autor: Muckátko :o*
Simone dokončovala mytí nádobí po obědě až téměř po lokty zabořená v chladnoucí vodě v dřezu, když se domem prohnala melodie zvonku, která ohlašovala něčí příchod. Věděla, že oba kluci jsou zalezlí v pokoji jednoho z nich, Set se toulal někde venku a ona měla mokré ruce a po ruce nic, čím by se mohla rychle utřít, proto se úlohy majordoma musel ujmout Gordon, který seděl v salonku u svého laptopu a pracoval.
„Gordone, jdi prosím otevřít!“ zavolala dostatečně hlasitě, tvář natočenou k otevřeným dveřím od kuchyně, aby se zvuk nesl bez jakékoli další překážky.
„Už jdu!“ ozvalo se tlumeně a podle Simonina čuchu docela i neochotně. Pár sekund na to však zahlédla Gordona, jak se mihl kolem vchodu do kuchyně a zamířil do haly ke dveřím. Odemkl a otevřel dveře právě ve chvíli, kdy se příchozí natahovali po zvonku znovu, aby obyvatele popřípadě vyzvonili, kdyby se jim nechtělo otevírat.
Gordon se objevil mezi futry a zůstal se dívat na muže zhruba v jeho věku, možná malinko staršího, a velmi mladou ženu, která by zase věkově spadala do Billovy a Tomovy kategorie.
„Dobrý den. Já jsem starosta vesnice Schallbach Martin Grässlin a tohle je asistentka z úřadu vládní prezidentky našeho okresu Bärbel Schäfer slečna Anita Lutz,“ představil muž obě osoby stojící u prahu domu a čekal, až ze slušnosti odpoví i muž stojící ve dveřích, aby mohl okamžitě spustit své nezpochybnitelné argumenty, proč souhlasit s jeho návrhem.
„Dobrý den, já jsem Gordon Trümper,“ potřásl si s oběma rukou, nejdříve podávaje pravou ruku ženě, jak se sluší a patří.
„Mohli bychom mluvit s majitelem domu?“ zeptal se starosta rovnou.
„Uhm jistě, pojďte prosím dál,“ uvolnil oběma cestu a propaluje je pohledem, když procházeli kolem něj dovnitř do domu, za nimi dveře zavřel. „Pojďte prosím do salonku, já zatím dojdu pro svoji manželku,“ ukázal jim směr, když se oba zasekli uprostřed chodby a okatě si prohlíželi každý centimetr útrob, jako by snad přijeli něco zkontrolovat. „Zatím se posaďte. Hned budeme zpět. Dáte si něco k pití?“
„Já poprosím jen vodu,“ řekl starosta a podíval se na svůj doprovod.
„Pokud bych mohla poprosit, tak kávu,“ usmála se Anita sladkým úsměvem. Gordon pouze stroze přikývl.
„Tak chviličku.“ Odešel z místnosti rovnou do kuchyně, kde Simone zvládla dokončit nádobí.
„Kdo to byl?“
„Ne tak nahlas,“ zadržel ji Gordon. „Je tu starosta Schallbachu a nějaké kuře z úřadu nějaké ženské ve Freiburgu. Chtějí s tebou mluvit jako s majitelkou domu,“ vyzradil jí Gordon.
„Oh,“ zarazila se Simone a rychle si utřela ruce do utěrky.
„Vyžádali si vodu a kávu, ale to udělám já. Jdi raději za nimi. Když přišli, tak se divně rozhlíželi a čmuchali,“ nakrčil nos a začal stavět na kávu pro to dítě, co vypadá, že neumí do pěti napočítat. Do dvou sklenic nalil úměrné množství jemně perlivé vody a vtiskl je Simone do ruky, aby jim zatím dala tohle, než bude káva hotová.
„Dej mi to alespoň na tác. Takhle to vypadá hrozně divně,“ ukázala na stříbrný tác, který ještě nestihla uklidit na své místo. S podnosem pak vyšla z kuchyně rovnou do salonku.
