autor: B-kay
Po většinu dne svítilo slunce, ale když jsem dopsala dnešní díl, spustil se déšť. Nečekaně. Prudce. Provoněl okolí svou specifickou nezaměnitelnou vůní a mě opět nádherně zahřál u srdce. Doufám, že ve vás probudím podobné pocity…
Zatímco se Bill trpělivě přehrabával v hromadách poznámek, pátraje po seznamu, který pro Toma připravil, Tom ujídal z čipsů a nenápadně přitom po Billovi pokukoval. Sledoval drobnou vrásku soustředění nad hezky tvarovaným obočím, husté, bláznivě dlouhé řasy, které se opět jemně chvěly, všiml si dokonce i stínů, které vytvářely pod Billovýma očima. Pokaždé, když k němu krátce zvedl pohled, těžce polkl a nervózně se pousmál. Bill jeho úsměv neoplatil ani jednou. Vždy sklonil hlavu a dál se věnoval hledání seznamu s nečitelným výrazem v obličeji. Choval se naprosto profesionálně. Jeho úkolem bylo pomoct Tomovi s projektem a odmítal se věnovat čemukoliv, co s projektem nějakým způsobem nesouviselo. Ignoroval Tomovy chabé pokusy o rozproudění konverzace, neodpovídal na jeho otázky, a když, tak velmi spoře. Uzavřen ve své maličké ulitě Toma lákal tak jako ještě nic předtím. Zvědavost v něm narůstala každou vteřinou víc a víc. Sledoval jeho tvář, přemýšleje nad tím, čím vším si musí člověk projít, aby se takhle uzavřel před okolím.
Ani on to neměl v životě lehké. Rodiče neznal, žil jenom s dědečkem, který se jakýmkoli rozhovorům na tohle téma vyhýbal, a byl rád, že se Tom na nic nikdy neptal. Nebyl zvědavý, nechtěl je vyhledat. Vystačil si s tím, co měl, byl spokojený i za tu jedinou milující duši, která mu ještě zůstala a díky které nebyl odsouzen k životu v naprosté samotě. Nikdy nebyli příliš bohatí, ale rozhodně si nežili špatně. Když později nastoupil na školu, prodali dům a přestěhovali se z venkova do města. Dny plynuly dál příjemným tempem, stereotyp jejich životů byl znát domovem a jistotou a Tom doufal, že to tak zůstane ještě hezkých pár let. Chtěl vystudovat, najít si dobrou práci a vrátit veškerou péči osobě, která pro něj byla celým světem. Věřil svým snům a představám a odmítal si připustit fakt, že někdy umí život hezky zamíchat karty. Možná jej právě tato víra v den, kdy nadešel ten osudný zlom, dostala na kolena. Byl to opravdu dlouhý a hodně bolestivý pád na samé dno, ze kterého se ještě pořád nedokázal odrazit.
Rychle zamrkal a opět věnoval pozornost Billovi, který konečně našel, co hledal a očima rychle plul po textu. Byl tak zvláštní a přitom fascinující. Uvědomoval si, že třímal v rukou Tomův osud? Pochopil, že je možná strůjcem jeho lepší budoucnosti? Jeho lepšího já?
„Tady,“ šeptl Bill a podal Tomovi seznam, jehož hledáním strávil minuty, které Tom využil k tomu, aby si jej pořádně prohlédl. „Ještě nikdy jsem nepracoval ve dvojici, a proto myslím, že bychom měli mít v práci nějaký systém, jinak nám to přeroste přes hlavu. Proto jsem udělal tenhle seznam,“ vysvětloval a natáhl se přes stůl, aby mohl prstem ukazovat na jednotlivé body.
„Tady nahoře je název práce,“ ukazováčkem přejel přes dlouhý nadpis a Tom jej rychle prolétl očima.
Nekompetitivní reverzibilní inhibice syntézy aromatických aminokyselin glyfosátem na EPSPS
Tomovi se zatmělo před očima. Co to proboha je?!
Zalapal po dechu a naklonil se blíž, aby si mohl ještě jednou přečíst vrchní řádek v naději, že se jednalo pouze o optický klam nebo nějaký hrůzostrašný přelud. Po přečtení, opětovně lapaje po dechu, bojoval s nutkáním rozesmát se. Podíval se na Billa, který se na rozdíl od něj tvářil naprosto vážně a zřejmě rozuměl každému slovu, což se o Tomovi rozhodně říct nedalo. Rozuměl tak maximálně předložce
na. Nyní už věděl s jistotou, co je Bill za člověka. Nebyl zajímavý ani fascinující. Byl to šílenec!
