autor: B-kay
Jak ten den hezky začal, tak katastrofálně končí. Dnes mi nějak všechno hoří pod rukama, všude kolem mě se rozprostírá má devastační aura, a proto opravdu doufám, že jsem svou „šikovnost“ nepřenesla i do psaní. Dnešní díl bude ještě pořád zahalen rouškou tajemství, ale od toho příštího společně vykročíme za postupným poznáváním jak postav, tak okolností, které je přivedly tam, kde jsou, a nejvíce ovlivnily jejich chování.
Z celého srdce bych vám chtěla poděkovat za všechny krásné komentáře. Vůbec jsem nedoufala, že bude mít povídka takový úspěch a opravdu moc si přeji, aby dnešní díl nebyl zklamáním. A kdyby i náhodou byl, stejně vám všem přeji krásné počtení 🙂
„Hvězdy jsou příliš krásné a vzdálené. Vzkazují nám svým chladným blikavým světlem neuchopitelná poselství a my se jich toužíme alespoň dotknout.“ (Jan Kanyza)
Skrz vysoká okna proudilo do jídelny jasné světlo, probouzejíc ve všech přítomných dobrou náladu příslibem jednoho z teplých dnů přicházejícího jara. Všichni se zdáli být náhlou změnou chladného počasí plného deště nadšení. Všichni, až na Toma, který se skloněnou hlavou mrzutě zíral na svou nedotknutou porci a vidličkou si pohrával s pečenou bramborou. Nezapojoval se do rozhovoru Andrease a ostatních spolužáků, sdílejících s nimi jeden společný stůl. Právě rozebírali plány na večer, nadšeně se překřikovali a neměli ani tušení o Tomových starostech. Byl si jistý, že by si vůbec nevšimli, pokud by se nenápadně vytratil, což by udělal už dávno, kdyby jim do začátku další přednášky nezůstávala ještě celá hodina. Popravdě neměl na práci nic smysluplnějšího, a tak se rozhodl, že to nějak přežije. Nebude se zapojovat do rozhovoru, nebude odpovídat na otázky, bude se tvářit, že je neviditelný a bude doufat, že jej tak budou brát i ostatní. Potřeboval být chvíli sám, ale věděl, že něco takového je ve škole plné lidí téměř nemožné.
„To nemyslíš vážně!“ slyšel, jak Andreas vedle něj zalapal po dechu. „A kde přesně to má být?“
Dál mu nevěnoval pozornost. Vložil si do úst kousek brambory jen proto, aby jej ostatní nepodezřívali a nezačali se vyptávat, proč nejí, chvíli ji znechuceně převaloval v ústech a pak těžce polkl. Od chvíle, co jim profesor Higgins připomněl zadání projektů, neuběhla ani hodina a on už se stihl proměnit v zoufalý uzlíček nervů. Ten projekt byl jeho poslední šancí. Pokud to nezvládne, pokud nedostane co možná nejlepší hodnocení, profesor jej nepřipustí ke zkoušce a s jeho prospěchem bylo vyloučení více než pravděpodobné. „Jasně, že tam budeme. To nemůžeme zmeškat, viď, Tome?“ Andreas jej loktem hravě šťouchl do ramene, čímž přinutil Toma zvednout hlavu a zadívat se na pět obličejů zářících očekáváním. Neměl ani ponětí, o čem se bavili, ale to samozřejmě nemohl dát najevo, a tak se pokusil vykouzlit ten nejpřesvědčivější úsměv a krátce kývl hlavou. „Paráda! Věděl jsem, že nebudeš trhat partu!“ Andreas nadšeně tleskl.
„To bych si nedovolil,“ ozval se poněkud nejistým hlasem, jeho úsměv se změnil v pokřivení rtů, naštěstí si toho však nikdo od stolu nevšiml. Spojili hlavy k sobě a pokračovali v předešlém rozhovoru.
Tom sledoval Andreasův široký úsměv a postřehl, jak jeho tělem cloumá vzrušení, které způsobovalo, že se neudržel v klidu a neustále se na malé židli vrtěl a tleskal jako malé dítě. Tom mohl jen hádat, co právě rozebírají a nad čím asi přemýšlí, ale byl si jistý tím, že chemické projekty byly tím posledním, co v tu chvíli zatěžovalo jeho mysl.
