autor: Izzap
Skrytá tajemství
Tom vyvalil oči. Několikrát za sebou si přečetl úvodní odstavec Jamesova zápisku. Srdce mu bušilo čím dál rychleji, zatímco očima přejížděl přes ta neuvěřitelná slova.
Sledoval jsem Billa.
„Ne,“ zašeptal Tom nevěřícně to jedno slovo, jež dostal z vyprahlých úst navzdory nedostatku vzduchu. Zavrtěl hlavou, ještě jednou si ta slova přečetl a skepticky se zachechtal. „To… to je šílený,“ prohlásil do prázdného pokoje. Pokud by ta slova byla pravdivá, pak by to znamenalo, že se James dostal do… „Ne, to není možný,“ zakončil Tom tok svých myšlenek nahlas, přičemž bojoval s hláskem ve své hlavě, jenž mu říkal opak. Samozřejmě všechno směřovalo přesně tam, kam Tom nechtěl. Dredáč stále třepal hlavou pod vlivem té nepředstavitelné situace. Rychle obrátil list, skoro ho vytrhl z vazby. Doufal, že najde vysvětlení, že najde na další stránce pravdu.
Nicméně – jediná věc, kterou nalistoval, byla zadní strana deníku. Vybledlý černý kožený obal ohlašující konec knihy na něj posměšně zíral. Tom převracel deník v dlani, neschopný uvěřit tomu, že je konec. Bohužel nehledě na to, kolikrát sešit otevřel a zase zavřel, počet stránek v něm se nezměnil. Nebyla to kouzelná kniha. Nezáleželo na tom, jak moc si Tom přál opak, kniha zůstala jen deníkem malého dítěte.
Ale přece to nemohlo skončit právě tady! Tom potřeboval zjistit, jak James to všechno myslel! Nemohl přece Billa prostě následovat do budoucnosti, nebo ano?
„Grrr!“ zavyl Tom frustrovaně a odhodil knihu k nohám postele, nechal ji dopadnout na rozestlané přikrývky, které zůstaly od rána neuklizené. Chlapec se díval, jak deník kontrastuje se světle modrým povlečením a jen tak tam leží, celý vybledlý. Pak přehodil nohy přes okraj postele a neváhal ani vteřinu. Vyběhl z hostinského pokoje a uháněl dolů po schodech, jako by unikal před strašným požárem.
Při tom si nevšiml jedné věci – jeho mobilu vibrujícího na nočním stolku.
***
„Jamesi, ty… tys mne sledoval?“ zeptal se Bill po pár vteřinách a odtáhl bratra z pohodlí své hrudi, aby se mu mohl dívat přímo do tváře a ujistit se, že od něj dostane přímou odpověď. Bill věděl, že se James vždycky rozesměje, když se snaží lhát. „Jamesi… proč?“
Mladší z chlapců rozpačitě semkl rty. Nechtěl odpovědět. Tvář měl stále bledou a oči vykulené strachem. Kůže kolem očí se mu ve slunečním světle dopadajícím v brzkém odpoledni na oba kluky třpytila od slz.
Bratři se nezatěžovali jakýmkoliv pohybem a bylo jim jedno, kolik lidí se otočí, aby viděli dva objímající se chlapce – oblečené, jako by si odskočili z focení v jednom z těch tematických fotokiosků – uprostřed chodníku. Oba vypadali tak nepatřičně, že bylo těžké se za nimi neohlédnout.
Mladší z bratrů popotáhl a rozhlédl se. Skousl si spodní ret. Pohledem skákal z tváře na tvář a divil se všemu, co nikdy předtím neviděl. Šperky trčící lidem z obočí a úst, obrovské díry, přes které může člověk vidět skrz ušní lalůčky, dívky jen tak napůl oblečené v titěrných věcech. Stroje, které neuměl James pomalu ani pojmenovat, kolem nich svištěly neuvěřitelnou rychlostí, o níž se lidem ani nesnilo. Vzduch proťal hlasitý zvuk podobný zařvání lva. James vzhlédl k obloze a uviděl něco jako vzducholoď vznášející se nad nimi. Ačkoliv James si byl jistý, že nikdy takovou vzducholoď neviděl, ani o ní neslyšel. Zamžoural proti slunci a sledoval objekt očima, přičemž mu spadla brada.