„Dobrý den,“ pozdravila a položila tác na stůl. „Já jsem Simone Trümperová – majitelka domu,“ představila se a přijala potřesení rukou obou z nich. Návštěva se představila úplně stejným způsobem jako předtím Gordonovi a všichni se zároveň usadili na svá místa.
„Slečna Anita udělá zápis z našeho jednání, který později předá vládní prezidentce tohoto okresu, jelikož se bohužel nemohla dostavit kvůli jiným úředním záležitostem,“ omluvil se starosta nepřímo.
„Zápis z našeho jednání,“ zopakovala Simone, „a smím se zeptat, o čem jste se mnou přišli jednat?“
„Oh omlouvám se. Moje chyba. My bychom od vás rádi odkoupili tento dům. Tedy samozřejmě ne my dva jako fyzické osoby,“ zasmál se starosta, „ale jako zástupci právnické osoby města Freiburg s menšinovým podílem pro vesnici Schallbach,“ vysvětlil. Simone zůstávala sedět jako opařená a moc dobře nechápala, co se v té místnosti právě děje.
„Jak jste se dozvěděli, že budeme dům prodávat? Pokud vím, tak nabídku jsme ještě nestihli nikam vyvěsit, ani jsme neoslovili žádnou realitní kancelář, která by se prodejem domu zabývala,“ poznamenala Simone.
„To nebude vůbec třeba, připravili jsme vám tady nějaké podklady, které byste si….“
„Zadržte, zadržte!“ zastavila Simone starostu rázně, než stihl na stůl vysypat složku naditou všelijakými papíry. „Nezlobte se na mě, ale tohle mi přijde přinejmenším podezřelé. Vy se jdete informovat, zda by bylo možné, aby od nás někdo dům odkoupil, ale zároveň už tu máte málem přichystané smlouvy k podpisu? O co tady jde?“ zamračila se Simone. Něco jí na té horlivosti a snaživosti smrdělo.
„No my jsme…“
„Pokud vím, tak vy, pane starosto, musíte být o všem obeznámen už od začátku dědického řízení vzhledem k tomu, že se dům nachází ve vesnici, kterou spravujete, nehledě na to, že jsme hned v začátcích jednali s vaším zástupcem, takže mě opravdu mate, proč jste se sem přiřítili až teď, očividně vyzbrojení přesvědčivými argumenty, proč podepsat souhlas s prodejem už dnes,“ vybalila na ně Simone, berouc jim příznivý vítr z plachet.
„Dobře, budeme upřímní. Velmi nás tlačí čas, abych tak řekl,“ začal starosta.
„Problém je v tom, že náš okres jako každý jiný získal dotace z fondu evropské unie na rozvoj venkova v rámci programu s názvem Program obnovy venkova. Abychom ty peníze získali, musíme do určitého data odevzdat plány a soupis projektů, na které hodláme tyto dotace využít a v jakém rozsahu bude finanční podpora vyčerpána. První kolo již bohužel proběhlo a my se teď snažíme stihnout termíny druhého kola, protože pokud ani do té doby plány projektu neodevzdáme, vesnice o veškeré peníze přijde a v dalších letech se může stát, že až ty peníze budou opravdu potřeba, tak se k nám nedostanou, protože jsme jich letos nevyužili. Raději ani nezmiňuji, jaký je to problém z hlediska byrokracie.“
„Chápu to dobře, že zkrátka potřebujete někde utopit peníze, které jste dostali z evropské unie?“
„To je poněkud ostré shrnutí toho, co vám zde Anita nastínila. My ty peníze potřebujeme někam vhodně investovat, abychom s nimi mohli počítat i do budoucna,“ poopravil ji starosta.
„No musíte mít ale rozjednáno jistě více projektů, protože já sice nemám představu, kolik peněz unie hodlá uvolnit této vesnici, ale jsem si zcela jista, že částka, kterou byste utratili za tento dům, by byla zanedbatelná, takže byste stále měli těžkou hlavu s tím, kam s těmi zbylými penězi.“
„To již máme ošetřeno. Pokud byste s prodejem souhlasila, nejenže bychom ochotně zaplatili veškeré výdaje, které byly do teď s domem spojeny, přičemž do toho zahrnujeme i náklady spojené s vyřízením dědictví, ale dále bychom investovali do tohoto domu a přetvořili jej na něco vesnici užitečného,“ naznačil Martin.
