autor: Steinsgrrl
V soudní síni byla zima. Nebyla tam taková zima jako venku; Tom už nemohl vidět svůj dech, ale stejně se ve svém kabátu silně chvěl. Bylo tam ticho a v prostorné místnosti se rozléhaly zvuky tlumených hlasů a neklidných lidí; klepání jejich nohou o zem a šustění oblečení, jak měnili své polohy.
Janni sklouzla z lavice za Tomem a posunula se na její konec, setrvávala u uličky. Ignorovala Simonino mumlání, aby se vrátila, a sledovala Toma, jako by chtěla jít za ním. Mohl to vidět v jejích očích, její potřebu být v jeho blízkosti, protože se k němu tiskla téměř ve dne v noci od chvíle, kdy jí musel říct o plánech Anjelicy. Zašla dokonce tak daleko, že se uprostřed noci vkrádala do jejich ložnice a tajně lezla do jejich postele, přitulená mezi nimi, zatímco oni neklidně spali. Tom se probudil více než jednou s Janni rozvalenou přes matraci, zabírající téměř polovinu postele, zatímco Bill s Tomem balancovali na okrajích. Poté ji pozoroval, snažil se zapamatovat si její rysy, ukládal si zvuky jejího dechu a malé povzdechy, které vydávala, když se převracela na záda. Byly to věci, které vždy považoval za samozřejmé a nemohl si dovolit prostě… o ně přijít.
A teď chtěla Janni přijít k němu, sedět s ním, pověsit se na něj, omotat ruce kolem jeho krku, paže nebo nohy. Bylo jí to jedno, pokud byla s ním a věřila, že ji nikdo neodvede pryč.
Ale Janni nemohla sedět s Tomem. Tom tomu rozuměl, ale nelíbilo se mu to. Chtěl ji držet stejně tak strašně moc, jako ona chtěla být držena. Musela sedět se Simone, Georgem a Gustavem a Tom ji musel nechat sedět s nimi, protože soud nepovoloval děti u stolu obhajoby; ten byl pro lidi souzené před soudem.
Tom věděl, samozřejmě, že nebyl souzený, a snažil se to sám sobě opakovat, cítil se při tom tak malý na tomhle místě s vysokými stropy a starými rytinami na stěnách, na místě zcela neznámém a zastrašujícím. Nebyl souzen, ale kdyby sám sobě přiznal i jen ten nejmenší kousek pravdy, tak byl souzen. On byl souzen, Bill byl souzen, jejich láska a jejich vzájemný vztah. Homosexualita byla souzena a Bill a Tom byli domácími zástupci ´zločinu´.
Takže opět přemýšlel o všem, co udělal a o všem, co řekl, a měl pocit, že by mohl pronést jen jediné špatné slovo a bylo by po všem; Janni bude pryč. A to Toma tak pevně sevřelo, že se nemohl ani pohnout, nemohl mluvit a zjistil, že sotva dýchá, jakmile ucítí závrať z nedostatku kyslíku.
Mít Billa vedle sebe mu pomáhalo. Ano, Anjelica se snažila vzít Janni od Toma, ale ve skutečnosti se také snažila vzít Janni od Billa. Tom trval na tom, aby s ním Bill seděl u stolu obhajoby, a zatímco paní Robertsonová na něj přímočaře pohlédla a řekla mu, že to není dobrý nápad, byla to jedna z věcí, ve které Tom neustoupil. Celá ta věc se stala díky tomu, že byli spolu, a spolu tím také projdou bez ohledu na to, co se bude dít.
Snažil se nedívat na druhou stranu místnosti, kde seděla Anjelica s Francisem a jejich právníkem a tiše se radili. Už tam seděli, když Tom a jeho rodina vešla do místnosti a Tom se na ně podíval a všiml si, jak střelila pohledem po něm a Billovi. Bylo to rychlé, ale důkladné a pronikavé a Tomovi se to vůbec nelíbilo. Teď mohl slyšet jejich šepot a to vůbec neuklidňovalo jeho nervy. Billova ruka se právě dotkla jeho paže a sklouzla dolů k jeho dlani, když soudní zřízenec vstoupil do místnosti.