„Jamesi,“ přerušil Bill bratrův úžas a přinutil ho podívat se zpět na něj, jemně ho uchopil za bradu a natočil ho k sobě. „Jamesi, p-proč jsi mne sledoval?“ zeptal se třesoucím se hlasem. Zaznamenal stín, který se objevil vedle nich. Starší z chlapců se ohlédl a usmál se, jakmile zjistil, že je to jenom Georg, jenž k nim konečně došel. Ale nenechal se rušit, okamžitě obrátil pozornost zpět ke svému sourozenci.
James se zhluboka nadechl, přičemž se mu zvedla ramena a nafoukl hrudník. Otevřel ústa k odpovědi, ale pak se jeho pohled stočil na moment ke Georgovi a on ztratil veškerou kuráž, kterou tím hlubokým nádechem nabyl. A místo odpovědi se znovu vrhnul do Billova objetí a zavrtal se do jeho hrudi, sevřel ho stejným způsobem jako před pár minutami.
„Jamesi,“ vyslovil Bill se smíchem a omotal paže kolem svého mladšího bratra, aby dokončil objetí. Pevně ho stiskl, snažil se, aby neucukl nad tím, jak bezmocně Jamesovy ruce spočívaly na jeho zádech a jak moc se jeho malé prsty zarývají do kůže na ramenou skrz tenkou látku košile. Jako by jeho bratr prosil o jistotu a hledal bezpečí. Vypadal tak ustaraně a bojácně na tom pro něj cizím místě a jeho strach si vybíral svou daň.
„Jamesi, je to v pořádku,“ snažil se ho přesvědčit Bill, když se Jamesovy prsty ještě víc zaryly do jeho zad. Na oplátku upevnil sevření kolem bratrova malého tělíčka. „Jsi v pořádku, jsi v bezpečí, Jamesi, p-přísahám.“
Černovláskovi se začaly třást nohy od toho, jak byl ve dřepu, ale nechtěl se postavit a prolomit objetí. Místo toho si opatrně klekl, nestaral se o to, jestli si ušpiní nebo roztrhne kalhoty. Nic ho teď nemohlo zajímat míň. Nikdy by to objetí nezničil. Paže nechal omotané kolem bráškových zad v ochranitelském gestu. Pro jednou se karta obrátila a Bill byl pro změnu ten, který dával bezpečí a jistotu. Černovlásek cítil, jak jeho košile vlhne – to jak se James najednou rozhodl přestat se bránit slzám – a skoro se mu chtělo brečet nad myšlenkou, jak vyděšený jeho bratr musí být. Vzpomněl si na svou první návštěvu zde, na vše, čím si prošel, než ho Tom našel před školou. Byl tak ztracený a zmatený… a mohl si jenom představovat, jak může stejnou situace vnímat osmileté dítě.
Bill sevřel brášku ještě pevněji.
„Jamesi, slibuji ti, že budeš v pořádku.“ Hlas se mu chvěl, což nebylo pro ujišťování zrovna nejlepší. Kluci zůstali ve stejné pozici několik minut, tiše svírali jeden druhého a Georg stál u nich a vše sledoval se zmatkem vepsaným ve tváři.
Pár lidí se dokonce zastavilo a pár sekund na ně zíralo, kolemjdoucí zjišťovali, jestli nepotřebují pomoc, ale pak zmizeli stejně rychle, jako se objevili.
Jamesův pláč se konečně změnil jen v mírné popotahování proti Billově hrudi a jeho sevření se pomalu uvolňovalo, přestože chlapec stále svého bratra na ujištěnou držel, bál se, že kdyby se ho pustil, znovu se ztratí.