„Vesnici užitečného? Co si pod tím mám představit?“ zeptala se Simone a malinko sebou cukla, když se po její pravici zjevil její manžel a pokládal před Anitu její kávu na malém tácku s trochou mléka, smetany a cukrem, podle toho, jak se zvyklá kávu pít.
„Měli jsme původně na mysli, že bychom dům přestavěli buď na malou školu, nebo nemocnici, která by spolupracovala s tou, která je nedaleko, ale to jsou prozatím jen dohady. Ve výsledku můžeme dospět k závěru, že bude výhodnější dům přestavět na nějaké úřednické středisko, kde by sídlily nejen orgány správy, ale třeba i pošta a podobně. Budovy, které jsou dnes rozesety po celé vesnici, by se takhle soustředily jen na jednom místě. Nebo by v úvahu připadalo i nějaké kulturní centrum, něco co by vesnici udělalo modernější. Tady si už snad dovedete představit, jak velké náklady budou spojené s přestavbou a nákupem vybavení, ať už se odhlasuje kterýkoli návrh.“
„To ano. To je samozřejmé,“ přiznala Simone. „Jen mi stále nejde do hlavy, proč jste přišli až teď. Jsme tu už docela dlouhou dobu,“ poznamenala Simone.
Starosta spojil pohled s Anitou a nadechl se k odpovědi.
„Upřímně jsme si nebyli jisti, kdy je ten správný čas.“
„Jak to myslíte?“
„Zemřela vám příbuzná a my vám přijdeme hned druhý den klepat na dveře, že až vyřídíte dědictví, od vás dům koupíme? To mi přijde velice netaktní a necitelné. Nechtěli jsme vás zatěžovat těmito věcmi, když držíte smutek, proto jsme přišli až teď, ačkoli to není poprvé, co jsme tady,“ přiznal starosta.
„Není?“
„Ne. Tu samou nabídku, kterou teď předkládáme vám, jsme v posledních letech už několikrát předkládali paní Alindě Kaulitzové, přičemž jsme kromě poměrně slušné částky za dům nabízeli i pěkný obecní byt, aby neměla strach, že přijde o střechu nad hlavou ze dne na den, ale pokaždé s námi, promiňte mi ten výraz, vyrazila dveře.“
„Proč to? Pokud je pravda, co tu říkáte, proč by odmítala?“
„Nejsme si jisti. Pravděpodobně měla k tomuhle domu silné citové pouto, protože jinak si to neumíme vysvětlit,“ pokrčil Martin rameny a upil ze své vody.
On si to neuměl vysvětlit, zato Simone s Gordonem ano. Tom byl ten důvod, proč bylo nemyslitelné s domem obchodovat, když v něm skrývala někoho, o kom nikdo nesměl vědět. Ona se mohla přestěhovat jinam, ale co by bylo s Tomem?
„Zkrátka jsme jen…“
„Aaahhh! Jau jau jau!“ vyskočila Anita ze sedu a podívala se na svoji slušivou sukni, na které se momentálně skvěl černý flek od kávy, kterou na sebe převrhla, když do ní starosta omylem drcl. Díky poměrně tenkému materiálu se horká tekutina dostala až k její kůži a trochu ji spálila na stehnech. Starosta se začal okamžitě hlasitě omlouvat a díval se, čím by mohl asistentce pomoct, ale nenašel nic, co by poskytlo první pomoc jak jejímu oblečení, tak její popálené kůži.
„Mohla bych prosím použít koupelnu?“ zeptala se Anita se zkřivenou tváří.
„Ano. Jsou to ty dveře tady dole v chodbě,“ ukázala Simone.
„Ještě že mám v autě nějaké věci na převlečení,“ vydechla.
