Cassiopeia 3.

„Kdo čeká celý život na jednu kometu, tomu každou noc uniká obloha plná hvězd. A kdo se jí dočká, tomu už nikdy hvězdy nebudou stačit.“ (Zdeňka Ortová)

…

Bill pečlivě obešel velkou louži a dál pokračoval v cestě. Se skloněnou hlavou, zíraje na špičky svých bot, toužíc být neviditelný. Více se zachumlal do svého dlouhého pleteného svetru, silně zatnul čelist, a když procházel kolem dvou kluků kouřících u brány školy, zíral na své boty o něco úpěnlivěji. Tak moc si přál, aby mu alespoň na jeden jediný den dali všichni pokoj. A den, kdy definitivně přišel o rozum, byl snad nejvhodnějším kandidátem.

Jak jinak si mohl vysvětlit vlastní chování? Existovala pro něco takového vůbec omluva? On, který v sobě nikdy nenašel dostatek odvahy a sebevědomí, aby na cizího člověka jen pohlédl, najednou úplně zapomněl na své zásady a udělal něco, co by možná ještě před pár hodinami považoval za naprostou hloupost. Zbláznil se, tím si byl jistý. Jednou to zřejmě muselo přijít. Z té nekonečné distance, učení, stresů a trápení s Beth zřejmě přišel o rozum.

„Bille!“ zaslechl za svými zády a zoufale zaúpěl. Uvědomil si, že Tom utíká za ním. Místo toho, aby se zastavil a vyslechl si, co od něj ještě může chtít, pokračoval v chůzi.

Už se s ním nechtěl setkat. Na jeden den toho bylo akorát dost. Krom toho si nebyl jistý, jestli by si to všechno ještě nerozmyslel, a proto nechtěl nic riskovat.

„Bille!“ Tentokrát na něj zavolal o něco naléhavěji a Bill si teprve tehdy uvědomil, že se nehýbe. Jeho nohy tvrdohlavě zůstávaly na místě a odmítaly se hnout vpřed. Nesměle si skousl vnitřek tváře a mírně pootočil hlavu. Tom stál jen pár metrů od něj, lapající po dechu, s pomalu narůstající červení ve tvářích, jak se jej snažil dohonit. Do tváře mu svítilo slunce a proměnilo jeho pohled v tekoucí zlato. „Děkuju,“ naznačil mu rty a věnoval mu jemný, upřímný úsměv plný vděku a nevyslovených slibů. Jako by tím úsměvem říkal: Nezklamu tě, slibuji.

Bill nejistě přešlápl z nohy na nohu; cukaly mu koutky úst, ale nedovolil jim zkřivit se do úsměvu. Pořád byl zmatený tím, co vyváděl. Možná za to mohl Tom. Na tak bezprostřední chování nebyl zvyklý, ale bylo to daleko příjemnější, než snášet otrávené pohledy ostatních spolužáků, kteří na něj za jeho zády neustále ukazovali, šeptali si a dívali se na něj, jako by měl nějakou nakažlivou nemoc. Opět netušil, jak by měl reagovat, aby si o něm Tom nemyslel, že je naprostý asociál. I když to nebyla zas taková lež.

Zhluboka se nadechl, kývl hlavou a otočil se k odchodu.

Kráčel několik minut, než si uvědomil, že se po celou dobu nesměle usmívá. Usmíval se, když si zakrýval oči před sluncem, když procházel parkem a míjel hrající si děti a zamilované dvojice, dokonce i tehdy, když si uvědomil, že se usmívá, což bylo zvláštní, protože bylo poslední dobou hodně těžké rozesmát ho. Procházeje kolem maličké útulné pizzerie, ve které Georg pracoval, se snažil přijít na to, jaký je důvod jeho úsměvu, a jestli vůbec nějaký má.