„Spadá to spíš do kategorie biochemických prací, ale i přesto, že jsme se biochemií tolik nezabývali, myslím, že to nebude zas až takový problém.“
„Myslíš?“ zeptal se Tom s nervózním úšklebkem, nespouštěje oči ze seznamu.
„Mám doma několik hodně zajímavých knih s tématikou enzymové inhibice, na internetu jsem našel pár moc hezkých publikací. Věř mi, není to tak těžké, jak se zdá.“
Tom tiše zakvílel a rychle se natáhl po balíčku bonbónů. Tohle bez čokolády a pořádné dávky cukru jednoduše nezvládne.
„Co je to EPSPS?“ zeptal se s plnou pusou sladké dobroty a nově nalezenou nadějí. S čokoládou v ústech byl svět najednou mnohem hezčí a šílený název jejich projektu se nezdál být zas tak šíleným. Možná měl Bill pravdu. Možná to vůbec nebylo tak strašné, jak se na první pohled zdálo.
Bill se zhluboka nadechl a bez sebemenšího zaváhání zarecitoval. „5-enolpyruvilšikimát-3-fosfát syntetáza.“
Tom vykulil oči a vzápětí vyprskl smíchy. „To myslíš vážně?“ Za jeho slovy bylo znát značné množství zoufalství. Bill nebyl šílenec. Byl naprosto ztřeštěný.
„Co je na tom tak vtipného?“ zeptal se Bill vážně.
Z těchhle věcí si nikdy nedělal legraci. Všechno mělo svůj název, prozkoumané vlastnosti, veškeré reakce se řídily jistými řády a právě tahle jistota jej tolik fascinovala. S Tomem to bylo jiné. Cítil se v jeho přítomnosti zvláštně, možná poněkud nervózně. Neuměl dopředu odhadnout, co řekne nebo udělá, neuměl přijít na to, co si myslí a tahle nejistota byla nepříjemně svazující.
„Bylo to, jako bys na mě promluvil japonsky,“ odpověděl Tom se smíchem, natahuje se po dalším bonbónu. „Nemohli bychom začít od začátku?“
Bill mírně pozdvihl obočí. „Co tím myslíš?“
Tom se ošil a poškrábal se na bradě. „Já… moc tomu nerozumím,“ přiznal tiše. „Vlastně vůbec,“ dodal téměř šeptem a zahleděl se na Billa očima plnýma lítosti.
Bill pomalu zamrkal. Čeho litoval? Litoval toho, že jej požádal o pomoc? Nebo snad toho, že se učení nevěnoval o trochu víc? Protože právě toho by litovat měl.
„Možná by bylo nejlepší, kdybychom se hned nevěnovali konkrétním věcem na seznamu,“ ukazováčkem dloubl do popsaného papíru. „Mohli bychom si nejprve projít teoretickou částí.“
„Pořád ti nerozumím, Tome.“
„Myslíš, že je nějaká šance, že by ses se mnou podíval do učení a trošku mi s tím pomohl?“
„Chceš, abych tě doučoval?“ zeptal se Bill poněkud nedůvěřivě.
Nějak se mu to celé nezdálo. Jeho představa byla poněkud jiná. Vytvoří seznam, rozdělí si práci a poté, co každý splní svou část, vytvoří z obou polovin jeden celek, sjednotí je a odprezentují jako společnou práci. Mělo to být snadné, praktické a časově nenáročné. Měli spolu trávit minimum času, za který by ke spokojenosti obou získali maximum bodů.
Doučování bylo o něčem jiném. Vyžadovalo hodně času, vzhledem k Tomovým znalostem i značnou dávku trpělivosti a on si nebyl jistý, jestli to všechno při péči o Beth zvládne. Mohl by jej doučovat u sebe doma, tak by zabil dvě mouchy jednou ranou. Hlídal by Beth, a zároveň by mu pomohl s učením. Tuhle myšlenku však zamítl ještě dřív, než nad ní stačil pouvažovat. Nikdo ze školy se nesměl dovědět, kde bydlí. A Tom nebyl žádnou výjimkou. Nepotřeboval snášet útoky a zášť i mimo školní pozemek.
