Nechci si víc přát…jenom mě měj rád! 12.

Tři jsou moc

Myslím, že jsem právě našel dokonalou otázku na zkoumání pro ty největší myslitele: „Co je to polibek? Jak vyjádříte jeho smysl?“
Zapeklitá záhada. Heinrich Heine napsal: „Líbám, tedy žiji.“ Ingrid Bergmanová vznesla: „Polibek je krásný vynález přírody, jak zastavit řeč, když už jsou slova zbytečná.“ a Johann Wolfgang Goethe řekl, že: „Kdo nelíbá, je jako mrtvý.“ Mně osobně se ze všeho nejvíc líbí citát od Josefa Svatopluka Machara: „Políbení jest hymnou lásky.“ Myslím, že tohle je nejvýstižnější definicí polibku ze všech, se kterými jsem se za život setkal. Není to ani zdaleka dokonalé, ale už to stojí na prahu pravdy.
Kdybych měl já podle sebe říct, co to polibek je, prohlásil bych, že jde o pokus o propojení dvou odlišných světů, které v sobě nosí dva lidé. Jako když se smísí voda s ohněm nebo když splyne země a vzduch. Nemožné a přesto uskutečnitelné… a to jenom díky doteku rtů…

Po pár minutách se opatrně odtáhl. Vlastně jsem se mu ani nedivil, sám jsem si uvědomoval, že způsob, kterým jsem ho líbal, byl teď mnohem naléhavější a do jisté míry až přehnaný.
„Omlouvám se…“ stáhl jsem se. Styděl jsem se za sebe. Byl jsem až moc hr a věděl jsem to.
„Za co?“ zeptal se jakoby nic a posadil se. „Hele, nepůjdeme už do toho lesa? Musím pak ještě vyřídit přehození směn, protože dneska už se do práce nedostanu a je tam teď narváno…“ změnil téma, abychom už nemuseli řešit předchozí věc.
Postavil jsem se. „Jistě, hned vyrazíme,“ rázně jsem kývl. „A ta tvoje práce se mi nelíbí,“ zamračil jsem se a strčil si do kapsy mobil.
„Proč?“
„Je to nebezpečné,“ založil jsem si ruce na prsou a obrátil jsem se k němu čelem.
„Ani ne,“ odporoval. „Tobě to tak jenom připadá. Ale když to děláš, zjistíš, že se tam můžeš potkat s celkem fajn lidmi…“
„A co třeba úchyláci? Co kdyby si na tebe někdo políčil, sledoval tě a přepadl? Co kdyby tě znásilnil nebo dokonce zabil?!“ věděl jsem, že už to silně přeháním, ale bál jsem se o něj a strach mi zatemňoval mozek. Nebyl to ten druh strachu jako při hororech, ale spíš… silná starost. A i částečná žárlivost… no dobře, hodně velká míra žárlivosti. Nepozdávalo se mi, že mi můžou všemožní hnusáci očumovat kluka.

„Klid, nemyslím si, že tohle hrozí,“ napřímil se a konejšivě mě poplácal po rameni. „Dýchej zhluboka, to bude dobrý…“ řekl mi provokativním hlasem.
„Tohle je vážná věc!“ vyjel jsem.
„Děláš z mouchy velblouda…“
„Ne, to tedy nedělám! Myslíš si snad, že svět je plný dobrých lidí?! Vždyť ty musíš vědět lépe než já, co všechno jsou obyvatelé té čtvrti schopní udělat!“ popadl jsem ho za ramena a naléhavě jsem ho stiskl. „Nedovolím ti, aby ses vystavoval tak velkému nebezpečí!“
„Tome… pozorně mě poslouchej…“ nasadil psychologicky znějící tón, jako by mluvil ke cvokovi… pche! „Ty mě zřejmě vnímáš jako nějakého chudáčka, který potřebuje ochranu, ale věř mi, že já nejsem takový, jaký si myslíš, že jsem. Vyrůstám v těžkých podmínkách už od mala a umím v tom chodit. Jde pouze o zvyk a ostražitost, nic víc v tom není…“ snažil se mě upokojit.
„Já se prostě jenom bojím…“ svěsil jsem poraženecky hlavu. Štvalo mě, že jsem mu nemohl být po boku dvacet čtyři hodin denně. Stal se ze mě pořádně ostražitý žárlivec.
„Není čeho,“ pohladil mě konečky prstů po tváři.
Chytl jsem jeho ruku a jemně jsem ho políbil na svrchní stranu prstů. „Pokusím se ti věřit…“ nebyl jsem tím nadšený, ale už teď jsem své jednání zaháněl do extrémů.
Uhnul pohledem a nervózně přešlápl. „Tak… půjdeme?“
„Dobrý nápad,“ uchechtl jsem se. „Omluv mě, že neustále zdržuji,“ pustil jsem jeho ruku a protáhl jsem si ztuhlá ramena.
„V pohodě,“ ubezpečil mě a vyrazil ke dveřím.

