autor: SakuraUchihaHaruno13
Neklop svůj zrak k mobilu, protože v tom momentě, kdy nezříš jasnou nebeskou oblohu, se může objevit anděl.
Léto už bylo v plném proudu, horko vlezlo úplně všude, až se zdálo, že před ním není úniku. Vzduchem se neslo jásavé švitoření ptáčků, kolem se rozléhala vůně parného léta a stín představoval svátost.
Ti, kteří mohli, se už dávno rochnili ve vodě nebo hltali zmrzlinu po kilech, nedbaje na to, jaké z toho mohou být zažívací problémy.
Dredatý chlapec s černou kšiltovkou právě bloudil ulicemi města ve snaze najít nějaké klidné místo, kde by si mohl odpočinout od toho nesnesitelného vedra. V hlavě měl jasnou představu svého místa pro dnešní den. Za městem se nacházela travnatá louka z jedné strany olemovaná stinným lesem, který nabízel chladný únik od vtíravého horka. Zbýval mu ještě hodný kus, přesto ale nedokázal být otrávený. Vidina krásně stráveného odpoledne v něm vyvolávala dostatečně dobrý pocit k tomu, aby bez jakýchkoli řečí přidal do kroku.
Pro lepší uplynutí cesty si do uší strčil sluchátka a libovolně navolil hudbu. Zaposlouchal se do příjemných tónů kytar, které v jistých chvílích teskně kvílely za doprovodu silně znějících bubnů a činelů. Za pár okamžiků se ozval zpěvákův chraplavý hlas pojednávající o touze dostat se do rajského města, které popisoval velice jednoduše, bylo to místo se zelenou trávou a krásnými děvčaty. Chtěl zpět domů.
Tom ještě víc zrychlil a své myšlenky soustředil na to, že za celé letní prázdniny toho vlastně moc nestihl. Z brigády ho vyhodili za několik nedorozumění, dovolená se zdála být v nedohlednu a jakákoli jiná aktivita se zdála být úplně zbytečná. Jediné, čeho dosáhl, bylo nalezení toho klidného místa na kraji města, které mu vždy poskytlo útěchu a chladivou náruč k odpolednímu odpočinku.
Během jeho úvah se vystřídala řada písniček od různých interpretů různých žánrů. Přehnaně na ničem nelpěl ani nechoval přílišnou nenávist k žádnému z hudebních směrů, které se zatím vyvinuly.
Když se konečně vypletl z bludištních uliček a procházel méně obydlenou částí města, kde postupně ubývalo domů, spokojeně nasál vzduch do plic a ještě víc přidal. V každičkém nervu svého těla cítil jemné rozechvění, věděl, že už se blíží. Ten pocit v něm doslova tepal, proplouval celým jeho tělem, plnil jeho žíly a ovládal mu mysl. V ten okamžik pro něj snad nemohlo být nic cennějšího, blížil se totiž ke svému vysněnému cíli.
Pak se před ním skutečně rozprostřela zářivá letní louka vyzařující radost, klid a harmonii. Už jenom ten pohled na celou tu krásu byl naprosto magický. Vše odpovídalo předchozím dním, zářivé sluneční paprsky rozseté po krajině jako dívčí třpytky na oblečení, les vinoucí kolem jako tmavá kontrastující stuha, a to vše za doprovodu uklidňujícího ševelení větru v korunách stromů a bujarý zpěv ptáčků.
Vyndal si z uší sluchátka a zalezl si do příjemného stínu, jenž mu poskytoval blízký les. Sedl si a opřený o strom naslouchal krásnému zvuku přírody. Mezitím zhluboka vydechl veškerou únavu, kterou v jeho těle zanechala dlouhá cesta. Poté s uspokojení vdechl čerstvý vzduch prosycený vůní borovic, a pak znovu vydechl. Cítil se tak krásně, že to ani slovy nebyl schopný popsat. Zprvu zhluboka dýchal a čerpal věčnou pozitivní energii tohoto místa, než byl plně spokojený, klidný a harmonicky naladěný.
