autor: B-kay
„Poslední dva týdny ses vracel domů později.“
Bill se provinile kousl do rtu a vzhlédl od obrázku, na kterém s Beth pracovali. Georg výjimečně neseděl u počítače a nepokoušel se překonat rekord v zabíjení zombie příšer. Rozvalený na gauči hladil Atoma po zádech a sem tam pohlédl Billovým směrem. Nedíval se na něj vyčítavě, jak Bill čekal, v očích měl drobné plamínky a upřímný zájem.
„Vadí ti hlídat Beth, než se vrátím?“ zeptal se Bill, doufaje, že se nebudou tématu jeho pozdních příchodů věnovat příliš dlouho.
Beth v noci trápily ošklivé sny, takže se vůbec nevyspal a celou noc strávil objímáním jejího drobného tělíčka a vyprávěním vymyšlených pohádek. Nad ránem byl tak unavený, že se vůbec nesoustředil na to, co říká a pustil se do výkladu enzymových inhibicí. Když se po chvíli vzpamatoval, překvapeně zamrkal a rychle sklonil hlavu, aby se podíval na Beth. Divil se, proč jej neupozornila na to, že mluví z cesty. Možná konečně usnula, pomyslel si, ale její velké oči svítící ve tmě jej vyvedly z omylu. Dívala se přímo na něj, možná s úsměvem na rtech, možná ne, v očích důvěra a nevýslovná vděčnost. Billa bodlo u srdce, když se k němu přitulila blíž, na čelisti jej pošimraly její světlé vlásky.
„Mám tě tolik ráda,“ zamumlala mu do boku a přitiskla se k němu ještě silněji, jako by se bála, že ji i on nakonec opustí přesně tak jako všichni ostatní.
V očích ucítil přítomnost slz, ale věděl, že musí být silný. Omotal kolem ní své bledé ruce a něžně ji políbil na spánek.
„Já tebe taky, hvězdičko,“ šeptl jí do vlásků, ještě chvíli ji kolébal v náručí, než sevření jejích rukou ochablo a ona se konečně odebrala do říše snů.
„Ale no tak, Bille,“ Georg pobaveně zakroutil hlavou, položil Atoma vedle sebe a natáhl se pro jeden z bonbónů. Prasátko s tím očividně nesouhlasilo, protože mu vylezlo na klín a hlavou dloubalo do Georgova břicha, toužíc po pozornosti. „To víš, že nevadí. Rád ji pohlídám, jen jsem měl strach, jestli je všechno v pořádku. Vypadáš unaveně. Zřejmě je toho na tebe příliš.“
Bill mu věnoval jemný úsměv a také zavrtěl hlavou. Bylo toho na něj příliš, ale za dané situace neměl na vybranou. „Jsem v pohodě, nic mi není. V noci jsem vůbec nespal, to bude tím.“
Georg si jej ustaraně prohlédl. „Vezmu Beth do parku a ty si zatím můžeš odpočinout.“
„To není třeba. Opravdu jsem v pořádku. Půjdu s ní později sám,“ řekl Bill a očima utkvěl na malém klubíčku na podlaze. Beth se tvářila opravdu profesionálně a tvořivě, když vybarvovala vlasy princezny zelenou pastelkou, nad čelem roztomilá vráska soustředění a Bill neměl to srdce upozornit ji na to, že vybrala špatnou barvu. „Krom toho máš být za dvě hodiny v práci,“ dodal s pobaveným úsměvem.
Georg vykulil oči a vzápětí se plácl po čele. „Sakra!“ ulevil si. „Málem jsem na to zapomněl.“
„Ne málem. Tys na to zapomněl,“ řekl Bill se smíchem a sklouzl z gauče vedle Beth, která se k němu s úsměvem obrátila a chtěla znát jeho názor.
„Je to krásné, jsi šikulka,“ šeptl jí do vlásků, za což byl odměněn drobným polibkem na tvář.
„Někdy bych si přál mít tvou paměť,“ postěžoval si Georg, v ústech požitkářsky převaluje sladkost. Když spolkl sousto plné delikátní chuti, okamžitě se natáhl pro další.
