autor: AshesPashes
Vzpomínky a Odhalení
Jeli v tichosti téměř dvě hodiny. Poté udělali krátkou zastávku na odpočívadle, takže Bill si mohl koupit více kávy a Tom se mohl na chvíli dostat z auta na vzduch. Když Bill vyšel z obchodu, Tom kouřil cigaretu. Nikdy dříve jej kouřit neviděl a tento zlozvyk ho překvapil, protože Tom se zdál být svědomitý v tom, co dostane do svého těla. Bill se neobtěžoval zeptat na tu náhlou rozporuplnost; byl pevně odhodlaný s Tomem po zbytek cesty nemluvit, pokud by naprosto nemusel.
Tom nespal, jen seděl na sedadle spolujezdce a pokračoval v zírání z okna, zatímco Bill jel stálou rychlostí. Byli na silnici sami, ale Bill držel tempomat nastavený jen stěží nad rychlostním limitem. Broukal si spolu s písničkou hrající z rádia, když v dálce uviděl nevýrazné světlo. Bill zpomalil, když se trochu přiblížili. Najednou uviděl, že to je oheň vycházející zpod kapoty auta před nimi.
„Ach můj bože, je to oheň, co vychází z toho auta?!“ zeptal se Bill Toma, který měl zavřené oči a opíral se hlavou proti okýnku na dveřích spolujezdce.
„Oheň? Kde?!“ Tom zvedl hlavu a podíval se ven předním oknem.
Tom si prohlédl scénu před nimi, zatímco Bill zajel ke kraji a dříve, než auto úplně zastavilo, Tom už otevřel dveře a rozběhl se k vozu, který zřejmě narazil do svodidel.
Bill se natáhl pro svůj telefon a okamžitě vytočil 911. Předal operátorce souřadnice z GPS a řekl jí, že zde došlo k nehodě. Nechal hovor spojen, a běžel k autu a Tomovi, který řval na osobu v autě, zatímco se snažil otevřít dveře na straně spolucestujícího.
„Georgu vydrž, dostanu tě ven,“ křičel Tom tak, aby jej bylo slyšet i přes zvuk plamenů vycházejících z auta.
Bill se podíval na stranu řidiče a uviděl uvnitř ženu, asi třicetiletou. Její hlava ležela na volantu a tekla jí krev ze šrámu na čele. Byla v bezvědomí a Bill jí přiložil prsty ke krku, aby jí zkontroloval puls, který byl silný a pravidelný. Z přední části vozu se ozvalo hlasité lupnutí a Bill nevěděl, jestli auto vybuchne, nebo ne, protože oheň vycházel z přední části vozu a ne zezadu.
Tom konečně otevřel promáčknuté dveře auta a tahal ven muže, směrem k jejich vlastnímu SUV.
Bill také s trhnutím otevřel dveře a rozepnul ženě bezpečnostní pás, aby ji z vraku vytáhl. Snadno ji zvedl a běžel zpět k Tomovi, zastavil se vedle něj na straně spolujezdce, aby zůstali daleko od všech možných protijedoucích vozidel. Jemně položil ženu na zem, na záda. Při pohledu na Toma si všiml, že má hlavu druhé osoby v klíně, a snaží se muže přimět, aby otevřel oči.
„Geo, otevři oči a podívej se na mě. Nemůžeš mi tady zemřít, ne, když tak brzy pojedeme domů,“ říkal muži Tom. „Potřebuju tady zdravotníka, HNED!“ Zakřičel Tom.
Bill poklekl před Toma a vzal jeho tvář do svých rukou. „Tome, Tome, podívej se na mě, Tome. To jsem já, Bill. Jsme v Oklahomě, Tome. Podívej se na mě.“
Tom se otočil, jeho oči se dívaly na Billa, když mluvil, a mohl říct, že Tom nezpracovával slova, která mu říkal.
„Tome, tady je Bill a odjížděli jsme z Oklahomy, když jsme uviděli tuhle nehodu. Jsme ve Spojených Státech. Byli jsme zrovna na hudebním festivalu, pamatuješ? Ječel jsi na mě za to, že si dávám další párek v rohlíku. Řekl jsi mi, jaké je v tom záhadné maso a že bych ho rozhodně neměl jíst, protože jsem měl jeden před týdnem. Prostě se na mě dívej, okay? Poslouchej dál můj hlas.“
Bill mohl vidět, že jeho slova se konečně začínala dostávat až k Tomovi, když na něj pomalu přikývl. Tom držel jeho pohled, zatímco poslouchal Billovy bláboly o náhodných věcech, které zatím viděli na své cestě, a o místech, na kterých byli. Bill v dálce uslyšel sanitku a rozlil se v něm pocit úlevy.
Bylo to jako ve zpomaleném filmu, když sanitka zastavila až na místě nehody. Zdravotníci se rozběhli k malé skupině sedící na asfaltu v blízkosti krajnice a okamžitě se pustili do práce. Ptali se Billa, jestli byl zraněn a on řekl, že nebyl, ale mohl stále cítit adrenalin proudící ve svých žilách. Když se zeptali Toma, řekl, že nebyl zraněn, ale že má prudkou bolest hlavy a odmítl jakékoli lékařské ošetření.
