Chtěla bych vám, co komentujete říct velké díky =) Vaše komentáře mě vždy zahřejí u srdce a častokrát se u nich s mamkou i zasmějeme =D Opravdu si toho cením, protože vím, že nepíšu zbytečně a je tu někdo, kdo se k mé tvorbě vyjádří =) Takže ještě jednou moc děkuji! =)
Na světě je spousta věcí, co bolí, a slov, jež mohou stát u zrodu této bolesti. Když vám umře domácí mazlíček a nikdo vás nechce utěšit. Všichni říkají, že to bylo jenom obyčejné zvíře a že už alespoň nebudou muset utrácet za drahé krmení. Nebo když vám je řečeno, že o prázdninách pojedete s rodiči na dovolenou. Těšíte se, plánujete si, co všechno podniknete a jak moc si to tam užijete… a pak se žádná dovolená nekoná. Nebo když vám údajný kamarád vypráví o pořádání party u něj doma, ale vás nepozve… Anebo když vás váš otec nazve před vaším klukem a nejlepší kamarádkou idiotem!
„No to snad nemyslíš vážně!“ vyjela zostra mamka a propalovala mě pichlavým pohledem jindy milých očí.
„Myslím. Myslím to smrtelně vážně,“ zněla moje odpověď. Seděl jsem na gauči v obýváku a moji rodiče se nade mnou tyčili jako předzvěst něčeho zlého. Billa a Samanthu jsem poslal do svého pokoje čekat po tom, co mi taťka tiše řekl, že bychom si měli promluvit. Vyslechl jsem si dlouhé kázání o dospělosti a o tom, že už bych se měl naučit konečně chovat zodpovědně a rozumně. Pche… utopie! Sice jsem jim všechno odkýval a oni se celkem uklidnili, ale novou vlnu vzteku jsem v nich vzbudil svým odvážným prohlášením: „Možná bych vám taky měl říct, že já a Bill spolu chodíme…“
Asi jsem měl počkat na vhodnější chvíli, než byla tato. Jenže to jsem se dozvěděl, až když se místo předpokládané snahy o pochopení dostavilo peskování.
„Den,“ řekl jsem mírně nejistě. Byl jsem zaražený jejich reakcemi.
„Takže jste to spolu táhli, už když jsi ho sem přivedl?!“ mamka nervózně přešlápla a vrhla na otce velitelský pohled naznačující mu, aby odešel a nechal ji se mnou samotnou. Dělala to vždycky, když jsem měl nějaký průser…
„Mami!“ zněl jsem vyčítavě a dotčeně. „Nic jsme spolu ‚netáhli‘! To zní, jako kdybychom brali nebo prodávali drogy! My se jenom milujeme!“
„Nemilujete!“
„C-cože…?“ tohle mi vzalo slova. „Vždyť ty o tom nemůžeš nic vědět…“
„Zlatíčko…“ klekla si vedle mě, vzala mě za ruce a naléhavě se mi podívala do tváře. „Poslouchej… on není jako ty, já nebo Curt. Pochází úplně z jiného prostředí. Nemůžeš mu věřit a nemůžeš ho milovat. On a jemu podobní jsou zvyklí jenom využívat cizí lásky, věř mi!“
Prudce jsem se jí vytrhl a narovnal jsem se. „Jak to o něm sakra mluvíš?!“ rozkřikl jsem se. „Když jsem ho sem přivedl, nic jsi proti němu neměla, tak co je?! Je to úplně normální kluk!“
„A když je tedy úplně normální… proč si nenajdeš raději nějakého ze svého okolí a své společnosti…?“ narovnala se. Mluvila vážně a neoblomně.
„Protože ho miluju! Co je na tom tak těžkého k pochopení?! Miluju ho a nechci nikoho ze své společnosti!“ byl jsem vzteky bez sebe. Ona pro mě vždycky měla pochopení. Dokázala mě podržet nad vodou, vyslechnout mě a dobře mi poradit, co dělat. A teď… v té nejdůležitější věci… mě nechápala! Proč bych si měl hledat někoho ze svého okolí?! Uvažoval jsem v duchu. Vždyť něco takového nemám zapotřebí! Bill je můj kluk! A nechci jiného!
„Ale on tě zradí!“ zvedla významně ruku a ukazovák s rudým nehtem mi zabodla do hrudi. Mračila se.
