autor: Steinsgrrl
Tom byl na průzkumu toho, co je třeba udělat v kuchyni, když Bill proběhl kolem něj a hodil hadr do dřezu, než uložil čisticí prostředek do skříňky pod ním. Vypadal rozrušeně a jeho oči měly maniakální nádech, když se podíval zpět na Toma. Namočil hadr a zakroutil s ním, aby z něj vyždímal vodu, a Tom se dotkl jeho ramene.
„Bille.“
„Jsme připravení? Kdy tady bude?“ Bill s hadrem znovu zakroutil, aby z něj dostal každou kapku, co mohl. „Proč neuklízíš?“
„Bille, prostě,“ Tom uchopil zezadu jeho ramena, stiskl je a nosem odhrnul jeho vlasy, aby jej jemně políbil na šíji. „Dýchej, okay? Jen na chvíli, budeme dýchat.“
Cítil, jak se Bill zhluboka nadechl a se zachvěním zhluboka vydechl.
„Znovu.“ Bill se znovu zhluboka nadechl a Tom se usmál do jeho kůže. „Lepší?“
„Jo,“ odpověděl Bill sklesle. „Já jen chci, aby všechno bylo perfektní.“
„Já vím, a bude.“ Tom obrátil Billa ve svém náručí a chytil jej kolem pasu. „Všechno bude fajn. Kromě toho, má to být nečekaná návštěva. Zrovna včera jsme se dozvěděli, že nějaká může být, takže to ani nemusí být dnes. Mohla by přijít kdyko-„
Zaklepání na dveře ho přerušilo. Bill se podíval na dveře a zpět na Toma, a jeho oči se rozšířily. „Ach bože.“
Tom zavrčel a opřel si čelo o Billovo rameno. „Nebo možná, že se ukáže už dnes.“ Zhluboka se nadechl, přiložil dlaně po obou stranách Billovy tváře a políbil ho. „Okay! Uděláme to a bude to fajn. Okay?“
„Okay,“ vydechl Bill a nechal Toma jít otevřít dveře.
„Tom Kaulitz?“ zeptala se žena, stojící na jejich prahu. Vypadala poměrně mladě a byla dost malá, takže musela k Tomovi vzhlížet, ale z otrávenosti, kterou spatřil v jejich očích, se zakoktal.
„Já, ehm. Ano, to jsem. Vy jste z oblasti sociálních služeb?“ zeptal se, když se konečně rozhodl, že by ohledně tohohle možná měl být nervózní.
Žena přikývla a napřáhla ruku. „Rachel Stevensová,“ řekla a s pevným uchopením zatřásla Tomovou rukou. „Mohu dál?“
„Oh! Ano, omlouvám se.“ Tom ustoupil a otevřel dveře dokořán, což jí umožnilo projít kolem něj a vstoupit. Tom jí pomohl s kožichem a pověsil ho, zatímco na něj počkala, a poté ho následovala do jídelny. Tam si položila kufřík a kabelku na židli.
„Je to v pořádku?“
„Jistě,“ přikývl Tom. Bill za nimi přišel do jídelny a Tom je představil, než Bill vydechl a potřásl jí rukou. Tom přiložil uklidňující dlaň na Billova záda a byl by přísahal, že mohl cítit Billovo srdce bušící přímo z jeho hrudi. „Chcete mluvit s Janni?“
Paní Stevensová vytáhla složku a pero z kabelky. „Ne, ještě ne. Právě teď chci jen pozorovat.“
Tom se podíval na Billa, který se podíval zpátky na něj. Takže se na ně bude jen dívat? Žádné otázky? Žádné pohovory s nimi nebo Janni? Tom jen pokrčil rameny a Bill přikývl.
„V pořádku. Nebude vám vadit, když budeme pracovat?“ zeptal se Bill a přešel po místnosti k Tomovu stolu, kde měl skříňku se svými výtvarnými potřebami, a Tom následoval hned za ním, aby se usadil na židli a zapnul počítač.
„Jen dělejte to, co byste normálně dělali,“ odpověděla paní Stevensová s úsměvem a zapsala si něco do své složky.
„No, normálně bych teď byl v hospodě,“ řekl Bill s polovičním úsměvem a Tom se vnitřně zašklebil nad tím, jak se Bill snažil znít nenuceně, zatímco vytáhl skicák a měkké tužky ze skříňky a vše si naskládal do své náruče.