„Vozíte si s sebou věci na převlečení?“ pozvedl Gordon obočí. To bylo hodně divné. Převrhnutá káva a příhodně nachystané věci na převlečení? Skoro jako by to tušili, že zrovna dnes se jim podaří takový kousek.
„Obvykle ne, ale hádám, že to asi začnu dělat právě pro tyhle případy,“ usykla a vyšla s omluvou z místnosti.
„Omlouvám se. Moc mě to mrzí,“ dušoval se starosta.
„To nic. Káva skončila jen na oblečení slečny, takže omluvu bude chtít asi slyšet ona,“ podotkla Simone a papírovým kapesníčkem utřela pár kapek, které ulpěly na stole.
„S ní to není lehké. Pokaždé, když musí jet někam se mnou, nebo mým zástupcem jako doprovod, tak se něco semele,“ pronesl neformálně a teatrálně si povzdychl.
„To se stává,“ zamumlala Simone. Podle ní z toho dělal starosta až příliš velkou věc.
„Mohl bych vám prozatím ukázat dokumenty, které jsem přinesl s sebou?“
„Proč ne,“ kývla Simone a tiše vydechla. Neměla na tohle náladu, ale pokud by to jen trochu bylo možné, proti prodeji by nic neměla. Zvlášť když se ten starosta dušoval, že by zaplatili i veškeré výdaje, které Simone a Gordonovi už teď dělaly velkou díru do rozpočtu.
*
Anita se s igelitovou taškou vracela zpět do domu. Znovu se rozhlédla po hale, při cestě nahlédla do kuchyně po své levici a pak zamířila do dveří, kam byla poslána. Sundala ze sebe v rychlosti špinavou sukni a oblékla na sebe čistou. Navlhlé silonky si nechala na sobě, protože náhradní s sebou neměla a venku bylo příliš velké chladno, aby si je stáhla, a zpět do Freiburgu se vracela s holýma nohama a díky tomu nejspíš i s nějakou rýmou nebo rovnou chřipkou. Jakmile byla zpět ustrojená, ačkoli nad svým outfitem chvíli ohrnovala nos, protože za normálních okolností by sako a blůzku, které měla na sobě, nikdy nezkombinovala se sukní, kterou měla v autě jako sukni poslední záchrany, vyšla z koupelny a pohodila dlouhými vlasy. Potichu za sebou zavřela dveře, a místo aby se vydala do salonku k ostatním, jak se očekávalo, vydala se do prvního patra, kde postupně strčila hlavu do všech dveří, které cestou potkala. Ložnice a Billův pokoj jí vykouzlily úsměv na tváři, protože si začala myslet, že kromě Trümperů není nikdo jiný doma, tudíž bude její mise úspěšnější, než čekala, ovšem velmi rychle narazila, když bez klepání otevřela dveře od Tomova pokoje.
Nakoukla dovnitř, aby sjela očima celou místnost, ale s úlekem se zarazila, když na posteli zaznamenala mladého muže, který na ni kulil oči možná o něco více vylekanější než ona sama. Tom sjížděl dívku od hlavy až k patě a rychle mrkal, jak nebyl schopen ze sebe vydat jedinou hlásku. Bylo mu divně od žaludku a z nepochopitelných důvodu se mu nalilo trochu červeně do tváří.
„Oh, já se omlouvám, nechtěla jsem rušit. Spletla jsem si dveře, takže…“ V ten okamžik se otevřely dveře od Tomovy koupelny, ze kterých vycházel Bill a ještě si zavazoval šňůrku od svých tepláků, kterou před tím, než použil toaletu, musel rozvázat.
„Slyšel jsem hlasy, kdo to…“ vzhlédl, když prsty vytvořil na šňůrce mašličku a hned se zamračil, když sjel pohledem to neznáme stvoření, které stálo v Tomově pokoji. K Billově nechuti poměrně pohledné stvoření.
„Hey! Co tu děláš?“ vyhrkl na dívku hned z kraje, neobtěžuje se s nějakou zdvořilostí nebo vykáním. Vypadala, že bude stejně stará jako on s Tomem.
„No, já jsem hledala koupelnu a asi jsem si spletla dveře,“ zalhala se samozřejmostí.