„Nezradí! Ty o něm nic nevíš, tak jak tu můžeš, kurva, říkat takovéhle kraviny?!“ už jsem nešetřil ani sprostými slovy. Netrápilo mě ani to, že mluvit tímhle způsobem s rodičem není zrovna ideální. Do mého Billa se nikdo navážet nebude!
„A co o něm víš ty, Tome? Co o něm víš?!“ stáhla svoji ruku a její oči metaly blesky.
„Vím o něm dost na to, abych s ním mohl být šťastný!“
„Ano, teď budeš šťastný, ale co až ti zlomí srdce?! Co až tě okrade nebo naláká do nějaké léčky?!“
„Tobě normálně hráblo!“ silně jsem pochyboval o jejím psychickém zdraví.
„To spíš tobě! To ty tu žiješ zaslepený jeho roztomilou tvářičkou!“
„O co ti jde?!“
„O to, abyste se rozešli! Hned teď! Běž nahoru a řekni mu, že je konec!“ nakázala mi, ale já už dávno nebyl poslušný maminčin chlapeček, co udělá, cokoliv mu řeknou.
„Půjdu za ním! Ale nerozejdu se s ním!“ odstrčil jsem ji hrubiánsky z cesty. Rázoval jsem si to pryč z místnosti. Čelist jsem měl napjatou a ruce zaťaté v pěst. „Milujeme se a ty se nám do toho srát nebudeš!“ zařval jsem přes rameno a práskl jsem dveřmi.
Nešel jsem rovnou do pokoje, nechtěl jsem Billa ani Sam vyděsit svou nepříčetností. Opřel jsem se o dveře a zhluboka dýchal, abych ze sebe odplavil nadmíru zloby a podrážděnosti. Co se jí stalo?! Řval jsem v duchu. Proč začala tak najednou vyvádět?! Vždyť proti gayům ani lesbám nikdy nevystupovala a nevadili jí! A proč tolik urážela Billa?! Ona nemůže vědět, jaký je! Je to úžasný kluk a já ho obdivuji za to, že i přes to, čím vším si musel projít, zůstal takový, jaký je! A teď bych mu měl dát košem?! Jen proto, že jí přelítlo něco přes nos?! Měl jsem sto chutí praštit pěstí pořádně silně do zdi a začít klít a kopat do nábytku. Je milý, hodný, ochotný! Nikdy by nikomu neublížil a mně už tuplem ne! Ty jeho oči… ty přenádherné studánky jeho duše nelžou! Nemohou lhát!
I když jsem ještě pořád nebyl úplně klidný, vykročil jsem ke svému pokoji. Musel jsem ho vidět, abych sám sobě potvrdil vzpomínku na jeho tvář, co mi utkvěla v paměti. Na tvář anděla, co by mi nikdy neudělal nic zlého!
Před vstupem do pokoje jsem se naposledy zhluboka nadechl, upustil jsem páru a nasadil klidnou masku. Pak jsem vešel.
Jako první mi pohled padl na postel, kde se v rohu jako bité štěně krčil můj černovlásek. Hleděl na mě nešťastným pohledem a v očích měl slzy. „Sam… šla domů…“ oznámil mi tichounce a chraplavě a zavřel oči. Víc se skrčil podobně jako to štěně, když čeká, až dopadne další rána.
Urychleně jsem k němu přešel a sedl jsem si na kraj postele. „Bille…“ zašeptal jsem s výčitkami. Musel to všechno slyšet… Bylo mi ze mě zle, ale mnohem větší vztek než na sebe jsem měl na svoje rodiče, co ze záhadného důvodu ublížili mně i jemu. Mamčina slova byla tak krutá…! Pevně jsem ho objal a přitáhl jsem si jeho chvějící se tělo do náručí. „Nic se neděje… klid…“
„J-já… ti nechci nijak ublížit!“ ozval se po chvíli ztrápeně. „Nechci tě nalákat do žádné léčky ani tě nijak využít! Tome…. Mám tě rád… mám tě strašně moc rád… prosím, věř mi to!“ v dlaních sevřel látku mého dosud vlhkého trika, které mě už svědilo na těle, a tvář mi zabořil do hrudi. „Prosím… prosím…“ opakoval zoufale.
Ještě pevněji jsem ho objal. „Věřím ti, neboj se! Vím, že mi nic nechceš udělat, zlato,“ začal jsem ho horlivě ujišťovat, i když se mi taky do očí draly slzy. „Nevěřím ničemu, co mi máma řekla, nedbám a nebudu dbát jejích slov. Ty jsi tím, na čem mi záleží nejvíc… a záležet mi na tobě bude bez ohledu na někoho, kdo se nás snaží rozeštvat!“
„Tome…“ vydechl jenom moje jméno a poodtáhl se, aby mi viděl do obličeje.