Bill se nad tou poznámkou nejdřív pousmál, ale vzápětí zvážněl a myslí se mu okamžitě prohnaly výjevy z minulosti. Slova, okamžiky, fantomové bez tváří z něj i po letech čerpali energii a sílu. Snažili se zbořit zeď, kterou kolem sebe vystavěl, připomenout se mu a vystrašit jej, ale tentokrát se s tím opravdu snažil bojovat. Veškeré obrazy však byly až příliš živé. Ani po letech nevybledly, nezestárly a díky jeho unikátní paměti se to v blízké době ani nemělo stát.
Ne, Georgu, pomyslel si v duchu, to já bych chtěl mít tvou paměť a konečně zapomenout.
„Tohle je neuvěřitelná dobrota,“ ze zamyšlení jej vytrhlo Georgovo huhlání. „Kdes je vzal?“
Bill překvapeně zamrkal, než mu došlo, že mluví o bonbónech, které si nyní cpal do pusy po třech.
„Dostal jsem je,“ odpověděl tiše a opět ucítil zacukání ve rtech. Měl chuť se usmát, ale ovládl se, na rozdíl od Georga, který byl informací tak překvapen, že se převalil dopředu a zíral na Billa jako na zázrak, s plnými tvářemi připomínaje hladového křečka.
„Dostal? Od koho?“
Bill se nervózně ošil, cítil, jak mu v hrudi poskočilo srdce, ale připisoval to nedostatku odpočinku. Zhluboka se nadechl připraven odpovědět a k jeho vlastnímu překvapení netušil, kam s očima.
„Od jednoho spolužáka,“ pronesl o něco hlasitěji než šeptem a zíral na konečky svých prstů.
„Od spolužáka?“ Georg nevycházel z údivu. „Myslel jsem, že se k tobě nechovají příliš přátelsky.“ Pamatoval si na den, kdy přišel Bill ze školy s krvácejícím rtem, i to, že jej stálo opravdu hodně úsilí zabránit mu v tom, aby tam šel všem nakopat zadek.
„Tenhle ne,“ jemně trhl ramenem, doufaje, že se od bonbónů přesunou jinam a budou řešit důležitější věci.
„No tak, Bille, řekni mi o něm víc, jinak zešílím zvědavostí.“
Bill cítil, že mu do tváří stoupá horkost. „Není co. Je to jen kluk, se kterým dělám na jednom projektu ve škole. Proto se vracím poslední dva týdny později domů. Pomáhám mu s učením.“
„Jak se jmenuje?“ vyzvídal Georg, natahuje se po dalším bonbónu. Bill chtěl podotknout, že takový příjem cukru rozhodně nemá příznivý vliv na jeho organizmus, ale raději se zdržel komentáře a nechal jej, ať si naplno vychutná čokoládové pokušení.
„Tom.“
Beth se přesunula na Billův klín a otočila se k němu tváří. „Jako naše prasátko?“
Tentokrát se Bill neubránil úsměvu. Představoval si, jak by asi reagoval Tom, kdyby se dozvěděl, že byl právě přirovnán k praseti. „Ne, zlato, prasátko je Atom. Tohle je jenom Tom.“
„Proč jsi mi o něm zatím nic neřekl?“
Bill začínal být zoufalý. Pohrával si s myšlenkou, že Georga požádá, aby si zapnul počítač a šel si zahrát hru. Nechtěl se bavit o Tomovi. Chtěl si jen užít chvíli volna předtím, než se bude muset pustit do učení.