Paní Stevensová se zamračila a naklonila hlavu. „V hospodě? Uprostřed dne?“
Bill se zastavil s rozšířenýma očima a s plnýma rukama vznášejícíma se nad stolem. „Ach,“ vyjekl. „Hospoda je místo, kde pracuju. Já ji vlastním.“ Zasmál se nervózně, když si opět něco zapsala do složky. „Nepiju během dne.“
„Takže pijete v noci,“ odpověděla, zvedla obočí a přestala psát. Tom prudce zvedl hlavu a civěl na ni, z krku mu vyšel nesouhlasný zvuk.
„Ne!“ zaprotestoval Bill, který položil skicák a tužky na stůl a obrátil se k ní s rukama zkříženýma na prsou. „Ani v noci, obecně. Jednou za čas, ale obvykle, když je Janni na návštěvě u své babičky.“ Jeho obočí se svraštilo, jak se zamračil. „Takže takhle to bude, paní Stevensová, budete nás chytat za každé slovo a vše překrucovat? Protože si myslím, že to je nefér hra.“
Paní Stevensová zamrkala, zapsala další ďábelskou poznámku do složky a zamířila ven z jídelny a do kuchyně.
„Oh, to není dobré,“ zašeptal Bill tak hlasitě, jak usoudil, že je bezpečné, aby jej sociální pracovnice neslyšela. „Hledá záminku, Tome. Vůbec se nám nechystá dát šanci.“
Tom vstal ze své židle a omotal uklidňující ruku kolem Billova ramene. „To je okay.“ Políbil ho na spánek a Bill zavrtěl hlavou.
„Já nevím. Co když-„
„Ne, v tomhle už nebudeme pokračovat. Už žádné ‚co když‘. Okay?“ Tom zmáčkl Billovo rameno. „Pokud se cítíš nepříjemně, nech chvíli odpovídat na otázky mě. Jen už jí nedávej žádný důvod, jo?“
Bill přikývl, zrovna když Janni s dupotem seběhla rychle po schodech dolů a zamířila k nim. „Kdo tady je? Slyšela jsem dveře.“ Rozhlédla se kolem, a když nikoho neviděla, pohlédla na svého otce.
„Ty musíš být Janni,“ řekla paní Stevensová s úsměvem, když se zrovna vracela z kuchyně. „Já jsem paní Stevensová.“
Janni pomalu couvala zpět, zatímco se paní Stevensovtá přibližovala, dokud se neschovala za nohu svého otce. Zatahala Toma za kalhoty a podívala se na něj tázavýma očima. „Tati?“
Tom se usmál tím nejlepším úsměvem, jaký dokázal vytvořit. Janni ani nevěděla, proč tady paní Stevensová je a byla z ní dost nervózní. Jeho dcera byla obecně docela otevřená, ale děti mají způsob, jak navázat na energii a náladu kolem nich, a Toma napadlo, že musí cítit jeho nervozitu. Ale ženin dojem z nich závisel na Janni a jejím normálním, upovídaném já, a Tom se potřeboval ujistit, že se bude cítit dost pohodlně na to, aby mohla být sama sebou.
„Janni, to je paní Stevensová. Přišla nás navštívit a podívat se, jak si vedeme.“ Podíval se na paní Stevensovou a ta zachytila jeho pohled a obočí jí vyletělo nahoru.
„Ona to neví?“ zeptala se tiše.
„Ne, neví.“ Tom držel Janninu hlavu u své nohy, kterou mu svírala svýma rukama. „Vídá svou babičku od té doby, kdy podala žádost o opatrovnictví, a nechtěl jsem, aby měla z Anjelicy špatný pocit. Myslel jsem, že je lepší jí zatím nic neříkat.“
Paní Stevensová hodila pohledem na Janni a pak zpátky na Toma. „Nemyslíte, že to potřebuje vědět teď? Pokud její babička ten případ vyhraje, nechcete, aby byla nepřipravená, pane Kaulitzi.“
Tom vydechl všechen vzduch, až jej začalo pálit na plicích, a v žaludku měl pocit, jako by se mu chtělo zvracet. Na to nepomyslel. Nenapadlo ho, jak by předal Janni Anjelice, pokud by vyhrála. Nepomyslel na to, aby ji připravil, protože si prostě nikdy nedovolil přemýšlet nad možností, že by Anjelica mohla vyhrát.
