Nechci si víc přát…jenom mě měj rád! 10.

Láska… jeden z největších zázraků i prokletí našeho světa. Kouzelná i nebezpečná. Přichází po špičkách a při odchodu bouchá dveřmi. Nemusíte si ani všimnout, že ji nosíte ve svém srdci. Možná si namlouváte, že nikoho nemilujete, ale ve chvíli, kdy láska ovládne vaše tělo, mysl i srdce, už nic nenaděláte.
Neskryjete se před ní ani na tom nejodlehlejším místě světa a neubrání vás před ní ani ty nejvyšší a nejsilnější hradby. Ona si stejně najde skulinku. Nějaký průchod, kterým se k vám dostane a zotročí si vás. Získá přístup ke všemu.
Naivní je ten, který si myslí, že je schopný se jí ubránit. Není.
Když je to láska opětovaná, stačí se jí jenom nechat unést. Poddat se tomu a užívat si to, dokud to jde. Pokud je to ale láska neopětovaná, nastává problém. Jste nuceni se držet zpátky, bránit se a bojovat sami se sebou. Pak je tu ale ještě jeden druh lásky… láska nejistá. Pocit, když k někomu něco cítíte… sami nevíte, jestli je to láska nebo jenom pobláznění… ale chcete s tou osobou být co nejdéle. Mluvit s ní, držet se u ní, dotýkat se jí… neznáte ovšem pravý důvod svého chování. A v ten moment začíná boj. Boj vás, vašeho srdce a vaší mysli…

Ještě několik vteřin mi bylo dovoleno ho líbat a v omámeném stavu si užívat ten nádherný polibek, než jsem byl hrubě odstrčen.
Bill uskočil na stranu, jakmile se mu povedlo mě od sebe dostat, a z držení jeho těla i z jeho výrazu čišela úzkost. „Proč…?“ zeptal se mě tichounce a já pocítil tíhu výčitek.
Pročísl jsem si rukou dredy a kousl se do rtu. Začalo mi všechno docházet a já byl v šoku. To jako vážně?! Opravdu jsem udělal něco takového? Nešlo mi to do hlavy. Proč jsem ho políbil? Sakra! Vždyť jsme oba kluci! Do háje! To si ze mě snad někdo dělá jenom legraci, ne?! Tohle nemůže být pravda! Vždyť jsem si říkal, že budeme jen přátelé! Co se to se mnou stalo?! To jsem fakt úplně blbej nebo co?! Jo, určitě jsem se jenom zcvoknul, jinak si to totiž vysvětlit neumím! Chytl jsem se za hlavu, protože mi připadalo, že se mi asi rozskočí. „Já… nevím!“ vyrazil jsem ze sebe. Ale pravda byla jiná. Věděl jsem to. Věděl jsem to až moc dobře, ale odmítal jsem tomu věřit. Nedokázal jsem to přijmout. Nešlo to. Nějaké mé části bylo ovšem jasné, že je tady jakýsi magnetismus, který mě k Billovi přitahuje. To proto jsem na něj musel neustále myslet, to proto jsem se o něj stále strachoval, proto se mi o něm zdálo… a proto jsem ho taky políbil. Bezmyšlenkovitě, nezodpovědně, bláznivě…
Polkl a schoval si obličej v dlaních. Ramena se mu zatřásla, jako by brečel.

„Počkej! Neplakej! Nechtěl jsem ti způsobit žádné trauma! Omlouvám se!“ spustil jsem. Nepřál jsem si, aby se kvůli chvilkové rezignaci mého mozku trápil.
Oddálil ruce od své tváře a já se zasekl. To myslí vážně?! Proběhlo mi hlavou, když jsem se mu díval do tváře. On nebrečel. On… se smál!
„Jsi trouba, Tome,“ řekl mi a v očích mu jiskřilo. Zdál se být plný života a elánu. Přešel ke mně blíž a pevně mě objal. „Jsi neskutečný trouba…“ pošeptal mi do ucha a pohladil mě po zádech.
Nestačil jsem žasnout. Myslel jsem si, že bude vyšilovat, naříkat, řvát… ale on se místo toho choval, jako bych udělal něco úžasného!
„Myslel jsem si, že se to týká jenom mě, ale očividně v tom nejsem sám,“ řekl.
„V čem?“ podařilo se mi zamumlat. Chtěl jsem ho odstrčit, ale když jsem se o to pokusil, moje ruce ho místo toho objaly. Neposlouchaly mě. Jako by mi ani nepatřily. Ztrácel jsem nad sebou kontrolu. Nevyznal jsem se ve svých činech, svých myšlenkách nebo pocitech. Všechno bylo pomíchané a spletité.
„V tomhle celém.“