„Nebylo co. Je to jen kluk, se kterým pracuji na školním projektu. Není to můj kamarád. Jen partner.“
„Kde bydlí?“
„To nevím.“
„Pochází odtud?“
„Ani to nevím.“
„Má holku?“
„To mě nezajímá.“
„Bože, Bille,“ zaúpěl Georg zoufale, nevěřícně vrtíc hlavou. „Už dva týdny se spolu učíte a ty o něm vůbec nic nevíš?“
„Nemyslím si, že by to, jestli má holku, a informace o jeho bydlišti, mohlo nějakým způsobem ovlivnit náš projekt.“
„Bille,“ Georg si podepřel hlavu dlaní a zadíval se na černovláska očima plnýma lítosti. „Vím, žes to v minulosti neměl lehké, tví rodiče se zachovali jako odporné svině, ale to neznamená, že se tak k tobě musí chovat každý.“
„Všichni ve škole se tak ke mně chovají,“ přiznal Bill tiše a raději tu větu příliš nerozpitvával. Neměl ani nejmenší chuť vyjmenovávat mu detaily. Stačilo mu to, že se musel každodenně potýkat s odporem a zlobou spolužáků, šepot linoucí se za jeho zády slýchal pravidelně, všude kudy kráčel, na sobě cítil nepříjemné pohledy. Přál si být neviditelný. Alespoň na jediný den nepoutat tolik pozornosti. A nejzvláštnější na tom bylo to, že vůbec nerozuměl, čím poutá tolik pozornosti. Byl obyčejný kluk, ničím výjimečný, ničím speciální.
„Tenhle kluk se k tobě chová mile. Nosí ti bonbóny,“ podotkl Georg vševědoucně a jemně se na Billa pousmál. Bill pocítil hřejivý pocit, který se mu rozlezl hrudníkem jako neznámý druh popínavé rostliny a zakořenil se v blízkosti jeho srdce.
„Oba víme, proč to dělá. Pomáhám mu, chce se mi zavděčit. Není v tom nic speciálního.“
„A co když ano? Možná chce být tvůj přítel. Co je na tom tak divného?“ Georg začínal být zoufalý. Dlaní si vjel do krátkých střapatých vlasů a bezmocně se za ně zatahal, přemýšleje nad tím, jestli vůbec existuje někdo nebo něco, co mělo v budoucnu změnit Billovo chování. Ještě nikdy předtím se nesetkal s tak nedůvěřivou a ustaranou povahou. Někdy se dokonce divil, že do svého života vpustil alespoň jeho a důvěřoval mu natolik, že mu svěřil i malou Beth. Chtěl mu pomoct, chtěl, aby se přenesl přes všechny hrůzy minulosti, ale věděl, že se mu to nikdy nepodaří, pokud Bill sám nebude chtít.
„Už se o tom nechci bavit,“ řekl Bill tiše, posbíral ze stolu prázdné talíře a vykročil směrem ke kuchyni s Georgem v patách. Ignoroval jemné pálení na hrudi a s očima zabodnutýma do hromady špinavého nádobí, se pustil do úklidu. Odmítal se podívat Georgovým směrem, stejně jako se odmítal řídit jeho radami. On sám nejlépe věděl, co si může dovolit. Už tím, že se rozhodl Tomovi pomoct, porušil veškeré své zásady, nechtěl vědět, co by se stalo, kdyby se mu naplno otevřel a dovolil mu stát se plnohodnotnou součástí jeho života. Zneužil by Tom informací, které by se o něm dozvěděl? Byl by schopen ublížit mu tak jako ostatní?
„Dej mu alespoň šanci. Jen jednu šanci. A pokud udělá něco špatně, pokud ti náhodou ublíží, sám si to s ním vyřídím.“
Bill neodpověděl a Georg už víc nic neřekl. Přátelsky jej poplácal po zádech a vrátil se do obýváku, kde si přisedl na podlahu k Beth a díval se, jak princezně se zelenými vlasy maluje modrou korunku.
Bill vypnul vodu, dlaněmi se silně zapřel o kuchyňskou linku a zavřel oči. Několikrát se zhluboka nadechl a roztřeseně vydechl, přemýšleje o všem, co se kolem něj poslední dobou dělo. Všechno bylo náhle tak zvláštní a zamotané. Dva týdny s Tomem a jeho svět se roztočil tempem, jemuž nestíhal. Možná měl Georg pravdu. Sám Tom mu několikrát jemně naznačil, že je náročné s ním vycházet. Ze začátku se s Billem snažil komunikovat. Vyptával se jej na život a na věci, které měl rád, chtěl jej poznat i přesto, že Bill neodpovídal a pokud ano, jen velmi stroze.
