autor: Izzap
Příběhy a otázky
Tom vešel do hostinského pokoje krátce po půlnoci, poté, co se dozvěděl jedno z mnoha tajemství, která jeho dědeček očividně hodně dlouho skrýval. Chlapec byl tak rozjařený z toho, co slyšel, že se nemohl přestat usmívat, ještě když za sebou zavřel dveře ložnice; přetáhl si přes hlavu tričko a zamířil do postele.
Během těchto činností zíval, ale ani únava ho nedonutila přestat se culit. V hlavě měl tolik otázek – kdyby mohl, ještě teď by seděl v obývacím pokoji a kladl svému dědovi dotaz za dotazem. Naštěstí pro starého muže měl Tom alespoň nějakou sebekontrolu. A navíc – co by to bylo za zábavu, kdyby se dozvěděl všechna rodinná tajemství v jeden den?
Zbytek otázek si dredáč schoval pro další vhodnou příležitost. Přece se nechystal domů, měl před sebou ještě spoustu týdnů prázdnin, které tady stráví.
Svlékl se do spodního prádla, posadil se na postel a ohnul se, aby si stáhl ponožky, které pak hodil na hromadu ke zbytku svého oblečení u nohou postele. Pak jeho zrak automaticky padl na knihu v kožené vazbě spočívající na přikrývce.
Tomův úsměv se ještě rozšířil. Natáhl se pro ten zapomenutý předmět. Zvedl ho, obrátil v dlaních, očima přejel po vybledlých kožených deskách lesknoucích se v matném světle lampičky na nočním stolku. Zhluboka se nadechl a ušklíbl se. Pak deník položil na polštář a hodil si nohy na matraci.
Před pár hodinami z toho deníku Tom šílel. Byl jako svatý grál, jakési neposkvrněné spojení mezi minulostí a budoucností, které vypadalo, že skrývá odpovědi, po nichž Tom toužil, aby mohl získat jistoty ohledně Billovy budoucnosti. Ale byl to jenom hloupý deníček, který skončil příliš brzy. Možná to bylo spojení s minulostí, které Toma přiblížilo k Billovi, zatímco nemohli být spolu, ale rozhodně to nebyl svatý grál. Všechny odpovědi, které Tom hledal, byly blíž, než by čekal, byly schované jako tajemství u jeho vlastního dědečka.
„Jenom deník,“ vyslovil mladík tiše, jemně se zasmál a otočil se, aby odložil knihu na noční stolek. Vtom jeho pohled padl na jeho mobil ležící u lampičky. Přístroj na bocích blikal, což znamenalo zmeškaný hovor.
Tom telefon zvedl a odemkl. Displej osvítil v potemnělé ložnici jeho tvář.
1 zmeškaný hovor, 1 zpráva, hlásala obrazovka.
Tom párkrát klikl a pak pokrčil rameny, když zjistil, že mu volal jenom Georg. Vzpomněl si na minulé prázdniny a usoudil, že Geo pravděpodobně pouze zapomněl, že Tom není ve městě. Znovu.
Každopádně dredáč vytočil číslo hlasové schránky a čekal, až mu počítačově upravený ženský hlas oznámí: Máte jednu novou zprávu. Nová zpráva…“
Pár sekund nebylo slyšet nic než ticho, ale když už Tom chtěl vymazat na první poslech prázdný vzkaz, zaznamenal nějaké šoupavé zvuky a taky popotahování. Zamračil se a přimáčkl prst k levému uchu, doufal, že tak lépe uslyší tiché zvuky v telefonu.
Po pár dalších sekundách šoupání a popotahování se ozval slabý hlas: „Zde.“
Nebylo to řečeno přímo do telefonu, ale mikrofon ten hlas stejně zachytil. A povědomost toho hlasu způsobila, že Tom vyskočil, přehodil nohy přes okraj postele a oči mu mohly vypadnout z důlků. Nebylo přece možné, aby ten hlas patřil tomu, komu myslí.
„Už jsi s ním domluvil?“ ozval se Georgův hlas v odpověď, znovu ne přímo v mluvítku.
