Víte, mám takovou svoji soukromou logiku. Bude to znít docela blbě a možná i úchylně, ale tady to máte: Když s někým chodíte, můžete nalézt uklidnění v mnoha společných činnostech. Opomineme-li sex, který tu opravdu nechci řešit, když ještě nemám vlastní zkušenosti, můžeme se zaměřit na polibek. Potřebujete cítit, že je tu někdo pro vás? Líbejte se. Potřebujete si uvědomovat něhu a láskyplnost vaší druhé polovičky? Líbejte se. Potřebujete prostě jenom vnímat toho druhého? Líbejte se. Anebo potřebujete na něco zapomenout? Tak se líbejte!
I když rozhořčení, jež ve mně matka vzbudila, bylo silné, tenhle moment byl silnější. Přitáhl jsem si ho těsně k sobě tak, že jsme skoro ani nemohli dýchat a celý svět se mi smrskl do jediného krásného momentu, ve kterém jsem dokázal vnímat pouze jeho. Jeho vlasy šimrající mě na obličeji, jeho opojnou vůni, jeho tělesné teplo a jeho jemné rty…
Byl jsem unešen. Ten, kdo nikdy nelíbal člověka, kterého miluje, nemůže pochopit moje emoce. Bylo to jako letět bez křídel nebo se potápět bez potřeby kyslíku. Bylo to nové. Každý polibek od něj byl nový. Nebyly stereotypní. Každý v sobě nesl jiný nádech a byl jinak kouzelný.
Zarazil jsem se a přestal ho líbat. Až teď jsem si uvědomil, že jsem mu během polibku zajel rukama pod triko. Spěšně jsem se odtáhl a posadil se.
Otevřel dosud zavřené oči a omámeně se na mě podíval. „Děje se něco…?“ zašeptal. Pousmál jsem se a zavrtěl hlavou. Naposledy jsem mu dal letmou pusu a pohladil ho po tváři. „Kdepak,“ postavil jsem se. „Jenom mám ještě práci,“ zalhal jsem. Nechtěl jsem mu říkat pravdu. Ta byla taková, že jsem se bál prvního sexu. Nešlo vůbec o to, že bych měl pocit, že budu muset být dole a bude to bolet, ale spíš o to, že jsem o sexu gayů nikdy nic nezjišťoval a byl jsem v tomto ohledu naprosto nezkušený. Musel jsem si nejdřív něco nastudovat. Nechtěl jsem mu ublížit nebo se nějakým způsobem ztrapnit.
„Ah… chápu,“ spěšně se postavil. „Já stejně musím jít. Šéf se mnou určitě bude chtít vést rozhovor,“ protočil otráveně oči.
Zamračil jsem si. „Vážně se mi nelíbí, že by ses měl do toho hnusného prostředí vracet…“ podotkl jsem.
Mávl přezíravě rukou. „Neboj se, budu v pořádku. Pořád zapomínáš, že tam žiji už od mala a umím se tam pohybovat i se vysekat z problémů,“ vykročil ke dveřím. „Doprovodíš mě prosím alespoň dolů?“ zeptal se mě. Chtěl podle všeho změnit téma rozhovoru.
Povzdechl jsem si a kývl. Rozhodl jsem se v tom tedy nešťourat. Snad vážně věděl, co dělá. „Jistě,“ s tím jsem otevřel dveře a počkal, dokud nevyjde ven, než jsem ho následoval až dolů. Byl jsem rád, že jsme cestou ze schodů nepotkali mamku nebo taťku. Ve svém dosavadním emocionálním rozpoložení bych nejspíš zase ztropil scénu.
Došli jsme do předsíně, Bill se přezul a obrátil se ke mně. „Tak… asi zatím ahoj,“ nervózně se usmál.
Přistoupil jsem k němu a přitáhl si ho do náručí. Zavřel jsem oči a zhluboka se nadechl jeho vůně, bez které jsem se musel v následujících hodinách, možná i dnech obejít. „Ahoj. Měj se hezky, dávej za sebe pozor a až budeš mít čas, tak se ozvi, ano? Abychom se mohli zase sejít…“ bylo těžké ho nechat jít a být bez něj, ale měl také svůj život a svoje osobní problémy, které musel řešit. Nemohl jsem s ním být čtyřiadvacet hodin denně, ač jsem to chtěl.
„Ty se taky opatruj,“ pohladil mě po zádech a mírně se odtáhl. Smutně se usmíval. „Slibuji, že ti dám vědět, jakmile budu moci,“ zavázal se a otevřel dveře. „Pa,“ mávl mi ještě.
„Pa,“ odpověděl jsem mu tiše a počkal, dokud se za ním nezavřely dveře, než jsem zamířil opět nahoru.