„Jamesi,“ začal Bill mírným tónem, když se bratr uklidnil. „Jak, proč, ne, jak jsi mne… proč jsi mne sledoval?“
Nejprve se mu místo odpovědi dostalo jenom popotáhnutí, to jak si James otřel mokrý nos do látky Billovy košile a nedostal suchost, v jakou doufal. Malý chlapec byl tiše asi minutu, vrtěl se v bratrově objetí a nakonec se usídlil s hlavou položenou na Billově hrudi a nehleděl na to, jak dětinsky to může vypadat.
„Tom,“ dostal ze sebe třesoucím se hlasem a pokračoval jen poté, co ho k tomu Bill pobídl. „Viděl jsem Toma mizet od… od vodní pumpy a vše, cos mi k tomu řekl, bylo, že vidím věci, které nejsou pravda, a poté jsem dnes viděl tebe mizet z toho samého místa, tak jsem běžel k té pumpě a udělal tu samou věc, kterou jsem viděl dělat tebe a p-poté… Byl jsem přenesen sem, nebo teda tam, do…“
„Do parku,“ dokončil za něj Bill a položil si bradu na temeno Jamesovy hlavy. „Jamesi, tos opravdu neměl dělat.“
„Ale viděl jsem, jak mizíš stejně jako Tom!“ opáčil James a trochu se odtáhl, aby mohl Billovi koukat do tváře. Čelo se mu zalesklo. Vymanil se z bratrova objetí. Trochu vyšpulil spodní ret a vystrčil svou umíněnou bradu.
Bill si povzdechl a pár vteřin se díval do země, nebyl si jistý, co odpovědět. Nemohl dovolit, aby se na něj bráška za něco takového zlobil, zvlášť ne teď. Kdyby mu teď utekl, neměl by šanci ho najít.
„Jamesi, vím, žes musel být zvědavý, a omlouvám se, že jsem k tobě nebyl předtím upřímný, ale měls počkat a zeptat se namísto toho, žes mne sem sledo-„
„Bille, kde to jsme?“ přerušil ho James, který neměl zájem poslouchat, co měl, nebo neměl dělat. Stejně neměl moc změnit minulost.
„C-co?“ reagoval černovlásek a pohlédl Jamesovi do tváře. Ta otázka ho zastihla nepřipraveného.
„Kde… kde to jsme?“ zopakoval jeho mladší sourozence tišeji a na moment se zkoumavě zadíval na Georga.
Bill viditelně zbledl. Ta otázka se mu zaryla do mysli, jeho mozek několikrát prozkoumal každé slovo. Tohle byla ta otázka, na niž nikdy nechtěl odpovídat, zvlášť ne Jamesovi. Dobře, možná kdyby se ptali matka nebo otec, bylo by to ještě náročnější a hrozivější.
Billovi se tou představou sevřel žaludek. Odhlédl pryč, bloudil pohledem kolem sebe a hledal způsob, jak odpovědět. Vzhlédl na moment ke Georgovi, ale ten vypadal ještě zmateněji než James. Konečně se očima vrátil k Jamesově tváři, jež měla tázavý a očekávající výraz.
Ten chlapec chtěl odpověď, pravdivou odpověď. A Bill věděl, že mu teď nemůže lhát.
Jaká lež by tohle vůbec dovedla vysvětlit?
„Bille, c-co je toto za… místo?“ pídil se James a spojil pohled s Billovým. „A neříkej mi, že sním, vím, že ne.“
Bill se nadechl a chytil Jamese za předloktí, jemně si ho k sobě přitáhl. Ještě jednou se podíval do země, nejistý, jak začít. Podvědomě přejížděl palcem po bratrově ruce v uklidňujícím gestu.
„Jamesi, nebudeš mi věřit,“ řekl tiše a naklonil hlavu.