„Tome, možná bys měl jít do nemocnice, jen aby tě prohlédli. Pojedu s tebou.“
„Nepotřebuju to, Bille. Potřebuju jen něco na bolest hlavy a lehnout si někde, kde je tma.“
„Jsi si jistý? Pořád se třeseš.“
Tom jen přikývl a sledoval, jak sanitka odjíždí i s cestujícími z havarovaného auta. Hasiči zůstali, uhasili oheň a začínali uklízet trosky.
„Nastup do auta. Najdu pro nás na dnešní noc hotel.“
Když se dostali do hotelu, Bill Toma posadil v křesle u recepce. Rychle je zapsal a pomohl Tomovi do pokoje. Zarezervoval dvoulůžkový pokoj, protože si uvědomil, že by měl na Toma dnes večer dohlížet. V pokoji Bill vytáhl prášky, o kterých mu Tom řekl, že je má s sebou na své migrény a dal mu je i s lahví vody. Tom si je vzal, ale jeho dech byl stále trochu nepravidelný.
Bill mu sundal boty a pomohl mu do postele. Mohl říct, že Tomova mysl stále závodila a že přemýšlel o dřívějších událostech té noci. Bill si sundal své vlastní boty a vlezl si do postele s Tomem, doufal, že to je správná věc. On sám měl rád fyzický kontakt, když byl rozrušený a potřeboval útěchu, takže doufal, že Tom je na tom stejně.
Bill ležel vedle něj a poslouchal, jak se jeho dech pomalu s každým nádechem uklidňuje. Přejížděl dlaní po Tomových zádech v tom, o čem doufal, že to jsou uklidňující kruhy, až si myslel, že hluboké oddychování znamenalo, že copánkatý muž konečně usnul. Bill si povzdechl, zavřel oči a přemýšlel, jak dlouho by tam měl takhle sedět, než se pokusí dostat do své vlastní postele.
„Když mi bylo šest let, mí rodiče a já jsme se přestěhovali do nového domu.“ Bill okamžitě otevřel oči, když uslyšel vyslovená slova. Byl překvapený, že slyší Toma mluvit, protože předpokládal, že spí. „První den, kdy jsme se nastěhovali do toho domu, jsem zjistil, že v každém domě na obou stranách bydlí kluk v mém věku. Ti dva kluci, Gustav a Georg, už byli přátelé a snadno mě přijali mezi sebe. My tři jsme byli nerozluční, všechen náš čas jsme strávili na stromech, nebo se skrývali spolu ve stanech a dělali věci, které dělají normální šestiletí kluci. Georg si často hrál na mého asistenta, když jsem začínal a potřeboval pomoc při různých událostech. Řekl, že se mu to líbí a že má pocit, jako by byl součástí každé fotografie, nemluvě o jídle zdarma na svatbách,“ řekl Tom s lehkým zasmáním. „Brzy jsem byl přijat na focení v Afghánistánu a Iráku a Georg šel se mnou. Byli jsme tam už téměř tři měsíce a všechno jsme fotili. Nevěřil bys některým z věcí, které jsme spolu viděli, a ne všechny ty věci byly špatné. Mířili jsme zpět na základnu se skupinou dělat projekty ambasadorské práce, ošetřování nemocných, rozdávání sladkostí dětem a takové věci. Georg a já jsme se dostali do dvou samostatných vojenských vozidel; on do prvního a já byl ve druhém. Georgovo vozidlo zasáhla IED (Improvizovaná nástražná výbušnina) jen deset metrů přede mnou.“
Bill si nemyslel, že to je konec příběhu, ale Tom přestal mluvit a několik okamžiků mlčel. Bill se neodvažoval prolomit těžké ticho mezi nimi, i když měl několik otázek, na které se chtěl zeptat. Věděl, že tlačit na Toma by vůbec ničemu nepomohlo, a tak jej jen pevněji sevřel ve svém náručí.
Tom si roztřeseně povzdechl, než pokračoval. „Většina z toho, co se potom stalo, je rozmazané, byly tam výkřiky, řvaní, výbuchy, pocházející kdo ví odkud. Vytáhl jsem Georga ven z vraku, ale byl na tom skutečně špatně. Dotáhl jsem ho do svého vozidla a hledal úkryt před výstřely, které zvonily všude kolem nás. Snažil se mluvit, říkal mi něco, ale nebyl schopen dostat ta slova ze sebe. Můj nejlepší přítel zemřel v mém náručí, a byla to moje chyba, že jsem ho tam přitáhl na to své ‚dobrodružství‘ s sebou.“
„Tome, to nebyla tvoje chyba.“
„Možná, že jsem nehodil tu bombu, ale já jsem byl ten, kdo ho tam s sebou přivedl. Mohl jsem trvat na tom, že zůstane doma, ale on chtěl jít. Chyběly nám dva dny, než jsme se měli vrátit domů. Já jsem ten, kdo volal jeho rodičům, aby jim řekl, co se stalo a proč se za ty dva zasrané dny nevrátí domů,“ řekl Tom a hlas se mu zatřásl.