Možná to bylo tím, že udělal dobrý skutek. Po zbytek dne Toma nenápadně pozoroval. Všímal si jeho reakcí, výrazů v obličeji a doufal, že se alespoň jednou podívá jeho směrem a on si bude moct ukrást ten pohled a analyzovat vše, co v jeho očích objeví. Udělá si svůj malý soukromý rozbor osobnosti toho kluka, aniž by se o tom dověděl.

Ale Tom se na něj nepodíval ani jednou. Po celou dobu zíral z okna a Bill si byl i bez svých analýz jistý, že pokud by se na něj podíval, byly by jeho oči naprosto prázdné. Dřív než stačil nad vším popřemýšlet, stál před kanceláří profesora Higginse a po vyzvání vešel dovnitř s rozhodným výrazem ve tváři. Profesor vyjádřil jisté pochybnosti o jeho výběru, ale Bill uměl ovládat své emoce natolik, že i ve chvíli, kdy byl nejzranitelnější a nevěřil nikomu v okruhu desítek metrů, uměl působit vyrovnaně a sebejistě.

Ale nebyl. Nevěřil mu. A poprvé v životě nevěřil ani sobě.

Když se konečně ocitnul přede dveřmi svého bytu a zevnitř zaslechl známé mumlání, pobaveně zavrtěl hlavou, zastrčil klíč do zámku a otevřel si.

„Ahoj,“ pozdravil jej Georg vesele ze svého obvyklého místa u počítače, obrátil se a zamával mu. Bill měl občas pocit, že má jeho ´špičkovou grafickou kartu´, jak s oblibou říkal, mnohem raději, než jeho.

„Ahoj,“ odpověděl Bill svým obvyklým nesmělým způsobem, zul si boty a batoh nechal pohozený u dveří. „Co tady děláš? Myslel jsem, že dnes pracuješ.“

„To já haky,“ zahuhlal Georg s pusou plnou solených arašídů, klávesnice pod jeho prsty přímo hořela. „Asi jsem se špatně podíval na rozpis,“ napravil si brýle, které mu při zběsilých pokusech zabít zombie příšeru sklouzly až na nos.

„Páni,“ ozval se Bill, jakmile přešel do kuchyně a nevěřícně se rozhlížel kolem sebe. „Tys uklízel?“ zeptal se s pobaveným úsměvem. Něco takového totiž bylo spíš výjimkou než pravidlem a většinou po Georgovi zůstávala taková spoušť, že strávil celé hodiny, než svůj byt vrátil do původního stavu.

„Chtěl jsem ti udělat radost,“ Georg si dal zřejmě pauzu ve hře, protože se vzápětí zjevil za Billovými zády a nadnášel se pýchou.

„Tak to se ti podařilo,“ Bill nevycházel z údivu. Podivný den se náhle proměnil v ještě podivnější. Bál se, co všechno jej ještě čeká, než konečně skončí.

„Taky jsem ti přinesl pizzu, když už jsem tam byl. Vím, že takové věci nejíš, ale tuhle jsem objednal speciálně pro tebe. Poprosil jsem je, aby ti tam naházeli všechnu zeleninu, co tam mají, takže ti snad bude chutnat.“

Bill si jej podezřívavě prohlédl. Byl zvyklý na různé pozornosti a malá poděkování, kterými se mu Georg snažil vynahradit svou téměř neustálou přítomnost v jeho bytě a soustavné okupování jeho počítače, ale tolik laskavosti bylo i na Georga příliš.

„Že tys něco provedl?“ zahleděl se na něj přimhouřenýma očima a Georg provinile svěsil hlavu.

„Vzal jsem Atoma na procházku,“ vylezlo z něj nesměle, neodvážil se zvednout pohled a podívat se na Billa a Bill začínal mít strach, že se tentokrát nejednalo o nějakou banalitu.

„Georgu, říkal jsem ti, abys věci kolem Atoma, nechal raději na mně,“ řekl Bill spíš unaveně než vyčítavě, otočil se a zamířil do svého pokoje, očima zkoumaje všechny kouty a tmavá místa, kam se mohlo jeho mini prasátko ukrýt.