Tom se opřel lokty o kolena, nahrbil se a stále si zakrýval levé ucho v naději, že lépe uslyší. Znovu se ozval ten povědomý hlas se stopami po slzách. „Nebyl tam.“
Na chvilku se rozhostilo ticho, byly slyšet jenom zvuky podobné tomu, když si někdo utírá slzy, popotahuje a zhluboka, roztřeseně dýchá.
Tom si skousl spodní ret, přitom stále valil oči.
Znal ten hlas, poznal by ho kdykoliv, ale přece nebylo možné, aby to byl on.
Každopádně když zpráva přehrála krátké zvuky toho, jak Georg stiskl pár tlačítek, aby ukončil hovor, Tomovy domněnky se potvrdily.
Mladík skončil s telefonátem do hlasové schránky tak rychle, jak to bylo možné, a vytočil jeden ze svých prvních kontaktů. Netrpělivě klepal nohama, přičemž poslouchal tři vyzváněcí tóny. A jako by si někdo dělal legraci z jeho zděšení, po čtvrtém zazvonění spadl jeho hovor do hlasové schránky.
Tom ztěžka a rozčileně vydechl a ukončil hovor, než mohl zaslechnout tón, po kterém by mohl zanechat zprávu. Na to neměl čas. Zhluboka se nadechl. Srdce mu prudce bušilo. Stiskl tlačítko na opětovný hovor, přičemž mumlal: „Zvedni to, zvedni to, zvedni to!“, než se konečně ozvalo unavené a naštvané zavrčení.
„Georgu!“ zvolal Tom a na moment se postavil, než opět spadl na postel a opřel si čelo o levou dlaň. Zavřel oči a ani nečekal na odpověď. „Co má, do háje, znamenat ta zpráva? To nemohl být on! Tedy, myslím, proč by mi volal? Jak by mi mohl volat? Nebyl to on. Počkat, kurva, byl tam? Nebo tady? Georgu! Doprdele, chlape, přestaň chrápat a odpověz mi, kurva!“
Následovalo dlouhé a unavené povzdechnutí.
Očividně Georg nebyl tak vzrušený jako Tom.
A vypravil ze sebe pouze jednoduchou odpověď. „Jo.“
Tom podrážděně zasténal a nestaral se o štrachání na druhé straně pokoje, které pravděpodobně znamenalo, že vzbudil svou sestru. Nic ho teď nemohlo zajímat míň. Promnul si čelo a zavřel víčka, snažil se uklidnit splašené srdce. Nohy se mu pořád klepaly a Tom se ze všech sil snažil o to nerozmačkat si mobil.
„Jo co, Georgu? Jo, byl tady? Jo, nebyl to on? Kurva, dej mi pořádnou odpověď!“
„Tome, jo, byl tady. Bill byl tady, oukej? A stejně tak jeho bratr, James, nebo tak nějak?“ opáčil Geo stále ospalým hlasem.
„James byl tady?“ zakřičel dredáč, vstal z postele a začal rázovat po pokoji, přičemž si stále mírně třel čelo. „Co tu, co háje, dělal?“
Brunet na druhé straně linky si znovu unaveně povzdechl. „Šlo o něco s nějakou holkou. Florence?“
„Florence,“ zopakoval šeptem Tom a dal si chvíli na to, aby si vzpomněl, kdo přesně ta dívka je. Nejprve se mu to jméno zdálo jenom povědomé, ale za chvilku ho to trklo. „Doprdele, to je ta holka, Florence! Co je s ní?“
„Já nevím, to dítě říkalo nějaký sračky o tom, že ona si myslí, že může mít k Billovi tak blízko jako ty, ať už to znamená cokoliv. Všechno, co vím, je, že Bill doslova bulel ohledně všeho, co udělala. Kdo ona vůbec je? Znáš ji?“ zeptal se Georg už docela probuzeně.
Tom hořce vydechl a znovu se posadil a složil hlavu do dlaní. „Jo, jo,“ začal mírně trpkým tónem. „Vím, kdo to je. Ona je… ta holka, kterou Billovi rodiče tak nějak vybrali.“
„…vybrali?“ zopakoval Georg pochybovačně, očividně se mu nelíbilo, jak to zní.