„Povstaňte pro ctihodného soudce Aamese.“
Tom se natáhl pro Billovy prsty, rychle je stiskl a pustil je, než roztřeseně povstal. Měl pocit, jako by se mu každou chvíli mohla podlomit kolena, a motýli, kteří se vylíhli v jeho břiše, létali tak divoce, jako by jejich křídla vytvořila cyklon. Prsty svíral stůl, dokud mu konečky neotupěly, a sledoval, jak soudce vešel do místnosti bočními dveřmi a vyšplhal se na své místo u soudcovské lavice.
Když soudní zřízenec oznámil, že soud může zasedat a soudce jim oznámil, že se mohou posadit, Tom zpět na židli prakticky spadl, bez ohledu na to, jak pečlivě se snažil posadit. Soudce byl tichý, před sebou měl otevřenou složku a listoval všemi papíry uvnitř. Zastavil se, aby se podíval na jeden a pak na druhý, zatímco poklepával koncem pera na složku.
Nakonec vzhlédl a promluvil a Tomovi se zrychlil dech.
„Jsme tady dnes ve věci Regen vs. Kaulitz, týkající se péče o nezletilé dítě Janine Anne Kaulitzovou, známé v tomto záznamu jako JAK. Mám návrhy od právníků paní Regenové i pana Kaulitze a důkladně jsem si je prošel. Mám také výpovědi od paní Rachel Stevensonové z odboru Sociálních služeb, která navštívila sídlo pana Kaulitze a sledovala rodinu v obvyklém prostředí. Máme výpovědi od učitelů slečny Kaulitzové a ředitele školy, kterou navštěvuje a od několika sousedů. Všechny byly přečteny a budou zapsány jako důkazy.“
Soudce Aames sesbíral listy papírů před sebou a srovnal je, než s nimi poklepal o stůl. Zastrčil je do vanilkově zbarvené složky a podal je soudnímu zřízenci.
Soudce sepjal ruce před sebou a podíval se na Toma, až si Tom myslel, že exploduje strachem a nervozitou. Těžce polkl, když soudce začal mluvit.
„Za prvé, rád bych slyšel Dr. Arnolda Bensona, psychologa a odborníka na rozvoj dítěte z univerzity Prince Georga.“
Soudní zřízenec pozdravil Dr. Bensona na lavici svědků, kde odříkal přísahu, zatímco se lidé kolem ošívali a snažili se uvelebit na tvrdých lavicích.
Dr. Benson tam byl, jak Tom věděl, aby se snažil soudce přesvědčit, že mít homosexuální rodiče by mohlo být pro Janni špatné. A Dr. Benson dával rozumné svědectví, to musel Tom přiznat. Většina z jeho argumentů byla založena na skutečnosti, že Janni by mohla být vyloučena ze společnosti za to, že má dva otce místo matky a otce, a Tom věřil, že by to mohla být pravda. Nebylo to něco, co se mu líbilo a samozřejmě to nebylo něco, co by chtěl, ale mohlo by se to stát.
Když byl pan Washington, právník Anjelicy a Francise, hotov, vstala paní Robertsonová a skočila přímo do křížového výslechu.
„Dr. Bensone, není pravda, že děti jsou vyloučeny ze společnosti ze všech možných důvodů? Dokonce i z dítěte bez rodičů stejného pohlaví by si mohli dělat legraci, kdyby mělo příliš velký nos, je to tak?“
Psycholog přikývl. „Ano, to je pravda.“
„A když je dítě obézní, možná se mu budou posmívat a vybírat jej jako posledního do volejbalového družstva. Je to pravda?“
„Ano, to by se velmi dobře mohlo stát.“
„Bylo by také v pořádku říct, že v případě, že dítě není oblečeno podle poslední módy, děti si z něj možná budou dělat legraci?“
„No, ano, předpokládám, že by to tak mohlo být,“ odpověděl Dr. Benson rozhodně.