„Nemůžu za to. Přisedl si ke mně a zase na mě tak divně zíral. Víš, jak mě ty jeho malý očka znervózňují.“

Bill se tiše uchechtl, došel k posteli a dopadl na všechny čtyři. „Je to prasátko. Co ti může udělat?“

Georg bezradně rozhodil rukama. „Já nevím. Se zvířaty to moc neumím. Nikdy nevíš, kdy mu rupne v bedně. Mohl by mě kousnout.“

„Je ještě maličký. Věř mi, i kdyby tě kousl, což rozhodně neudělá, ani bys to necítil,“ řekl Bill, a když ve stínu pod postelí spatřil malé chvějící se klubíčko, položil se na podlahu a lezl za ním tak, aby jej ještě více nevyděsil.

Když Atoma před třemi týdny vyhrál na farmářských trzích, jmenoval se ještě Arnold a Bill měl v úmyslu mu sehnat nový domov někde na venkově, kde bude mít pořádný výběh a ideální podmínky pro růst a vývoj. Stačilo však několik hodin a göttingenské mini prasátko přirostlo Billovi k srdci natolik, že se rozhodl si jej nechat a vytvořit mu ideální podmínky pro růst a vývoj i ve svém bytě. Začal tím, že mu vymyslel nové jméno, koupil rozkošný pelíšek a vodítko, které naneštěstí Georg neuměl používat, a tak se mu Atom každý druhý den někam zatoulal. Tentokrát naštěstí jen v bytě.

„Zapomněl jsem se zmínit, že se tak trošku vyválel v blátě,“ podotkl Georg neobvykle pisklavým hlasem, když Bill konečně vylezl zpod postele a v dlaních držel malou zablácenou věc.

„Už je dobře, Tomi,“ promluvil k prasátku a láskyplně jej k sobě přivinul. „Teď se půjdeme vykoupat a Georg nám zatím půjde koupit nějaké dobré ovoce.“

Zvedl k němu pobavený pohled a málem se rozesmál při pohledu na Georga, který se uklonil jako poslušná služebná a vyběhl ze dveří. Bill se spokojeně rozvalil na záda a nechal si prasátkem očichávat obličej, který byl najednou taky celý od bláta. Nevadilo mu to. Zavřel oči a přemýšlel nad tím, jak je rád, že jsou s Georgem sousedé. Oba měli náhradní klíč od bytu toho druhého, ale Bill ten svůj ještě nikdy nepoužil. Stačila mu jedna návštěva k tomu, aby pochopil, že Georg byl prasátkem stejně jako Atom, jen o něco větším, nepořádnějším a méně roztomilým.

…

Bill si právě opakoval dlouhý seznam růstových regulátorů rostlin na zítřejší test, když k němu dolehl naléhavý křik a pláč, následován silným klepáním podpatků. Dřív, než se stihl zorientovat a vstát z postele, už se bytem ozývalo hlasité klepání na dveře. Billa bodlo u srdce a s obřím knedlíkem v krku zamířil ke dveřím. Georg sedící u počítače se ustaraně ohlížel, nikdy by si nedovolil otevřít dveře bez Billova svolení, i když oba dobře věděli, o koho se jedná. Vstal jen pro případ, kdyby se opakovala příhoda z minula, a opilá Alice opět svalila Billa na podlahu. Přísahal si, že by jej tentokrát stihl zachytit před ošklivým pádem, a proto byl ve střehu.

Černovlásek smutně stiskl víčka předtím, než se roztřeseně nadechl a otevřel. Téměř okamžitě ucítil pár malých rukou, které se mu naléhavě omotaly kolem boků. Zalapal po dechu a sklonil hlavu k malému brečícímu děvčátku, které mu tisklo červenou tvář proti stehnu, štkajíc a mumlajíc slova, kterým nerozuměl.