Na Tomově straně linky se opět ozval povzdech. Dredáč si opět promnul čelo. „Jeho máma chce, aby si Florence Bill vzal, ale jeho máma je taky blázen, víš? Billovi se Florence ani nelíbí.“
„Tome!“ zvolal šeptem Georg. „Jsi blázen? Chceš mi teď říct, že se pleteš do plánů svatby, která se má odehrát sto let v minulosti? Chceš zruinovat budoucnost?“
„Nechci, kurva, zruinovat budoucnost. Já tak jako tak vím, že se ti dva nevezmou. Do ničeho se nepletu, Georgu.“
„Ty vole, mohl bys už přestat s těma svýma toužebnýma přáníma?“
„Já tu nemluvím o nějakým svým přání, Georgu!“ opáčil ostře Tom. „Já vím, že se s tou holkou neožení, dobře? Neměním historii víc, než už změněná je.“
„Fajn,“ odpověděl Geo tiše a poraženecky. Bylo příliš pozdě na to pouštět se do hádky po telefonu. Stačilo, že strávil skoro celý den snahou o to vypakovat ty dva kluky zpátky domů, než je tu někdo najde.“
Dredáč se unaveně nadechl, padl pozadu do postele a sledoval tmavý strop. Zvědavě se otázal: „Takže kde je Bill? Nejsou pořád tady, ne?“
„Ne, díky bohu nejsou,“ odpověděl druhý chlapec se smíchem. „Konečně jsem je poslal zpátky domů na začátek dvacátého století, kam patří.“
Tom se zhluboka nadechl a tiše zopakoval: „Správně, na začátek dvacátého století… kam patří… Hej, proč jsi mi nezkusil znovu zavolat? Kdybyste moje číslo vytočili třeba, já nevím, dvacetkrát, pravděpodobně bych to jednou zaslechl.“
„O tom jsem asi nepřemýšlel. Tolik jsem vyšiloval ohledně jejich návratu do minulosti, že tohle byla poslední věc, která by mě napadla, přísahám. Bill musí Florence vážně nenávidět, tedy, byl ohledně toho vážně rozrušenej,“ pokračoval Geo, vzpomněl si na to, jak těžké bylo přesvědčit Billa a jeho bratra o tom, že se musí vrátit do parku k tomu časovému portálu.
Georg pořád nechápal, jak to funguje.
To nikdo.
Ale pokud to dostalo ty dva tam, kam potřebovali, aniž by to změnilo časovou osu nebo nějaké události, pak s tím bude Georg v pohodě bez ohledu na to, jak šílené to je.
„Doufám, že to nebylo moc drastické, ať už se stalo cokoliv,“ zašeptal Tom, jenž přemýšlel o těch nejhrozivějších scénářích, přičemž ani jeden ho nijak neuklidnil. Zachvěl se při představě, že by nějaká holka Billa líbala, v břiše mu neklidně zavířilo. „Neřekl ti, co se stalo?“ pídil se, doufal, že by mu kamarád mohl potvrdit, že se nestalo to, co si představoval.
Ale Georg s lítostí odpověděl: „Ne, neřekl nic určitýho. Jenom mumlal něco o tom, že se nemůže vrátit a že tě potřebuje.“
Tom zavřel oči a zhluboka se nadechl. „Tohle léto mě zabije, Georgu, to ti přísahám,“ zamudroval tiše, nicméně upřímně. „Byl oukej, když jsi ho posílal domů?“
„Vypadal líp, myslím.“ Geův hlas zněl trochu vyčerpaně, když se po drátě dostal k Tomovým uším. „Ale příště až se tu ukáže, se s tím budeš vyrovnávat ty. Víš, jak celou tuhle… záležitost s cestováním časem, nebo co to vlastně je, nesnáším.“
Dredatý chlapec ležící na posteli protočil panenky nad neustálými obavami svého přítele a tiše řekl: „Georgu, věř mi, kdybych se s tím mohl vyrovnávat, udělal bych to. Poslouchej, už tě nechám… Díky ti za pomoc s Billem, oukej?“
„Jo, jo, za málo,“ opáčil druhý mladík a ukončil hovor, aniž by se obtěžoval rozloučit.