V podstatě se mu nedivil. Možná kdyby se na chvíli ocitl v jeho kůži, kdyby pochopil všechny souvislosti, kdyby věděl, kolik toho závisí od získání toho hloupého titulu, choval by se jinak. Možná víc jako přítel. Ale to Andreas nemohl, protože Tom se mu nikdy neotevřel. Řekl mu o sobě jen to, co chtěl vědět, a byl rád, že se nikdy neptal na nic osobnějšího, protože mu nechtěl lhát.
Každý má svá malá tajemství, pomyslel si a očima utkvěl na osobě sedící v rohu místnosti, a někdy je to tak lepší.
Černovlásek se již opět skláněl nad nějakým sešitem nebo učebnicí, to Tom z takové dálky nedokázal rozeznat. Na uších měl velká sluchátka, nad obočím vrásku soustředění a všude kolem sebe auru nekonečné osamělosti. Alespoň na Toma tak působil. Seděl sám u stolu, dostatečně vzdáleném od všech ostatních, tiše, nezvedal tvář, opět plně soustředěn studiem textu a psaním poznámek. Možná pokračoval v práci na svém grafu, napadlo Toma a trošku se na židli nadzvedl, aby na něj lépe viděl. Na záda mu dopadaly paprsky ostrého slunce, způsobovaly, že jeho kůže doslova zářila a tmavé vlasy získaly na některých místech modrý lesk. I přesto, že se pokoušel být neviditelným, byl nejsvětlejším bodem v celé místnosti a Tom z něj nedokázal spustit pohled.
Vyvolával v něm smíšené pocity. Nevěděl, co si o něm má myslet. Má jej litovat? Obdivovat? Připojit se na stranu ostatních a dělat si z něj legraci? Za ta léta, co jsou spolužáky, se k němu dostalo nespočetné množství pomluv a hloupých podezření, ale on si z nich nikdy nedělal příliš těžkou hlavu. Jistě chrápe s někým z učitelského sboru, smávali se kluci ze třídy, kteří mu záviděli jeho dokonalý prospěch. Slyšel jsem, že páchne, proto nikomu nedovolí, aby se k němu přiblížil, svěřil se mu jednou Andreas, ale Tom nad tou poznámkou jen zavrtěl hlavou a požádal ho, aby jej nezatěžoval podobnými hloupostmi.
Ale teď, když jej viděl v jasném světle, zahloubaného do svého podivného světa, bylo jednodušší než kdy předtím nevěřit ani jedné z těch pomluv. Už z dálky působil čistě a upraveně, ale také chladně a uzavřeně. Byl si jistý, že nedovolil jen tak někomu, aby na něj sáhl. Pokud to vůbec někdy někomu dovolil.
Možná kdyby věděl, že teď sedí v jídelně bez jediného škrábance jen díky Tomovu podivnému nutkání ochránit jej před Gregem, alespoň by mu poděkoval. Tom opět cítil nutkání, ale tentokrát mu cukaly koutky úst toužících po úsměvu. Byl na sebe svým způsobem hrdý. Hned se cítil o něco lépe a přitom stačilo tak málo.
Dřív, než si to stačil uvědomit, černovlásek plaše zvedl hlavu a několik vteřin si hleděli přímo do očí. Tentokrát byl Tom tím, kdo přerušil oční kontakt jako první, odvrátil se a zmateně pohlédl na velkou porci jídla před sebou zrovna ve chvíli, kdy se ostatní začali zvedat a s prázdným tácem odkráčeli pryč.
„Co to s tebou je?“ zeptal se Andreas znepokojeně, když u stolu konečně osaměli.
„Co by?“ Tom si unaveně protáhl záda a opět se pokusil o úsměv. Tentokrát mu to ale nevyšlo. „Jsem v pohodě, jen jsem se zamyslel.“
„Jen ses zamyslel?“ zvolal Andreas zhrozen, v modrých očích se mu zračilo upřímné překvapení. „Poslouchals nás vůbec?“
„No, ano,“ Tom se rozpačitě poškrábal na bradě. „Tak trošku.“
„Mluvili jsme o oslavě.“
„O oslavě?“ Tom se na chvíli přestal zabývat chemií a zvědavě se naklonil blíž k světlovlasému chlapci. „O jaké?“ Sepjal ruce v pěst a vesele pohupoval nohama.