„Je příšerná nemotora!“ ozvala se otráveným hlasem malá černovláska s krátkými vlasy a věčně opovrhujícím pohledem. Nečekala na pozvání, prošla kolem Billa a zavřela za sebou dveře. Zdálo se, že má na spěch. Na sobě měla krátkou sukni a přiléhavou blůzu, ale vůbec nepůsobila hezky. Bydlela naproti a měla permanentní pocit, že jí celý svět leží u nohou.

„Upadla, zničila drahé kalhoty, a když jsem se jí na to chtěla podívat, začala řvát.“

Bill ignoroval její prázdná slova, sklonil se a vzal maličkou do náruče. Beth se k němu okamžitě silně přitiskla, její porcelánově bledou tváří stékaly velké slzy a Bill cítil bolest skrytou za každou jednou z nich. Cítil, jak se chvěje, jak je vyděšená a raději nechtěl vědět, co předcházelo jejímu výbuchu zoufalství.

„Vím, žes mi říkal, že ji dnes nemůžeš hlídat, ale musím opravdu naléhavě odejít. Mám na práci něco důležitého, ale nemělo by to trvat dlouho. Kolem půlnoci jsem zpátky.“

„To sotva,“ zamumlal Georg pro sebe a sjížděl její drobnou postavu vyčítavým pohledem.

„Alice, zítra mám důležitý test,“ ozval se Bill tiše. „Víš, že bych kdykoliv-„

„Já vím, já vím,“ zamávala mu dlaní před obličejem. „Zlato, s tvým mozkem se nemusíš vůbec snažit. Vždyť ty už všechno dávno víš. Zvládneš to.“ Koketně mu prohrábla vlasy.

Bill znechuceně svraštil obličej. Nenáviděl, když mu tak říkala, několikrát ji upozornil, že to není příliš vhodné oslovení, ale zřejmě na to zapomněla. Zase.

„Do půlnoci jsem tady,“ zopakovala a s falešným úsměvem vyšla ze dveří. „Mějte se,“ zavolala, aniž by Beth věnovala jediný pohled a silně za sebou třískla dveřmi.

„Nesnáším tu odpornou ženskou,“ ulevil si Georg a smutně se zahleděl na Billa, který s Beth jemně houpal ze strany na stranu, líbal ji do vlhkých vlásků a pomalu ji hladil po zádech.

„Mám ti s něčím pomoct? Udělám cokoliv, jen řekni,“ povzbudivě se na něj usmál.

Bill lehce zavrtěl hlavou a smutně se pousmál. „Zvládnu to,“ odpověděl tiše a s Beth v náručí zamířil do svého pokoje. Naštěstí byla drobná, takže neměl problém ji odnést.

Rozsvítil světlo, usadil ji na postel a klekl si naproti ní. Její drobné tělo se otřásalo vzlyky, dlaní si zakrývala oči, jako by i samotný pohled do světla bolel, zaštkala a opět se srdceryvně rozvzlykala, drtíc rukáv Billova trička.

Věděl, že bude hodně obtížné dostat z ní slovo, ale přesto to musel zkusit. Naklonil se k ní a jemně vzal její dlaň do svých. Jakmile spatřil celou její tvář v jasném světle, odvrátil pohled a nesnažil se bránit slzám, které mu vystoupily do očí. Jak dlouho tohle ještě bude muset snášet? Jak dlouho to tohle malé dítě ještě vydrží? A jak dlouho vydrží on sám mlčet? Zhluboka se nadechl a natáhl k ní chvějící se ruku. Chtěl bříšky prstů pohladit rudý otisk dlaně na jejím levém líčku, ulevit její bolesti a prokázat alespoň trošku soucitu, ale bylo to příliš těžké.

„Maminka říkala, žes upadla,“ promluvil místo toho tichým hlasem.

Děvčátko se na něj zahledělo vyděšenýma očima a poté nesměle přikývlo.