„Jak daleko je odsud les?“ zeptal se mě, zatímco sestupoval ze schodů do přízemí a mířil ke dveřím.
„Moc ne. Budeme tam během deseti minut, pokud půjdeme pomalu.“
„A pokud půjdeme rychle?“
„Tak třeba i za pět minut… ale nemá smysl spěchat, ne?“ následoval jsem ho do předsíně, kde jsme se přezuli.
„Ne, nemá. Jenom jsem zvěda-“ nestačil dokončit to, co chtěl. Zrovna otevřel dveře s tím, že půjdeme, ale když chtěl vykročit, zjistil, že mu něco stojí v cestě. Tedy… spíše někdo…
„Když už si chceš domlouvat rande, mohl bys mi to dát nejdřív vědět!“ narušil poklidnou atmosféru s něžností ve vzduchu ostrý rozzuřený hlas.
„Samantho?!“ Co ta tady u všech čertů dělá?! Právě mi zkazila moji představu o romantické procházce pouze s Billem. Bylo mi jasné, že když už je tady, tak nás pryč jen tak nepustí. Byla jako klíště…
„Ne, Samantha je moje dvojče,“ poznamenala ironicky a obrátila oči k nebi.
„Co tu děláš?“ bylo na mně poznat, že mě její objevení nijak nepotěšilo. Právě naopak.
„Dneska jsi mě měl doučovat matiku, pamatuješ?!“ obešla Billa a popadla mě za límec. Sálala z ní zloba.
„Ehm… tohle… asi bude moje vina… velmi se omlouvám…“ pokusil se mě bránit Bill. „Přemluvil jsem ho, aby se mnou šel. Chtěl tu na tebe počkat…“

„To je lež, že ano?“ vyčítavě si mého kluka změřila, ale pustila mě. „Takže ty jsi Bill, že?“
„Ano, to jsem. Jak to víš?“ naklonil hlavu na stranu.
„Tom toho o tobě namluvil spoustu. Víš, ten když jednou pořádně otevře klapačku, jen tak něco ho nezastaví…“ rýpla si.
„To bylo pěkně hnusný!“ zaprotestoval jsem proti tomuto jednání.
„To, že jsi zapomněl na svou nejlepší kamarádku taky!“ umlčela mě. „Mimochodem, já jsem Samantha,“ dodala směrem k osobě, jež jí podle všeho zajímala víc než já.
„Rád tě poznávám,“ usmál se. „Těší mě, že jsem se setkal s osobou, kterou má Tom rád…“
„Rád? To sotva…“ zabručel jsem si, ale díky bohu byla moje slova přeslechnuta.
„Hm…“ přimhouřila kamarádka oči. „Půjdu rovnou k věci… máte spolu vy dva něco, nebo ne?“
Odpovědí jí bylo hrobové ticho.
S Billem jsme se na sebe podívali a ani jeden z nás se neměl k odpovědi. Nevěděli jsme, jak by dopadlo, kdybychom jí to prozradili. On se mě očima ptal a já mu očima odpovídal, že nevím.
„Tak co?“ nedala si dívka pokoj.
„Ano,“ rozhodl jsem se to vybalit. „Chodíme spolu.“
„Já to věděla!“ rozzářila se a plácla se hrdě do hrudi. „Hodíte se k sobě!“
„Opravdu?“ Bill byl nervózní.
„Jistě! Jste dokonalý páreček!“
Můj přítel se začervenal.
Naklonil jsem se k němu. „Časem si zvykneš…“ pošeptal jsem mu s úsměvem na rtech. „Jde jenom o to, začít být na její poznámky imunní…“
„Ale vypadá to, že to myslí dobře…“ odpověděl mi stejně tiše.
„Hm… asi ano…“

