autor: Izzap
„Wilhelme, nebyl jsi včera odpoledne s Florence?“ zeptala se jen tak mimochodem Billova matka následujícího rána u snídaně. Rodina Trümperových, s výjimkou Billova otce, seděla u stolu v jídelně obklopená různými výrobky z pekařství. Billova matka seděla v čele, židle naproti ní byla prázdná a Bill s Jamesem spočívali každý na jedné straně stolu.
Starší syn přestal jíst a oddálil od úst kousek toustu. Držel ho nad talířem a úsečně odpověděl: „Ano, matko, byl.“
„A šli jste někam jinam?“ ptala se dál žena, přičemž se na svého syna ani nepodívala. Byla příliš zaneprázdněná nanášením tenké vrstvy másla na krajíček chleba. „Předpokládala jsem, že se společně vrátíte na večeři.“
Bill si pořádně ukousl toustu a pomalu žvýkal. Jeho srdce vynechalo pár úderů nad tím, kam tahle konverzace směřuje.
Každopádně nakonec polknul a klidně, bez známky toho, že by lhal, opáčil: „Něco do toho přišlo.“
„Něco do toho přišlo?“ zopakovala žena a stočila na pár sekund pohled ke svému potomkovi.
„Ano, matka, něco se objevilo a já musel Florence doprovodit domů,“ odpověděl mírně chlapec, ta nevinná lež lehce vyklouzla z jeho rtů a rozplynula se v ranním vzduchu.
Starší žena si odkašlala a obrátila pozornost zpět ke svému chlebu. Nůž na máslo opřela o okraj svého talíře. Mírně pozdvihla obočí, v obličeji se jí objevil nelibý výraz, zjevně jí nebyl po chuti jistý vzdor patrný v Billově hlase.
Starší žena si odkašlala a obrátila pozornost zpět ke svému chlebu. Nůž na máslo opřela o okraj svého talíře. Mírně pozdvihla obočí, v obličeji se jí objevil nelibý výraz, zjevně jí nebyl po chuti jistý vzdor patrný v Billově hlase.
Na pár minut obklopilo tři osoby klopící oči do svých talířů ticho.
„A kam jsi utekl ty, Jamesi?“ vyslovila matka o poznání jemnějším hlasem a podívala se zvědavě na svého mladšího syna.
Malý chlapec nad tou otázkou nadskočil a upustil lžičku zpět do chladnoucí ovesné kaše. Zbledl, vykulil oči a těkal pohledem kolem stolu, než se konečně přiměl podívat se matce do tváře. „C-cože?“ vykoktal třesoucím se hlasem a málem mu zaskočilo sousto, které měl právě v puse.
„Včera odpoledne, někam jsi zmizel, že? Byl jsi s někým ze školy?“ Žena sledovala nanejvýš zvědavě Jamesovo podivné chování.
„Já, uhm, j-já jsem-„
„Byl se mnou, matko,“ vložil se do toho Bill a odvrátil matčinu pozornost od svého blábolícího bratra.
„Byl s tebou? Myslela jsem, žes byl s Florence?“
„To jsem byl,“ kývl toporně černovlásek, zatímco se mu v hlavě formovala krycí historka. „James šel s námi, když jsem doprovázel Florence domů. Poté jsem se šel s Jamesem trochu projít. Byl příliš neklidný na to, aby strávil celý den zavřený v domě.“
„Hmm,“ zamumlala starší žena tiše. Stále měla nevěřícně zdvižené obočí. Pohledem se vrátila zpět do svého talíře. „A kde přesně jste vy dva strávili celý den a večer?“
„Hmm,“ zamumlala starší žena tiše. Stále měla nevěřícně zdvižené obočí. Pohledem se vrátila zpět do svého talíře. „A kde přesně jste vy dva strávili celý den a večer?“
„Jenom jsme se procházeli po městě, nic důležitého.“ Bratři se na sebe podívali, ten mladší vypadal dost vyděšeně faktem, že je Bill schopný takhle lhát matce do tváře. Nicméně lhal jen částečně. Byla pravda, že chodili po městě. Objevovali město sto let v budoucnosti, což je jenom malá nepřesnost, že?
***
Dny pomalu ubíhaly, každých dvacet čtyři hodin bylo jako mučení, než Tom konečně zjistil, že ne jeden, ani dva, ale rovnou tři týdny uběhly od jeho posledního pohledu na kalendář visící na zdi kuchyně prarodičů. Dredatý teenager se podíval o několik dní dopředu a přehodil list z července na srpen. Zářivě se usmál nad tím, že už zbývalo jenom pár krátkých týdnů.
