Nechci si víc přát…jenom mě měj rád! 14.

„Dospělácké“ aktivity

Také se vám někdy stalo, že jste měli výpadek? Takový podivný pocit, že vám něco uniklo? Už jste to někdy zažili? Pokud ne, tak buďte rádi, protože je to jeden z nejhorších pocitů, jaké jsem kdy okusil. Snažil jsem se rozvzpomenout na cokoliv dalšího, ale nešlo to. Pořád jsem jenom slyšel tu písničku a cítil vanilkovou vůni. Obojí bylo jako od anděla. Ten hlas byl krásný… kouzelný, skoro magický. Obsahoval něco nepopsatelného a úžasného. Prostou věc, která je nejnádhernější okrasou našeho světa. Něco jednoduchého a přece nepochopitelného a nenahraditelného. Ta žena zněla smutně. Smutně, ale zároveň i klidně. Jako člověk, který dělá něco špatného a mrzí ho to, ale ví, že daná špatnost bude v budoucnu v pořádku.
A ta vůně… tak sladká… Vzbuzovala ve mně záhadný pocit bezpečí a pokoje. I když jsem se stresoval nevědomostí a marně jsem tápal, měla na mě výrazně dobrý vliv. Hřála mě a hladila. Mírnila stupeň mého rozhořčení, a zároveň mě tím ještě víc motala do pavučiny zmatku.
Všechno to bylo tak vzdálené a přesto blízké… Tak… osobní…

Bill zněl šokované a prosebně, když se tiše zeptal: „Opravdu si nevzpomeneš?“
Zavrtěl jsem opět hlavou. „Promiň, ale… netuším, kde jsem to slyšel…“
Naklonil se ke mně blíž. „Zkus to! Prosím!“ zaškemral. Bylo vidět, že mu na odpovědi velmi záleží. „Stačí i maličkost!“
„Je mi líto, ale… pamatuji si pouze text a… nějakou vůni…“
„Jakou?“ chytil se mého slova.
„Vanilkovou… hodně sladkou…“ osvětlil jsem mu.
Svraštil obočí a dlouze se odmlčel. Skoro jsem mohl vidět, jak mu v hlavě šrotují kolečka. Nakonec si odevzdaně povzdechl. „Tohle je… divné…“
„To ano,“ souhlasil jsem s ním a nasucho jsem polkl. Sám v sobě jsem stále hledal odpovědi na vyvstávající otázky, ale ničeho jsem nedociloval. Jenom jsem se do toho stále víc a víc motal. Měl jsem jakousi neblahou předtuchu, již jsem se v sobě snažil marně potlačit. Připadalo mi, že se blíží něco zlého… Jenže jsem neměl ponětí o tom, co. Ale tohle to zpečetilo…

„Kdyby sis něco vybavil… řekneš mi to, viď?“ ujistil se.
„Samozřejmě,“ potvrdil jsem. Nechtěl jsem mu nic zatajovat nebo mu v něčem lhát.
Pousmál se a objal mě kolem krku. Hlavu si položil na mé rameno. „Děkuji…“
I přes napětí jsem ho pohladil po vlasech. „Vždyť není za co děkovat…“ pošeptal jsem mu. Jeho blízkost mi pomáhala se upokojit.
„Ale je…“
Zavřel jsem oči. „Kdepak…“ nadechl jsem se jeho vůně. Byla tak sladká… podobně jako… Moment! Opět jsem oči prudce otevřel. Proč jsem si to neuvědomil dřív?! Vždyť tahle vůně je skoro stejná jako ta, kterou jsem si před chvílí vybavil. Ale… jeho nebyla! Je v něčem jiná… jenže v čem?! Všechen klid a mír byl fuč a já se začal zase stresovat. Asi bych začal v duchu naprosto panikařit, ale nestihl jsem to. Tok mých myšlenek byl hrubě a násilně přerušen…