Následně z kapsy vytáhl mobil, odemkl ho, přešel do menu a podíval se do nabídky svých her. Internetové připojení neměl, což mu zas tolik nevadilo, byl spokojený s nabídkou, kterou s sebou měl. Zvolil velice jednoduchou hru, v níž musel klikat na tři a více shodných předmětů ve snaze pokořit své několikatisícové skóre. Vždy když se takto uklidnil, mu šla hra daleko lépe. Určený čas plynul stále stejně, zatímco jemu se zdálo, že nyní jaksi zpomalil a hra mu dává možnost vyhrát. Po několika nadějných pokusech se mu to skutečně podařilo, o necelou polovinu tisíce předčil svůj bývalý nejlepší výsledek. S uspokojením a krásným pocitem vítězství si do uší znovu zastrčil sluchátka a zmáčkl tlačítko a novou hru.
Takhle tam seděl snad víc než půl hodiny, než se loukou ozvala rána.
Tom ji vnímal jen zpola. Do uší mu vtékala hudba, zatímco jeho zrak byl plně zaměstnán hledáním tří a více shodných předmětů. Zvuk, který se loukou nesl poté, mu nezněl nijak důležitě, přisuzoval to špatně znějícím tónům kytar a vířících bubnů.
Teprve ve chvíli, kdy se na displej jeho mobilu sneslo drobné pírko, zbystřil. Chtěl ho jednoduše odfouknout, když si všiml, jakou má barvu. Jemně ho uchopil do prstů a podíval se na něj zblízka. Na tom jediném pírku se vystřídala zelená, modrá, fialová, růžová, červená, žlutá a okrová barva. Než stihl popřemýšlet nad tím, kterému z ptáků by to pírko mohlo patřit, zvedl svůj pohled a prohlédl si celé své okolí.
Na moment se mu z plic vytratil všechen vzduch, aniž by ho mohl znovu načerpat. Před očima měl takovou krásu, až se tomu bál uvěřit. Ve vzduchu tančily tisíce krásně barevných pírek a jednotlivě se snášely k zemi. Každé z nich mělo svou cestu, jinak unášené a nadzvedané vánkem, jinak velké, ale podobně barevné. Vše v záři letního slunce vypadalo ještě mnohem lépe. Jednotlivá pírka se postupně rozzářila a svou nevídanou krásou Toma oslnila. Snad ani ve snu by si nedokázal představit takovou nádheru.
Zvedl se ze země, mobil nechal ležet u kmene stromu a vstoupil do prostoru vyplněného létajícími pírky. Na okamžik si připadal jako malé děti honící se za vločkami sněhu, jelikož stejně jako ony poskakoval ve snaze chytit do rukou tu něžně hebkou a překrásně barevnou nádheru, již viděl prvně ve svém životě. Na rtech mu hrál veselý úsměv, tělem se mu postupně roznášelo neskutečné štěstí, jelikož si uvědomoval, že tohle se již nebude opakovat. Někdo to třeba nezažil a on je ten vyvolený, jemuž se podaří tuto krásu shlédnout alespoň jednou.
S posledním pírkem, jež s nevídanou lehkostí vklouzlo mezi stébla trávy, se kolem sebe ještě jednou rozhlédl, když se do jeho pohledu dostala shrbená klečící postava. Na první pohled zaznamenal černé havraní vlasy, což nebylo to hlavní, co ho upoutalo. Tím hlavním důvodem, proč na osobu zíral, byla obrovská křídla hustě posetá jednotlivými pírky všech možných duhových barev. Tom silně zalapal po dechu a opřel se o vlastní stehna, zatímco bez mrknutí sledoval tu dokonalost.
Osoba klečící na zemi se pomalu začala zvedat na nohy. Zdálo se, že křídla nese jako velkou zátěž, jež ji neustále tlačí dolů.
