Die Umerziehung 37.

„Musíme si promluvit“ jsou tři nejhorší slova. Slova, která rozhodně nechcete slyšet po alkoholovém dýchánku do tří do rána z úst vašeho manažera v osm ráno. Bolestně zasténal. „Je mi líto, ale tentokrát to vážně nepočká,“ nekompromisně se David nacpal do dveří. Automaticky zamířil do kuchyně. Jestliže chtěl s Billem něco vyřešit, musel do něj nejdřív nalít vyprošťovací kafe.

Bill se za svým manažerem ploužil ostražitě, přičemž pohledem kontroloval byt. Byl jako po výbuchu – včera se s Anisem silně opili, jen aby si to rozdali snad v každém koutě. Nohou odkopl boxerky s notnou dávkou zaschlého spermatu pod pohovku a pevněji si kolem těla uvázal župan. „Doufám, že někdo umírá, protože jestli ne, brzo umřu já.“

„Vypadáš příšerně.“

„Anebo umřeš ty,“ Bill svému manažerovi věnoval kyselý úsměv, než s výdechem dosedl proti němu a přitáhl si hrnek kávy k sobě. „Tak co se děje, že mě musíš budit, zatímco normální smrtelníci ještě spí?“

„Normální smrtelníci už dávno pracují, Bille, není víkend,“ David si unaveně promnul oči. „Máme problém. Jde o tebe a o Bushida.“

„Pomluvy o našem odsouzení už tady byly, klidně je potvrď, je mi to fuk. Stejně už s tím všechna média počítají.“

„O to nejde. Bille, potřebuju, aby ses soustředil!“ párkrát zatleskal, když si všiml, že Bill usíná. „Je to důležité, tak mě vnímej, prosím,“ znovu tlesknul, jen pro jistotu. „Chystá se na vás past.“

Bill zpozorněl. „Co? Jaká past?“

„Bulvár. Někdo jim řekl pár drbů a oni toho teď chtějí využít. Od zítřka jsou na vás nasazení. Podle mého zdroje po vás půjdou minimálně čtyři plátky, a každý z nich vysílá do terénu dva lidi. Jednoho na tebe, jednoho na Bushida. Budou vás špehovat na každém kroku. Už jsem vám zařídil zvýšenou ochranku, protože brzy vypukne šílenství.“

„Pozítří vychází Anisovi první videoklip. Tak proto,“ vydechl Bill. „Jak mě vůbec mohlo napadnout, že by to snad proběhlo bez problémů?“

„Bille, tohle není všechno. Víš vůbec, jak skvěle je přes tyhle tvoje okna vidět dovnitř? Když nemáš zataženo, pro novináře je to jako vitrína. Být tebou, buď si to urychleně nějak zabezpečím, nebo se zatím nastěhuju k Tomovi. Hádám, že ani ty, ani Bushido nechcete mít kariéru spojovanou s homosexualitou.“

„Ne… K Anisovi se to nehodí.“

David přikývl, chápavě mladíkovi stiskl ruku. Už od začátku věděl, jak Billa tohle vnitřně sžírá. „Bille, musíte si důkladně promyslet další kroky. Během dalších měsíců si vaší neustálou společnost obhájíme výkonem trestu. Ale co bude, až vám to končí? Odstěhuje se?“

„Já nevím, Davide,“ vydechl Bill. Tentokrát ho hlava začínala bolet z jiných důvodů. „Vůbec jsme se o tom ještě nebavili. Celou dobu jsem si říkal, že to je až za dlouho a nemohl jsem se toho dočkat, protože jsem ho nenáviděl. Ale teď máme před sebou jen pár měsíců a já se toho děsím, protože… ho mám rád. Je jasné, že spolu nebudeme moct zůstat, v životě bychom to nevysvětlili, takže se odstěhovat bude muset. Ale co pak? Anis bude slavný, my začneme pořádně pracovat. Přilepí se na nás fanoušci a novináři a my nebudeme mít možnost tajně se setkávat.“