„Tak co?“ ptal se Tom nervózně, bubnuje prsty do stolu.
Bill otevřel ústa připraven omluvit se a odmítnout, ale při pohledu do jeho očí se zarazil. Poprvé v nich spatřil náznak něčeho známého. I přes veselou jiskru, někde v naprosté hloubce, na samém dně moře hnědých stínů, spatřil náznak něčeho smutného a osamělého. Něčeho, co jej nejen překvapilo, ale zároveň zaskočilo.
„Popřemýšlím o tom,“ vydechl nakonec a s Tomovým jemným úsměvem přišla i podivná horkost stoupající po jeho těle až k tvářím. Rychle zavrtěl hlavou a roztržitě popadl své knihy, tisknouc je v obranném gestu ke své hrudi.
„Děkuju, Bille,“ Tomův úsměv ještě povyrostl. Nevěřil, že po dědečkově smrti bude ještě někdy k někomu cítit skutečný vděk a obdiv. Ale stalo se. „Už podruhé,“ dodal tiše.
„Nemáš za co děkovat,“ Bill si nervózně pohrával s řetízkem kolem krku. „Hlavně mi jako poděkování nenos další bonbóny,“ na vteřinku povolil rty a pousmál se, ale vzápětí opět zvážněl.
„Vezmi si ten seznam. Podívej se na něj. Od zítra bychom začali s doučováním a během dvou týdnů bychom se snad mohli konečně propracovat k praktické části,“ řekl a zachvěl se, když na něj Tom zůstal zaraženě zírat.
„Co se stalo?“ zeptal se plaše.
Tom jemně pokrčil rameny. „Nic,“ věnoval mu veselý úsměv. „Říkal jsi, že si to musíš rozmyslet, ale teď jsi řekl, že od zítra začneme s doučováním.“
„Oh,“ Bill překvapeně zamrkal. Cítil, jak mu hoří špičky uší. „N-no, já… myslel jsem-„
„Takže to znamená, že souhlasíš?“ Tom vytáhl z balíčku další bonbón a položil jej před Billa.
Bill se roztřeseně nadechl a nesměle chytil zlatou kuličku za malou mašli, chvíli si s ní ve vzduchu pohrával a poté si ji vložil do kapsy. Na později.
„Uvidíme,“ odpověděl a naoko podezřívavým pohledem si Toma prohlédl. Poté se podíval na velké nástěnné hodiny za Tomovými zády a zalapal po dechu. Neuvědomil si, jak rychle jejich první setkání uběhlo, a najednou bylo půl páté, Beth už byla jistě dávno u něj jen s Georgem a Atomem, což byla pro všechny tři životu nebezpeční kombinace.
„Už budu muset jít,“ řekl a začal roztržitě ukládat všechny knihy a sešity na velikou hromadu, kterou si vzápětí strčil do batohu a ten si vyložil na stůl.
„V pohodě,“ Tom vstal a pomalu začal ukládat nedotknuté cukrovinky zpět do tašky. „Takže… zítra?“ zeptal se. Byl na kolenou a nesměle k Billovi vzhlížel.
„Zítra.“ Bill rychle sklonil hlavu a Tom začínal mít podezření, že to dělá jen proto, aby nedal najevo svůj úsměv.
Možná byl úplně jiný. Možná se za tou odměřenou maskou ukrýval zcela jiný člověk. Hravý, veselý, milující. Člověk, který však nebyl natolik silný, aby dosáhl dominance nad jeho osobností a nechával vyhrát tu odvrácenou polovinu. Chladnou, nedůvěřivou, pochybující.
Prozatím, pomyslel si Tom s jemným úsměvem a opět se zaměřil na Billa, který si sbalil všechny věci, odsunul židli a chystal se vstát. Všechno se najednou semlelo tak rychle. Tom stihl postřehnout pouze Billův bolestivý sten a najednou byl i on na nohou, držíc Billa kolem boků, pomáhající mu znovu nalézt ztracenou rovnováhu.
Bill překvapeně vydechl. Vstal až příliš prudce, přičemž úplně zapomněl na bolavou nohu a padaje do vzduchoprázdna, očekával další bolestivý dopad. Opravdu netušil, kdy se kolem něj omotaly dvě silné paže, zachytily jej, a když se vzpamatoval z počátečního šoku, pomohly mu vstát, ale byl za to opravdu vděčný. Cítil, jak mu rychle bije srdce. Po celém těle cítil nepříjemné mravenčení, měl pocit, že se nemůže zhluboka nadechnout.