„Bille, pověz mi to.“
Starší z chlapců si znovu povzdechl, pohlédl znovu do Jamesovy nevinné tváře a nepatrně se pousmál. „Dobře, Jamesi, řeknu ti to, ale musíš mi slíbit, že… že neutečeš, dobře? Musíš se pokusit mi věřit, dobře?“
Mladší ze sourozenců se zatvářil trochu zmateně. Koncentrovaně si skousl spodní ret, pohledem přejel po bratrově obličeji, všiml si, jak nervózně a úzkostlivě vypadá jenom z toho, že mu má Bill říct upřímnou odpověď na to, kde se nacházejí. Musí to být něco opravdu neuvěřitelného.
Ale jak by mohlo pojmenování tohohle místa být horší, než to tady skutečně být?
Navzdory svému nervóznímu bratrovi James váhavě přikývl na souhlas.
Tom pospíchal po schodech do sklepa a během toho rozsvěcel světlo, jež ozářilo prašnou místnost natolik, aby mohl najít cestu zpět k otevřeným krabicím, které, jak doufal, ukrývaly ještě víc tajemství, než zatím objevil.
Našel tu jednu bednu a rychle do ní až po loket zabořil ruce. Mohl ji prohledat jen hmatem. Byla příliš vysoká a tmavá, aby viděl, jaké poklady skrývá, a tentokrát Tom nemyslel na to vzít si baterku. Zavrčel a zase ruce vyndal, o krok ustoupil a zhluboka se nadechl, aby uklidnil splašené nervy. Potřeboval se zklidnit. Neměl by být tak rozhozený hloupým deníčkem.
Každopádně pokud existuje další deník, v němž by našel odpovědi o budoucnosti své i Billově… nesnažil by se pak dělat vše pro to, aby naplnil vše, o čem se v knize píše, a pokusil se udělat jisté věci tak, jak je pro něj osud už připravil, bez ohledu na to, jestli by si toho byl, nebo nebyl vědom? Na pár sekund zavřel oči a přikázal si uklidnit se. Místo toho, aby hledal lepší zdroj světla v tmavém sklepě, vzal krabici do rukou, zvedl ji, pevně ji chytil a pomalu, schod po schodu, zamířil do prvního patra domu prarodičů.
Došel do obývacího pokoje a tam hodil hnědou bednu na podlahu doprostřed místnosti, nestaraje se o to, kdo další se tam momentálně nachází. Byl příliš ztracený ve svých myšlenkách. Klekl si vedle krabice a ponořil do ní ruce. Prohraboval se různými předměty a zarazil se, když narazil na fotografii známých tváří.
Vyndal obrázek z krabice, posadil se na paty a sevřel v dlaních rámeček. Odfoukl prach ze skla, aby lépe viděl na usmívající se, ale stále vážné obličeje, které mu oplácely pohled. Jejich emoce byly navždy uzamčené v tom jednom specifickém momentu.
Nebyl to úplně rodinný portrét. Na snímku pózovali jenom Bill a James, kteří by si tenkrát stěží představili, že jejich fotografie bude za sto let v rukou dredatého chlapce. Jistě, o takových věcech nepřemýšlí nikdo. Lidé se při focení usmějí a myslí na to, že obrázek skončí pověšený doma na zdi a bude lahodit oku každého návštěvníka. Když focení skončí, jejich myšlenky se ani náhodou nezaobírají tím, který potomek snímek v budoucnu najde.
„Bavíš se?“ ozval se starší roztřesený hlas, jenž vyrušil Toma, který zrovna prsty přejížděl přes zasklenou fotku. Chlapec otočil hlavou a spatřil dědečkův obličej. Starší muž vešel do místnosti bez hůlky, navzdory tomu, jak moc byl shrbený. Samozřejmě byl příliš tvrdohlavý na to, aby si přiznal, že potřebuje hůlku nebo chodítko, přece to zvládne sám – alespoň si to myslel. Tom sledoval, jak dědeček spouští své tělo na gauč. Ve tváři se mu objevila úleva, že konečně sedí.