Myšlenky mi ujížděly různými směry. Jako první jsem myslel na něj. Nelíbilo se mi, že jde sám po tmě domů, ale co jsem mohl dělat? Musel jsem se mu opravdu naučit věřit, nesměl jsem se ho držet jako jeho osobní bodyguard. I kdybych ho chtěl doprovodit alespoň na vlak nebo autobus, už bych měl zaracha až na doživotí. O další kázání od mamky nebo taťky jsem skutečně ani trochu nestál, nejspíš by mi ruply nervy a já bych začal křičet jako na lesy. V mém nitru stále doutnal oheň zloby.
Vešel jsem do svého pokoje, zavřel za sebou dveře a zhasl jsem. Pouze v chabém světle, co sem doléhalo okny z pouličních lamp na ulici, jsem došel ke skříni. Svlékl jsem se z vlhkých šatů a nechal je ležet vedle skříně. Nebyl jsem zrovna v náladě je nosit na sušák nebo topení. Na sebe jsem si vzal pouze šedé boxerky a vlezl si do postele.
Zadíval jsem se do stropu, na kterém zářilo moje vlastní, soukromé souhvězdí. Musel jsem se při pohledu na zlatavou záři vycházející ze samolepek usmát. Jako už tolikrát i teď jsem se při pohledu na ně zasnil.
Už se moc těším, až s Billem dospějeme… vyděláme si peníze a přestěhujeme se někam daleko, opravdu daleko od lidí. Začal jsem utopicky snít. Budeme bydlet někde u lesa. Obklopeni stromy, loukami a přírodou. Nikdo nás nebude navštěvovat nebo možná jen občas. Budeme sami dva a budeme si moci užívat toho, že jsme spolu. Budeme chodit na dlouhé vycházky, budeme si povídat a budeme se ještě blíže poznávat. Sami dva budeme prožívat své soukromé příběhy a budeme si užívat toho, že jsme spolu… Spokojeně jsem vydechl a objal rukama deku. „Už aby to bylo tady…“ pošeptal jsem si sám pro sebe a s myšlenkou na jeho úsměv jsem propadl snění.
***
„Musím! Musím to udělat, pochop to!“ dolehl k mým uším panický, ženský hlas naplněný smutkem.
„Ale je to špatně! Copak to nevidíš?!“ odpověděl jí chraplavě nějaký muž.
Zamrkal jsem a pokusil se rozhlédnout kolem sebe. Neviděl jsem ale nic, co by mi pomohlo se zorientovat. Jenom… stíny. Nacházel jsem se v podivném světě stínů, ze kterých se nedalo nic vyčíst. Všechno bylo obestřeno tajemnou mlhou a já se neměl šanci zorientovat, ač jsem se o to snažil. Vše, co jsem byl schopný zachytit, byly útržky rozhovoru dvou osob a střípky vjemů. Cítil jsem… vanilku. Tu stejnou, sladkou vůni, jakou jsem si vybavil u písničky, již jsme s Billem oba znali.
„Já musím…“ promluvila ta žena, ale její další slova se mi ztratila v šumu neznámého původu. Napínal jsem uši, ale už jsem víc nezaslechl.
Pokusil jsem se vykročit vpřed. Marně. Nějaká neviditelná síla mě znovu strhla zpátky. Když jsem se pak pokusil promluvit, mlhavá tma mi zacpala ústa a zabránila mi v tom. Nemohl jsem dělat vůbec nic. Jenom naslouchat…
„Ale Bill…“ začal šeptat muž.
Jakmile jsem zaslechl jméno svého černovláska, zbystřil jsem, ale další slova jsem opět nezachytil.
„Já vím…“ přitakala ta žena. „Vím to…“
„Dobrou noc, andílci… nebojte se…“ jemný hlas uklidnil mé zmatené, roztěkané myšlenky a naplnil mé nitro náhlým klidem. „Všechno bude v pořádku, věřte mi… slibuji…“ ucítil jsem na tváři letmý dotyk. Lehké otření něčích rtů… a celý můj svět naplnila ta sladká vůně, mírnící mé rozrušení a dokonale se hodící k následujícímu něžnému zpěvu:
„Tvoje oči zapomenou podobu,
podobu tvé druhé poloviny,
budeš sám dlouhou dobu,
a nebudeš chápat pocit viny…“ autor: Ann
Začiatok o tom bozkávaní sa mi fakt páčil 🙂 A jeho vysnívaný život s Billom je tiež pekný – dúfam, že im to tak raz vyjde.
Ale ten Tomov sen – či skôr spomienka… No, som zvedavá, kedy odhalia pravdu o svojom pôvode.
Ďakujem za časť.
Krásná kapitolka. A na konci samozřejmě obrovský otazník. 😀
Díky, těším se na pokračování.
Moc hezká kapitolka ale ten konec hlavně ta básnička.
Ten začátek o tom líbání byl nádherný!!!
A potom ta vzpomínka…jsem zvědavá, kdy to klukům dojde a spojí si všechny souvislosti.
Přidávám se k holkám, i mně se ten začátek strašně líbil. 🙂
A ten konec byl strašně smutný! 🙁 Hlavně jsem zvědavá, kdy kluci přijdou na to, jaká je pravda!