Bill jí hleděl do očí, do těch překrásných velikých studánek plných strachu a cítil přitom neuvěřitelnou bolest. Úzkost tak bezbřehou, až nemohl popadnout dech. Zdálo se, že hledí do zrcadla, že se dívá sám sobě do očí. Bylo opravdu smutné, že se jejich životy spojovaly v jednom bodu. Ve stejném utrpení. Bill však na rozdíl od ní nebyl dítětem. Utekl před peklem, jehož plameny by jej dřív nebo později spálily a jehož duch mu ani po letech nedával klidně spát. Věděl, jaké to je, když má člověk strach. Opravdový strach z lidí, kteří mu měli být největší oporou. Bál se lidských rukou, rozevřených dlaní, protože v nich viděl pouze nástroje, které ubližují, jejichž doteky pálí, bodají.

„Můžu se na to podívat?“ zeptal se měkce.

Beth přestala plakat a dívala se na Billa velkýma očima. Její tělíčko sem tam zachvátil jemný vzlyk, ale zdálo se, že to nejhorší mají za sebou. Místo odpovědi pomalu sklouzla na zem, postavila se naproti klečícímu Billovi a nesměle mu omotala ruce kolem krku, tisknouc tvář proti sněhové pokožce vonící domovem a bezpečím.

„Už to nebolí,“ pípla po chvilce roztomilým pisklavým hláskem tříletého dítěte.

Bill se i přes slzy usmál, přivinul ji k sobě a chvíli setrvávali v nehybném sousoší. Právě v podobných chvílích si uvědomoval, jak rychle čas plyne. Zdálo se mu, že to bylo nedávno, co se skláněl nad malým třesoucím se novorozencem a hleděl jí do očí se zoufalstvím člověka, který o péči o dítě neví vůbec nic. Tenkrát to společně zvládli a byl si jistý, že už zvládnou všechno.

„Máš hlad?“ zeptal se a hravě ji pošimral na bříšku.

Pousmála se a odtáhla se od něj, dívajíc se mu do očí s jistou dávkou bystrosti. Bill vždy pochyboval, jestli z ní neměl vychovat jiného člověka, někoho, kdo by mu byl méně podobný, ale její osoba mu byla natolik blízká, že by vůbec nic neměnil.

„Ani ne,“ řekla a sklonila pohled.

„Opravdu by sis nedala něco dobrého?“ zkoušel dál Bill, šimraje ji na břiše. „A co žížalky?“

Beth k němu opět zvedla pohled, v uplakaných vlhkých očích se objevila drobná jiskra. Věnovala mu nesmělý úsměv a kývla hlavou. „Uděláme si žížalky?“

„To víš, že ano,“ Bill ji hřbetem dlaně něžně otřel vlhké cestičky pod očima a vesele se na ni usmál. „A pak si můžeme hrát s Atomem. Chtěla bys?“ natáhl k ní ruku a Beth se jí bez váhání chytila. Společně se přemístili do kuchyně a pustili se do přípravy špaget.

Bylo dávno po půlnoci, když se Billovi konečně podařilo Beth uspat. Vyprávěl jí vymyšlené příběhy, díval se, jak její malé tělíčko nakonec prohrává boj s únavou a po celou dobu ji jemně hladil po bolavé tváři. Georg odešel před malou chvílí k sobě, protože společně s Billem usoudili, že Alice se pro Beth vrátí nejdříve až ráno. S příslibem, že mu dá vědět hned, jakmile by se cokoliv dělo, se Billovi konečně podařilo dostat Georga od počítače.

Když osaměl, unaveně si promnul obličej a pomalými kroky mířil k oknu, kde se usadil na široký parapet a zadíval se ven. Už se dávno smířil s tím, že se nebude schopen podívat do učení, a tak spoléhal pouze na to, co si pamatoval. Opravdu doufal, že to bude stačit.