„Co si to špitáte?!“ připletl se do toho předmět našeho rozhovoru.
„Neřeš,“ mrkl jsem na ni.
Zavrčela a něco si nespokojeně zamumlala, ale jinak to nekomentovala. „Kam jste měli namířeno, než jsem se tu objevila?“
„Do lesa,“ osvětlil jsem jí.
„Tak tam můžeme jít, zas tak moc jsem vás přece nezdržela…“
„Moment!“ skočil jsem jí do řeči. „Jak to myslíš, že ‚můžeme‘?! Snad nechceš jít taky!“ zhrozil jsem se.
„Přesně to mám v plánu,“ sladce se usmála a já zaťal ruce v pěst.
Tak… a dokonalá idylická vycházka je v háji!

***

Listy na stromech šustily, jak se o sebe v lehkém vánku třely. Ten zvuk zněl jako šepot nespočtu hlásků mluvících jeden přes druhého. Bylo to uklidňující i děsivé zároveň. Jako by nás kdosi volal. Jako by nás lákal hlouběji a hlouběji do temných, odlehlých končin plných křovisek a divoké zvěře, do končin, která ještě nikdy nikdo neobjevil…
Úzká lesní pěšina se stáčela při okraji lesa, vedla přes několik luk a pokračovala hlouběji do míst, kde už byly staleté stromy. Tam jsme se nacházeli nyní. Pro těžaře dřeva to bylo moc nepřístupné, jelikož tu byly skály, kopce a potoky, větvící se do menších říček. Díky tomu se zde zachovala krásná, ničím neposkvrněná příroda.
Kmeny starých dubů a buků se tyčily k nebi, byly to mohutní a majestátní strážci tohoto místa. Nosily v sobě mnoho vzpomínek. Byly u toho, když se toto místo formovalo a kdyby mohly mluvit, jistě by nám toho tolik vyprávěly…
Podíval jsem se na Billa vedle sebe a neubránil jsem se úsměvu. Vypadal unešeně. Jeho oči těkaly sem tam. Tajil dech a několikrát se i nevědomky zastavil, aby si něco lépe prohlédl.

„Líbí se ti tu?“ zeptal jsem se ho, i když odpověď byla jasná.
„Je to… dokonalé…“ vydechl.
Samantha šla za námi a celou cestu nepromluvila. Byl jsem rád, že výjimečně mlčí, měl jsem takhle alespoň větší klid. Ale vzít Billa za ruku nebo ho dokonce políbit, jak jsem měl původně v plánu… to jsem před ní neměl odvahu udělat. Ne, že by to neuměla tolerovat nebo že bych se styděl, ale předhazovala by mi to ještě i nad smrtelným hrobem…
„Ty jsi dokonalý,“ odvážil jsem se říct tak, aby se to nedoneslo ke špatným uším.
Sklopil pohled. „Tome…“ znělo to vyčítavě i potěšeně zároveň.
„Ano…?“ byl jsem stále tichý a stejně tak i on, když vzrušeně pošeptal:
„Neutečeme jí? Chtělo by to soukromí…“
Taková slova jsem od něj nečekal, ale rozhodně jsem nebyl proti. Potutelně jsem se usmál. „Ty mi čteš myšlenky…“ s tím jsem otočil. „Sam?“
„Copak?“ vzhlédla, předtím byla zamyšlená.
„To je ale nádhera, že?“ ukázal jsem kamsi za její záda a jakmile se otočila, kývl jsem na Billa a společně jsme sprintem vyrazili pryč. Mech tlumil naše kroky, což bylo nespornou výhodou.
„Hej!“ ozvalo se za našimi zády po pár vteřinách. „Stůjte, idioti!“ nakázala nám, ale setkala se s ignorací. Bylo to od nás hnusné, ale teď jsme o její přítomnost nestáli. Měli jsme jeden druhého a tenhle les… a chtěli jsme si to patřičně užít…!

autor: Ann