„Jen jsem už začal s tím úklidem sklepa,“ odpověděl Tom a mrknul na rámeček v dlaních. Jemně se usmál nad culícím se Billem. Ta fotografie vypadala „aktuálně“, alespoň soudě podle Jamese. Nicméně jakémukoliv chlapci přidá hezký oblek k pravému věku pár let.
K dredáčovým uším dolehl unavený smích, pod jehož vlivem mladík znovu vzhlédl ke svému prapředkovi.
„Tome, víš, že uklízení sklepa znamená víc než přesouvání krabic na jiné místo v domě, že?“ popíchl ho se zazubením starší muž. Tom kývl a položil fotografii na koberec, načež se zahrabal zpět do krabice. Vypadalo to, že jsou v ní další fotografie a potom nějaké staré učebnice, ale nic nevypadalo jako deník, který ležel v Tomově pokoji. Chlapec ztěžka vydechl a odhrnul nějaké věci na stranu, doufal, že objeví něco, co bylo doteď schované na dně.
„Hledáš něco?“ ozval se znovu po pár minutách dědeček, který si mezitím zapnul v televizi jakýsi soutěžní pořad a nastavil vyšší hlasitost, než bylo nutné.
Tom se na něj přes pokoj zadíval a kousl se do rtu. Zvažoval, zda by mu měl položit otázku.
Za zeptání nic nedá, že? Je to jenom malý dotaz, žádná velká věc.
„Dědo,“ začal Tom bezbranným hlasem, zněl jako malé dítě. „Nevíš, jestli J-“ Zarazil se a opravil. „Nevíš, jestli tvůj táta měl víc deníků?“
Trpělivě vyčkával, sledoval, jak dědeček zpracovává jeho doraz. Sice to trvalo jen pár sekund, ale Tomovi to připadalo jako věčnost.
Starý muž pozdvihl obočí, pohnul ústy, jako by něco žvýkal, a pak se tiše zeptal: „Jakých deníků?“
Dredáč si povzdychl a postavil se. „Nevím,“ vysvětlil klidně. „Našel jsem jeden deník v téhle krabici a byl jsem… zvědavý, jestli nevíš o dalších.“
„Čeho se ten deník týkal?“
Tom mírně sklonil hlavu, nebyl si jistý, jestli má chodit kolem horké kaše, nebo odpovědět přímo. Poté, co hlavu opět zvedl a podíval se do laskavé tváře svého dědečka, se rozhodl pro druhou možnost.
„Je hlavně o B-Billovi,“ vykoktal ze sebe, sám ohromený tím, jak tichý jeho hlas může být. A – samozřejmě – kvůli hlasité televizi a dědečkově ne úplně perfektním sluchu musel svou poslední větu zopakovat. „Ten deník je hlavně o Billovi.“
„O Billovi?“ otázal se starý muž a stiskl na televizním ovladači tlačítko na vypnutí zvuku.
Dredatý teenager si povzdechl a pak odpověděl: „Však víš, Bill? Tvůj… strýc?“
Dědeček přikývl, mávl rukou a trochu se zahihňal. „Ano, ano, já vím, kdo je Bill. Jen jsem překvapený, že to víš i ty.“
Tom zrudnul. Pomalu přešel k pohovce, aby se připojil k dědovi. Sedl se, přičemž se vyhýbal očnímu kontaktu. „Dozvěděl jsem se spoustu věcí z toho deníku, asi,“ našel konečně výmluvu, kterou by to mohl vysvětlit.
Starší muž kývl a zadíval se do dáli, to jak si vyvolal nějakou vzpomínku. Rty se mu stočily do jemného úsměvu nad tím, co si přehrával v hlavě. „Můj táta nám vyprávěl o Billovi spoustu příběhů,“ řekl. „Tolik dobrodružství…“
Tom sledoval, jak se dědeček směje vlastním myšlenkám, a přál si, aby mohl tyhle příběhy znát také.