Tom postřehl, že se jedná o chlapce, jemuž nemohlo být víc než sedmnáct. Černé havraní vlasy měl rozčepýřené kolem hlavy jako lví hřívu. Na sobě měl čistě bílé kalhoty a lehoučkou bílou košili, která mírně prosvítala. Na nohou neměl žádné boty.
Chlapec s křídly pohledem prohledal své okolí, až spočinul na dredatém chlapci, jenž ho fascinovaně pozoroval.
Chviličku na sebe beze slova hleděli. Tom měl pocit, že mu praskne srdce. Téměř nedýchal, zatímco jeho srdce rychle pumpovalo krev. V mysli měl úplné prázdno, netušil, co by si měl myslet nebo dělat, proto jenom nehybně stál a se zaujetím toho chlapce pozoroval.
„Zdravím,“ začal medovým hlasem okřídlený chlapec, až to Tomovi znělo jako skutečný andělský zpěv, a mírně se uklonil. „Jsem rád, že tě konečně poznávám, Tome,“ věnoval mu přenádherný a tak hřejivě milý úsměv, jaký Tom ve svém životě ještě nespatřil.
„J-j-j…“ Tom ze sebe nebyl schopný dostat jediné kloudné slovo. Konečně se po dlouhé době pořádně nadechl a čekal, co bude dál.
„Znám tě,“ usnadnil mu jeho snažení, „jelikož tě už několik týdnů pozoruji. Přijde mi fascinující, jak zde o samotě sedáváš a věnuješ se té malé věcičce, chtěl bych ti ale říct, že život není jenom o tom,“ hlavou pohodil směrem ke kmenu stromu, kde Tom svůj mobil nechal, „přeji si, abys byl ve svém životě šťastný a spokojený,“ usmál se na něj znovu, až Tomovi úplně zjihlo srdce.
„K-kdo jsi?“ chtěl Tom vědět. Nerozuměl ničemu, co chlapec řekl, ale myslel si, že bude nejlepší, když začnou pěkně od začátku.
„Jsem tvůj anděl strážný,“ sdělil jemným hlasem. „O jméno jsem přišel,“ přiznal s lehkým zarděním. „Pojmenuj mě tedy ty, prosím,“ požádal ho.
Tom chvíli přemýšlel, v mysli měl najednou tak prázdno, že si nedokázal na žádné kloudné jméno vzpomenout. Snažil se vzít v potaz všechny osoby, které znal a jejichž jména by se pro chlapce mohla hodit, ale nic mu nepřišlo správné. Rozhodl se tedy hledat jméno, které nikdo v jeho okolí neměl.
„Líbilo by se ti třeba jméno Bill?“ zkusil to opatrně Tom, zatímco se jeho hlas třásl.
„Samozřejmě,“ přikývl nově pokřtěný Bill a celý se radostně rozzářil. „Bill je krásné jméno!“
Tom si úlevně oddychl a sledoval, jak se k němu černovlasý mladík přibližuje.
„A proč jsi vlastně tady?“ dožadoval se dalších informací Tom.
Bill opět zrudl a přešel ještě blíž k němu. „V nebi musím milovat všechny stejně, pomáhat těm, kteří mě o pomoc požádají, nezasahovat tam, kde si mou pomoc nežádají a nedělat mezi lidmi rozdíly,“ vysvětlil ve zkratce. „Jenže jsem to porušil.“
„A co přesně z toho?“ nechápal Tom, který byl plně fascinován jeho perutěmi, z nichž při každém dalším kroku opadávala další a další pírka.
„Miloval jsem jednu osobu více než ostatní,“ připustil, „a pomáhal jsem tam, kde si mou pomoc nikdo nežádal.“
„Aha,“ Tom z toho nebyl příliš moudrý, ale snažil se to nepokazit. „A koho jsi měl radši než ostatní?“ zajímal se, zatímco sledoval, jak polovina křídel ztratila hebký a duhově barevný povlak. Na místech, kde dřív bylo peří, se nyní nacházela jen blána natažená přes kosti dodávající křídlům tvar.