„Říkal jste sám, pane, že děti dovedou být velmi kruté. Ale zní to, že děti mohou být kruté kvůli spoustě věcem, možná věcem, které nelze řídit ani změnit. Je to prostě fakt života. Řekl byste, že jsou tyto výroky pravdivé, pane?“ Paní Robertsonová sepjala ruce za zády.
Přes tvář Dr. Bensona přelétl pohled, jako by se ošíval, že jeho vlastní slova jsou použita proti němu. A nakonec uhnul pohledem. „Ano.“
„Nemám další otázky,“ řekla paní Robertsonová a sedla si na své místo.
Jako dalšího soudce zavolal na lavici svědků místního ministranta reverenda Lillyho. Reverend Lilly ministroval v tom, co bylo údajně jedním z nejkonzervativnějších kongregací ve městě, v kostele, ve kterém Tom nikdy nebyl. Reverend Lilly citoval kapitolu a verš z Bible, vypovídající, že muž by neměl ležet s dalším mužem stejně, jako lehává se ženou. Byl to takový závažný trestný čin, že Bůh rozhodl, že trestem za praktikující homosexualitu byla smrt.
Tom sledoval řeč reverenda, žaludek mu klesl ještě hlouběji, když se na něj ten člověk podíval chladným pohledem. Jeho hlas zůstával klidný, téměř zpěvavý ve své sladkosti, ale Tom cítil odpor, který z Reverenda vyzařoval. Sevřel ruce pod stolem a mnul si prsty.
Když byla paní Robertsonová na řadě s výslechem reverenda Lillyho, vzala to zeširoka.
„Reverende Lilly, věříte v Bibli?“
„Ano, madam, já určitě,“ odpověděl reverend s kývnutím.
„Připouštíte, že existují lidé, kteří nevěří v Bibli?“ Paní Robertsonová stála mezi reverendem a Tomem a Tom byl rád, že se na něj několik okamžiků nemusel dívat, mužova nenávist ho znervózňovala.
„Ano, madam; existují některé nešťastné duše, které ještě musí být zachráněny naším Pánem, Ježíšem Kristem.“ Reverendův hlas se ztišil a zněl žalostně a Tom jej téměř dokázal vidět, jak vzhlíží ke stropu se ztrápenýma očima.
„Připouštíte, Reverende, že pro ty, kteří nejsou křesťané a nevěří v Bibli, to, co se píše v této knize, nemá žádný vliv na jejich životy?“ Paní Robertsonová se otočila a pohlédla na Toma, její výraz byl prázdný a Tom si uvědomil, že ve skutečnosti se na něj nedívala. Přemýšlela a osnovala své plány a Tom vydechl.
„No, já…“ Reverend se zakoktal. „Samozřejmě, že by měla mít vliv! Náš Pán a Spasitel, Ježíš Kristus přinesl zprávu od Boha-„
„Ale pane, to je něco, co je napsané v knize. V knize, o které věříte, že je to slovo Boží, z náboženství, kterému věříte. Ne každý tomu věří, mám pravdu?“ Otočila se zpět k reverendu Lillymu a mluvila k němu z přední části místnosti.
„No, ano madam, to je pravda.“ Připustil reverend Lilly.
„Takže vzhledem k tomu, že ne všichni věří tomu, co si myslíte, je to vaše tvrzení, že lidé, kteří nevěří v Bibli, možná i lidé, kteří o ní v životě neslyšeli, by měli žít podle jejích zákonů?“
Muž na lavici svědků vypadal vyvedený z míry. „Samozřejmě, měli by žít podle Božích zákonů, přesně tak, jak jsou napsány v Bibli.“
„Pojďme se podívat na některé z dalších zákonů napsaných v Bibli, pokud je to to, co si myslíte, že bychom měli následovat. Souhlasíte s tím?“ Paní Robertsonová přešla zpět k lavici obhajoby a zvedla tlustou černou knihu, kterou otevřela na předem označené stránce, zatímco zamířila zpátky k lavici svědků.