Za pár týdnů se bude moc vrátit domů.
Za pár krátkých týdnů uvidí Billa.
Billa.
Nechal stránku kalendáře vyklouznout z prstů. Znovu se objevil červenec a Tomovi zamrzl úsměv na rtech. Dařilo se mu dobře, nechodil po domě jako ztracené štěně s myšlenkami na to, jak mu Bill chybí. A pak se na pár okamžiků jeho mysl upnula k té andělské tváři, osvětlené pruhy světla pronikající do chatrče poničenou střechou. Mohl cítit Billovy bohaté vlasy klouzající mu mezi prsty. Mohl cítit ty bezelstné třesoucí se výdechy do pokožky Tomova krku, které dredáče dráždily na maximum. To ladné tělo tisknoucí se k jeho, ty nejisté doteky a nervózní pohledy, pocit studených rtů tisknoucích se k těm jeho v jemném doteku, který se snad ani nedal považovat za polibek…
Vzpomínky byly tak živé, že se z nich Tomovi chtělo plakat, když se vrátil do reality.
Vzpomínky byly tak živé, že se z nich Tomovi chtělo plakat, když se vrátil do reality.
Toužil po Billovi už dřív, to bylo jasné.
Ne jenom myslí, i tělem.
Mnoho nocí ležel v posteli s přikrývkami skopanými do rohu, zíral na tmavý strop a ztěžka vzdychal.
Zavřel víčka a vše, co viděl, byla Billova červenající se tvář či jeho stydlivé úsměvy, to, jak odvracel pohled a skláněl hlavu. Jeho mysl skákala od jedné vzpomínky k druhé, od doteku k doteku. Znovu chytil Billa, který padal ze stromu na pozemku Trümperovic rezidence.
Slyšel Billa šeptat otázku: „Vy… máte ve mně zalíbení, pane Kaulitzi?“ zatímco se schovávali ve skrytu chatrče toho bouřkového odpoledne před několika měsíci.
Přivolal si znovu momenty v lesíku za Billovým domem, kdy se poprvé opravdu dotýkali.
Každý polibek uloupený v přítmí.
Ve spodní části těla mu škubalo a navzdory své vůli cítil slabost. Za těchhle nocí se přetáčel na posteli, zíral do zdi očima široce otevřenýma a přál si, aby ho touha nechala na pokoji.
Za těchhle bezesných nocí si Tom přál, aby nesdílel pokoj se svou sestrou, a někdy, když k němu spánek odmítal přijít opravdu dlouho, zmizel v koupelně, aby si ulevil.
Za takových nocí se cítil naprosto bezmocně a toužil po tom vrátit se domů, jak nejrychleji to půjde.
Ne, že by během dne na Billa zapomněl.
Zvlášť když mu dědeček každý den dávkoval informace.
Nicméně dědečkovy příběhy alespoň odváděly pozornost od Tomovy touhy po Billovi. Místo toho se Tom těšil na vyprávění svého prapředka o tom, co zase jemu pověděl jeho otec – James. Vlastně – „příběhy“ nebyl ten správný výraz.
Protože nebyly fikcí, to ani zdaleka ne. Bylo to převyprávění veškerých opravdových Jamesových setkání s Billem a nějakým jeho kamarádem v budoucnosti – v opravdové budoucnosti, roky, možná desetiletí po současné Tomově době.
Bill možná zmizel a nikdo o něm neslyšel a nikdo ho neviděl mnoho let, ale ne tak docela.
Měl návštěvníka z domova.
Jamese.
„Mizel o víkendech na několik hodin, někdy i na celý den,“ vyprávěl Tomův dědeček jednoho odpoledne o svém otci. Starý muž seděl na gauči v obývacím pokoji, byl trochu shrbený. Měl trochu rozostřený pohled, jako by nebyl duchem úplně přítomný, když si vyvolával vzpomínky z dětství. „Potom se vrátil a vždycky měl tolik co vyprávět, což ale pro mě tenkrát neznamenalo nic.“ Dědeček zavřel oč a zazubil se nad tou ironií. „Jako děti jsme to vyprávění chápali jenom jako dobrodružné příběhy, pohádky o možné budoucnosti, kde lidé budou moct sedět před obrazovkou a kdykoliv během dne se spojit s lidmi na druhé straně světa.“
Tom vyvalil oči. Seděl proti svému prapředkovi a poslouchal jeho slova, jako by to bylo to nejlepší a nejdůležitější, co kdy slyšel. „Myslím tím, že James navštěvoval… nebo chodil… nebo co já vím… do naší doby?“ Jeho hlas byl jakoby udivený.