Očima se zahleděl na postříbřené nebe, na velký tajemný měsíc a zatoužil se jej dotknout. Chtěl poznat jeho strukturu, přijít na to, co za tajemství skrývá a proč z něj lidé nikdy nedokážou spustit pohled. Jistě, znal základní informace zpaměti; věděl jeho přibližnou hmotnost, objem, rychlost a periodu rotace, excentricitu, ale nyní se na něj nedíval očima zvědavého studenta. Po dlouhé době jej opět sledoval očima obyčejného člověka a jako takový neznal význam ani jednoho z těch výrazů. Vnímal jeho krásu a půvab, majestátnost a dokonalou souhru se září maličkých hvězd, které jej obklopovaly. Přál si, aby jedna z nich spadla. Aby do noci mohl vyslovit své tiché a nejtajnější přání a aby jej alespoň na chvíli zahřála u srdce naděje, že bude vyslyšeno.

Ale nic takového se nestalo. Místo toho mu ve dvě ráno vpadla do bytu namol opilá Alice a jelikož poslal Georga domů, nikdo jej neochránil před pádem a opět skončil na podlaze. Modřina na stehně, která ještě nestihla úplně vyblednout, ale naštěstí už tolik nebolela, tak utrpěla další silný úder a Bill si byl tentokrát jistý, že bude rád, když se vůbec postaví na nohy.

…

Tom v obchůdku před školou nakoupil poslední nezbytnosti, zkontroloval čas na hodinkách a po zaplacení vystřelil zpět ke škole jako namydlený blesk. S Billem se ráno domluvili, že se sejdou v jídelně tak jako minule, přesně v půl třetí. Tom nikdy nebyl dochvilný, ale jelikož nechtěl nic zkazit, dal si speciálně záležet, aby tam přišel o deset minut dřív. Když s batohem na zádech a velkou taškou přehozenou přes rameno rychle stoupal do schodů, cestu mu zatarasila drobná postava.

Vzhlédl a na místě zamrzl. Srdce se mu roztlouklo jako bláznivé, ale poprvé to bylo způsobeno strachem, že nestihne přijít do jídelny včas. Nechtěl uvěřit tomu, že za tak krátký čas zvládl přehodnotit veškeré priority a nyní stavěl školu před holku, kterou se snažil sbalit od prvního dne, co na školu nastoupil.

„Neviděla jsem tě na své včerejší oslavě,“ zašvitořila Mandy sladkým hláskem, kolem prstu si koketně obtáčela jeden zlatý pramen. „Copak tys mi nechtěl popřát k narozeninám?“ zamrkala umělými řasami a Tom si vzpomněl na to, jak dlouhé a přirozené byly ty Billovy.

Nervózně přestoupil z nohy na nohu. Nechtěl přijít o vzácné minuty. „Já… omlouvám se. Měl jsem na práci něco jiného.“

„Slyšela jsem,“ pobaveně se zachichotala. „Prý ses musel učit.“ Naklonila se k němu blíž a Toma udeřila do nosu silná vůně jejího parfému obohacená pozůstatky alkoholických nápojů a cigaret. Napadlo jej, jestli člověk jako Bill někdy kouřil nebo ochutnal alkohol.

„No, ano, učil jsem se,“ věnoval jí křivý úsměv i přesto, že by se nejraději samou radostí roztančil. Poprvé měl ze sebe dobrý pocit a poprvé se nebál výsledků testu, které se měli dozvědět zítra.

„Vlastně mám už něco domluveného, takže-“ nechtěl být nezdvořilý, za jiných okolností by si s ní moc rád povídal, ale teď na to neměl ani čas ani náladu.

„Chápu,“ vydechla a hravě na něj mrkla.

Když se stavěla na špičky, aby mu jemně dloubla do ramene, černá minisukně se jí vyhrnula téměř do půli stehen a Tom si teprve tehdy uvědomil, jak nevhodně je oblečená. Za jiných okolností by mu to nevadilo, ale úzký černý top, černá minisukně a tmavé lodičky působily spolu s výrazným líčením na školní prostředí poněkud lacině.