„Ano, madam,“ odpověděl reverend.
Paní Robertsonová pohlédla dolů na knihu ve své ruce, než znovu vzhlédla k reverendovi a otočila knihu, aby mu ukázala stránku, kde ji držela otevřenou.
„V knize Leviticus se píše, že muž nesmí ležet s dalším mužem, jako lehává se ženou. Píše se tam, že je za to trest smrti. Ale reverende Lilly, je tady i několik dalších zákonů, nebo ne? Co třeba: ´Nebudeš nosit šaty vyrobené z více než jednoho druhu látky´?“ Přistoupila k lavici svědků a zadívala se na reverendův bavlněný oblek a hedvábnou kravatu. „Myslím, že jste porušil Boží zákon, pane,“ řekla ledabyle a obrátila se k soudci, zatímco pokračovala ve čtení. „Nebudeš se holit, ani si stříhat vlasy.“
Reverend se nervózně poškrábal na zadní straně krku, když paní Robertsonová opět obrátila svou pozornost směrem k němu. „Čerstvě oholený dnes ráno, reverende?“
„Ale tohle nejsou-“ vybuchl reverend, tvář mu zrudla. „To nejsou závažné trestné činy. Ne takové, u kterých by Bůh chtěl, aby za ně hříšník zaplatil nejvyšší cenu!“
„Nejvyšší cena, podle vás, je smrt.“ Domnívala se paní Robertsonová.
„Ano. Přesně tak, nejvyšší cena, kterou člověk může zaplatit na této zemi, je svým životem. Samozřejmě.“ Reverend překřížil ruce a přikývl.
„Takže pokud se budeme řídit podle těchto pravidel, reverende Lilly, co říkáte na Deuteronomium 17:2-7?“ Paní Robertsonová otočila rychle několik stránek a zastavila se prstem na místě, o kterém mluvila.
Reverend zbledl. „Ale Ježíš přišel změnit tyto zákony-„
„Deuteronomium 17:2-7 v podstatě říká, že pokud člověk patří k jinému náboženství, podle Bible, pane, měl by být zabit. Čtu to správně?“ Zachytila jeho pohled a držela jej, zatímco se potýkal se slovy.
„Ano, říká to, ale-“ šum, který vzrostl v soudní síni, jej přerušil a soudce Aames jednou udeřil kladívkem. Když se vše uklidnilo, reverend pokračoval. „Ale Ježíš změnil zákony Starého Zákona.“
„Změnil zákony Starého Zákona? Oh, to je pravda.“ Obrátila na další stránku. „Kniha Hebrejská 10:9 uvádí: Tehdy řekl: Aj, jduť, abych činil, ó Bože, vůli tvou. Ruší první, aby druhé ustanovil.“ Ukázala na místo a poklepala prstem na papír pro důraz.
„Ano. V době Ježíšovy oběti Bůh setřel staré zákony, jelikož více zákonů vyvolávalo více hříchů, které by pak vyžadovaly oběti. Bůh nechtěl žádné další oběti, a tak nahradil zákony s grácií a spásou, danou nám narozením a nejvyšší obětí Ježíše Krista,“ vysvětlil reverend Lilly a viditelně se mu ulevilo.