Starý muž se usmál a přikývl. Zavrtěl se. „Ano, ano,“ potvrdil tiše. „Prováděl takové návštěvy párkrát o měsíce, vždycky udržoval kontakt.“
„Takhle často?“
„Hm,“ zamumlal dědeček s očima přivřenýma do štěrbin téměř schovaných ve vrásčitém obličeji, zatímco se vydal na malý výlet do svých vzpomínek. „Vždycky nám vyprávěl, že navštívil Billa a jeho… přítele, a vždycky se vrátil s plnou náručí historek. Představoval jsem si Billa jako nějakého vypravěče nebo tak něco, jenž dal vždycky mému otci příběhy, které by nám mohl říct, když se vrátí domů…“
Teenager se usmál a stočil pohled na konferenční stolek, který ho dělil od dědy. Jeho úsměv ale trochu povadl, když si v hlavě přehrál jeho slova. „Počkat,“ začal tiše a podepřel si dlaní bradu. Trochu se zamračil. „Billova přítele?“
Dědeček nyní zcela otevřel oči hnědé barvy vybledlé stářím. Podíval se na svého vnuka, párkrát zamrkal a i jeho úsměv zmizel. „Ano?“ zeptal se zmateně. „Co s ním?“
„Kdo…“ zadrhl se Tom a podíval se na svého společníka, pak na podlahu a zase zpátky. „Kdo je jeho… přítel?“
V uších mu zazněl upřímný smích, kvůli němuž Tom pohlédl na svého dědečka, aby zjistil, že ten se smíchy přímo otřásá. Dredáč se přinutil ke ztuhlému úšklebku. Usoudil, že se děda znovu směje něčemu, co existuje jenom v jeho hlavě. Tom se uculil a předstíral, že chápe, co je tady k smíchu. „Promiň. Kdo je Billův, uh, přítel?“ zopakoval rozpačitě poté, co mužům chechot utichl. Sklonil hlavu a promnul si krk zpocenou dlaní.
„No, co vím od svého otce,“ řekl děda a Tom se mu přitom podíval do očí, „jmenoval se Tom.“
Tom usmíval, dokud nezaznělo jeho jméno. Ztuhnul.
Dlaň mu sklouzla z krku do klína. Otevřel ústa, aby promluvil. „Tom?“ zopakoval natvrdle.
Starší muž kývl stále se srdečným úsměvem.
„Tom… jako…“ nedokončil teenager a podíval se do země.
Ale jeho dědeček odpověděl i bez zaznění celé otázky.
„Jako ty.“
Tom k němu zvedl pohled. „Já?“ zeptal se nevěřícně, překvapený a zostuzený tím, že jeho dědeček ví o něm a Billovi. „Máš na mysli,“ začal a zhluboka se nadechl. Rozhlédl se po obývacím pokoji. „Že je se mnou? Když jsi mluvil o příteli, myslel jsem, že…“
Opět nedokončil, protože si všiml, jak dědeček vrtí hlavou.
„Ne, není nikdo další, Tome,“ prohlásil muž ujišťujícím tónem. „Ten přítel jsi ty.“
„Já“
„Ty.“
***
Ozvalo se zaklepání na dveře ložnice. Bill si neslyšně povzdechl a ohlédl se přes rameno ze své pozice u okna, jež vedlo do zahrady. „Ano?“ řekl ostře, očividně nenaladěný na jakékoliv návštěvníky, pokud by jejich jméno nebylo Tom.
Když se otevřely dveře, jakékoliv známky štěstí, které by se snad objevily na Billově tváři, rychle při identifikaci vcházejícího zmizely.
„Florence,“ procedil chlapce skrz zuby a vykulil oči. Okamžitě zrudl. Krásná dívka vkročila do jeho ložnice poprvé v životě. „C-co tě sem přivádí?“ vykoktal a udělal dva kroky dozadu, až narazil do zdi. vyšiloval z toho, že se k němu Florence přibližovala.
„Tvoje matka mne pustila. Doufám, že to nevadí,“ odpověděla tiše dívka a sladce se usmála, zatímco vcházela dovnitř. „Cítíš se dobře? Vypadáš bledě…“
„J-já jsem v pořádku.“ Bill polkl. „Jsem překvapený, že tě vidím, to je vše, opravdu.“ Přinutil se k malému úsměvu.
