Pohár z půli prázdný 13.

Venku se rozprostírala černá tma, budík ještě nezazvonil, přesto byl však Tom vzhůru. Celou noc měl problém se spánkem, za což mohlo hned několik věcí. Jednak mu silně tlouklo srdce a jednak měl taky nepřirozeně zrychlený dech. Též se potýkal s tím, že na něm Bill ležel tak zvláštně, že se sám moc nemohl pohnout, což jen podpořilo jeho nespavost. Pár minut si však pro spánek dokázal vydobýt.

Teď jen šilhal ve tmě a snažil se rozlišit Billovy rysy. Cítil jeho klidný a horký dech na svém krku, vnímal i nadzvedání jeho hrudníku na tom svém a taky si všiml, jak se mu jemně chvějí víčka.

Neodolal a rozhodl se podívat se do jeho mysli, aby zjistil, co ho ve spánku tolik znepokojuje. Nejdřív se proplétal různými situacemi, které mu nedávaly moc smysl. Usoudil, že vnímá Billovu minulost se všemi důležitými momenty, které prožil se svými rodiči, o nichž předchozí den zjistil pravdu. Byly to situace z různých výletů, Vánoc nebo rozepří. Zdálo se, že se jeho podvědomí snaží sžít s touto skutečností a probírá se vším, co má, aby našlo všechny klíčové momenty a rozhodlo se, zda tomu má skutečně věřit nebo ne.

Tom si užíval Billovy vzpomínky, v nichž viděl, jak se chlapec vyvíjel a jak vypadal. Jakmile opadla tato část jeho snů, měl možnost nahlédnout sám na sebe. V Billově mysli viděl sám sebe ten první den, kdy tu byl a bloudil ulicemi nočního města. Poté spatřil sám sebe, jak vnikl Billovi do okna. Slyšel svůj vlastní hlas, jak říká, že nikam nejde, když se ho Bill snažil přimět k odchodu. A nakonec se stal součástí nevídané situace, která se ještě nestala. Ze začátku to vnímal z Billova pohledu. Viděl sám sebe tak blízko a tak detailně, že mohl postřehnout rozpraskaná místa na svých rtech.

Cítil, jak se sám k sobě přibližuje, zatímco se mu znovu silně rozeběhlo srdce. Ta vzdálenost se neustále zmenšovala, až byli od sebe jen skutečných pár milimetrů. Díval se sám sobě do očí, zatímco mu ze rtů unikaly přerývavé vzdechy. Ta situace, kdy si byl tak neskutečně blízko, trvala několik dlouhých vteřin, než se natáhl ještě víc dopředu a sám sebe políbil.

Najednou se jeho perspektiva změnila a on z boku viděl černovlasého Billa, jak se natahuje k polibku. Netrvalo dlouho a byl svědkem snového polibku mezi jím a Billem. Ten letmý dotek rtů byl napoprvé váhavý a byl v něm cítit odstup. Teprve na druhý pokus dokázal ze spojení jejich rtů vyčíst nějaké pořádné emoce. Byla to jakási něha a zájem o poznání. Nešlo o nic dravého nebo vášnivého, spíš se zdálo, že ho Bill zkouší a snaží se ho poznat.

Tom opustil Billovy sny a uslyšel, jak černovlásek svíjející se na jeho hrudi téměř neslyšně zavzdychal. Bylo to spíš jen mírné zalapání po dechu následované hlubokým vydechnutí, v němž i proti své vůli slyšel jakési uspokojení.

Tom netušil, jak by měl z téhle situace vybruslit, v hlavě měl dokola se opakující polibek a v srdci jakousi neskutečnou touhu to zkusit. Jenom zkusit. Nic víc. S chlapcem se ještě nelíbal a Bill by mohl být dobrá volba, ale pořád si nebyl jistý, jestli je to správné. Ve svém životě moc správných věcí neudělal, to je pravda. Ale ta zvědavost a touha zkusit něco nového v něm hořela tak silně, že o tom začal skutečně uvažovat.

Než se ale zmohl na vymyšlení něčeho konkrétního, pokojem se rozeznělo řinčení budíku. Bill sebou polekaně trhl a pak otevřel oči.

„Dobré ráno,“ usmál se na něj Tom. „Jak ses vyspal?“

„Tome?!“ Billovi se naráz začaly vracet všechny vzpomínky na včerejší večer a během jejich probírání se mu na tváři objevila červeň. „P-promiň,“ začal se najednou překotně omlouvat. „J-já… p-p-ro-ro-stě…“

Tom se docela bavil, když viděl zarudlého Billa, jak se mu omlouvá. „To je dobrý,“ mávl nad tím rukou a ještě víc se usmál. „Máš docela pohodlnou postel,“ pokračoval. „Mohl bych dneska přijít znovu?“

„Tome!“ Bill netušil, co by měl říct. Jen se vymotal z jeho mikiny a postavil se, aby konečně vypnul ten otravný budík.

