Nechci si víc přát…jenom mě měj rád! 15.

Sauna pro gaye a Vikingové

Jsou lidé hloupí, malicherní, naivní… Jsou lidé moudří i nezkušení. Lidé váhaví i rozhodní. A pak jsou tu také lidé naprosto, šíleně, extrémně otravní! A přesně do této skupiny spadala moje kamarádka. Soukromí jí vůbec nic neříkalo. A nějaký stud? To byla jen prkotina, jíž se už dávno zbavila a zapomněla na ni.
Už mi svou všetečností lezla na nervy. Sice jsem chápal, že jsme se jako malé děti dohodli, že budeme neustále spolu, ale… tohle byl jiný případ! Byl jsem zamilovaný! Já bych se mezi ni a jejího kluka také nepletl, kdyby nějakého měla! Ale to ona nebyla schopná vnímat.
Ale abych na ni jenom nenadával, musím také zmínit, že mi v mnohém pomohla. Byla pro mě oporou v těch nejhorších momentech života. Stála při mně vždy a všude. I když jsme se často hádali, vždycky jsem ji měl rád a rád ji mám i nadále. Je jako moje sestřička… moje malá, hašteřivá sestřička…

„Ne! Počkej! Počkej! Sakra Tome, tohle by můj oblíbený svetr!“ začala se čertit Sam, když jsem po ní hodil menší hrst hlíny a já se jenom smál.
Nacházeli jsme se kousek od jeskyně v seskupení asi třiceti smrčků. Už hodinu a půl jsme se snažili postavit nějaký bunkr, ale pokaždé nám spadl. Moje kamarádka to dávala za vinu nám dvěma, proti čemuž jsem se bránil. Nejvíc mi vadilo, že nás oslovovala Pate a Mate. Proto jsem se jí to rozhodl vrátit. Sice ne slovně, ale nevadí.
S tlumeným klením si začala z modrého svetru oprašovat hlínu a mračila se jako bouřková obloha. „Snad to nepřijde vtipný i tobě?“ obořila se na Billa, jenž mezitím s lehkým úsměvem na rtech stál opodál a sledoval nás. Byl už také zašpiněný, ale rozhodně se tím netrápil tolik, jako Samantha.

„Ehm… ehm…“ odkašlal si.
„No co?!“ vyjela.
„Vlastně mi to trochu vtipný přijde,“ přiznal a sklidil za to rozezlený pohled.
„Nic ve zlém, Sam, ale je to tak,“ zazubil jsem se na ni a vzal jsem ze země silný, dlouhý klacek, abych provedl další pokus o stavbu nějakého ‚úkrytu‘. Byl celkem těžký, ale Bill mi pomohl ho opřít o nejstarší strom s nejširším kmenem.
„Možná bychom to měli zkusit jinak, takhle nám to minule spadlo,“ nadhodil můj kluk.
„Ale jak?“ pohlédl jsem na něj. Během pobytu v lese ho vítr rozcuchal. Neupozorňoval jsem ho na to, po té scéně, kterou ztropil kvůli rozmazanému malování, jsem se nedovážil to udělat. Mně osobně se to navíc líbilo. Vypadal divoce a nespoutaně… bylo to sexy.
„To nevím. Nech mě přemýšlet,“ zadíval se kamsi do lesa za moje záda a nasadil zadumaný výraz.
„Hele, kluci… ne, že bych vám chtěla nějak zasahovat do plánů, ale brzy se začne stmívat. Navíc k nám ze severu jdou pěkně tmavé mraky,“ ukázala naše stalkerka k obloze, kterou nám částečně zakrývaly vršky stromů.
Zvedl jsem hlavu a nevesele jsem se ušklíbl. „Myslíte, že to stihneme k nám? Jsme celkem hluboko v lese,“ silně jsem pochyboval o tom, že se ke mně domů dostaneme suší a za světla.
„Za zkoušku to stojí,“ mínil Bill.
„Tak jdeme?“ přešlápla nervózně Sam. Nesnášela, když byla zmoklá. Vždy si pak stěžovala, že se jí zhorší vlasy nebo co… Ach, ty holčičí problémy…
„Jistě,“ kývl jsem a vyrazil jsem směrem k městu.

Když mě Bill dohnal, vzal jsem ho za ruku. Z naší dívčí společnice už jsem si nic nedělal. Bylo mi jedno, že si ze mě bude dělat kvůli tomu legraci a že mě bude provokovat. Rozhodl jsem se. Rozhodl jsem se ho milovat a dávat to veřejně všem najevo. Už jsem byl připravený sdělit to i rodičům. Nevím, proč to přišlo tak najednou, ale bylo to jasné a dávalo mi to dobře najevo, co mám dělat. Podíl na tom měla jistě i ta písnička, jež mě k Billovi z nějakého důvodu přivázala pevněji. Byla to záhada, jež ale měla na mě i na něj svůj vliv. Poznal jsem to. Vycítil jsem to. A vydal jsem to tomu.