Už to bylo pár týdnů, co se naposled viděli. Bill se Florence vyhýbal, co to šlo, vymlouval se na cesty do města nebo rodinná setkání, aby se s ní nemusel setkat. Myslel si, že doma je v bezpečí. Mýlil se. Než si stihli říct cokoliv dalšího, Bill byl přitlačený ke zdi a Florence kolem něj omotala paže v pevném a nebývale silném objetí.
„Oh, Bille,“ vydechla tiše. Usmívala se, tvář zabořenou v chlapcově hrudníku. „Tolik jsem se bála. Neviděla jsem tě už tolik dní – ne, týdnů! A ty… jsi zmizel. Oh, Bille, jsem tak ráda, že jsi v pořádku.“ Její sevření se ještě upevnilo.
Bill shlédl dolů na tělo, jež ho objímalo, a přál si, aby ho mohl odstrčit, ale tenký hlásek v jeho hlavě ho nutil jemně objetí oplatit. Ačkoliv jen opravdu mírně.
„Zmizel?“ zopakoval měkce, snažil se znít, jako že nemá tušení, o čem je řeč. „Co tím myslíš?“
„Ty!“ vyhrkla Florence užasle a zvedla hlavu od Billova hrudníku, aby k mladíkovi vzhlédla. Výškový rozdíl mezi nimi byl opravdu velký. „Před několika týdny, když jsme byli v zahradě… A mluvili jsme o plánech do budoucna.“
Skutečně, ´my´ jsme mluvili o plánech do budoucna, pomyslel si Bill sarkasticky.
„A ty…“ pokračovala Florence. „Tys, přísahám, zmizel!“
Černovlásek se zachichotal, vymanil se z jejího objetí a utekl na druhou stranu pokoje. „Florence, prosím,“ začal skepticky, „zmizel? Neblázni. O čem přesně mluvíš?“
„Já nevím!“ Florenciny oči byly abnormálně velké, prakticky stejně, jako když tenkrát zjistila, že Bill zmizel. „Jednu vteřinu jsi tam byl a tu další jsi byl… pryč!“
Chlapec s havraními vlasy zavrtěl hlavou, jako by dívka mluvila naprosté nesmysly. „Teď mi pověz,“ odkašlal si, „pokud bych opravdu zmizel, kam bych šel?“
Florence otevřela ústa k odpovědi, ale zase ji rychle zavřela. „Muselo se mi něco zdát, předpokládám,“ přiznala tiše a stydlivě sklonila hlavu.
Bill se mírně usmál. „Dobře, protože lidé nemohou jen tak zmizet, že?“
Florence se na něj podívala a snažila se skrýt rozpačitý úsměv. „Samozřejmě že ne,“ souhlasila. Uvědomovala si nesmyslnost svých předchozích slov.
Dlouze vydechla, řekla sama sobě, že si určitě jenom něco představovala, a obrátila pohled ke stejnému oknu, u kterého před chvílí našla Billa. Shlédla do zahrady a zrak jí padl na pumpu – přesně na to místo, odkud by přísahala, že Bill před pár týdny zmizel. Zavrtěla hlavou a přinutila se myslet a něco jiného, na něco ne tak přitaženého za vlasy.
„Bille?“ promluvila po pár minutách ticha.
Mladík se ohlédl přes rameno a zjistil, že Florence k němu stojí zády. „Hmm?“
Dívka se zhluboka nadechla a poté pronesla otázku, která Billa vrátila zpět k řešení problému, na nějž se tak dlouho snažil zapomenout.
„Toho samého dne jsme o něčem mluvili. Vzpomínáš si?“ Florence se otočila a zjistila, že je k ní Bill otočený zády. Nicméně mohla zaznamenat jeho přikývnutí. „Já… zajímalo by mne, jestli jsi měl příležitost, oh, já nevím, uvědomit si, co jsem říkala? Chci, abys věděl, že jsem každé slovo myslela vážně. Jsem připravena.“
Bill polkl a roztřeseně se nadechl. Udělal pár kroků směrem ke dveřím, zatímco váhal s odpovědí. Stále se k Florence neotočil čelem. „Uhm,“ začal téměř neslyšně. „Já… musím chvíli přemýšlet, dobře?“
„Dobře,“ opáčila dívka trochu zklamaně.
Černovlásek si v duchu povzdechl a sklonil hlavu. Díval se do země a modlil se, aby nemusel udělat žádné rozhodnutí, dokud se Tom nevrátí.