Tom v duchu zavzdychal a zamkl telefon. Zvedl ho a chvíli se na něj díval. Cítil vinu z toho, že ho neměl u sebe před pár hodinami.
Bill ho potřeboval a on tu pro něj nebyl.
Tom otočil telefon v dlaních a nastavil si největší hlasitost vyzvánění, navíc si zapnul vyzváněcí tón i vibraci, jelikož samotné vibrování očividně předtím jeho pozornost neupoutalo. Položil mobil na noční stolek a naposledy se na něj podíval, než zhasl lampičku a ponořil ložnici do tmy narušené jen měsíčním světlem.
Zavrtal se do přikrývek a položil se na polštář. Připravil se na mučivě dlouhou noc s myšlenkami na Billa a zbytek jejich budoucnosti v hlavě a s očekáváním a zvědavostí naplňujícími každý milimetr jeho těla a s nimiž dychtil po dalších ze zatím nevyřčených příběhů, které měl pro něj dědeček připravené.
Zatímco ležel v posteli, neměl tušení, že jeho sestra spočívající na lůžku na druhém konci pokoje, je kompletně vzhůru a slyšela veškerou jeho konverzaci s Georgem – o Tomovi, Billovi a počátku dvacátého století…
autor: Izzap
překlad: Allka
betaread: J. :o)
original
Ten zmeškaný hovor musí Toma hodně mrzet. Ale to se bohužel stává. Vlastně byla klika, že Bill potkal Georga a natrefili i na brášku. Jen by mě zajímalo, co se odehrávalo po návratu do jejich času.
Díky, těším se na pokračování.
Ono nestačí, že se tam přimotal James, teď je v tom namočená i Tomova sestra 😀 Mohlo by to být horší? 😀
Já se vždycky musím tak smát Georgovi 😀 Chudák, tak strašně se toho cestování v čase bojí a nechce s tím mít nic společného, a přesto se do toho musel namočit 😀
A teď ještě Tomova sestra… začíná se to pěkně rozjíždět 🙂
Děj začíná pěkně nabírat na obrátkách. Zdá se mi, že celkový vývoj situace bude ještě hodně zajímavý.
Navíc ten Tomův způsob, jak se postupně dozvídá tajemství, je hodně zajímavý. Doufám, že mu to vydrží ještě dlouho a dozví se, co bude potřebovat.
Už to vie nejako príliš veľa ľudí. To sa len tak neutají… alebo to zvládnu? Veľmi pekne ďakujem za kapitolu:)
Mně by strašně zajímalo, co všechno Tomovi vyprávěl dědeček! 😀 Jsem jako na trní!! Věřím, že to musely být pořádně a hlavně zajímavé věci! Stejně Toma obdivuju, že se v dotazech uměl krotit, protože já jsem tak zvědavá, že když se do něčeho pustím, jsem schopna lidi vyslýchat i celý den. 😀 A teď mě strašně štve, že nevím, co ví Tom! 😀 Tak snad se to v příštím díle dozvíme? Nebo alespoň v tom dalším! 😀
No, Geovi se musím pořád smát. 😀 Přijde mi strašně vtipné, jak je z toho všeho pořád vyklepaný a nechce s tím mít nic společného. Ačkoli, na stranu druhou se mu vůbec nedivím a po pravdě bych na tom byla asi stejně jako on. Nevím, pořád mám strach z toho, co by se mohlo stát, protože zahrávat si s časem není jen tak. Navíc teď o tom ví už hodně lidí, takže jsem zvědavá, jak se s tím všichni vypořádají. Ale jelikož je Tom po rozmluvě s dědou nějaký nadšený, tak čekám, že se buď nic špatného nestalo a nebo pokud ano, tak nakonec všechno dobře dopadlo? 🙂 Byla bych za to šťastná! 🙂
Moc se těším na díly, až se kluci zase shledají nebo až spolu budou alespoň mluvit. Chybí mi, že nejsou spolu! 🙂
Strašně moc děkuji za perfektní překlad, Allko! 🙂
Tak ještě se do toho zamotá Tomova sestra hrozně bych chtěla aby už byli spolu.