„Ty blbej, dredatej hajzlíku!“
Inu… kdo jiný by to byl než Samantha, že?
„Eh… máme asi… problém…“ Bill se rychle stáhl a s výmluvným výrazem se na moji kamarádku podíval. Ta stála ve vchodu do jeskyně jen kousek od nás a vypadala… no, ne moc klidně.
„To teda máte! Máte zatracenej problém! Copak tohle se dělá?! Jen tak mě tam nechat?!“ řvala na nás jako na malé děti a nevypadalo to, že by měla v plánu nám jen tak odpustit.
„Můžeš si za to sama!“ postavil jsem se a založil si ruce na prsou.
„Prosím?! Cos to právě řekl?!“ zdálo se, že se na mě co nevidět vrhne a rozsápe mě na malinké kousíčky.
„Slyšelas dobře. Nebo seš snad hluchá?“ řekl jsem kousavě. „Já nechtěl, abys s námi šla, a dal jsem ti to dost jasně najevo. Je tvoje chyba, že sis umanula, že prostě musíš jít taky, otravo…“
„Tome…“ sykl Bill vyčítavě a já se na něj jenom zazubil. Bylo normální, že jsme na sebe se Sam byli takoví.
„Já že jsem otrava?! V tom případě ty jsi blbý, zaláskovaný štěně!“ zabodla mi ukazováček do hrudi.
„Jo, to jsem,“ odstrčil jsem její ruku. „Tak mi to nekaž, jasný?“ mluvil jsem klidně, jako by o nic nešlo.
„Neříkal jsi takhle náhodou ještě nedávno, že nejsi gay?“ úlisně se usmála. „Netvrdil jsi mi, že jste pouze přátelé a nic víc a že ho bereš jako kamaráda?“

„Nemluvte o mně, jako bych tu nebyl!“ zakňoural Bill zkroušeně.
„Promiň,“ omluvil jsem se svému klukovi a zase se věnoval hádce: „Ano, ale věci se mění. Tak co kdybys mi nepřipomínala minulost a nechala mě si užít lásku?“
„Spíš pobláznění…“ sykla.
„No a?“
„Idiote…“
Zasmál jsem se a už jsem to dál nerozebíral. Nestál jsem o to v hádce pokračovat už jenom kvůli Billovi, který se nezdál být zrovna dvakrát nadšený.
„Už jste skončili?“ přešlápl černovlásek na místě.
„Jo… omlouvám se,“ natáhl jsem ruku a pročísl mu vlasy. „Jenom jsme se vyblbli…“
Zavrtěl nechápavě hlavou.
„Taky ty přijde jako šílenec, že jo?“ vmísila se do toho Samantha a vzala Billa kolem ramen. „Řekni, že jo!“ nakázala mu.
„Hele… já se do tohohle nechci plést,“ prohlásil s výmluvným pohledem.
„Pche…“ odfrkla si, ale pustila ho. „Jestli mi ještě jednou utečete, dám vám to pořádně sežrat!“ varovala nás s výrazem, který rozhodně nevěstil nic dobrého.
„Neboj. Stejně bys nás zase vyčmuchala…“ obrátil jsem oči k nebi. Teď jsem litoval toho, že jsem si našel takovou vlezlou kámošku. No… i když spíše ona si našla mě…
„Grr…“ věnovala mi naštvaný pohled, ale já si jí už moc nevšímal.

Moje myšlenky na okamžik zase sklouzly k tomu, co se událo ještě před jejím příchodem. Bylo to divné a zneklidňující. Možná bych mohl říct, že ta písnička je prostě známá a já ji slyšel v rádiu nebo tak, ale ta vanilková vůně a pocity, jež ve mně vyvolávala, byly jasné a zřetelné. Bylo v tom něco jiného… něco zatraceně jiného! A já chtěl za každou cenu vědět co!
„Nepůjdeme už zpátky?“ prolomil hrobové ticho Billům hlas, jež mě vrátil zpátky do reality a dění kolem.
„Pokud chceš, tak můžeme,“ odpověděla mu Sam a já souhlasně kývl.
„Nevím, co tu dál dělat, takže asi ano…“ přitakal.
„A co si trochu zablbnout?“ napadlo mě.
„Zablbnout?“ zopakoval tázavě.
„Přesně tak! Stavět bunkry, řádit ve vodě, lézt po stromech… jako malé děti!“ bylo divné, aby kluk v mém věku tohle navrhnul, ale já si zkrátka nemohl pomoct. Připadalo mi to jako super strávení času, když tu byla s námi ještě naše stalkerka.
„Tohle jsem nikdy nedělal… takže beru!“ zněl nadšeně.
„Jdeš taky?“ optal jsem se ještě s menším úsměvem Samanthy, i když mi bylo předem jasné, jak odpoví.
„Samosebou,“ přitakala.
Rozzářil jsem se. Najednou jsem byl plný energie a dětinské radosti. Zvedl jsem ruku do vzduchu jako vojevůdce posílající armádu do boje a rozjařeně jsem se zasmál. „Tak jdem na to!“

autor: Ann