***
Týdny plynuly a mezi dědečkem a vnukem byly dál sdíleny příběhy, které odhalovaly Tomovi víc, než mohl doufat. Léto uhánělo jako splašené, dny ubíhaly tak rychle, že Toma překvapilo, když si najednou uvědomil, že v hostinském pokoji stráví už jenom čtyři noci.
Vstoupil do místnosti s malou krabicí pod levou paží. Byla to typická hnědá bedna, nepříliš velká. Pravděpodobně stačila k tomu, aby se do ní vešlo několik průměrně velkých knih v pevné vazbě. Dredatý teenager došel k neustlané posteli a vlezl si na ni, opřel se o čelo změkčené polštáři a krabici si dal do klína. Byla od jeho dědečka.
Starý muž zavedl Toma toho večera do své ložnice. Řekl mu, že má pro něj už dlouhou dobu schované překvapení. Neřekl mu o tom mnoho, jen vytáhl tu krabici odněkud ze skříně a Tomovi ji podal s tím, že to pro něj schovává už spoustu let.
Když se teď Tom usadil na matraci a vsunul prsty pod víko tak, aby roztrhl lepicí pásku, cítil, jak mu vzrušeně mravenčí ve všech molekulách. Důvodem bylo, že to technicky vzato bylo překvapení od Jamese. Tom se zhluboka nadechl a otevřel krabici, odkrývaje její obsah svým zvědavým očím.
Bylo tam několik věcí svázaných k sobě, spočívajících uprostřed krabice.
Vypadaly nedotčeně, což asi opravdu byly – od chvíle, kdy je někdo vložil do krabice, až dodneška.
Mladík vyndal věci svázané provázkem a odložil nyní prázdnou krabici k nohám postele na peřinu. Snažil se udržet nervy v klidu. Zatahal za provázek, aby ho uvolnil. Opatrně vytáhl všechny věci z balíčku, dotýkal se jich, jako by to byly artefakty v muzeu a on porušoval pravidlo: „Prosím, nedotýkat se.“ Byla tady obálka, poté něco jako pořadač – Tom rychle poznal, že je to fotoalbum – a sešit v koženém obalu – další deník.
Chlapec se usmál, cítil se jako malé dítě sedící na Štědrý den u dárku, který si nejvíc přál.
Ohlédl se po otevřených dveřích ložnice, a když zjistil, že na chodbě nikdo není, uchopil první obálku a pár vteřin ji jen držel v dlaních, prohlížel si vybledlý, bílý, obdélníkový papír.
Nic příliš zajímavého.
Kromě drobného faktu, že bylo na obálce neznámým rukopisem napsáno Tomovo jméno.
Chlapec se zhluboka nadechl, přičemž se mu nadzdvihla ramena, roztrhl obálku a vytáhl z ní list papíru.
Obrátil papír v rukou, držel ho jenom konečky prstů, jako by se bál, že ho roztrhne. Díval se na dopis určený jen a pouze jemu. Očima rychle přejel popsané řádky a pak se pustil do opravdového čtení.
Tome,
pokud tohle čteš, už víš, co se stane. Také předpokládám, že ses přes léto dozvěděl spoustu užitečných příběhů, a že nyní nastal den, kdy ti dle mých instrukcí tvůj dědeček (můj syn) konečně předal tenhle balíček.
Nebudu v tomhle dopise plýtvat tvým časem, tenhle dopis ani není důležitý. Předávám ti několik věcí, které ti, jak doufám, budou v budoucnu sloužit. Není to nic velkého a jistě ne něco, co bys ukazoval světu.
Fotoalbum není ani tak informativní, ale je v něm několik snímků z našich budoucích setkání.
Navrhuju ti, aby sis co nejdřív přečetl deník, nejlépe než se po prázdninách vrátíš za Billem.
Dej si na čas a příštích pár dní moc nespěchej.
Všechno z příběhů, které jsi slyšel, se opravdu stane.
S láskou
tvůj pradědeček James
Tom zíral na dopis pěkných pár minut po přečtení a z neznámého důvodu se mu zamlžil pohled. Párkrát zamrkal a dopis opatrně složil. Mírně popotáhl a najednou měl děsivý pocit při pomyšlený na minulost a budoucnost a na to, jak rychle do sebe všechno nevyhnutelně zapadá.
Měl toho v hlavě tolik, měl tolik otázek, na něž nebude mít odpovědi, dokud to všechno neprožije.