„V pohodě?“ zaslechl Toma až příliš blízko své tváře. Ještě pořád měl dlaně na jeho bocích, snažíc se vyhledat jeho pohled.
Bill beze slova přikývl a ustoupil o krok stranou. Neměl rád doteky cizích lidí a Tom to zřejmě vycítil, protože jej okamžitě pustil a ustoupil od něj. Neodvažoval se zvednout hlavu. Jídelna byla sice téměř prázdná, ale byl si jistý, že se těch pár hlav otáčelo právě jejich směrem.
„Ano,“ pokusil se o další hluboký nádech, i tentokrát mu v tom však zabránila překážka, která se mu usídlila někde v hrdle a způsobovala, že veškerá slova opouštějící jeho rty byla tichá a roztřesená. „Děkuju.“
Tom kývl hlavou, mírně vyveden z míry. Od začátku považoval Gregovy řeči o tom, že je Bill robot, za naprosté hlouposti a výmysly hodné malého dítěte, ale ještě nikdy mu nepřišel opravdovější, jako když sevřel jeho tělo ve svém náručí. I během tak krátkého okamžiku dokázal zachytit teplo proudící z toho křehkého těla, i vůni, která byla jasným důkazem toho, že se nikomu ze spolužáků nepodařilo dostat do jeho blízkosti.
„Jsem tu autem,“ dostal ze sebe po chvíli zvláštního ticha, které vypovídalo o všem, co se jim honilo hlavou. „Vezmu tě domů.“
Bill vykulil oči, opatrně našlápl na bolavou nohu a zakroutil hlavou. „Ne, to není třeba. Děkuji.“
„A co tvoje noha?“ Tom kývl směrem k Billovi, poukazuje na jeho nejistou pózu.
„Je v naprostém pořádku,“ zalhal Bill a na důkaz přešlápl z nohy na nohu. „Rád se projdu. Nedělej si se mnou starosti.“ Zatnul čelist a natáhl se po batohu, ale dřív, než se jej vůbec stihl dotknout, si jej Tom přehodil na záda společně s tím svým, popadl tašku s jídlem a zamířil ke dveřím.
„Čekám na tebe venku,“ zavolal za zmateně se tvářícím Billem a balancuje se dvěma batohy na zádech, opustil jídelnu.
Bill nevěděl, jestli se víc zlobí na Toma, který jej vůbec nebral vážně, nebo na sebe za to, že mu nebyl schopen odporovat. S pokleslými rameny a svěšenou hlavou pomalu kulhal za ním.
Tom možná nevlastnil nejnovější model auta, ale Billovi se líbilo. Bylo velké, praktické a prostorné, takže se u něj neprobouzela klaustrofobie tak, jako ve většině vozidel. V Georgově malém autíčku, ve kterém rozvážel pizzu, nevydržel ani pět minut. Ale zřejmě to trošku souviselo i se schopnostmi řidiče. Na rozdíl od Georga Tom vůbec nebyl tak křečovitý. Tvářil se uvolněně, v očích naprosto soustředěný pohled, otáčel volantem zlehka a bez námahy, aniž by musel používat vybraná slova stejně jako Georg. Občas se Billa zeptal na cestu, jinak se vezli tiše a Bill byl rád. Mohl se dívat z okna a přemýšlet.
„Bydlíš sám?“ zeptal se Tom, když zastavili u semaforu.
Bill bezmocným pohledem zíral na malé červené tlačítko a nevěděl, co si počít. Nechtěl si s Tomem povídat o svém soukromí. Ani on se jej na nic neptal, tak proč musel být Tom pořád tak zvědavý?
„Opravdu tě to zajímá? Nebo jen nechceš, aby bylo ticho?“ zeptal se, aniž by odvrátil pohled od okna. „Protože mně ticho nevadí,“ dodal a očima sklouzl na konečky svých prstů, které nervózně třel o svá kolena.
„Ani mně ticho nevadí, ale tohle mě zajímá.“ Cítil na sobě Tomův pohled. Byl si jistý, že se usmívá.
„V podstatě ano,“ řekl a sklonil hlavu. Nechtělo se mu vysvětlovat, že to v podstatě je jen krycím pojmenováním pro Georga, soustavně okupujícího jeho počítač a dcerku jeho sousedky, o kterou se stará prakticky od narození.