„Můžu si vás dva potom vyfotit?“ ozvala se za našimi zády všetečná otázka.
„Proč bys to dělala?“ reagoval jsem klidně.
„Protože jste roztomilí!“
Já jenom protočil oči, ale Bill sklopil pohled a trochu se začervenal. Ještě si na to, že Sam říká všechno po lopatě, nezvykl.
„Mám na tebe prosbu, černovlásku…“ vynořila se vedle Billa a ten v tu chvíli sevřel moji ruku o něco pevněji.
„Jakou?“
„Od Toma už jsem sice slyšela, jak jste se poznali a tak, ale teď bych chtěla, abys mi ty vylíčil, jak jste se dali dohromady. To mě zajímá,“ oči jí jiskřily.
„Ah… dobře, ale bude to delší, neumím vyprávět krátce,“ sdělil jí.
„V pořádku,“ ubezpečila ho a on spustil:

„Měl jsem tenkrát dlouhou směnu, v práci bylo perno. Neměl jsem proto čas Tomovi odepisovat. Když jsem se pozdě v noci konečně vracel zpátky domů, najednou jsem ho tam uviděl. Musím poznamenat, že jsem byl zaskočený. Ptal jsem se ho, co tam dělá a on odpověděl, že se o mě bál,“ lehce, roztomile se usmál. „Na to jsem nebyl zvyklý, nikdy se o mě ještě nikdo nebál. Nebo mi to minimálně neříkal. Ale bylo příjemné to slyšet. Byl jsem potěšený a začal jsem si uvědomovat, že k němu cítím silné sympatie hraničící až s poblázněním. To jsem v sobě ale potlačoval. Já sice sám sobě už před lety přiznal, že mám raději kluky než holky, ale on nic takového neřekl. Bál jsem se proto projevit svoje nejisté emoce. Nakonec ale vyvstalo, že jsem se trápil zbytečně, protože jako první on políbil mě,“ zasmál se tomu. „Měla jsi ho potom vidět. Udělal to bez rozmyslu, a pak z toho byl úplně hotový. Vyšiloval a omlouval se mi. Totálně panikařil. Musel jsem se tomu smát, protože mi došlo, že to, co v jeho přítomnosti cítím já, cítí i on. Ptal jsem se ho tedy, jak to s námi bude a on se rozhodl, že zkusí se mnou chodit. Znělo to nejistě, ale je jasné, že pro něj muselo být těžké to přijmout. Přece jenom si nejde jen tak říct Dneska se stanu gayem,“ a opět se zasmál. „Každopádně jsme spolu v tu chvíli začali chodit a já jsem za to moc vděčný…“ zakončil své vyprávění a opřel si hlavu o moje rameno.
„To jsme dva…“ pošeptal jsem mu něžně, pustil jsem jeho ruku a objal ho kolem ramen.

„Vy jste vážně sladcí…“ rozplývala se posluchačka. „Ale v jednom s tebou musím nesouhlasit, Bille.“
„V čem?“ zeptal se udiveně.
„S tím ‚stanu se gayem‘. Četla jsem zrovna nedávno článek, který se jmenoval: ‚Pro dnešek budu gayem‘,“ zasmála se.
„Tak to mě zajímá, povídej!“ ozval jsem se zase já.
„Tak jo,“ kývla. „Bylo to o muži z televize, který se jednou sešel se spisovatelem. homosexuálem. Jména si už nepamatuji, ale šlo tam o to, že se reportér začal hodně zajímat o to, jaké to je ve světě gayů. Spisovatel se ho tedy rozhodl provést. Vzal ho na gay diskotéku. Tam jsem se musela hodně smát, jelikož zmiňoval, že kulturisti jsou pasivní narcisové, co si jenom přejí, aby někdo obdivoval jejich těla,“ vyprávěla se zaujetím. „Pak hodně urážel ‚nítěnky‘, tak říkal těm zženštilým typům kluků, co se nakrucují, šišlají a tak. V další části pak popisoval, jak vyrazili do gay sauny. Prý to tam ale nebylo nic moc. Žádná pořádně bublající lázeň ani hřejivá pára… to tam bylo spíš jenom tak. Hlavní byla řada menších pokojíků s postelí a televizí s pornem. Prostě hnus… Celý příběh zakončil tím, že už se těší domů za svou ženou a dětmi, ale že na oběd s milým gayem si klidně ještě zajde.“