Ale pro teď je odsunul na vedlejší kolej. Vyčistil si hlavu, položil obálku na matraci blízko krabice a vzal do rukou deník. Byl podobný tomu prvnímu, jež našel ve sklepě před téměř dvěma měsíci, ale nevypadal tak ošuntěle. Tenhle vypadal opečovávaně, jako by se o něj někdo z nějakého důvodu hezky staral.
Tom se podíval na deník a poté na obálku na posteli.
James říkal, abych si ho přečetl brzy, připomněl si a vrátil se pohledem ke knize s koženou vazbou.
Lehce přejel prsty přes obal, poté knihu otevřel a začetl se do prvního zápisku zaznamenaného o hodně vyspělejším rukopisem, než jaký se objevil v prvním deníku.
21. února 1909
Dnes jsem navštívil Billa a Toma…
autor: Izzap
překlad: Allka
betaread: J. :o)
original
Páni! Takže rodinné tajemství není až tak úplně tajemstvím. James to věděl a tu informaci předal svému synovi. Jaké to pro něho asi bylo, když se dozvěděl, že Billův přítel Tom je vlastně jeho vlastní pravnuk?
Díky, těším se na pokračování.
S každým dalším dílem poznávám, jak je tahle povídka geniální. Obdivuji trpělivost překladatelky i autora. Skutečně se mi ta zápletka moc líbí a jsem zvědavá, co se Tom o svých dalších setkáních dozví.
Děkuju!:)
Celá rodina ví o cestování časem, divím se, že jen oni.. 😀 ale je to hezké 🙂 teď vlastně víme, že nás čeká happyend, když už nechal James Tomovi deníček z budoucnosti. Jupí 🙂 opravdu precizně promyšlený příběh, tahle povídka je úžasná.
Děkuji moc za překlad 🙂
Tak Tom se doví jak to bude z Billem a s ním.
Další z mých oblíbených dílů! Strašně moc autorku obdivuju, jak to dokázala takhle geniálně vymyslet a všechno propojit! Sama se do toho zamotávám, jen když o tom začnu trošku hlouběji přemýšlet…
A vím, že to opakuju už po několikáté, ale James je prostě nejúžasnější postava!
Je to čím dál zajímavější. Hltám každičké slovo v povídce a jsem napnutá. Cítím se, jako bych seděla vedle Toma, četla s ním Jamesův deník a cítila, jak na mě dýchá minulost, propletená s přítomností 🙂
Perfektní :3
Sice mě maličko mrzí, že nevím úplně všechno, co dědeček povídal Tomovi, protože věřím, že je to extrémním způsobem zajmavé a že bych se dozvěděla velkou spoustu věcí, ale jsem alespoň ráda za to, že vím, že Bill a Tom k sobě patří a budou jen a jen spolu! 🙂
Vlastně jsem zvědavá, že to James svérodině řekl a že svým dětem takhle vyprávěl příběhy. Já vím, oni tomu z počátku stejně moc nerozuměli a kdyby to někde řekli, tak by si stejně všichni mysleli, že si děti vymýšlí, ale i tak jsem překvapená, že tohle všechno celou dobu někdo ví. Hlavně by mě zajímalo, jak to zpočátku Tomův děda prožíval, když zjistil, že přítel Bill je jeno vnuk Tom. 😀 To je mazec, jak je to do sebe všechno propletené! :-O nejhorší je, že to mám stejně jako Zuzu. Když se o tom všem snažím přemýšlet do hloubky, jak se propojuje minulost s budoucností a tak, tak se do toho extrémně zamotám. 😀
No, od tohohle deníku od Jamese už raději nečekám nic :-D, protože jsem fakt čekala, že uslyším veškeré dědečkovy příběhy, co Tomovi vyprávěl a nic z toho nebylo. Takže se nechám ráda překvapit! 😉
A nemůžu se dočkat, až se kluci uvidí! 🙂
Moc děkuji za skvělý překlad! 🙂
Tak to je úplne skvelé:) som rada, že sa už prázdniny končia a konečne sa Tom stretne s Billom, ale tie prázdniny odhalili strašne veľa tajomstiev, ktoré sa zrejme Tomovi veľmi zídu. James je úžasný brat skvelá osôbka, je to tak pekné, že celý čas chodieval k Billovi na návštevu. Bolo mi ľúto, keď som si myslela, že Bill príde o celú svoju rodinu, takto bude mať brata nablízku a dozvie sa všetko aj o rodičoch:) tak to nebude také kruté odlúčenie. Teším sa na pokračovanie. Veľmi pekne ďakujem za preklad.