„Koupelnu jo? A koho ses ptala na cestu?“ vyptával se.
„Paní Trümperová mě sice nasměrovala, ale tenhle dům je tak obrovský, že jsem někde asi špatně odbočila,“ zasmála se přeslazeně a na oba mladíky zamrkala svými nalíčenými řasami.
„Jo jasně! To ti tak baštím. Kdo vůbec jsi?“ pokračoval Bill se svým výslechem a náramně se snažil, aby Tomovi znemožňoval výhled. Nejen na dívku jako takovou, ale především na její poměrně naditý výstřih, ze kterého by jemu samotnému vypadly oči z důlků, kdyby nebyl stoprocentní gay.
„Oh! Jak nezdvořilé. Omlouvám se. Jsem Anita Lutz,“ natáhla k Billovi pravačku s perfektní francouzskou manikúrou. „Jsem asistentka z úřadu ve Freiburgu,“ doplnila i svoje pracovní zaměření a obešla Billovu postavu, aby svoji ruku nabídla i muži na posteli, který vstal a napřímil se, protože věděl, že seznamovat se s někým vsedě je neslušné.
„Tom. Těší mě, slečno,“ vydal ze sebe Tom a nedokázal zastavit svůj pohled, který sklouzl z dívčiných očí k jejímu dekoltu, odkud vykukovaly dvě trochu jiné ‚oči‘.
„No já jsem Bill a ty tady asistuješ komu, Aneto?“ vložil se do toho seznamování Bill, když si všiml, že na sebe ti dva koukají až příliš dlouho. V Tomově případě se mu žaludkem prohnala žárlivost, kdežto u Anity zlost a chuť té holce vyškrábat obě oči, aby je přestala dělat na jeho přítele. Záměrně asistentku oslovil špatným jménem, aby strhl její pozornost na sebe, a zároveň aby se mu ji podařilo alespoň trochu naštvat natolik, aby z pokoje zmizela.
„Panu starostovi momentálně. Jedná dole s vašimi rodiči,“ pronesla na půl úst směrem k Billovi, aniž by sundala svůj koketní úsměv patřící Tomovi. Díky svému zájmu o druhého chlapce nejspíš ani nepostřehla, že ji ten první oslovil jiným jménem.
„Tak to už máš asi zpoždění,“ zavrčel Bill, přešel k Anitě a položil dlaně na její ramena. „Ale já budu tak neskutečně obětavý, že tě dovedu do té koupelny, aby ses nám v tom obrovském domě nezatoulala,“ otočil dívku násilně k východu a vyexpedoval ji z pokoje stejně rychle jako z patra, kde měli kluci pokoje. Sešel s ní až do dlouhé chodby, otevřel dveře od koupelny pro hosty a vstrčil dívku dovnitř.
„Cestu zpět už snad najdeš sama. Je to asi deset kroků tamtím směrem, tak doufám, že tě později nenajdu třeba v ložnici mých rodičů. To už bych vážně pochyboval o tvém IQ,“ podotkl Bill a zavřel dveře dívce těsně před obličejem. Symbolicky o sebe otřel dlaně, jako by skončil s nějakou těžkou prací a vrátil se do pokoje za Tomem. Jen co strčil obličej do místnosti, Tom z nepochopitelných důvodů sklonil obličej k zemi a odmítal se na Billa podívat. Nevěděl proč, ale cítil se provinile. Billovi, když vycítil Tomovu náladu a pocity, se v břiše rozlil pocit viny. Viděl, jak se Tom díval na tu Anitu a Bill ze strachu, že by se mu mohla začít líbit, ji z pokoje velmi rychle vyprovodil, aby tomu zabránil, přitom on měl být ten, kdo se bude držet zpátky a nechá Toma mluvit i s opačným pohlavím, protože to bylo přeci původně v plánu. Dát Tomovi možnost poznat nejen jiné lidi, ale hlavně jiné pohlaví.