Jeho odpovědi jsem nerozuměl. „Jak to myslíš?“ v duchu jsem pracoval na tom, abych dostal sám sebe pod kontrolu. Kdykoliv jsem se ale jakž tak posbíral a pokusil se něco udělat, všechno se zase rozuteklo a já musel začít znovu.
„Jsi první člověk, který se o mě kdy takhle zajímal. Staráš se o mě, jako bychom byli bratři… možná i víc. Když jsi mě tehdy v noci objal, něco mi došlo. Něco, co se mi ani trochu nezamlouvalo. Víš, nějakým způsobem mě přitahuješ. Nevím, jak to nazvat. Neřekl bych, že je to vysloveně láska, spíš jakési pobláznění, které by k lásce mohlo vést…“ trochu se odtáhl, aby se mi mohl podívat do tváře. „Ale necítím to tak pouze já, že…?“ vědoucně se usmíval a zdálo se, že je skutečně šťastný. Vypadal, jako by právě našel smysl svého života.
Nevím proč, ale i přes své zmatení jsem zase ucítil ten krásný pocit uprostřed hrudi. „Zdá se, že ne,“ ubezpečil jsem ho. „Ale jsem z toho upřímně mimo,“ přiznal jsem.
„Proč?“
„Nikdy jsem si nemyslel, že bych byl schopný z vlastní vůle políbit kluka. Nic ve zlém, neber si to osobně, ale…“ nechal jsem zbytek věty vyznít do prázdna, bylo nad slunce jasné, co jsem tím myslel.
„Věci se mění… stejně jako lidi,“ mínil.
„Hm…“ hlavou se mi honil bezpočet myšlenek, jež jsem nedokázal roztřídit. Marně jsem se snažil vytvořit si nějaké podsložky, do kterých bych je mohl urovnat.
„Takže… co teď?“ úsměv z jeho tváře zmizel. Byl zase nejistý. „Chceš s tím zkusit bojovat?“

Zavřel jsem oči a promnul jsem si spánky. Jak na něco takového odpovědět? Všechno je to tak nové a nejisté. Měl bych zkusit milovat kluka? I přes všechno, co jsem si o gayích dosud myslel? I přes to, že s tímhle nemám žádné zkušenosti a nikdy jsem se o to nezajímal? Tohle byla otázka za milion a já se jí velmi dlouho zaobíral. Ale musel jsem mu dát nějakou odpověď. Zhluboka jsem se proto nadechl, abych se uklidnil a promluvil jsem: „Ne. Bylo by hloupé bojovat sám se sebou. Myslím, že… bychom to měli zkusit.“
„Skutečně?“ zaradoval se a tvář se mu rozjasnila.
Zahřálo mě to u srdce. „Ano,“ ubezpečil jsem ho. „Ale předem tě musím varovat… nic ti neslibuji. Už takhle je to pro mě těžké.“
„Je mi to jasné. Počítám s tím.“
Úlevně jsem vydechl a zauvažoval jsem. „Asi bychom se měli hnout z místa. Máme ještě plány,“ připomněl jsem mu.
„Taky jsem na to zrovna myslel,“ otočil se na patě. „Tak pojďme,“ s nadmíru spokojeným výrazem pokračoval v přerušené chůzi.

Připojil jsem se k němu a koutkem oka ho sledoval. Tvářil se tak šťastně… nedokázal bych mu říct ne. Ano, bylo pro mě hodně těžké se s tímhle vyrovnat, ale kvůli němu jsem se to snažil přijmout. Byla to rána. Od základu se tím změnil názor, který jsem sám na sebe měl. A s ním i všechno ostatní.
Jak dlouho nám to vydrží? Ptal jsem se sám sebe, i když odpovědi se mi nedostávalo. Máme každý úplně jiný život. Vyrůstali jsme v jiném prostředí a jsme zvyklí na jiné věci. A přesto si dobře rozumíme. Jak je to možné? Existují snad opravdu spřízněné duše? A pokud ano, je mou druhou polovičkou skutečně on? Zatím ho neznám úplně dopodrobna… Znám jeho příběh, vím, co prožil a co ho trápí, ale nezažil jsem ho ještě ve všech životních situacích. Mnoho věcí je mi ještě zakryto. Nevím, co se mu honí hlavou. I když si rozumíme, často mě svými reakcemi zaskočí. A stejně tak já jeho. Jde tu asi o to, na co jsme zvyklí a na to, že jsme ovlivněni prostředím, ve kterém vyrůstáme, ale stejně…
Sjel jsem kradmým pohledem z jeho obličeje níž a zastavil se na jeho ruce, která se mu lehce pohupovala.
Můj kluk… Rozezněl se mi hlavou jasný hlas. Natáhl jsem svou dlaň a vzal do ní tu jeho. Propletl jsem si s ním prsty, a když se na mě otočil, zářivě jsem se usmál. Můj a ničí jiný!