„Hm,“ paní Robertsonová se obrátila k soudci a odmlčela se, než zamířila svá další slova na reverenda. „Takže všechny ty staré zákony byly smazány milostí Božího Syna?“ Otočila se zpátky k lavici svědků. „Takže už není ohavností jezení měkkýšů? Nebo nechání dobytka pást se s jinými druhy skotu? A lidé s placatými nosy už mohou vstoupit do Božího domu, je to tak?“
Reverend přikývl. „Tak je to správně.“
„Při následování této úvahy, můžeme se tedy domnívat, reverende Lilly, že už nadále není ohavností pro dva muže milovat jeden druhého?“
Reverend Lilly zrudl vzteky a paní Robertsonová sklapla Bibli. „Skončila jsem s tímto výslechem, vaše Ctihodnosti.“
Když se Tomova právnička vrátila ke svému stolu, soudce vyhlásil přestávku a Tom se naklonil, aby ji objal. Rozesmála se, když ji pevně sevřel. „Za co tohle je?“
Tom se odtáhl a usmál se tak široce, až jej zabolely tváře. „Protože jste byla úžasná. Úžasná!“
Poplácala ho po paži, když ji pustil. „Ještě nemáme vyhráno, Tome.“
„Já vím,“ řekl hlasem plným důvěry. „Ale po tomhle výkonu mám z našich šancí mnohem lepší pocit. Zachytil Billův pohled, jak stál vedle stolu. „Půjdeme ven na vzduch. Připojíte se k nám?“ Paní Robertsonová zdvořile odmítla s tím, že si potřebuje zavolat domů a Tom shromáždil Janni a Billa a celý zbytek skupiny se vydal za nimi ven. David se vplížil dovnitř někdy v průběhu řízení a vesele se vítal s celým zbytkem rodiny, zatímco Tom a Bill poodešli bokem, aby měli chvilku pro sebe, zatímco pozorovali svou dceru, jak poskakuje ve sněhu a dává si přitom pozor, aby jí nenavlhl lem šatů. Bill měl pouze čas nervózně vykouřit jednu cigaretu, než byli povoláni zpět do soudní síně.
Jakmile byli uvnitř a soudce všechny uklidnil, paní Robertsonová zavolala prvního svědka. Slečna Faradayová složila přísahu a paní Robertsonová upřesnila pro záznam, že je Janninou učitelkou ve školce, než se přesunuli k aktuálnímu tématu.
„Slečno Fradayová, nosí Janine do školky čisté oblečení?“ Zeptala se.
„Ano, nosí,“ odpověděla učitelka.
„Má sbalený oběd, nebo nosí peníze na obědy?“ Paní Robertsonová sepjala ruce za zády a postavila se stranou od lavice svědků.
„Její otec posílá peníze na obědy v obálce, kterou si Janni nechává ve svém batohu.“
„Pomáhá to v učení její odpovědnosti? Je zodpovědná v předávání peněz?“
„Má mi je dát každé pondělní ráno. Pokud zapomene, vím, že ji mám požádat v době oběda, ale je v pamatování stále lepší, takže si myslím, že ji to učí odpovědnosti, ano.“ Slečna Faradayová krátce přikývla.
Paní Robertsonová souhlasně přikývla a pokračovala. „Je to postup, který navrhl pan Kaulitz?“
„Byl to jeho nápad, ano,“ odpověděla a pohlédla na Toma. Tom jí věnoval malý úsměv, ale odvrátila pohled a Tom vytěsnil své zklamání a nervozitu, která o něco zesílila.
„Dělá Janine své domácí úkoly, slečno Faradayová? Má dobré známky?“
„Ano, její známky jsou dobré. Všechny jsou S a S+. Ale ve školce nezadáváme domácí úkoly.“
„A co znamenají známky S a S+?“ Paní Robertonová si sundala brýle a zamířila ke stolu obhajoby.
„Známka S znamená, že práce dítěte je uspokojivá a S+ znamená, že je více než uspokojivá,“ odpověděla znuděně.
„Zmínil se pan Kaulitz někdy o tom, že učí Janni doma?“ Paní Robertsonová pohlédla dolů na papír před Tomem, na kterém Tom neviděl nic napsaného.
„Ne, že by ji něco učil, ale zmínil se, že jí každý večer čte před spaním, což doporučujeme.“
Paní Robertsonová odsunula papír pryč a opět čelila slečně Faradayové. Znovu sepjala ruce za zády a vykročila pomalu k lavici svědků.