Ale tahle holka byla už na první pohled hrozná káča! omlouval Bill v duchu své jednání. Určitě v Tomovi viděla jen kus masa – kus dost přitažlivého masa a nikdy by nebyla schopná ocenit Tomovu jedinečnost. Bohužel Bill soudil opět jen ze svého pohledu a co hůř – odsoudil ji podle toho, co udělal první dojem.
Povzdychl si a pár kroky zdolal vzdálenost od dveří k posteli. Posadil se vedle Toma, přitiskl dlaně k sobě a takto složené ruce napůl vsunul mezi svá stehna.
„Promiň, Tome,“ špitl nejistě. Oslovený mírně pootočil hlavu jeho směrem, ale nepodíval se na něj plně. „Že jsem tě s ní nenechal promluvit,“ vysvětlil Bill krátce na to. Bylo mu jasné, že si Tom není jistý, za co se mu Bill omlouvá.
„Jak víš, že jsem s ní chtěl mluvit?“ zeptal se Tom.
„A nechtěl?“ Starší z nich pokrčil nešťastně rameny.
„Nevím. Byl jsem zaskočený. Jako z každého nového člověka, kterého potkám,“ svěřil se.
„L-líbila se ti?“ dostal ze sebe Bill bojácně. Jeho srdce se podivně sevřelo, když si připustil, že by Tomova odpověď mohla být kladná.
„Byla milá.“ Krátkovlasý mladík se trhaně nadechl.
„Jestli… jestli chceš, půjdu se jí omluvit a přivedu ji zpět, abys s ní mohl promluvit,“ nabídl se Bill, i když mu to bylo nanejvýš proti srsti, ale nechtěl Tomovi bránit v kontaktu s jinými lidmi jen proto, že má strach, že by jej některý z nich mohl od něj odvést. Tom mohl propadnout kouzlu kteréhokoli člověka, se kterým se seznámí a který na oplátku projeví zájem o něj. A Anita zájem měla. To mohl Bill říct s určitostí.
„Myslíš, že by se mi nesmála? Že by se mnou měla dostatek trpělivosti jako ty?“ Bill chtěl vykřiknout jasné ne. Chtěl Tomovi okamžitě vnutit tisíce ošklivých věcí, které by jej s Anitou mohly potkat, aby ji nechtěl znovu vidět, ale tak sobecký být nemohl.
„Nevím. Třeba ano, třeba taky ne. To by ukázal až čas,“ řekl popravdě a snažil se znít neutrálně. Tom na matraci mírně poposedl a překryl levou dlaní Billovy spojené ruce.
„Nechoď pro ni,“ rozhodl Tom nakonec a hladil prsty Billovy ruce, které vyklouzly z mezery mezi jeho stehny a zůstaly ležet na nohách, aby si s nimi mohl Tom hrát.
„Ne?“ ujišťoval se Bill, zatímco se Tom tělem natáčel k němu. Naklonil se a sladce muže vedle sebe políbil na líčko.
„Kdyby se mnou opravdu chtěla mluvit, nenechala by se tak snadno odbýt.“
„No… nedal jsem jí zrovna příležitost tu zůstat,“ kál se.
„Když člověk něco opravdu chce, najde si k tomu cestu. Ty ses taky nenechal jen tak odbýt, když jsi mě odhalil. Chodil jsi za mnou, dokonce jsi se mnou zůstal přes noc, zorganizoval jsi celou moji záchranu a něco mi říká, že i kdyby byli tvoji rodiče proti, bojoval bys s nimi tak dlouho, dokud by na mě nezměnili názor,“ pousmál se Tom mírně. Kdyby jen tušil, jak moc má pravdu. Jak Bill bojoval se Simone, aby se vzpamatovala a přestala se k Tomovi chovat jako studený psí čumák.
Bill se zamilovaně usmál, přitiskl se bokem k Tomovu tělu a omotal paže kolem jeho pasu. Položil si hlavu na jeho široké rameno a spokojeně vydechl.
„Slibuju, že se budu příště ovládat,“ dušoval se.
„Příště?“ propletl Tom s Billem prsty.