Bill byl opravdu beze slov. Chtěl už týdny vědět, co se Tomovi stalo, a teď to konečně věděl a netušil, co si myslet nebo říkat. Věděl, že nic z toho, co by mohl říct, by nestačilo k zastavení té bolesti, o které věděl, že Tom cítil na hrudi.
„Je mi tak líto, že jsi ztratil svého nejlepšího přítele takovým příšerným způsobem a že dnešní večer vytáhl ty vzpomínky ještě více do popředí.“
„Ty jsi jediná osoba, kromě Gustava a mého terapeuta, které jsem všechno řekl.“
Všechno, co Bill mohl udělat, bylo obejmout druhého muže blíž, a uklidňující rukou mu jezdit nahoru a dolů po zádech.
„Bille?“ zeptal se Tom tiše.
„Jo?“
„Zůstaneš tady se mnou dnes večer? V této posteli, myslím?“
„Samozřejmě,“ řekl Bill a přitáhl kolem nich blíže přikrývku.
Podruhé ten večer Bill cítil, jak se Tom uklidnil a jeho dýchání zpomalilo a přemýšlel, jestli Tom vlastně spí. Zašeptal tiše jeho jméno, a když Tom neodpověděl, věděl, že usnul.
Bill si povzdechl, zavřel oči a doufal, že by mohl také usnout.
autor: AshesPashes
překlad: Zuzu
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 17
Je mi líto Tomiho, že musrl začít něco tak otřesného, ale věřím, že tahle událost by kluky mohla více sblížit. Oba si zaslouží poznat jen to dobré. Díky za překlad.
Ha! Tohle uz jsem jednou v jedne povidce cetla, ale tusim, ze tam ta vybusnina zasahla auto s Gustavem. Uprimne, cekala jsem trosku "vetsi" masakr. Asi mel sveho kamarada opravdu hodne rad, chapu i to, ze si to vycita. No, aspon Bill vi cemu se vyhybat a o cem priste pomlcet. Treba to jeste neni vsechno, treba se o Tomovi dovime jeste dalsi veci. Nicmene Bill se zachoval hezky, ze souhlasil s tim, ze zustane s nim.
Dekuji za preklad 🙂
Chudák Tom. A věřím, že tohle není ještě všechno. Věci, které musel vidět ve válce nejsou vůbec hezké a já naprosto chápu,že o tom moc nechce mluvit. Ale jsem opravdu ráda, že to Billovi pověděl. Už když na toho muže začal mluvit jménem, tušila jsem, že je něco špatně. Hned mě napadlo, že se mu tohle asi stalo s Georgem někde pryč a taky že ano. Nejhorší na tom je, jak si to Tom vyčítá a cítí svou vinu, i když za to vůbec nemůže. Ale chápu jej. Jen je mi opravdu líto, že si v životě neprošel asi moc hezkými věcmi. Ale jsem nadšená, že se konečně Billovi alespoň s něčím svěřil. Nebýt té nehody, Tom by to pravděpodobně ještě dlouho neudělal, a proto jsem možná i ráda, že byli něčeho takového svědkem. Bill už přeci jen bude vědět, čeho se vyvarovat a hlavně věřím, že po tomhle si budou kluci daleko blíže.
I když to byl smutně laděný díl, mně udělal ohromnou radost, protože se dle mého kluci dostali zase o kus dál, což mě neuvěřitelně těší.
Moc děkuji za skvělý překlad, Zuzu!! ♥
Zabili Georga, parchanti! O_O Tak to byl ten Tomův asistent. Ani snad nechci vědět, jak na to reagovali Geovi rodiče. 🙁
Ta nehoda na cestě všechno pěkně rozjitřila. Stejně bylo jen otázkou času, než Tom kápne božskou. Teď jen, jak to bude ráno pokračovat.
Díky, těším se na pokračování.
Tak už vím co Toma tak trápilo muselo to byt hrozné.
Pridávam sa k Lexi, že som po pravde tiež čakala nejaký väčší masaker, ale zase na druhej strane je myslím horšie takto stratiť priateľa, ktorý tam v podstate šiel kvôli nemu ako asistent. A to, že to potom musel oznámiť aj Geovým rodičom… chudák Tom 🙁
A aj keď sa Tom Billovi priznal len na základe tej nehody, tak som za ňu v istom zmysle rada, lebo inak by to tajil ešte neviem ako dlho. teraz som len zvedavá, ako sa bude vyvíjať ráno.
Ďakujem za preklad.
Teraz, keď sa už Tom Billovi zdôveril, tak to už musí niečo znamenať… je mi ho ľúto, ale musí sa cez to nejako preniesť, veď sám povedal, že Geo chcel ísť, nevolal ho, nenútil:(
Je to smutná kapitola, ale aj krásna. ďakujem za preklad.
Ja jsem si myslela, ze mu tam nekdo umrel 🙁 nejsem si jista, jestli jsem to psala nebo ne… To je jedno. Chudak Georg, chudak Tom, 🙁 pitomy valky! Do haje s tim! Proc jsou lidi tak pitomi?