***

„Vážně ti to nevadí?“ ptal se vyjeveně.
„Už po sté ti opakuji, že ne. Klid, Bille,“ snažil jsem se zmírnit jeho nervozitu.
Po tom, co jsme si asi hodinu povídali v zapadlé kavárničce, kam nás dovedl, jsem splnil svůj slib a vzal jsem ho k nám. Už ve vlaku se ošíval a cukal sebou a teď, když nám ke mně zbýval už jen kilometr chůze, byl jako na trní. Nepřetržitě se ohlížel a ptal se, jestli mi nevadí, když se ke mně takhle ‚vnutí‘. Vysvětloval jsem mu, že se nikam nevnucuje, a že kdybych nechtěl, nikdy bych ho sem přece nebral, ale on byl k mým slovům jako hluchý. Už jsem si s ním nevěděl rady. Chápal jsem, že není zvyklý někoho navštěvovat, ale mě to uvádělo do dost nepříjemné situace.

„A co když bude tvoje rodina přece jenom doma?“ napadlo ho tentokrát.
„To bude. Vyrážejí do práce až v sedm, je teprve šest,“ řekl jsem, aniž bych si uvědomil, že tohle jsem vůbec neměl vyřknout.
Zastavil se na místě, jako by do něčeho vrazil. „Cože?!“ vyjekl. „Ale co jim mám říct? Za koho se mám vydávat? Jak se mám chovat? Tome!“ panikařil.
Obrátil jsem se čelem k němu a vzal jeho tvář do dlaní. Jeden prst jsem mu přitiskl ke rtům. „Ššš…“ znělo to vyčítavě. „Poslouchej mě, ano? Moji rodiče nejsou žádné harpyje, které by ti chtěly vyškrábat oči. Nebudou tě podrobovat žádnému křížovému výslechu, to nemají v povaze. Pokud chceš, můžu jim tě představit i já sám. Řeknu, že jsi můj kamarád. Nechci hned vytahovat, že spolu chodíme. Na mamku se v tomhle ohledu musí pomalu, takže jim to oznámím, až spolu my dva budeme déle. Co se týče ostatních věcí, které by je o tobě mohly zajímat, řeknu jim pravdu. Vynechám některé pasáže, jako třeba tu rvačku, ale jinak budu upřímný.“
„Myslíš, že je to dobrý nápad?“ přešlápl.
„Ano. Lhaní bylo už dost. Taky nevím, jak jinak bych okecal to, proč jsem se v noci vykradl z domu a vrátil jsem se s pro ně neznámým klukem,“ uchechtl jsem se. Už takhle jsem věděl, že mě málem přerazí. Zaprvé jsem jim lhal, zadruhé jsem chodil do čtvrti, kam jsem nesměl, a zatřetí jsem v podstatě utekl z domova. Dost vážné prohřešky, které se nemohly obejít bez řevu nebo přinejmenším dlouhého kázání o zodpovědnosti, dospělosti a bla, bla bla…

„Nebude jim vadit, že se stýkáš s někým, jako jsem já?“
„Nebude. A i kdyby náhodou ano, je mi to fuk. Jenže jak tak znám mamku, tak se o tebe bude spíš strachovat a rozmazlovat tě. Je hodně starostlivá,“ pohladil jsem ho po vlasech. „Jenom se neboj a pojď, ano?“
Zavřel oči. „Ano,“ odpověděl, když je zase otevřel a s trochu větší jistotou mě následoval.
Bylo poklidné ráno. Ulice byla prázdná a jediným pohybujícím se předmětem byl javorový list unášený lehkým vánkem, jež nám čechral vlasy. Když jsem tak toho zeleného letce pozoroval, musel jsem se usmát. Vypadal tak pokojně a klidně… nechával se vést zvířeným vzduchem. Nebojoval a nijak se nevzpíral. Poddal se pokojnému putování. Chvíli byl nahoře a chvíli zase dole. Nikdy si nemohl být jistý tím, kam bude směřovat dál a s čím se setká… Připomínal mi mě nebo Billa v našem podivném vztahu, který se mezi námi za krátkou dobu zrodil.
Šero noci nás obklopovalo jiným způsobem než v bezejmenné čtvrti. Teď nebylo děsivé a nesnažilo se nás zmást stíny… drželo nás ve svém ospalém objetí podobně, jako já držel ještě nedávno Billa po jeho noční můře…
A v tomhle krásném okamžiku klidu, míru a pokoje jsem cítil, jak mě přemáhá hřejivé štěstí.
Já i Bill jsme započali nový, dosud nepoznaný příběh. Příběh bez jistot a omezení. Příběh, který měl všechno od základu změnit…

autor: Ann