„Mmm. Tohle byl jen začátek. Budeš potkávat další lidi a já bych se měl naučit to respektovat a přestat se chovat jako nějaká žárlivka. Polepším se. Slibuju,“ líbl Toma na krk a mazlivě se přitulil. „Nepůjdeme něco dělat?“ navrhl Bill, aby trochu odlehčil situaci. Tom k němu natočil obličej a usmál se, jak na sebe zblízka šilhali.
„Ale až za chvilku, hm?“ natáhl se pro Billovo tělo, a objímaje jej kolem ramen, jej políbil na ústa. Bill radostně pokýval hlavou a něžnost Tomovi oplatil.
„Až za chvilku,“ zopakoval Bill potutelně a naklonil hlavu tak, aby se pohodlně dostal k Tomovým rtům.
*
Dveře od poměrně reprezentativního auta se zabouchly a starosta se okamžitě otočil na svoji asistentku.
„Takže?“
„Takže mám dojem, že jsme se domluvili jen na pár kapkách kávy, ne že na mě převrhnete skoro celý šálek,“ zamračila se Anita a dala si pás.
„Čert vem kávu. Ptám se na něco jiného.“ Anita si otráveně povzdychla.
„Stihla jsem jen kuchyň a dva pokoje. V tom třetím byli nějací dva blbouni. Ten jeden na mě čuměl, jako by spadl z višně, nehledě na to, že mi zíral do výstřihu, jako by se nechumelilo, a ten druhej se mnou docela rychle vyběhl, protože moje divadlo tak úplně nespolkl.“
„A to znamená…?“
„Pokud se dobře pamatuju, tak se nikde nic nezměnilo. Pokoje měly stejné vybavení jako posledně,“ odpověděla. Starosta nastartoval a sám si nandal pás.
„Takže s tím domem prakticky ani nepohnuli. Všechno zůstalo na stejném místě,“ konstatoval starosta.
„Nejspíš. Proč vás to vůbec zajímá?“
„Protože v těch dokumentech je kalkulace zahrnující výdaje a koupi domu jako takového. Nemluví se tam o vybavení domu, takže teď záleží na tom, jestli si budou chtít z toho domu všechno odvést a prodat nám opravdu jen obvodové zdi se střechou, nebo na tom vyděláme tím, že za cenu domu nám do klína spadne i veškeré vybavení, které má samo o sobě poměrně velkou cenu, protože mezi haraburdím se najdou i dost cenné starožitnosti, za které by sběratelé prodali i svou duši.“
„Takže jde o podvod.“
„Nejde o podvod. Jde o to, jak dalece se v tom budou chtít šťourat. Já chci počítat s variantou, že je uchlácholí naše velkorysá nabídka, že zaplatíme veškeré výdaje, které s domem doteď měli, a oni se na oplátku nebudou snažit ocenit každou blbost v domě, aby nám to pak pěkně spočítali.“
Anita jen zavrtěla hlavou.
Byla ráda, že se těchto manévrů nebude muset účastnit, protože ona by na to neměla nervy.
Ona ne.
autor: Muckátko :o*
betaread: J. :o)
Chápu Billovi žárlivost, taky bych žárlila, ale oceňuji jeho schopnost reflexe a omluvy. Je velmi dobrý, dokonce i vhodně dobrý pro Roma. Zadělává se nám na problémech a to se mi nelíbí, když jsou všichni tak moc hodní – tohle si nezaslouží. Snad se to brzy vyřeší…díky za díl.
Ten starosta je peknej bastard! Tak proto chtel ten dum okamzite koupit… kazdopadne chudak Tom 😀 kdyz jeho prvni shledani s mladou zenou konci obrim poprsim v odhalenem vystrihu xD a Billova zarlivost byla uzasna,malem te huse vyskrabal oci 😀 jsem zvedava, jestli dum prodaji a nebo jim Set povi, ze maji veci velkou cenu. Vsak kdyby zustali, Tom by mohl mit radost… no uvidime, nechame se prekvapit 🙂
Dekuji mnohokrat za dil ^^
Zdá se, že "špiónka" Anita nebude zas tak špatná holka. Ale Billova reakce byla úchvatná. Líbí se mi, jak dokáže pohotově reagovat, když se mu něco nelíbí, nebo nezdá. Já většinou zůstanu překvapeně beze slov zírat… asi jako Tom. 😀
Jeden prostě musí být tak trochu mrcha, aby mu ostatní nekáleli na hlavu. 😀
Jsem zvědavá, jak to s tím domem dopadne. Doufám, že se naše rodinka nenechá natáhnout.