Po chvíli se mladík tiše zeptal, čímž vytrhl svého předka z přemýšlení. „Dědo, Bill není doopravdy mrtvý… nebo jo?“
Děda zavrtěl hlavou. „Ne, to rozhodně ne,“ opáčil s úsměvem. V očích mu zajiskřilo.
Tomovi spadl kámen ze srdce. Jistě, věděl, že Bill neumřel přesně toho jistého dne, ale neměl záruku, že přežil tam, kam utekl.
Poté, co znovu zaslechl dědečkův chechot, se zvědavostí k němu vzhlédl a podíval se do jeho veselé tváře. Vypadalo to, že děda má stejně tolik tajemství, kolik je v Jamesových denících.
Tom si odkašlal. „Dědo, c-co dalšího mi můžeš o Billovi říct?“
„B-budoucnost?“ zeptal se James. To směšné slovo mu šlo přes pusu víc než obtížně. Nemohl si vzpomenout na dobu, kdy by mluvil o takové šílenosti nebo se ho někdo snažil přimět k tomu, aby věřil podobnému nesmyslu. Každopádně zíral svému bratrovi přímo do tváře a přijal jeho kývnutí. Smích, který mu unikl ze rtů před pár vteřinami, už v jeho hlavě nezněl tak směšně. „Bille, to nemůžeš myslet vážně,“ prohlásil chlapec a pobaveně se usmál.
Znovu obdržel kývnutí hlavou od svého vážného bratra – stejné, jako vídal vždy u svého otce.
James odhlédl od Billa a rychle si prohlédl tichého muže stojícího vedle nich. Ten neřekl ani slovo, jen tam stál a zmateně je sledoval.
„Mohu mu věřit?“ otázal se muže James, čímž ho očividně vyrušil. Georg párkrát zamrkal a vykulil oči, když si uvědomil, že se ho chlapec na něco ptal.
„Promiň, cože?“
„Jemu!“ opáčil James a ukázal na svého sourozence, přičemž nespouštěl oči z druhého mladíka. „Mohu věřit tomu… tomu nesmyslu, jež mám přijmout? Tvrdí mi, že je rok 2008!“
Georg otevřel pusu k odpovědi, ale nebyl schopný ze sebe dostat víc než mumlání.
„Jamesi, nelžu ti,“ řekl pevně Bill a chytil svého mladšího bratra za bradu, nasměroval si jeho hlavu k sobě, aby se mu musel dívat do očí. „A nedělám si z tebe legraci, dobře?“
Chlapec sevřel čelist, odmítal přijmout tu směšnou představu. Rozhodně to byla lež. Jak by to mohla být pravda? Žijí v roce 1908. Není možné dostat se do roku 2008.
„Podívej, Jamesi, také jsem tomu nejdřív nevěřil, víš? Vím, že to nedává smysl, věř mi, vím to,“ řekl Bill a upřímně se zasmál. „Ale musíš se pokusit mi věřit. Prosím?“
James na pár vteřin odhlédl od jeho tváře a koncentrovaně hýbal čelistí ze strany na stranu.
„Co Tom?“
Billův výraz trochu povadl při zmínce o tom, čemu by se teď raději vyhnul. „C-co s Tomem?“
James vydechl a podíval se zpět na něj. „Kde je?“
Černovlásek zavrtěl hlavou a nad tou otázkou se zamračil, nechápal, co to s tím vším má co dělat. „Je u prarodičů, jak jsem ti již řekl.“
„S prarodiči v roce 1908, nebo…“ nedokončil druhý chlapec.
„V roce 2008,“ dořekl za něj Bill a kývl.
James několikrát zmateně zamrkal, snažil se tu informaci vstřebat. Na osmileté dítě toho bylo trochu moc a rozhodně nebylo lehké přijmout něco, co znělo tak směšně.
„Počkat,“ promluvil James.
Bill se k němu sehnul. „Hmm?“
„Znamená to,“ začal James a podíval se svému bratrovi do očí, „že Tom je z…“ opět větu nedokončil, jeho hlas odnesl vánek. Nedokázal už znovu vyslovit ani „2008“, ani „budoucnost“.