Těžce polknul, jeho prsty nevědomě hladily Janniny vlasy a konečky si natáčel na prst.
„Uděláme to. Musíme si s ní promluvit, Tome.“ Bill za ním přišel z místa u stolu, kde stál a poslouchal.
Tom sebou překvapeně škubnul, když se jej Bill dotkl, ale pak přikývl.
„Ne, máš pravdu. Měli bychom, ehm… teď?“ Zeptal se Tom neurčitě.
„Jo,“ odpověděl Bill dříve, než mohla paní Stevensová otevřít ústa. „Pojďme to udělat teď. V obývacím pokoji.“ Bill se dotkl jeho ramene a pošťuchoval jej jemně směrem ke gauči v obývacím pokoji.
Když se všichni tři usadili na pohovku, Bill a Tom na obou stranách Janni, paní Stevensová zacouvala do kuchyně, aby jim dala iluzi soukromí. Tom věděl proč, chtěla vidět, jak to zvládne, jak zvládne svůj stres a její případné slzy, a zatímco by tuhle věc opravdu rád řešil v soukromí, Tom chápal, že musela pozorovat. A možná to tak bylo lepší.
„Tati,“ řekla Janni váhavě, „tati, co je špatně?“ Vlezla mezi ně, ale teď se zvedla až na kolena a snažila se omotat paže kolem Tomova krku. „Máš na čele zase tu mračící čáru.“
„Posaď se, Janninko, a poslouchej mě, ano?“ Vzal ji za zápěstí a jemně ji posadil vedle sebe, podíval se na Billa, který seděl obrácený směrem k nim a své dlouhé prsty zatínal do struktury svých džín. Tohle nikdy nebude jednodušší. „Hej,“ řekl, když se mu Janni snažila vlézt do klína, „jen… sedni si a poslouchej.“
Janni zahučela a sedla si mezi ně, nohy zkroutila pod sebe a ruce si zkřížila na hrudi.
„Okay. Pamatuješ, jak jsem ti říkal o tom, jak se dva princové mohou zamilovat?“ Zeptal se Tom, chytil ji za ruce a nechal ty její, aby sevřely jeho palce. Janni přikývla a polštářky svých prstů ho hladila po hřbetech rukou, zatímco pokračoval. „No, my si myslíme, že je to okay, aby se dva princové do sebe zamilovali, že?“
Janni znovu přikývla a Tom mohl říct, že byla stále neklidná. Potřeboval, aby to pro ni bylo snadné pochopit, i když ve skutečnosti nevěděl, jak něco tak směšného mohlo někomu dávat smysl.
„Ale někteří lidé si myslí, že dva princové by neměli být zamilovaní. Myslí si, že je to špatné a že princové by měli milovat jen princezny.“
Než Tomovy rty mohly vytvořit další slovo, Janni si odfrkla. „No, tak to jsou pitomci!“
Tom zalapal po dechu a Bill za ní vyprskl. „Janni!“ Napomenul ji Tom a střelil pohledem po Billovi. „A ty ji nepodporuj!“
Bill lehce pokrčil rameny, zatvářil se rozčarovaně a rty naznačil ‚promiň‘.
„Janni, ti lidé, kteří si to myslí, si nemyslí, že jsou pitomci, a mají právo věřit tomu, čemu chtějí. Nelíbí se jim to, v co věříme my, ale to neznamená, že my jsme pitomci, že?“ Vysvětlil jí Tom trpělivě.
„Neee,“ odpověděla Janni.
„Okay. Lidé můžou věřit tomu, čemu chtějí tak dlouho, dokud tím neubližují někomu jinému. Dává to smysl?“
Janni přikývla a Tom se podíval znovu na Billa, který se natáhl k jejich spojeným rukám, omotal kolem nich své jemné prsty a lehce stiskl. Usmál se povzbudivě a Tom se zhluboka nadechl.
„Ale někdy si ti lidé myslí, že když se dva princové zamilují a mají krásnou malou princeznu, že jí to možná ubližuje, když ta holčička bydlí s těmi princi.“
„To si myslí?“ Janni se na něj podívala širokýma, zmatenýma očima.