„O oslavě Mandiných narozenin,“ odpověděl Andreas a konečně se přestal tvářit, jako by Tom vykonal ten nejohavnější zločin na světě jen tím, že je chvíli neposlouchal. Jeho obličej se vzápětí rozzářil, v očích mu svítily drobné plamínky radosti.
Tom překvapeně vykulil oči a se zatajeným dechem zíral na Andreasova ústa, dožaduje se pokračování.
„A možná tomu nebudeš věřit, ale pozvala i nás. Kluci říkali, že objevili své pozvánky před obědem ve skříňce, takže bychom se tam mohli jít podívat i my. Co ty na to?“
Tom neodpověděl, prudce vyskočil ze židle, přehodil si přes rameno batoh a následován hihňajícím se Andreasem rychle běžel po schodech do prvního patra, směřuje ke skříňkám. Z kapsy širokých kalhot vytáhl malý klíč a třesoucí se rukou rychle odemkl zámek. Do očí mu okamžitě udeřila malá růžová obálka a společně s ní se mu před očima objevily ty nejrůznější představy. Budou si spolu povídat, bude se dívat, jak tančí a užije si každou vteřinu v její blízkosti. Konečně bude mít dokonalou šanci ji víc poznat a zjistit, jestli je doopravdy tak úžasná, jak vypadá, nebo ještě úžasnější.
„Otevři to, otevři!“ Andreas poskakoval kolem něj a přátelsky jej dloubal do boku.
Tom se vesele kousl do rtu a s nadšením malého dítěte, rozbalujícího vánoční dárek, rychle roztrhl obálku a vytáhl z ní pestrobarevnou pozvánku.
„Bar u Dougha, dnes večer, 19:00,“ četl nahlas a pořád se musel přihlouple usmívat. Musela mu ji hodit do skříňky teprve před chvílí. Cítil, jak v něm každou vteřinou narůstá vzrušení a pak najednou všechno pohaslo.
„Nemůžu jít,“ pípl tiše.
„Co prosím?“ Andreas se k němu naklonil blíž a opravdu doufal, že jen špatně slyšel.
„A ty taky ne,“ ozval se místo odpovědi Tom, rázně zavřel skříňku a zadíval se do zmatených modrých očí, v nichž se zračilo zklamání.
„Co to plácáš?! Samozřejmě že půjdu. A ty půjdeš se mnou. Je to Mandy! Naše Mandy! Nic není důležitějšího než ta oslava. Máme dokonalou šanci konečně ji líp poznat a ty začneš vyvádět? Zbláznil ses?“
Tom pomalu zamrkal a roztřeseně se nadechl. Nebylo to pro něj lehké, ale musel být silný. Nemohl dovolit, aby jeho ubohé touhy zvítězily nad rozumem. Tentokrát ne.
„Zítra máme zápočet z fyziologie rostlin, a co je ještě důležitější, Higgins bude chtít vědět téma našeho projektu a my jsme se zatím na ta zadání ani nepodívali.“
Andreas zamrkal a nechápavě zavrtěl hlavou. „Nechceš tam jít kvůli tomu, že se musíš učit?“
„Oba se musíme učit, Andreasi,“ Tom si dal speciálně záležet na to, aby dostatečně zdůraznil množné číslo, ale nezdálo se, že by tím na Andrease nějak zapůsobil.
„Já ne,“ Andreas otráveně zkřížil ruce na prsou a zíral na Toma jako na největšího blázna pod sluncem. „Vykašli se na to. Ten test nějak opíšeme a projekt můžeme vymyslet před přednáškou. Stejně je to jedno.“
Tom tiše zaúpěl. „Není to jedno. Propadáme z obou předmětů a musíme se sakra snažit, abychom vůbec nějak prošli.“
„Tome,“ začal blonďák relativně klidným hlasem a přátelsky Toma chytil za ramena. „Víš, že tě mám rád a doufám, že víš, že bych se do toho za jiných okolností pustil s tebou, ale dnes večer prostě ne. Já na ten večírek půjdu.“
„Zbláznil ses?!“ Tom nevěřícně zakroutil hlavou a ustoupil od něj. Začínalo mu být špatně. „Chceš mě v tom nechat samotného? Jsou to skupinové projekty, zatraceně, Andy, potřebuju tě! Sám to nikdy nezvládnu.“
„Tak pojď se mnou na ten večírek a zítra něco vymyslíme,“ řekl Andreas povzbudivě. „Nebo požádej o pomoc někoho jiného,“ dodal tiše.