„Možná bychom se někdy mohli sejít. Vynahradil bys mi tu oslavu,“ šeptla a olízla si spodní ret.

Tom překvapeně zamrkal. Bylo to snad pozvání na rande? Snažila se jej svést? Ježíši a proč pořád myslí jen na to, jestli na něj Bill už náhodou nečeká?!

„J-jo,“ vyžbleptl a pousmál se. „To by bylo fajn, ale teď už opravdu musím,“ hlavou ukázal směrem k hlavním dveřím. Mandy našpulila rty, pomalu kývla hlavou a ustoupila mu z cesty. Tom za ní stihl ještě zakřičet rychlý pozdrav předtím, než se rozběhl jako o život.

Lapaje po dechu vběhl do jídelny a očima okamžitě vyhledal Billův stůl. Nejopuštěnější stůl v samotném rohu velké místnosti, který byl i teď, stejně jako v předešlé dny, pohlcen září odpoledního slunce. Usmál se. Stůl byl prázdný, takže se mu nakonec podařilo přijít dřív. Zhluboka se nadechl, došel ke stolu a odhodil batoh i s taškou na podlahu, poté se svalil na židli a složil tvář do dlaní, aby se vydýchal.

Zvedl hlavu zrovna ve chvíli, kdy dveřmi prošla hubená postava. Rozhlédla se, a když jej spatřila u stolu, překvapeně zamrkala. Tom byl na sebe ještě pyšnější, protože si byl jistý, že Bill nečekal, že to stihne, a už vůbec, že přijde dřív. Nahodil přátelský úsměv a váhavě mu zamával na pozdrav.

Bill ani tentokrát nereagoval, jen sklonil hlavu a pomalým, poněkud nejistým krokem zamířil k němu. Tom si všiml, že má na sobě úzké černé kalhoty a černé tričko, na krku jednoduchý šedý řetízek. Sledoval, jak se k němu pomalu přibližuje a teprve tehdy si uvědomil, že jeho chůze nebyla nejistá. Kulhal. Nemohl došlápnout na pravou nohu a při každém kroku silně zatnul čelist. Tomem projelo znepokojení.

Ublížil mu snad někdo? Pomyslel si ve chvíli, kdy Bill došel ke stolu a posadil se na židli naproti němu.

„Ahoj,“ ozval se opatrně, snažíc se zachytit jeho pohled.

„Ahoj,“ odpověděl Bill tiše, sklonil se ke své tašce a po chvíli z ní vytáhl tlustou knihu. Tomovi nevěnoval jediný pohled. „Ještě než začneme,“ ozval se, když podivné ticho začínalo Toma znervózňovat. „Říkal jsi, jak moc je tahle známka pro tebe důležitá. Chci, abys věděl, že nejsi sám. Na tomhle projektu mi hodně záleží, a proto tě žádám, abys byl ke mně upřímný. Pokud jsi tady jen proto, aby sis něco dokázal nebo se pobavil na můj účet tak jako tví přátelé, prosím, odejdi,“ řekl a na to konečně zvedl tvář a zahleděl se Tomovi přímo do očí.

Tom překvapeně zamrkal a bezradně pootevřel ústa, ze kterých vyšlo jen jakési zmatené vzdychnutí. V žaludku již opět ucítil podivnou bolest, z Billova pohledu se mu kroutily vnitřnosti. Měl pocit, že si prorazil cestu skrz jeho kůži a dívá se mu přímo do srdce. Chvíli si dokonce myslel, že mu umí číst myšlenky.