„Bille…“ zašeptal jsem na oplátku jeho jméno. Odhrnul jsem mu z obličeje pramen vlhkých vlasů a sklonil jsem se k němu…
… a pak se naše rty setkaly v polibku dokonalého zapomnění…
autor: Ann
No pána! Chudák Bill, že to všetko počul a hlavne je mi ľúto Toma, že sa tak jeho rodičia zachovali. Síce chápem, že by sa jeho matka mohla báť, aby mu Bill neublížil, ale hneď ho odsudzovať len na základe toho, odkiaľ pochádza a hovoriť Tomovi, aby si našiel niekoho, aby si našiel niekoho zo svojho prostredia? To mi pripomína tých naoko tolerantných ľudí, ktorým nižšie sociálne vrstvy alebo ľudia z iného prostredia nevadia, pokiaľ sa nimi nie sú v styku. A ešte aby si dovolila Tomovi nakázať, že sa s ním má hneď rozísť! No ako sorry, ale toto fakt nie!! A hlavne sa mi nepáči, že ako tým kryje ten hlavný problém. Teda mne to tak príde, že sa chce Billa zbaviť, aby sa pravda nedostala na svetlo sveta.
Som fakt zvedavá, ako toto bude pokračovať a Tom sa dnes zachoval úžasne, ako si Billa bránil a obhajoval. 🙂
Ďakujem za časť.
Tak jsem si zkusila představit, že bych dala mamce přečíst nějaký ze svých překladů….no, myslím že by jí kleplo 😀
Ta reakce Tomovy matky byla vážně přehnaná. Hádám, že je v tom určitě více, než jen to, odkud Bill pochází…
Matka to pěkně přepískla a Tom je zlatičko jak se zastal Billa.
Je mi jasné, že Tomovi rodiče přesně vědí, odkud vítr fouká. Jenže místo toho, aby kápli božskou a řekli na rovinu, jak se věci mají, pokoušejí se ty dva rozeštvat. Největší problém však nastal, až když Tom oznámil, že spolu chodí. Najednou ho Bill chce podvést, okrást a bůhví co ještě… A předtím to nehrozilo?
Jsem zvědavá, kdy Tomovi dojde, že tady něco nehraje. Díky za kapitolu a těším se na pokračování.
PS: Zmínka o mamce mě pobavila a taky potěšila, protože u nás je to obdobné. 😀 Ale je mi jasné, že u většiny to tak není. Bylo by zajímavé dozvědět se, kolik z nás sdílí svou zálibu se starší generací. 😉 Co takhle nějakou anketku?
Zmínka o Tvojí mamce mě dostala a zároveň překvapila. Moje mamka kdyby věděla, co to čtu, tak by to pravděpodobně nerozdýchala a to je teda dost tolerantní. 😀 Takže fakt obdivuju, že někdo sdílí takovou zálibou s maminkou 😉
Jinak přímo k povídce! Billa mi bylo na konci neskutečně líto, protože vyslechnout si něco takového jej muselo stát dost sil a hlavně to byla opravdu krutá slova. Tomova mamka mě dost zklamala a hlavně bych řekla, že opravdu spíše kryla pravdu a jelikož to nechtěla Tomovi říct, tak si jen začala vymýšlet, což mi přijde dost pokrytecké. Jsem zvědavá, zda někdy kápne božskou, protože Tom se očividně Billa jen tak nevzdá.
[2]: A třeba zrovna ne =D Já jsem se svojí mamce taky bála o téhle úchylce říct, protože jsem si myslela, že se z toho zblázní, ale… opak byl pravdou. Přijala to naprosto v pohodě a dokonce se se mnou začala bavit o gay pornu =D
[4]: Tak přece jenom nejsem sama! =D Opravdu by to stálo za anketu, mohlo by to být zajímavé =D
[5]: Moje mamka moji zálibu sdílí povinně =D Někdy je otrávená, když celou hodinu mluvím jenom o Tomovi a Billovi, ale jinak si to ráda poslechne a často má i pádné komentáře =D Ale jsem opravdu ráda, že je takhle tolerantní =3 A dokonce mě v tom podporuje =D
K vašemu podezření, co se týče mamky Toma se zatím vyjadřovat nebudu, však ono se to nakonec všechno ukáže v závěru samotné povídky (který už není až tak daleko =p )