„Slečno Faradayová, jako někdo, kdo má za sebou rozsáhlý kontakt jak s Janine tak s Tomem Kaulitzem, už jste někdy spatřila něco – jakoukoliv známku nebo náznak, který by vás přinutil si myslet, že je Tom Kaulitz nevhodný rodič?“
Tom nemohl vidět tvář své právničky, ale mohl vidět tvář slečny Faradayové. Její čelist byla pevně sevřená, svírala okraj dřevěné bariéry před sebou a naklonila se k mikrofonu.
„Ne, nespatřila.“
Paní Robertsonová vypadala potěšeně, když se otočila a řekla. „Nemám další otázky.“
Když se právnička vrátila na své místo vedle Toma a právník Anjelicy se vydal ke svému křížovému výslechu, oči slečny Faradayové se setkaly s Tomovými znovu. Tentokrát v nich spatřil téměř neviditelný úsměv a oddechl si úlevou.
Za ním se začal ozývat rytmický zvuk a Tom se po něm otočil. Janni se ošívala, kopala nohama do podpory dřevěné lavice, na které seděla, a Tom pozoroval, jak ji Simone utišila a dotkla se jejího kolena, aby jí připomněla, že má zůstat v klidu. Janni rozzlobeně našpulila rty a posadila se s překříženýma rukama.
„Ale já se nudím!“ Zakňučela a Simone ji znovu utišila, než se naklonila a něco jí mumlala do ucha, pravděpodobně slib nějakého úplatku, pomyslel si Tom s úsměvem. Janni jej přistihla, jak ji sleduje a zářivě se na něj usmála, tak široce, až ukázala všechny zuby. Mohl vidět, že je unavená a uvědomil si, že oba dva by přivítali zdřímnutí.
Podíval se na soudce a svědkyni, aby se ujistil, že se nedívají, než si přiložil dva prsty k ústům a poslal Janni pusu. Ta předstírala, že ji chytla a plácla si ji na tvář, zatímco se zubila. Simone po něm střelila pohledem a Tom se uchechtl, než se obrátil zpátky.
„Nebudou si z ní ostatní děti ve škole dělat legraci?“ Zeptal se pan Washington a slečna Faradayová zavrtěla hlavou dříve, než dokonce dokončil otázku. „Nemohlo by to mít špatný vliv na vztah Janine s jejími vrstevníky?“
„Co jsem zatím měla možnost vidět, dítě s rodiči stejného pohlaví nezpůsobuje, že by jej děti popichovaly více než děti s rodiči opačného pohlaví.“
Pan Washington se ušklíbl. „Co jste zatím měla možnost vidět? Kolik dětí s rodiči stejného pohlaví by zde v této škole mohlo být, slečno Faradayová?“ Zeptal se se smíchem, zatímco se podíval směrem k soudcovské lavici.
„V naší škole jsou dvě děti s rodiči stejného pohlaví, pane Washingtone, nepočítaje Janni.“ Slečna Faradayová se rozhlédla, zatímco se soudní síní rozneslo šeptání a mumlání.
Pan Washington zaváhal, když se otočil zpátky k ní. „Tak tedy, jak si tyto děti vedou sociálně a emocionálně, slečno Faradayová?“
Slečna Faradayová si zkřížila ruce na prsou a zvedla bradu. „Jsou to milé, dobře vychované a tolerantní děti, pane Washingtone. Děti s otevřenou myslí.“
Pan Washington zavrtěl hlavou. „Nemám další otázky, vaše ctihodnosti.“
Zbytek odpoledne se táhnul. Paní Robertsonová předvolala několik dalších svědků včetně jednoho z Tomových sousedů a Jannina doktora. Nikdo z nich neřekl o Tomovi a Billovi cokoliv špatného a vehementně popírali, že by Tom mohl být cokoliv, jen ne milující a dobrý rodič. Komu patřilo jeho srdce a co spolu dělali v ložnici, nemělo nic společného s tím, jak vychovával své dítě.
Konečně soudce slyšel dost. Paní Robertsonová řekla Tomovi, že když skončí se všemi svědectvími, soudce pravděpodobně odejde, aby zvážil rozhodnutí, než vyhlásí svůj verdikt. Nicméně, soudce zůstal na místě, zavřel složky a promluvil.