„J-já,“ začal poněkud rozpačitě. Byl z něj šíleně nervózní. „Nechci si z tebe dělat legraci. Opravdu si nepotřebuju nic dokazovat. Myslím to vážně.“

Bill se kousl do rtu a naklonil hlavu na stranu, jako by Toma skenoval. Ve tváři měl pořád něco plachého, co Tomovi přišlo svým způsobem roztomilé. Černá barva dokonale kontrastující s bělobou jeho kůže ještě více zvýrazňovala jeho rysy ve tváři. Nepůsobil lacině. Spíš mysticky. Tajemně.

„Dobře,“ ozval se Bill po chvíli a odvrátil pohled. „Mohli bychom začít,“ řekl a vzal do rukou knihu, kterou položil na stůl. Překvapeně zamrkal, jakmile jej Tom zastavil zvednutím dlaně, ztratil se pod stolem, a když opět vylezl na židli, v náručí měl hromadu jídla.

„Co to je?“ Bill opět překvapeně zamrkal a díval se, jak Tom jídlo pomalu pokládá na stůl. Byly tam dva balíčky gumových medvídků, čokoláda, bonbóny, čipsy, dva šunkové sendviče a lahev ošklivě žluté barvy, o které Bill pochyboval, že byla přírodní.

„Jen malé poděkování,“ odpověděl Tom a natáhl se po balíčku čokoládových bonbónů. „Vzal jsem to pro případ, že bychom měli později hlad.“ Otevřel balíček, vzal si jeden bonbón a naklonil jej k Billovi, který ještě pořád nevycházel z údivu.

„Tome,“ začal a musel se opravdu snažit, aby se nerozesmál. Po celou dobu mu cukaly koutky úst. „Nejsme na pikniku.“

„Já vím, ale i učení si můžeme zpříjemnit nějakou skvělou mňamkou.“

Bill se tentokrát neovládl. „Mňamkou?“ zeptal se, kousaje se do usmívajících rtů.

„Přesně tak,“ Tom kývl hlavou a s úsměvem potřásl balíčkem bonbónů, vybízeje Billa k tomu, aby jeden ochutnal.

„Já ale takové věci nejím,“ řekl nesměle a chtěl se vrátit ke své knize.

„Jaké věci?“ zajímal se Tom, naklonil se blíž a Bill ucítil příjemnou vůni jeho parfému.

„No, tyhle,“ dostal ze sebe poněkud nervózně a mírně se odsunul. „Čipsy, čokoládu, sladkosti, maso.“

Tom na něj zíral jako na naprostého blázna. „Co potom jíš?“

„N-no,“ roztřeseně si hrábl do vlasů. „Všechno ostatní.“

„Už nic normálního nezůstalo,“ protestoval Tom se smíchem a Bill se také neubránil drobnému úsměvu.

„Jen to zkus. Věř mi, nic lepšího jsi ještě nejedl,“ Tom opět potřásl sáčkem a Bill věděl, že pokud se mají konečně pustit do řešení projektu, bude muset ustoupit.

„Jenom jeden,“ řekl, natáhl ruku a vytáhl z balíčku bonbón zabalený ve zlatém alobalu. Raději se snažil zapomenout na všechno, co by mu mohlo jídlo podobného druhu způsobit, rozbalil ho a odvrátil tvář, aby se nemusel dívat na Toma, zatímco bude jíst.

Vložil si bonbón opatrně do úst, zakousl se a málem omámeně zasténal, jakmile křehká čokoláda povolila a umožnila mu okusit sladké jádro v podobě mléčného krému. Ta chuť byla neopakovatelná. Když spolkl sladké sousto a opět se podíval na Toma, vševědoucně se na něj usmíval a v něžném oříškovém pohledu měl hravé jiskry.

„Vidíš, říkal jsem ti to. A tys mi nevěřil,“ naoko ublíženě zakroutil hlavou a sám si vzal další bonbón.

Bill nesměle sklonil hlavu, přitáhl k sobě otevřenou knihu a textu před sebou věnoval drobný úsměv.

Přesně takový, jaký věnoval v noci měsíci.

autor: B-kay