jak se řítí do záhuby za máminy peníze. To ani náhodou. Dneškem se pro mě stal cizím, ale máma je svatá a já budu respektovat její přání.“

„Myslím, že tohle je rozumné rozhodnutí. Třeba se postaví na nohy a bude z něj zase normální člověk.“

„Ne, tomu nevěřím. Dneska pro mě skončil a přes to nejede vlak, Bille. U nás v rodině se od dob našeho otce na druhé šance nehraje. Nemysli si, že jsem si Sercana přede dneškem neproklepl. Věděl jsem moc dobře, že by mi nikdy nepřiznal pravdu, tak jsem si to musel zjistit sám. Kdysi jsem mu jasně řekl, že bych mu nikdy neodpustil, kdyby šel v mých šlépějích a on udělal pro jistotu něco mnohem horšího.“

„Co?“

„Spojil se s mými nepřáteli. S lidmi, kvůli kterým jsem nakonec skončil ve vězení. Pořád s nimi mám nevyřešené účty, a to, že se s nimi Sercan spojil, beru jako zradu. Může být rád, že jsi mě zastavil a já tak na něj neskočil.“

Bill se nejistě zavrtěl. „Anisi, může od těch lidí hrozit nějaké nebezpečí?“

„Ne, nemělo by- Pokud jsou rozumní, budou se snažit nepřijít mi do cesty, protože oni něco dluží mně a já si to nehodlám brát zpátky prosbou, ale násilím. A oni moc dobře vědí, že pokud si násilím jdu pro něco já, tak někdo přijde k úhoně.“

„Zabil jsi někdy někoho?“

„Bille, tohle není důležitá informace,“ promnul mu boky, ale Bill se se zavřenýma očima odtáhnul a zavrtěl hlavou. Tahle odpověď nemohla znamenat nic jiného, než že zabil. Někde, někdy, někoho. Anisovy ruce někomu vzaly život. „Bille,“ natáhl se po chlapci. Zklamaně ruku složil zpátky do klína, když Bill ucukl. Chápal to, ale stejně ho to mrzelo.

Bill vstal, roztřeseně se vydal ke schodům. „Já… Rozbolela mě hlava, půjdu si na chvíli lehnout. Sám,“ zašeptal, nechávaje tak Anise samotného. Potřeboval čas zvyknout si na myšlenku, že žije s vrahem.

autor: Saline A.