Ale Bill i tak přikývl, vypadal, že naprosto rozumí tomu, co se jeho sourozenec snaží říct.
„Je,“ řekl starší chlapec s mírným úsměvem, přičemž se stále díval svému mladšímu bráškovi do očí.
Na pár minut bylo ticho, oba chlapci nevěděli, co dalšího povědět. Už tak se měli hodně s čím vyrovnávat, nepotřebovali toho víc.
„Pojď,“ pronesl po chvíli Bill a postavil se. Oprášil si kolena. Natáhl pravou ruku dlaní vzhůru a naznačil bratrovi, aby se jí chytil. Sledoval pochybnosti malého chlapce, to jak se mu hlubokým nádechem zdvihají ramena, zatímco se dívá na nabízenou ruku. „Nemůžeme zde stát věčně,“ dodal černovlásek tiše. Usmál se, když se pět hubených prstů omotalo kolem jeho dlaně a pevně ji sevřelo. James nikdy úplně nepřiznal, že věří tomu, že je tohle opravdu budoucnost, ale fakt, že přijal bratrovu ruku a nechal se jím vést po tom neznámém místě, znamenalo pro Billa víc.
Bez dalších slov skupinka o třech lidech pokračovala po chodníku. Bill je vedl tím samým směrem jako předtím Georg. Jeho bratr kráčel vedle něj, malou ručku v Billově. Nepustil by se jí ani za nic.
Po chvíli Georg, jenž oba tiše následoval jako robot, konečně našel hlas.
„Počkat, vy dva jste bratři?“ zeptal se nevěřícně.
Bill se ohlédl přes rameno, a aniž by se zastavil, jednoduše opáčil: „Ano.“
Georg se zarazil, vlivem čehož Bill i James udělali to samé a zvědavě se na něj otočili.
„Pak to znamená,“ začal Geo, jehož tvář začala blednout. Prstem ukazoval z jednoho chlapce na druhého. „T-to znamená, že jste oba z… z minulosti,“ dokončil šeptem a s vyvalenýma očima se rozhlédl po ulici, jestli je náhodou někdo nezaslechl.
„Ano,“ odpověděl Bill a trochu se zmateně zamračil, nechápal, proč kvůli tomu Tomův přítel tak vyšiluje.
„Kurva!“ zakřičel šeptem Georg a plácnul se dlaní do čela. „Kurva, kurva, kurva, kurva, kurva! NE! Co tady vy dva děláte?“ zeptal se a ani nečekal na odpověď. „Neměli byste tady být! Ani jeden z vás! Tohle není dobrý, tohle, doprdele, není dobrý!“
Oba chlapci na bruneta ustaraně, nicméně zároveň i trochu pobaveně, zírali.
„Nemůžu tomu uvěřit!“ pokračoval Geo, přičemž hlídal výšku svého hlasu, aby ho nemohl slyšet nikdo jiný. Začal se tahat za vlasy a dál valil oči. „Ne, ne, ne, tohle není dobrý. Nemůžeme tady mít dva lidi, tohle udělá bordel v… sakra, ani nevím, v časovém kontinuu nebo tak nějak! Nevím! Nejsem zasranej expert na cestování časem!“ Opět snížil hlas a rozhlédl se kolem sebe. „Oba musíte odejít, hned!“ přišel s řešením. „Uvědomujete si, jak moc byste mohli zkurvit budoucnost, kdybyste tu zůstali příliš dlouho? Zůstanete tady, uvidíte věci, o kterých byste ani neměli vědět, že existujou, pak se vrátíte domů a všechno vyžvaníte nějakýmu geniálnímu vědci nebo si začnete vyrábět věci sami u vás ve sklepě a pak bude celá budoucnost v háji!“
„Georgu,“ vyslovil Bill klidně, aby si získal mladíkovu pozornost, „nebudeme si s ničím zahrávat, dobře?“
Brunet prudce zavrtěl hlavou a semkl rty. „Ne. Vy si nemyslíte, že budete, ale budete. Nemůžu uvěřit tomu, že tady pořád stojíte a mluvíte, prostě… bože! Vraťte se zpátky do svojí…
doby.„
Černovlásek potřásl hlavou a otočil se. Znovu se rozešel. „Nevrátíme se zpět, ještě ne, já se ještě nemohu vrátit,“ opáčil, zatímco s ním James srovnal krok a mohl slyšet, že Georg klopýtá za nimi.