„Ano, zlatíčko, to si myslí. Takže, Bill a já jsme jako ti dva princové, že?“ Tom hodil pohledem na Billa, který stiskl jejich ruce trochu pevněji. „Táta a Bill se zamilovali a chceme žít šťastně až do smrti s naší malou princeznou, ano?“
Janni se rozzářily oči a zavrtěla se, až se zvedla na kolena. „Vaše malá princezna jsem já, že jo, tati?“ Usmála se na Billa. „Že, Bille?“
Billovi se na chvíli roztřásla brada, než zamrkal a věnoval jí úsměv. Přikývl, oči se mu třpytily. „Ano. Přesně tak.“
„Ale, Janni.“ Tom se jemně dotkl její brady a otočil její tvář zpět k sobě. „Někteří lidé si myslí, že by to mohlo být pro tebe špatné, když budeš bydlet se mnou a Billem. Tvoje babička Anjelica si myslí, že by to mohlo být špatné.“
Úsměv z Janniny tváře zmizel a ona se zamračila. „Co? To je hloupé. Není to špatné, bydlet s tebou a Billem,“ zaprotestovala.
„Já vím. Ale ona si myslí, že ano, a někdy si to myslí i soudce. Znáš soudce, který pomáhá zjišťovat, že se všichni řídí podle zákona?“
Janni přikývla, ale očima cestovala kolem. Tom si nemyslel, že to opravdu pochopila, ale musel pokračovat.
„Takže, Anjelica si myslí, že by pro tebe mohlo být lepší, kdybys bydlela s ní.“
„Ale já nechci bydlet s babičkou, já chci bydlet s tebou.“ Janni otevřela pusu a oči jí začaly vlhnout.
Tom si povzdechl a hladil ji jemně po prstech, zatímco Bill se přisunul blíž, opřel se bokem o opěradlo pohovky a třel Jannino rameno.
„Já vím, holčičko. A nevím, jestli to tak bude. Budeme muset počkat a uvidíme, co řekne soudce, okay? Ale pokud soudce řekne, že musíš, pak…“ Jannina ramena se začala třást, mačkala Tomovy palce a slzy jí pomalu začaly stékat po zarudlých líčkách, „…pak myslím, že budeš muset.“
Tom cítil, jak se Jannino tělo po jeho slovech napjalo a v tom okamžiku se Jenni odrazila o kolena a omotala své paže tak pevně kolem jeho krku, že se málem dusil.
„Ne!“ naříkala Janni, mačkala ho ještě pevněji a Tom ji držel u sebe, pohupoval s ní a tiše jí mumlal do vlasů. „Ne, Tati, ne! Nechci bydlet s babičkou! Chci bydlet s tebou!“
Tomův krk byl horký v místě, kde Janni plakala, její dech a slzy a nudle u nosu máčely jeho kůži. Bylo mu to jedno. Nenáviděl to. Zasraně to nenáviděl. Poslední věc, kterou by někdy chtěl udělat, bylo ublížit své dceři. Byl od začátku tak opatrný, opatrný při setkání s Billem a při zamilování se do něj, vyděšený, že by něco mohlo jít během toho procesu špatně a Janni by to ublížilo. A teď byl s Billem a byli zamilovaní a Janni se mohla proti jeho krku uvzlykat. Co sakra udělal špatně?
„Janni,“ mazlil se Tom s jejími vlasy, pevně je svíral v pěst a znovu pouštěl, zatímco druhou rukou je uhlazoval. Jeho oči byly horké a bodaly, a on silně zamrkal, jen aby mu slzy tak jako tak začaly stékat dolů po tváři. „Janni,“ řekl zoufale.
Vzlykala proti němu, pevně na něm visela a Tomovi se svíral hrudník, až jej to bolelo. Zabořil jí nos do krku, vdechoval Janni, a srdce se mu lámalo při pomyšlení, že by o ni mohl skutečně přijít.
***
„Jsme připraveni?“ Zašeptal Bill, i když byli venku a jejich rodiny a přátelé byli shromážděni v přední části soudní budovy, několik metrů daleko. Bill měl vlasy stažené dozadu a svázané v zátylku a nervózně si je upravil, než zastrčil ruce do kapes u svých oblekových kalhot.