„Bille, tohle bych zas tak černě neviděl. Strávili jste spolu rok života, a to vám nikdo vzít nemůže. Stali jste se dobrými přáteli, a tak se budete dál vídat. Těžké to ale bude, o tom nepochybuj.“ David se na chlapce podíval s lítostí. Ačkoliv se často choval jako rozmazlený spratek, co by si zasloužil pár facek, přeci jen ho poznal jako malého kluka. Pár let už se tak znali a pochopitelně mu hodně přirostl k srdci. Byl jako jeho syn a vidět ho takhle bezbranného, když konečně našel svoje štěstí, mu lámalo srdce. „Podívej, nějak si s tím poradíme, okey?“

Bill horlivě zamrkal, aby rozehnal slzy, a přikývl. „Díky, Davide. S Anisem si promluvím a byt zabezpečím. Dáme si pozor, aby nikdo nic nepoznal.“

„Mrzí mě, že je to v takové fázi, Bille. Přál bych si, abyste to měli jednodušší.“

„No… Věděli jsme, do čeho jdeme. Na to se vymlouvat nemůžeme. Zvládnu to, neboj,“ vděčně mu Bill stiskl rameno. „Teď už mě ale proboha nech jít spát, mám kocovinu jako prase.“

„Neboj, už mizím,“ David se s krátkým zasmáním zvedl a Billa objal. „A příště, až budeš uklízet jedny zadělaný boxerky, dobře se ujisti, že druhý nejsou v kuchyni na lince,“ pobaveně mu stiskl rameno, načež zamířil pryč, nechávaje Billa, aby v plném vědomí prohlédl skutečný stav kuchyně a zbytku bytu.

*

Vystřízlivění bylo mnohem horší, než čekal a vůbec ne kvůli alkoholu. Sotva mu alkohol totiž přestal zatemňovat mysl, jako by dostal od reality pěstí. Seděl v posteli a zíral z okna, do očí se mu tlačily slzy vzteku.

„Proč vypadáš, jako kdyby tě někdo praštil?“ zamumlal unaveně zpod peřiny Anis, načež si chlapce stáhnul k sobě a pevně ho objal. „Co se stalo?“

„Ráno tu byl David,“ zašeptal Bill. „Média nás chtějí potopit, Anisi. Chtějí nás nachytat, od někoho prý dostali tip. Musím ještě dneska zajistit firmu, aby zabezpečila okna, prý je sem dobře vidět.“

„Budeme si prostě muset dávat větší pozor,“ dlaní mu jemně stisknul zadeček.

Bill muži zabořil hlavu ke krku, objímaje ho kolem pasu. „To není všechno, Anisi. David měl jednu docela dobrou otázku,“ nejistě se odmlčel, než pokračoval. „Jak to s námi bude, až náš trest skončí?“

Anis zastavil svůj pohyb rukou, která se snažila zajet pod trenýrky, a zamrkal. Nad touhle otázkou nikdy nepřemýšlel. Celou dobu bral bydlení s Billem tak automaticky, že nikdy nepřemýšlel o tom, co bude, až jejich soudem vyměřená lhůta skončí. Měl se odstěhovat a Billa jen navštěvovat? Po tom, co spolu rok bydleli? „No… Tohle je fakt dobrá otázka.“

„To jsem musel uznat i já,“ vydechl Bill. „David říkal, že teď společné bydlení máme čím zdůvodnit, ale později už to nemáme jak vysvětlit. Schůzky ano, protože vždycky můžeme říct, že jsme se prostě spřátelili, ale…“

„Jo, vím, co tím myslíš. Ale nebudeme se moct vídat každý den, nebudu u tebe moct usínat ani se probouzet. Budeme muset vystupovat jako přátelé.“

„Vždycky jsem si říkal, že až najdu někoho, s kým chci trávit svůj čas, bude to jednoduché. Budu ho milovat, tak to přeci musí jít bez větších problémů. Kdybych věděl, jak to jednou bude těžký… Možná bych si tu slávu i rozmyslel.“