Tom neodpověděl. Silně stiskl rty, zmuchlal růžovou pozvánku do malé kuličky, a když odcházel, hodil ji po Andreasovi. Bylo mu jedno, jestli se trefil, potřeboval pouze ulevit svému zoufalství.
Rychlým tempem přeletěl dlouhou chodbou. Zíral na špičky svých bot, ignoruje učebny, které cestou míjel, i žáky, kteří spěchali kolem něj. Aniž by si uvědomoval, co dělá, seběhl po schodech dolů a vletěl do jídelny, která byla až na několik opožděnců téměř prázdná. Cítil, jak mu v hrudi mocně tluče srdce a jak se mu nervozitou potí ruce, ale teď nemohl couvnout. Zhluboka se nadechl a vykročil vpřed, směřuje do vzdáleného rohu místnosti, kde se nad kopou učení pořád hrbila hubená postava. Nepřemýšlel nad tím, co mu řekne, nezastavoval se, nepokoušel se nabrat odvahu, o které věděl, že ji nemá. Bez jediného zaváhání došel k jeho stolu, narušil obrannou linii, kterou nesměl nikdo porušit a nervózně si okusuje vnitřek tváře, čekal, až si jej všimne.
Trvalo několik vteřin, než si Bill uvědomil, že stín, který jej připravil o jasné sluneční světlo, pochází z osoby stojící u jeho stolu. Pomalu zvedl hlavu, trhl sebou a zároveň vyděšeně nadskočil. Sluchátka mu přitom pohybu sklouzla z uší a přistála na rozečteném článku o biosyntéze aminokyselin. Netušil, jak by měl reagovat. Kluka postávajícího naproti němu znal pouze od vidění, nikdy spolu nepromluvili a opravdu netušil, z jakého důvodu za ním přišel.
„Vyděsil jsem tě?“ zaslechl poněkud nesmělou otázku. Chtěl přikývnout, ale byl tak nervózní a nesvůj, že se vzmohl jen na jakési podivné pokrčení ramene. „To jsem nechtěl,“ pokračoval kluk tichým hlasem i přesto, že mu Bill odmítal věnovat pozornost a pokračoval v zírání na své ruce.
„J-já… můžu?“
Bill stiskl rty a plaše zvedl hlavu. Kluk stojící nad ním nervózně přešlapoval z nohy na nohu, na rtech pokřivený náznak úsměvu. Hlavou naznačil, že by se rád posadil a Billovi došlo, proč za ním přišel. Měl zájem o jeho stůl. Zdálo se mu to zvláštní vzhledem k tomu, že kolem byly desítky volných stolů, ale nechtěl to příliš rozebírat. Kývl hlavou a začal si sbírat své věci.
„Ne, počkej,“ Tom jej málem chytil za zápěstí a stáhl zpět na židli, ale vzpomněl si na všechny pomluvy ohledem jeho nesnášenlivosti cizích doteků a včas se stihl zastavit před tím, než udělal nějakou chybu. „Chtěl bych si s tebou o něčem promluvit. Mohl bych si k tobě na chvíli přisednout? Nezdržím tě dlouho.“
Bill pomalu dosedl na židli a nedůvěřivě si druhého chlapce prohlížel. Byl si jistý, že na něj něco chystá. Možná si z něj chtěl vystřelit, ublížit mu tak jako ti ostatní.
Tom se roztřeseně nadechl a svalil se na židli naproti němu. Ani nečekal na odpověď. Byl si jistý, že by se jí nedočkal. Snažil se z mysli vypudit veškeré představy týkající se Mandy a její oslavy a zadíval se na hubeného chlapce před sebou. Uvědomil si, že to bylo poprvé, co si jej mohl prohlédnout takhle z blízka a i když se za své myšlenky styděl, musel dát Gregovi za pravdu. Nevypadal jako normální kluk. Měl v sobě něco zvláštního. Něco, čemu nerozuměl a s čím se setkával úplně poprvé.