Tom se podíval dolů, kde Janni byla v podřepu na chodníku, okraje jejích nových fialových šatů se válely ve sněhu, jak do něj přitiskla ruce v rukavicích a trochu nabrala. Její růžový jazyk sebou mrskl mezi rty a zvedla si hrst sněhu k puse, když střelila rychlým pohledem na svého otce. Tom zvedl obočí a Janni si povzdechla a odhodila sníh, který zvedla.
„Nikdy nebudu připravený,“ odpověděl Tom. „Ale už je čas.“ Bill přikývl, přešlápl z nohy na nohu a otřásl se chladem. Tom se zhluboka nadechl a napřáhl ruku ke své dceři, která omotala prsty kolem jeho a pevně jej držela. „Tak pojďme.“
Simone se s nimi setkala na schodech soudní budovy, v jejích očích spolu bojovala naděje se strachem, a natáhla se, aby je jednoho po druhém objala.
„Bude to okay,“ zašeptala Tomovi do ucha, když byl na řadě. „Musíme myslet na to, že to bude okay, ano?“ Dlouhou chvíli se drželi navzájem, než ho Simone pevně stiskla a poté pustila. Promnula mu ramena, upravila Tomovi kravatu a zvedla Janni do náručí s utěšujícími slovy, když se od ní Janni prudce odklonila a natáhla se pro svého otce.
„To je v pořádku,“ řekl, chytil její nataženou rukou a dal jí pusu na klouby. „Jsem tady, dobře? Nikam nejdu.“
Janni se obrátila zpět k Simone a držela se jí kolem krku, zatímco následovali Georga a Gustava do dveří budovy soudu.
autor: Steinsgrrl
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
original
Toto je tak smutné, mám slzy na krajíčku. Strašne moc dúfam, že im Janni nevezmú:( nemám rada, keď sa musia deti trápiť kvôli sprostým dospelým:(
Je mi smutno z lidi jako je Anjelica doufám že to dobře dopadne.
Tohle bylo tak emotivní a smutné! 🙁 Když se Janni rozplakala, tak jsem měla slzy v očích. Je mi to tak líto. Vím, že jí to řít museli, ale úplně nejvíc mi dere srdce, že to vždycky děti odnesou nejvíce, ať se děje cokoli.
Ale Toma teda obdivuju. Nemám tušení, jak něco takového dítěti vysvětlovat, ale jak je vidno, on si s takovými věcmi dokáže skvěle poradit. Je to prostě úžasný táta! ♥ Mám jej ráda za každou maličkost vždycky čím dál více a více! 🙂
Pokud si dobře pamatuju, tak už nás vůbec nečeká mnoho dílů, co? 🙁 Rozhodně se mi po téhle povídce bude strašně stýskat, ale hlavně chci, aby dobře dopadla. Budu na další díl opravdu netrpělivě čekat, protože jsem zvědavá, jak to nakonec dopadne. Ale já věřím, doufám v to, že bude soudce rozumný a nakonec dá za pravdu klukům a nechá ji Janni. Ještě k tomu když víme, že Janni vůbec s babičkou bydlet nechce. 🙁
Snad to dopadne tak, jak má!
Moc děkuji za překlad, Zuzu! ♥
to neeeee 🙁 mam na krajíčku z toho v jaké jsou situaci :/ ale pevně věřím, že to bude okay a Janni zůstane u Toma a baba dá pokoj!
Tohle byl trochu slzavý díl, ale konečně se dostáváme k soudu. Jsem strašně zvědavá, jak to dopadne. Mám z toho úplně stažený žaludek, protože jestli to prohrají, tak je to úplně zničí.
Nemůžu se dočkat pokračování.
Toto bola smutná časť 🙁
Na začiatku bol Bill rozkošný, aký bol nervózny, ale potom tú sociálnu pracovníčku dobre odbil. Aj keď možno si tým trošku uškodil, tak to fakt z jej strany vyzeralo, akoby len hľadala zámienku, prečo by s nimi Janni ostať nemala. Dúfam len, že tá scénka, keď Tom Janni vysvetľoval situáciu tej žene otvorila oči. A hlavne dúfam, že sudca bude rozumný a Janni im nechá.
Ďakujem za časť.