Anis na něj překvapeně pohlédl. „Vzdal by ses svého snu kvůli lásce?“

„Kdysi bych ti odpověděl, že kvůli lásce bych se vzdal čehokoliv,“ pousmál se. „Teď už vím, že bych ty sny přehodnotil. Víš, třeba bych se nenechal přemluvit ke skrývání orientace a tak. Prostě hned od začátku bych to formoval ve svůj prospěch, aby nemuselo dojít k téhle situaci. Je mi z toho špatně. Sotva jsme se my dva dali dohromady a přestali se hádat, už je tu zase něco, co se nás snaží dostat na dno. Proč to prostě… nemůže být jednoduchý?“

„Protože svět se sice tváří vůči gayům tolerantně, ale jen do té doby, dokud nejsou vidět nikde na veřejnosti,“ Bushido s povzdechem chlapce políbil do vlasů. „Ale bude líp. Uvidíš, že se to zlepší, Bille.“

„No, je to poprvé, co něco takového musím řešit, takže trochu naděje ve zlepšení pořád mám. Ztratím jí až později,“ políbil ho na rameno. „Ale o tom, co bude, bychom si vážně mohli promluvit, Anisi. Ono se to sice nezdá, ale půlka února je za námi, červen se blíží rychle.“

Anis zaúpěl a převalil se na záda. Zatímco zíral do stropu ve snaze najít v něm nějaké řešení, Billa si přitáhl do objetí a začal mu prsty přejíždět po zádech. „Hádám, že stěhování je víceméně povinnost. Takže 25. si odvezu všechny věci a oficiálně budu bydlet zase doma u sebe. Neznamená to ale, že bych sem přestal chodit, to vůbec ne. Jen se musím naučit být neviditelný.“

„Tak to hodně štěstí,“ odfrkl Bill. „Mně se to za sedm let podařilo jen v místech, kam nesměl bulvár a na celebrity byli zvyklí. Takže skoro nikde.“

„Jenže já mám trochu praxe díky drogové minulosti, pamatuješ? Každý o mně ví a všichni mě znají, a přesto se dokážu schovat. Nemusíš se radovat, jen tak se mě nezbavíš.“

„Pitomče,“ Bill protočil očima a šťouchnul ho do pasu, ale zazubil se.

Bushido se na něj okamžitě vysápal, drze se mu nacpal mezi nohy. „Komu tady říkáš pitomče?“

„U kohokoliv jiného bych se možná zamyslel, ale u tebe… Tobě tak říkám!“

„Nejsi trochu drzý?“

„Nemyslím si.“

„To je zvláštní, protože já ano.“

„To znamená, že myslíš špatně.“

Bushido se rozesmál. „Máš odpověď na všechno, viď?“

„Já? To sis vážně ještě nevšiml? Známe se skoro rok!“

„A já se o tobě pořád dozvídám něco nového,“ pobaveně se k němu sklonil a políbil ho. „Jak vůbec po včerejšku vypadá byt?“

Bill se zvonivě rozesmál. „Je to jedna velká katastrofa, dokonce ani nemám odvahu mimořádně zavolat uklízečku, protože bych se musel stydět. Až se trochu vzpamatuješ, půjdeš mi s tím pomoct. Sám si netroufnu.“

„Až tak zlý?“

„Tak zlý, že David vedle topinkovače našel tvoje zadělaný boxerky a moje jsem musel odkopnout pod gauč,“ se smíchem vrtěl hlavou. „Díky bohu, že Pumba je v opojení z těch Georgových bot z posilky, jinak bych se bál nechat ho na zemi.“

„Ten pes je stejně neuvěřitelný prase,“ rozesmál se i Anis.

„Vyjadřuj se o něm slušně nebo řeknu, aby trochu požvejkal tebe!“

S hrdelním smíchem se Anis o chlapce otřel, zatímco z něj už doloval župan. „Myslím, že asi trochu požvejkám já teď tebe.“

autor: Saline A.