Tom bubnoval prsty po volantu, očima hypnotizuje zadek auta před sebou. Přemýšlel, na co dalšího by se mohl zeptat, aniž by působil dotěrně.
„A co koníčky?“ zeptal se nakonec a s drobným úsměvem na rtech se opět otočil k Billovi, který jej tak jako obvykle ignoroval a dál pokračoval v zírání na semafor. „Máš nějaké?“
„Chemii,“ odpověděl Bill tiše, kousaje se do spodního rtu.
Tom pobaveně zakoulel očima. „Něco mimo chemie?“
„Biologii,“ ozvala se nesmělá odpověď.
Tom svěsil hlavu mezi ramena a tiše se rozesmál. „Tohle je beznadějné,“ řekl spíš pro sebe, nevěřícně kroutíc hlavou. Váhal, jestli má vůbec smysl ptát se dál. Bylo to smutné, ale život toho podivného černovláska byl tvořen jen atomy a molekulami, spojujícími se a proplétajícími v nekonečných kombinacích chemických vazeb.
Zahnul za roh a vjel do uličky plné stromů, když jej Bill náhle požádal, aby zastavil a ukázal na malou bytovku krémové barvy, v níž zřejmě bydlel.
„Děkuji za svezení,“ dostal ze sebe rychle, a když konečně vylezl z auta, tvářil se mnohem uvolněněji než během jízdy. Zadíval se na nebe nad hlavou a jemně se usmál. Úsměv trval jen tak dlouho, dokud opět nesklonil hlavu a nevzal si od Toma batoh.
„Takže zítra?“
Když si od Toma bral své věci, jejich prsty se krátce dotkly. Tom svými prsty jemně přejel přes ty Billovy, oba se ale tvářili, že si ničeho nevšimli, maskujíce stoupající červeň ve tvářích.
„Zítra,“ pípl Bill, ještě jednou poděkoval a otočil se k odchodu.
Tom sledoval jeho vzdalující se siluetu; zíral na jeho záda v upnutém černém tričku, zvýrazňujícím jeho extrémně hubenou postavu, a přál si poznat všechna jeho tajemství. Pochopit jej. Být mu dobrým přítelem, ale o něčem takovém si mohl nechat zdát. Čím víc se snažil, čím blíž se mu cítil být, tím víc se od něj Bill odtahoval.
Možná by jej neměl litovat pro samotu, která jej obklopovala. Možná si za to mohl sám.
autor: B-kay
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 8
Páči sa mi aký je Tom neodbytný a Billove protesty neberie do úvahy. Bill ho nedokáže odmietnuť:) je to rozkošné. A teším sa, že budú tráviť spolu viac času:) Ďakujem za krásnu kapitolu.
Tom se snaží dostat Billovi co nejblíž jsem zvědava jak to bude dál.
Trochu jsem se bála, že Toma odradí Billův odstup, ale evidentně ne. 😀 Prostě se rozhodl, že ho Bill zajímá a spíš než ta šílená biochemická práce se jeho hlavním projektem stal Bill.
Jsem zvědavá na pokračování, díky za kapču. 😀
Trochu mě pobavilo, jak chudák Tom vůbec nerozuměl ani názvu projektu, do kterého se spolu s Billem dal. Ne že já bych mu rozuměla :-D, ale přišlo i vtipné to, jak chtěl s Billem spolupracovat, ale v chemii sám zaostává. Na stranu druhou je mi jej ale i líto, protože sama vím, jaké to je, něčemu nerozumět. 😀 A hlavně v Tomově případě, který se chce na škole udržet! :-O Očekávám teda, že Billovo doučování bude prvotřídní a Tom tak dožene všechno, co za ty roky zmeškal. 🙂
Myslím, že budou všichni an škole překvapení, jak se Tom začal bavit s Billem a hlavně že spolu spolupracují na projektu. A jestli se i Tomovi zlepší znáky ve škole, tím lépe pro něj! 😉 Jen už vidím, jak z toho všichni budou paf. 😀
Zatím to ale vypadá, že si budou kluci navzájem dost prospěšní. Bill pomůže Tomovi se školou a pozozumění látce a Tom Billovi pomůže s tím si užívat život naplno a ukázat mu i jiné věci jen chemii a biologii. 😉
Strašně moc se těším na další sblížení kluků a tím pádem i na další díl! 🙂