„Přece tebe,“ sdělil mu s upřímným úsměvem anděl, zatímco se další pírka snášela k zemi.
Tom sebou zmateně trhl. Nerozuměl ničemu, co se zde odehrálo, ale ve svém životě necítil takový klid jako právě nyní. Nechtěl utíkat, nechtěl křičet, nepřál si tento okamžik narušit.
Bill k němu tiše přistoupil, jeho křídla byla už úplně holá a začala se pomalu rozpadat, až se z nich postupně stal jenom prach odvátý větrem.
„Za svůj hřích jsem se stal člověkem,“ pokusil se mu to znovu vysvětlit. „A první, koho jsem chtěl kontaktovat, jsi ty, Tome Kaulitzi,“ vřele se na něj usmál a jemně ho pohladil po tváři. Spojil pohled svých medově zlatých očí s jeho kakaovými a úlevně vydechl. Celý svůj život toužil po jediném doteku, jehož se mu právě dostalo. Cítil se skutečně krásně.
Tom sevřel andílka ve svém náručí, rukama sklouzl po hedvábné látce jeho košile a objal ho kolem pasu. V životě se necítil tak šťastný nebo plný života. Ještě nikdy jeho srdce nebilo tak spokojeně jako právě teď. Vdechoval jeho jemnou vůni, která mu přišla daleko krásnější než jakákoli, kterou kdy za svůj život pocítil. Spokojeně neslouchal Billovu jemnému a hebkému vrnění, jež jeho uši zásobovalo krásnější hudbou než kterýkoli muzikant na světě.
„Děkuji,“ zapředl znovu Bill a pohlédl do Tomových očí, které úplně přetékaly uspokojením a radostí, zatímco se v Billových odrážela upřímná láska a spokojenost.
„To já děkuji,“ ozval se Tom, zatímco lehounce sklonil svou hlavu, aby dorovnal malý výškový rozdíl mezi nimi. Svými chvějícími rty se přiblížil k těm Billovým a po kratičkém zaváhání je skutečně ochutnal. Nic v životě mu nechutnalo tak, jak rty padlého duhového anděla. Nic jiného na světě nedokázalo jeho srdce naplnit vírou, láskou a věčným mírem. Zatímco celé prázdniny vyhledával klidné a harmonické místo k odpočinku, zdroj jeho nekonečné radosti, štěstí a lásky si ho našel sám.
autor: SakuraUchihaHaruno13
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 1
To je tak krásné… dojemné 🙂 a taky musím říct, že jsem potěšená, že autorka na začátku použila v popisu písničku od G'n'R 🙂
Duhová pohádka… 🙂
Krása krása.
To bolo strašne krásne. Na začiatku som sa bála, že to bude smutná poviedka. Som rada, že som sa mýlila:) Ďakujem za trochu poetickej prózy:)
Krásná pohádka! A andílek Bill s duhovými křídly je nádherná představa, i když o ně přišel kvůli něčemu ještě nádhernějšímu 🙂
Tohle bylo strašně roztomilé! 🙂 Bill a anděl? To u přímo padne, paráda! 🙂
Taky jsem měla původně strach, že to bude smutná povídka, ale byla opravdu krásná s hezkým koncem! 🙂 Díky!
Podobnou jednodílku už jsem tu viděla, ale musím říct, že ta dopadla hůř. Alespoň co si pamatuju… o.O jsem hlava děravá. Jen nechápu ta křídla,když se stal člověkem 😀 Nicméně pěkná jednodílka :)A souhlasím s tím, že dívat se pořád do mobilu je mrhání časem!
😀 why so serious
Nádhera 🙂
Na začiatku som sa tiež trošku bála konca, ale dopadlo to úplne skvelo a prekrásne. Bill ako anjel s dúhovými krídlami – to sa mu fakt hodí 🙂 A aj keď o ne nakoniec prišiel, tak miesto nich získal niečo ešte krásnejšie.
Ďakujem za poviedku.