„Poslouchal jsem zde dnes všechny výpovědi a oceňuji spolupráci svědků. Nebudu lhát,“ řekl a podíval se pevně na Toma a Billa. „Nejdřív jsem si myslel, že tento případ je o vaší sexuální orientaci a o tom, jaký by to mohlo mít vliv na vaši dceru. Ale nebylo to o tom a ani není. Protože vaše sexuální orientace se toho netýká. Mě zajímá, zda jste správný rodič pro svou dceru, pane Kaulitzi. A spolu s pozitivní zprávou, kterou jsem obdržel od paní Stevensové ze Sociálních služeb, dnes jsem tady nespatřil nic, co by mě přesvědčilo, že jste jím nebyl, a nic, co by mě přesvědčilo, že i nadále nebudete mít dobrý, stabilní a milující vliv v jejím životě.“
Obrátil se k Anjelice a Francisovi s upřímným pohledem. „Já vím, proč jste tady, a uvědomuji si vaše důvody pro podání žádosti o opatrovnictví. Ale nemůžete vnucovat svou vůli jiné osobě jen proto, že nevěří stejné věci, které věříte vy. Nemůžete. A zákon je zákon. A v tomto státě neexistuje žádný zákon, který by říkal, že biologický rodič může přijít o své dítě na základě své sexuální orientace.“
Anjelica na něj zírala z lavice obžaloby, ústa měla sevřená do tenké linky a zkřížila si ruce na prsou.
„Uvědomuji si, že jste dělala to, o čem jste si myslela, že je pro Janine nejlepší, ale paní Regenová, je to na panu Kaulitzovi, aby rozhodnul, co je pro Janine nejlepší. A tak dlouho, dokud nebude porušovat zákony tohoto státu nebo tohoto národa, je považován za právoplatného rodiče a bude mít toto právo i nadále.“
Soudce Aames si posunul brýle a zvedl kladívko.
„Soud rozhoduje ve prospěch obžalovaného Tomase Kaulitze,“ oznámil a udeřil kladívkem do lavice.
Tom slyšel, jak jeho rodina a přátelé za ním jásají, když vydechl úlevou, položil si čelo na stůl a se zavřenýma očima dýchal.
Janni byla jeho. Janni byla jeho a Billova. Bude si moct nechat svou dceru. Jejich dceru.
A najednou vstal ze své židle. Otočil se a popadl Janni z první řady, zvedl ji přes dřevěnou bariéru a pevně si ji přitiskl k hrudi. Zachichotala se, když zavřel své zvlhlé oči a zabořil jí tvář do krku.
„Tati, pusť mě!“Řekla a plácala jej po rameni. Když ji nepustil, vzdychla a chytla jej kolem krku v objetí. „Okay, teď už můžeme jít?“
Tom se rozesmál a zachytil mezi rty prameny jejích vlasů, jak ji políbil ji na spánek. „Jo, za minutu, ale pojďme vzít do objetí i Billa, ano?“ Zeptal se a vytáhl si vlasy z úst.
„Jo!“ Janni se odklonila od Toma a hledala Billa. Stál u stolu obhajoby, s úsměvem od ucha k uchu a objímal paní Robertsonovou. „Bille, pojď sem!“ Visela pevně jednou rukou kolem Tomova krku a druhou natahovala k Billovi, než se k nim přidal a omotal své dlouhé paže kolem nich obou.