Pokusil se o další roztřesený nádech. „Jsem Tom,“ ozval se přátelsky a natáhl k bledému chlapci ruku. Ten se na ni jen nejistě podíval, ale nedotkl se jí.
„Já vím,“ promluvil slabým hláskem, až měl Tom problém zaregistrovat jeho odpověď. „Co ode mě potřebuješ?“
Tom v duchu zaúpěl. Tak nějak doufal, že se mu taky představí, protože mu v té chvíli úplně vypadlo jeho jméno. Nervózně si zatahal za límec kostkované košile a přemýšlel nad tím, jak vlastně začít. Podíval se mu do očí a cítil, jak mu hoří tváře. Kluk naproti němu měl ten nejzvláštnější pohled, jaký kdy viděl. V medově zbarvených duhovkách s nádechem jantaru spatřil bystrost, přirozenou inteligenci ale i nesmělost a strach.
„Vlastně jsem tě chtěl požádat pomoc,“ začal Tom tiše a Bill se neubránil překvapenému zamrkání.
„S čím ti můžu pomoct?“ zeptal se o něco hlasitěji a Tom tak mohl poprvé slyšet jeho hlas. Chtěl to mít rychle za sebou, protože se v jeho blízkosti cítil zvláštně. Bylo to vůbec poprvé, co na něj někdo ve škole dobrovolně promluvil.
Tom si rozpačitě prohrábl vousy. „Jde o projekty profesora Higginse,“ dostal ze sebe.
„Co je s nimi?“ Začínal být nervózní. Nikdy to s lidmi příliš neuměl. Rychle odvrátil tvář a zahleděl se do prázdna.
„Přišel jsem tě požádat, abys byl můj partner,“ Tomova odpověď se nesla někde na hranici šepotu. Ještě pořád nemohl uvěřit tomu, že s ním mluví a opravdu v sobě našel odvahu požádat jej o to. „Myslím tím, partner v projektu,“ upřesnil, protože to muselo vyznít divně.
Bill se k němu opět otočil tváří, v očích zmatek hraničící se strachem. Celá situace byla divná. Vůbec se mu to nezdálo. „O co ti vlastně jde?“ zeptal se ostražitě.
„O nic, přísahám,“ Tom se k němu přes stůl naklonil. „Přišel jsem tě jen požádat o pomoc.“ Nešťastně hleděl na chlapce s oříškovýma očima, na jedinou naději, která mu ještě zůstala a byl ochoten udělat všechno proto, aby souhlasil s jeho prosbou. Viděl pochybnost v chlapcových očích, už jen řečí těla mu dával jasně najevo, že o jeho přítomnost neměl zájem, ale Tom se odmítal vzdát. Musí to udělat. Prostě musí.
„Vím, že nejsem nic moc,“ vydechl a pohledem utkvěl na otevřené učebnici biochemie. „Spíš nic než moc,“ poopravil se a dál hypnotizoval drobná písmena. „Ale udělám všechno, co mi řekneš. Vím, že nejsem tak chytrý jako ty, ale zkus nad tím alespoň popřemýšlet.“
Bill sklonil hlavu a chvíli nic neříkal. Vdechoval vůni jídla a desinfekčních prostředků a přál si být někde jinde. Být někým úplně jiným. Nevěřil mu, ale za jiných okolností by mu chtěl pomoct. Ty okolnosti však nemohl změnit. Nechtěl jej urazit; nikdy si o něm nemyslel, že by byl hloupý, možná líný, ale hloupý rozhodně ne. Bill však nebyl týmovým hráčem. Vždy byl na všechno sám. Nikdy nepracoval ve větší skupině, dokonce ani ve dvojici. Neuměl to. Rád spoléhal sám na sebe, jen tehdy cítil jistotu a věděl, že kráčí správným směrem. Tahle volba byla až příliš riskantní a on nikdy neriskoval.