„A proč ne?“ zeptal se Geo.
Bill odmítal odpovědět, v tichosti sevřel čelist, aby zabránil slzám, jež se mu hromadily v očích při vzpomínce na důvod, proč se nemůže vrátit.
James k němu vzhlédl, stiskl mu ruku a odpověděl za něj. „Florence.“
„Florence?“ zopakoval Georg, drže se v blízkosti chlapců. „Kdo je to?“
„Nepřeji si o tom mluvit,“ řekl Bill. Na pár momentů se mezi nimi rozprostřelo mrtvé ticho.
Nicméně zhruba po minutě James vše vysvětlil jednou prostou větou.
„Florence si myslí, že může být Billovi tak blízko jako Tom. Nemůže.“
autor: Izzap
překlad: Allka
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 5
Malý James musel mít skutečný šok z toho všeho kolem. Chápu, že byl vyděšený. Ale víc mě pobavilo, jak začal vyšilovat Geo. 😀 Ne, že by neměl svým způsobem pravdu.
Ovšem závěrečná Jamesova věta ukázala, jak hodně toho klučina o hloubce vztahu mezi Tomem a Billem pochopil.
Díky, těším se na pokračování.
James je velice vnímaví a tou poslední větou to potvrdil škoda že se Tom nepodíval na mobil.
Chudák James! Alespoň si bude pamatovat, že zvědavost se nevyplácí! 🙂
A moc se těším na Tomovo další pátrání…. 🙂
Oh, takže deník nemá žádného pokračování? To je taková škoda! Já jsem doufala, že se z něj dozvíme něco více a třeba i rok dopředu 😀 Je mi to trochu líto, ale tak nevadí. 🙂 Hlavně se mi líbí, jak byl Tom vyvedený z míry. Možná, že teď něco vyzví od dědy? Že by třeba jeho dědeček něco věděl o vztahu Billa s Tomem? Hmmm? Jsem strašně zvědavá! Pravděpodobně asi ne, ale rozhodně by to bylo velice zajímavé! 🙂
A Georgovo vyšilování jednoduše nemělo chybu! 😀 Bylo to strašně komické, jak si najednou uvědomil, že má na krku dva kluky z minulosti a začal je hnedka posílat domů. Já jej ale opravdu chápu, protože to prostě je dost nebezpečné, aby se tam oba tak toulali. I když pochybuju, že by si kluci doma stavěli mobil či auta :-D, ale i tak. Trošku se toho zahrávání si s časem obávám.
A Jamese mi bylo líto, jak chudáček nemohl uvěřit tomu, kde je a co všechno může vidět. Stejně jsem pořád překvapená, jak moc rozumný je! Co znám osmileté děti, tak ti by tohle všechno ještě takhle s poklidem nebrali, James je prostě jednička. 🙂
Moc děkuji za skvělý překlad! 🙂
James je úžasný bráška. Už z toho denníku to bolo jasné, ale to ako oznámil Geovi, že Florenc nemá u Billa šancu, bolo krásne dospelé a pokrokové, vzhľadom na dobu z akej pochádza, na jeho vek a výchovu. Bill si lepšieho brata nemôže želať. Je mi smutno z toho, že ho bude musieť opustiť, ale láska je silnejšia než rodinné puto…
Dúfala som, že Tom si pozrie mobil… no snáď si ho skontroluje čím skôr. Veľmi netrpezlivo budem čakať na pokračovanie. Za túto kapitolu ďakujem:)