Oba jsme se s Billem zasmáli.
„K tomuhle nemám snad ani co říct,“ nadhodil jsem pobaveně.
„Mně docela překvapili ti kulturisti,“ Bill vypadal zadumaně. „Jednoho homosexuálního znám a nepřipadá mi jako pasivní typ.“
„Tak třeba je to výjimka,“ pokrčila rameny vypravěčka. „Ale přesuňme se zpátky k vám dvěma…“
Povytáhl jsem udiveně obočí. „Copak, nás jsme ještě nedořešili?“
„Ne!“
„A co chceš ještě vědět?“ zněl jsem znuděně.
„Kdo je nahoře a kdo dole?!“ vyhrkla.
„Cože?!“ zazněl lesem nevěřícný, dvojhlasný výkřik.
„Vy jste to ještě nedělali?“ byla zklamaná.
„Chodíme spolu ani ne den! Jistěže jsme to nedělali!“ okřikl jsem ji. „Na co to sakra myslíš?!“
„Jenom mě to zajímá!“ bránila se. „Je docela důležité, kdo je pasivní a kdo aktivní. Třeba pro Vikingy to bylo hodně podstatné…“
„Další článek, co jsi četla?“ zeptal jsem se kousavě. Vždycky měla takovou úchylku na homosexuální muže. Často mě tím štvala.
„Přesně tak! Chcete ho slyšet?!“
„Klidně,“ zamumlal Bill. Byl nervózní a já ho chápal.

„Tak jo… Vikingové neměli žádné homosexuální předsudky jako křesťané. Když přepadli cizí vesnici, bylo normální znásilnit nejen ženu vojevůdce, ale i jeho samotného. Tihle bojovníci brali aktivní jedince úplně normálně, ale ti pasivní byli častováni posměšky. U nich se říkalo, že ten, kdo se podvolí jinému muži, bude i v životě jako poslušná ovečka a nebude umět nikoho vést. Zvláštní názor, ne?“ zazubila se na nás.
„Celkem jo. I když v jejich době je to pochopitelné. Teď je všechno jinak…“ zavrtěl jsem hlavou a pevněji jsem k sobě Billa přitiskl. Vlastně jsem se ani já sám nezamýšlel nad tím, jak by to bylo, kdyby mezi mnou a černovláskem došlo k sexu… Teď mi nasadila brouka do hlavy. Musel jsem se tím neustále v duchu zaobírat.
„Je mi líto těch pasivních…“ posmutněl Bill. „Muselo pro ně být těžké snášet nadávky…“
„Ale Vikingové už dávno nejsou, je to minulost…“ usmál jsem se na něj a pohladil ho volnou rukou po tváři.

Zrovna jsme procházeli kolem letitého dubu, jehož kořeny vystupující nad zem nám sloužily jako schůdky dolů z kopečka, svažujícího se k říčce, když na listy stromů začaly dopadat kapky. Nárazy vytvářely šum, jenž se nesl lesem.
„Tak a je to tady…“ zasmál se Bill. Zněl vesele.
„Co když se ti rozmaže malování?“ popíchl jsem ho.
Dloubl mě loktem do žeber. „Nech toho!“ zamračil se.
„Hele, proč se vlastně maluješ?“ vstoupila do rozhovoru dívka a v dálce zahřmělo.
„Nevím… líbí se mi to…“ bylo vidět, že o tom nemluví rád. „Nezměníme téma?“
„Dobrý nápad!“ přitakal jsem rychle a ucítil, jak na mě dopadla kapka. Déšť už začínal stékat po listech dolů a skapávat na nás. Tedy… ne tak docela déšť. Spíš liják. Okolím se rozezněl hlasitý hrom a mraky se definitivně protrhly…

***

Když jsme dorazili k nám, byli jsme promočení až na kost. Vpadli jsme do předsíně a kapala z nás voda. Těžce jsme oddechovali, jelikož jsme poslední půl kilometr cesty běželi.
Opřel jsem se zády o zeď a zasmál se. „Tak tohle bylo něco…“
„To očividně bylo,“ ze dveří se ozval přísný hlas.
Obrátil jsem se. „Ajaj…“
Před námi stáli oba moji rodiče a měřili si nás zachmuřenými pohledy. Nezdáli se být nadšení tím, že se jim do domu nakýblovali tři promočení teenageři.
„Měli jste se někde schovat!“ rozhodila mamka rukama.
„Ale my byli v lese! Tam se nedá jen tak schovat!“ bránil jsem nás.
„A co třeba skalní převis nebo nějaká jeskyňka? Těch je tam přece plno!“ její tón mi sděloval, že jsem blbec. Korunku tomu nasadil táta, když ke mně došel, poplácal mě po rameni a soucitně řekl:
„Synku… ty jsi totální idiot…“

autor: Ann