„Tome,“ začal poněkud rozpačitě. „Moc rád bych ti pomohl, ale nejde to,“ dodal a začal se zvedat k odchodu. Do jedné ruky vzal sluchátka, z nichž pořád vycházely ladné tóny klavírní skladby, zatímco do druhé uchopil tlustou učebnici.
„Podívej, já vím, že se vůbec neznáme a že nemáš jediný důvod mi věřit,“ Tom se zvedl společně s ním a postavil se mu do cesty dřív, než stihl uprchnout. „Ale jsi moje jediná naděje. Moc tě prosím, pomoz mi s tím projektem a pak o mně už v životě neuslyšíš.“
Bill sklopil pohled a Tom si teprve tehdy všiml jeho dlouhých tmavých řas. Byly jako dva veliké vějíře, chvěly se ve stejném tempu, v jakém Bill mrkal. Zdálo se, že přemýšlí a Tom přemýšlel nad tím, co jej přimělo k takovému chování. Co vyvolalo tu absolutní separaci od ostatních?
„Vybral jsem si hodně náročné téma,“ ozval se po chvíli.
„Na tom nezáleží. Jak jsem řekl, udělám pro to maximum.“ Tomovy oči opět zalétly k učebnici v Billově ruce a on konečně pochopil, proč z ní nemohl spustit pohled. Záložkou byla malá růžová obálka. Přesně ta, kterou on před malou chvílí hodil po Andreasovi. Zalapal po dechu a odvrátil pohled. Najednou se cítil ještě hůř a měl chuť se na všechno vykašlat. Takže pozvala všechny. Na té oslavě bude úplně každý, možná dokonce i podivín stojící před ním, jediný, kdo bude chybět, bude on.
„Mrzí mě to, ale budeš muset najít někoho jiného.“
S posledním pohlédnutím do jeho očí, prošel černovlásek kolem něj a kráčeje ke dveřím, k sobě silně přitiskl své knihy. Tentokrát se jej Tom nesnažil nijak zastavit. Věděl, že by to bylo zbytečné. Prázdným pohledem sledoval jeho vzdalující se záda. Bill došel ke dveřím, kde se na okamžik zastavil. Z knihy vytáhl obálku, zmuchlal ji do malé kuličky a odhodil do koše, poté prošel dveřmi a zmizel Tomovi z dohledu.
Tom vydržel čekat až do konce vyučování, poté se rozhodl to více neprodlužovat a pomalým krokem se vydal ke kanceláři profesora Higginse. Andrease ignoroval, vyhýbal se dokonce i Mandy a pohledu na ni. Jen civěl do prázdna s vědomím, že jsou to poslední přednášky, které tady bude muset odtrpět. Nepatřil sem. Věděl to od začátku a nyní litoval jen toho, že se nevzdal už dřív. Teď už neměl jinou možnost.
Před kanceláří jejich profesora chemie na chvíli zaváhal, ale nakonec se zhluboka nadechl, zaklepal a po vyzvání vstoupil do kanceláře s neutrálním výrazem ve tváři. Profesor Higgins seděl na židli za svým malým stolem a opravoval nějaké testy. Zrovna když Tom vešel do místnosti, psal na téměř prázdný list papíru velké F. Tomovi se udělalo nevolno. Možná to byl jeho test.
„Á, pane Trumpere, zdravím vás. Vás jsem tady nečekal,“ ozval živým tónem a ukázal na židli naproti. „I když, dnes už mě nic nepřekvapí,“ dodal a odložil písemky stranou.
Tom roztřeseně zalapal po dechu a přijal nabízenou židli. Pootevřel ústa připraven skončit s touhle fraškou, ale profesor jej předběhl.
„Víte, byl jsem docela v šoku, když se tady asi před hodinou zastavil pan Kaulitz a oznámil mi to, ale musím říct, že jsem na vás pyšný.“
Tom nechápavě svraštil obličej. „Pyšný?“
Profesor Higgins se dobrácky pousmál. „Jistě, jsem překvapen vašim výběrem, ale také velice potěšen. Spolupráce s panem Kaulitzem vám může jen prospět. Poprvé mám pocit, že tuhle školu berete vážně.“
Tomova mysl pracovala jako ve zpomaleném filmu a on nebyl schopen dát si dohromady jednotlivá fakta. Nemohl tomu uvěřit. Opravdu to pochopil správně? Rozmyslel si to a pomůže mu? Ale proč tak najednou?