Díky, těším se na pokračování.
Já jsem tušila, že něco nebude až tak v pořádku, především když šla Anita čmuchat. Jen doufám, že si Billovi rodiče pročtou všechny dokumenty pořádně nebo že jim pomůže Set, protože bych byla nerada, aby na tom nějak tratili, když to už jednou zdědili. 😀 No jo, hold jsou dosti chymtiví lidé a cizím lidem se nevyplatí věřit.
Každopádně se mi strašně líbila Billova žárlivost. 😀 😀 Ještě když i sám Bill na sebe někde prozradil, že je hodně žárlivý, tak si prostě umím představit, že by se takhle mohl chovat i normálně kvůli lidem, které miluje. 🙂 Bylo to strašně roztomilé a ještě víc bylo hezké, když si uvědomil, co dělá, omluvil se Tomovi a sypal si popel na hlavu. Bill je úžasný kluk, fakt že jo! 🙂 Jsem ráda, že to je právě Bill na koho Tom narazil. 🙂
A Tom a jeho první setkání se slečnou bylo prostě vtipné. 😀 Chudák, jak byl zaražený a pak jediné co dělal bylo, že jí koukal do výstřihu. 😀 Když on je ale zároveň u všeho, co dělá, strašně roztomilý! Já si nemůžu pomoct. 🙂
Tenhle díl byl strašně krásný a já se vždycky musím usmívat, když si kluci věnují nějaké něžnosti a nebo dělají či říkají něco, z čeho jasně srší to, jak moc se mají rádi! Moc děkuji za díl a budu se těšit zase na další! ♥
Žárlivý Bill ale uměl přiznat že se nezachoval fer.
Tak ten starosta to má parádne premyslené. Len dúfam, že sa Simone nenechá obalamutiť a že im ten dom nepredá.
Bill bol zlatý, ako žiarlil 😀 Ale Anitu vypoklonkoval perfektne – čo má čo sliediť po dome?! A to, že ho k tomu hnala hlavne žiarlivosť, že flirtovala (aj keď len vtedy a v aute už bola iná) s Tomom a Tom bol totálne mimo z jej výstrihu, je vedľajšie 😀 Svoju chybu (aj keď len v rámci správania k Tomovi, pre ktorého je všetko nové) si ale uvedomil a pekne sa Tomovi ospravedlnil.
A strašne sa mi páči, ako si chlapci vymieňajú nežnosti – vtedy sú obaja úplne rozkošní.
Ďakujem za časť.
Bill je pekná mrcha, ale strašne roztomilá a bráni si to, čo je jeho:D tá Anita mi pekne liezla na nervy som rada, že ju vypakoval, aj keď sa zdá, že ona podvodníčka nebude… možno ich aj na ten podvod upozorní? keď sa jej Tom tak zapáčil… len nech od neho drží pazúre preč:)
Ďakujem za kapitolu. Takéto komplikácie som vôbec nečakala:)
Žárlivka Bill byl úžasný, ale schvaluju, jen ať si brání to, co je jeho (samozřejmě v příslušných mezích)! 😀 Nějak jsem tušila, že k něčemu takovému dojde, hned jak ta holka s tím starostou vstoupili do dveří.
A ten peněžní podvod se mi taky nelíbí, ale zase jsem si trochu oddechla. Měla jsem strach, že něco tuší ohledně Toma a přišli ho vyčmuchat…
Tak snad se Simone s Gordonem nenechají zlákat tou nabídkou a pořádně si to promyslí!
A ten konec byl krásný. Líbí se mi, že tentokrát s tím líbáním začal Tom a nenechal se rozhodit výstřihem té ženské! 😀