„Copak?“ nevinně se zakřenil dredáč.

„No, j-já…“ Billovi došlo, že toho moc po ránu nevymyslí. „Koupelna je vpravo, kdybys potřeboval,“ oznámil mu, zatímco se tiše modlil, aby nikdo z rodičů nepřišel na jeho noční návštěvu. „A co chceš k snídani? Toasty s marmeládou, máslem, nutellou, nebo třeba mléko s vločkami?“

„Mně je to jedno,“ pokrčil rameny Tom. „Já normálně nesnídám.“

„To je ale chyba,“ poučil ho Bill, „snídaně je přece nejdůležitější jídlo dne.“

„Tak mě překvap,“ vybídl ho Tom a zachumlal se do Billových přikrývek, „já si tu zatím počkám.“
„Tome,“ zaškemral Bill. „Vypadni z mojí postele!“

„Co kdybys mě donutil…?“

„Tome!“ Zdálo se, že Bill ztrácí nervy.

„Copak?“ přidal další andělský úsměv.

Bill se na něj podíval, jako by na něj chtěl začít křičet, ale po delším uvažování si to rozmyslel. Nejspíš pochopil, že by to mohli slyšet jeho rodiče dole v obýváku, proto jen pokrčil rameny a zamumlal: „Kdyby ses chtěl převléknout, skříň je támhle,“ rukou ukázal k veliké skříni a odešel z místnosti dřív, než mu Tom stačil něco říct.

Tom ještě chvíli zůstal v Billově posteli, než se vydal k velké skříni, aby si prohlédl její obsah. Musel žasnout nad tím, kolik má Bill kusů oblečení. Když pak zabloudil k jeho doplňkům, všiml si přívěšku, jenž byl na jedné straně vybroušen do mnoha výstupků. Vzal si ho do ruky a přečetl si, co v něm bylo vyryto. Srdce mu vynechalo několik úderů, když si uvědomil, že tohle zná. Ne přímo tohle, ale něco podobného. On sám měl podobný přívěšek, i když tam vyrytý rok 1989 a z druhé strany 6:20. Bill na svém měl 1. 9. a 6:30.

Tom hodnou chvíli přemítal nad tím, co může znamenat datum 1. 9. 1989 a čas 6:20 a 6:30. Velký smysl mu to nedávalo, i když jistou teorii měl. Teorii, která ani v jeho nejhorším snu nemohla být pravdou.

„Tak jak to vypadá?“ vyrušil ho z jeho myšlenek Bill, který na tácu nesl toast namazaný máslem a sklenici pomerančového džusu. „Vybral sis něco?“

„Ty máš hodně rád těsné oblečení, viď?“ Tom se snažil zakrýt znepokojení, které v něm nález přívěšku vyvolal. Klidně ho strčil zpět do zásuvky a otočil se zpět na Billa.

„Jo,“ přikývl. „Líbí se mi to.“

„Já na to moc nejsem, takže asi zůstanu v tomhle,“ řekl a pousmál se. Teprve teď si uvědomil, že se Bill ještě neodmaloval a má stále kolem očí černé šmouhy.

„Fajn,“ přikývl Bill a položil tác na stůl. Počkal si, až se k němu Tom došourá, pak přešel ke skříni a vytáhl z ní černé triko s potiskem a silný kožený pásek s přezkou ve tvaru lebky.

„Díky,“ vděčně se na něj Tom usmál a sledoval, jak si Bill vytahuje ještě trenky a přesouvá se do koupelny. Myslel, že je to zbytečné, ale nesnažil se mu jeho počínání vyvracet. Místo toho se pustil do krásně vypadající snídaně.

Když byl Bill hotový, do koupelny se dostal Tom. Omyl si obličej, vypláchl si pusu a s úsměvem se na sebe podíval do zrcadla. Skoro se mu nechtělo věřit tomu, kde je. Skutečně se nacházel v Billově koupelně a to jen několik dní od zadání úkolu. Musel připustit, že se zlepšil.

„Půjdeme do školy?“ chtěl Tom vědět, když se vrátil.

„Jo, já jen… no…“

„Nemohl by ses konečně pořádně vyjadřovat? Od rána pořád koktáš, tak co je?“

„No, rodiče jsou dole, takže…“

„Takže mám jít oknem?“ dokončil za něj Tom a trochu si povzdechl.