„Ale předem vás upozorňuji, že dohlédnu na to, abyste si na projektu odpracoval stejný podíl a abyste si svou známku zasloužil.“
Napravil si barevné sako a věnoval zmatenému Tomovi povzbudivý úsměv, ukazováčkem přitom ukazuje na list papíru po své pravé ruce. Tom jej rychle přelétl pohledem, jednalo se o jakýsi seznam a ve vrchní kolonce, hned za číslem jedna, spatřil jméno Bill Kaulitz, vedle něj to své a za nimi hodně dlouhý název, který nestihl rozluštit a raději ani nechtěl vědět, co za zadání to bylo. Nehledě na to, jak zvláštně a nesmyslně to mohlo působit, poděkoval profesorovi, rozloučil se a s cukajícími koutky úst rychle vyběhl z kanceláře.
Úplně zapomněl na silnou bolest zad a utíkal, co mu síly stačily. Snažil se jít tou nejkratší cestou, a když se konečně ocitl mimo školní areál, už se víc nedokázal krotit. S úsměvem se rozhlížel, srdce mu v hrudi tlouklo tak splašeným tempem, až začínal mít obavy, jestli i přes svůj mladý věk nedostane infarkt, ale zapomněl na ně hned, jakmile několik metrů před sebou spatřil shrbenou postavu pomalu mířící domů.
„Bille!“ vykřikl a rozběhl se za ním. „Bille!“ zvolal opět a zastavil, když se po něm začali studenti nechápavě otáčet. Černovlásek zastavil a ohlédl se a Tom v té chvíli ucítil silné bodnutí v žaludku. „Děkuju,“ naznačil mu ústy a usmál se na něj.
Bill jeho úsměv neopětoval. Jen kývl hlavou, otočil se a odkráčel pryč.
autor: B-kay
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 8
Nesklamala si tak ako vždy. Vypadá to na krásnu poviedku:) Už teraz sa teším na ďalší diel.
BTW: Bill robot vôbec neznie zle :DDDDD
Jsem ráda, že se Tom odhodlal poslat oslavu k čertu a požádal Billa o pomoc. A přestože to zpočátku vypadalo, že Bill do toho nepůjde, nakonec svůj názor změnil. Jsem zvědavá proč vlastně.
Díky, těším se na pokračování.
Také by mě zajímalo proč Bill změnil názor a jak to dopadne.
Úžasná časť 🙂
Jsem rozhodně zvědavá, až poznám Billa více, protože zatím nevím, co si o něm myslet. Vypadá jako velice zvláštní a zajímavá osoba, ale jsem zvědavá, co se v něm skutečně skrývá, protože mě upřímně překvapil tím, jak Toma odmítl a taky jsem byla překvapená, že není vůbec týmový hráč. Ano, vím, že to je dost těžké, když se s ním nikdo nebaví, ale i tak jsem byla dost zvědavá. Já být na jeho místě, tak asi po Tomově nabídce rychle skočím, že bych si mohla udělat kamaráda, ale Bill je jiný a na jednu stranu chápu, že měl podezření, kdo ví co na tom všem je.
Ovšem byla jsem mile překvapena, že Bill nakonec souhlasil! Sice Tomovi moc nezávidím, protože věřím, že Billovo téma na něj asi bude sakra složité :-D, takže bude mít co dělat, ale já věřím, že se Tom bude snažit. Navíc se mi líbilo, jak si uvědomil, že se musí věnovat škole a začal pro to něco dělat. To je první krůček ke všemu! 😉
Vážně se těším, až se kluci poznají blíže a Tom na nějakou Mandy. 😉
Moc děkujiza krásný díl, B-Kay! 🙂
Bill sa nad úbohým Tomom zľutoval:) a ja sa blažene usmievam z toho akí úžasní sú obaja. Vieš ich napísať tak pekne, že som z nich totálne a úplne vedľa. Veľmi krásne ďakujem za to, že píšeš túto poviedku. Ďakujem Tvojej múze, že Ti nedovolila prestať a že Ti naplnila hlavu príbehom ktorý musí von:)