„Jsme, ehm…“ Tom se odvrátil od svého malého kroužku na svou matku stojící za bariérou, zatímco všichni ostatní odcházeli, „budeme venku, ano?“
Tom přikývl a otočil se zpátky ke své rodině. Drželi se navzájem dlouhou chvíli, Tom si vychutnával tu lehkost v hrudi a rodinu ve svém náručí, dokud si Janni unaveně nepovzdechla: „Já mám hlad. Můžeme teď jít na pizzu?“
„Na pizzu?“ Zeptal se Tom. „Proč si myslíš, že dnes večer dostaneš pizzu?“
Janni obrátila oči v sloup, jako by se jí právě zeptal na tu nejhloupější otázku vůbec. „Protože babička mi řekla, že když budu v klidu sedět, tak dnes večer dostanu pizzu a zmrzlinu.“
„Oh, vážně to řekla?“ Bill na Toma mrkl. Tom mohl vidět, že je Bill unavený, podle tmavých kruhů kolem jeho očí, ale nyní měl kolem nich vrásky ze zadržovaného smíchu. Tom položil Janni na zem a ovinul paži kolem Billa, držel ho u sebe s radostí a úlevou a vtiskl mu na rty oslavný polibek se šťastným mlasknutím.
„Uf, hej, přestaňte s tím! Pojďme na pizzu, no tak!“ Janni tahala za jejich kabáty a Tom se smíchem její ruku odrazil pryč.
„Fajn, fajn! Pojďme.“
„Hurá!“ Jásala Janni a blábolila rychlostí kilometr za minutu o tom, co všechno by chtěla mít na své pizze, Tom a Bill vzali každý jednu z jejích malých rukou a ona mezi nimi poskakovala po cestě ze soudní síně.
autor: Steinsgrrl
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
original
Fuu, tak máme proces za sebou. Tá Tomova právnička bola poriadne namakaná, čo sa týka obhajoby – páčili sa mi jej argumenty, ako ich otáčala proti svedkom obžaloby 🙂 A tá učiteľka, čo počas svojej výpovede sama zmenila svoj názor na Toma… ako nakoniec poukázala, tak sú tam aj iné deti s rodičmi rovnakého pohlavia a nemajú problém s ostatnými deťmi.
Som strašne rada, že ten súd vyhrali a môžu byť teraz šťastná rodina.
Ďakujem za preklad a teším (i keď zároveň neteším :D) sa na budúcu časť, pretože ak sa nemýlim, tak by mala byť posledná.
Věřila jsem že to vyhrají a splnilo se to moc pěkná povídka.
To bolo úplne super. Tie argumenty pani právničky sa mi strašne páčili. Myslela som si, že sa ten súd bude ťahať dlhšie, som rada, že som sa mýlila a že je Janni Tomova a Billova:) Veľmi pekne ďakujem za kapitolu.
Ačkoli jsem věřila, že kluci soud vyhrají, stejně jsem se trošku bála, protože jsem nevěděla, jaké zbraně Anjelica použije. A jsem tak strašně ráda, že se to klukům povedlo! 🙂 Ale jak řekl soudce – proti Tomovu rodičovství se se nedá nic namítat, protože je to skvělý rodič, který chce pro Janni jen to nejlepší.
Opravdu, jsem tak strašně šťastná za ně všechny! 🙂 Tomovi musel spadnout velký kámen ze srdce, protože věřím, že to pro něj muselo být neuvěřitelně těžké tam jen tak sedět, nic neudělat a čekat, zda si bude moci svou holčičku odvézt zpět domů nebo ne. Neměl to vůbec lehké, chudák.
A teď už jen vzhůru do krásného života, který doufám, všechny čeká! 🙂
Moc děkuji za překlad!!! 🙂
aaaaaa to bylo super! <3 Tomova právnička byla skvělá oO fakt klobouk dolu 😀 až k slzám mě to málem dohnalo když soudce řekl verdikt..moc pěkně to babě nandal 😀 ale tu nejistotu sem prožívala s nimi <3 ale je moc dobře že zůstane se svou rodinou :3 a honem další dílky s radovánkami ze života ^^
Hurá! Vyhráli to! Je teda pravda, že jsem v to celou dobu doufala, ale jeden nikdy neví…
Anjelika utřela a já doufám, že teď už dá pokoj. Riskuje, že se k ní Janni obrátí definitivně zády a to by určitě nechtěla.
Díky, těším se na pokračování.
Uuufff 🙏👏❤️