„No… jo.“

„Fajn,“ pokrčil rameny Tom a došoural se k oknu, ještě se za Billem ohlédl, než se rozhodl, že skočí. Dopad byl sice trochu tvrdší, než předpokládal, ale nic se mu nestalo. Konec konců byl na podobné skákání zvyklý ze všech možných akcí, jichž se musel kvůli Amalii účastnit.

Venku se o chvíli později setkal s Billem a společně vyrazili do školy.

„Jsi v pohodě?“ chtěl vědět asi v půli cesty Tom.

„O čem mluvíš?“ nechápal Bill a uhnul pohledem.

„To o tvojí rodině,“ připomněl mu Tom. „Důvod, proč jsme společně usnuli.“

„Jo, tohle,“ pousmál se. „Jsem v pořádku, sice mi bude chvíli trvat, než si na to zvyknu, ale bude to v cajku,“ přidal další úsměv, i když mu bylo do pláče. Přece jenom to byla pořádná rána, kterou nemohl jen tak vstřebat.

„Opravdu?“ dorážel na něj dál Tom. „Kdyby byl nějaký problém, mohl bych se zase stavit,“ nabídl se. Jakmile se střetl s Billovým výhružným pohledem, pokračoval: „Přišlo mi, že jsi klidně spal, když jsem tam byl,“ pokrčil rameny.

„Klidně spím i bez tebe,“ ohradil se.

„Opravdu?“ nebyl si jistý. „No, to je vcelku jedno,“ zamluvil to a vyhledal Billův pohled. „Pamatuješ si vlastně svůj sen?“ optal se.

„No, nevím.“ Bill odvrátil svou tvář a dal se vzpomínání. Zkoušel různé oblasti svého života, které by mu možná pomohly si vzpomenout, až narazil na Toma. V tu chvíli se mu po tvářích rozlila další vlna červeně, když si uvědomil, čeho byl svědkem před zazvoněním budíku. Byla to sice jen matná vzpomínka, která nebyla nijak moc dlouhá nebo vyvedená do detailů, ale něco z ní pochytil.

„Nepamatuju,“ odvětil nakonec, i když měl před očima svůj vysněný polibek.

„To je škoda,“ povzdechl si Tom. „Byl to docela zajímavý sen.“

„Cože?!“

„Byl zajímavý,“ zopakoval Tom a potutelně se usmál. „Docela reálný.“

„J-jak jsi sakra…?“

„Neměl jsem co dělat, tak jsem se podíval,“ vysvětlil Tom. „Vážně si ho nepamatuješ? Ani kousíček?“

„Ne!“ rozkřičel se Bill a přidal do kroku. Tom ho během chvilky dohnal a lehce do něj šťouchl.

„To neznělo moc věrohodně, zkusíš to znovu?“

„Tome!“ Bill najednou zalitoval, že toho kluka u sebe nechal přespat. Zdálo se, že Tom o něm ví víc, než by sám chtěl. Navíc se nedokázal smířit s myšlenkou, že o jejich polibku prohlásil, že byl reálný. Stále se ale mohl klidnit myšlenkou, že si Tom jenom vymýšlí, aby ho vyprovokoval, i když to tak v tu chvíli nevypadalo. Tvářil se docela vážně.

„Večer zaručeně ještě přijdu,“ přislíbil Tom. „Zdá se mi, že jsi dost psychicky nevyrovnaný a potřebuješ moji pomoc.“

„Jakou pomoc?“ nechápal Bill. „Lezeš mi do postele, pak ještě do snů a bůhvíco ještě. Ne, děkuji, radši budu spát sám.“

„Vážně?“ Tom jeho rozhodnutí nebral moc vážně. „Včera jsem ti třeba pomohl. Potřeboval jsi přece obejmout a já tam byl. Co když se dnes stane něco podobného? Přece tě tam nenechám samotného, to je naprosto nepřípustné.“

„Jsem přece už dospělý,“ připomněl mu.

„Ale moc se podle toho nechováš,“ připomněl zase on jemu. „Jen mi nech večer zase otevřené okno, nebo půjdu hlavními dveřmi a setkám se s tvými rodiči.“

„Ty mi vyhrožuješ?“ zareagoval Bill.

„Ne, zatím ne, proč?“

„Proč jsi tak umanutý?“

„Protože nemám s kým trávit večery a u tebe se mi líbí. Dostávám dokonce snídaně, což se mi doma už několik let nestalo.“

„To je mi líto,“ povzdechl si Bill.

„Ani nemusí, teď mám přece tebe.“

autor: SakuraUchihaHaruno13