Pousmál se, když si vzpomněl na útržky jejich vzácných rozhovorů. Jednou mluvili o Tomově zálibě ve hraní na kytaru.
„Hraješ na nějaký nástroj?“ zeptal se Tom zrovna uprostřed Billova výkladu o rozdělení enzymů. Bylo úterý odpoledne, skrz vysoká okna do jídelny pronikalo ostré světlo, pohrávající si s barvou Billových očí. Tom se rád díval, jak se měnily z hnědé v oříškovou, a když do nich zasvítilo slunce, získaly barvu tekutého jantaru. I přesto, jak odtažité a chladné byly, cítil při pohledu do jejich hloubky něco zvláštního.
Bill pomalu zamrkal a jemně pozdvihl obočí. Nerozuměl, jak se od transferáz přesunuli k hudbě.
„Jen trošku.“
Tahle informace Toma přinejmenším zaujala, jelikož na židli vesele nadskočil a naklonil se k němu blíž s přátelským úsměvem na rtech. Oči mu svítily jako dva drobné diamanty a vyzařovaly příjemné teplo. Bill si na jejich zvědavý pohled začínal zvykat.
„Klavír,“ šeptl a sklonil hlavu, zíraje do sešitu, ve kterém měl poznámky věnující se dané tématice.
„Páni,“ hvízdl Tom a naklonil se ještě blíž, takže Bill mohl opět vnímat jeho příjemnou vůni. „To bych do tebe neřekl. Jak dlouho už hraješ?“
„Bylo mi šest, když jsem s tím začal,“ odpověděl a snažil se nenápadně odsunout.
„Dvacet let je podle tebe trošku? Musíš být geniální!“
Bill se odvážil zvednout hlavu a podívat se na něj. Tom jej sledoval obdivným pohledem a usmíval se jako malý kluk. Bill jemně trhl rameny a pousmál se. „Vždy je co zlepšovat.“
„Ve tvém případě tomu moc nevěřím. Určitě hraješ jako virtuóz, jen jsi příliš skromný na to, abys to přiznal, že jo?“ Loktem jej hravě dloubl do boku a Bill překvapeně zamrkal. Tomova spontánnost jej každým dnem překvapovala víc a víc. Cítil, jak mu hoří tváře a chtěl pokračovat ve vysvětlování klasifikace enzymů, ale jeho tělo se mu postavilo na odpor. Mysl formulovala zcela jiné myšlenky a z úst mu pomalu vyklouzla tichá otázka.
„A ty… hraješ na nějaký nástroj?“ Byla to zřejmě první otázka, kterou vyslovil Tomovým směrem, a Toma na okamžik zcela vyvedla z míry. Dlouze se na Billa zadíval, beze slov, bez pohnutí, a když odpovídal, nervózně bubnoval prsty po stole.
„Hraju na kytaru. Od svých deseti let, abych byl přesný.“
Bill se opět jemně pousmál. Líbilo se mu, když se dozvěděl, že lidé kolem něj umějí něco, co je jemu naprosto cizí. Vždy k nim cítil jistý respekt a obdiv. Každý rozuměl svému druhu umění. A zatímco jeho prsty milovaly chvíle, kdy mohly svobodně plout po klávesách, vytvářeje přímo magickou kakofonii, ty Tomovy byly zběhlé v dotýkání se strun a vytváření akordů.
„Naučím tě to, když budeš chtít. Není to nic těžkého.“
Billovi se z neznámého důvodu zběsile roztlouklo srdce a tentokrát byl on tím, kdo nervózně bubnoval prsty po stole, vytvářeje neznámou melodii. Nevěděl, co říct, a tak raději neodpověděl. Nezdálo se, že by to Tomovi překáželo. Uspokojen krátkým rozhovorem opět sklonil hlavu ke knize a soustředil se na všechna Billova slova. Chtěl mu říct, že učení s ním mu dává mnohem víc než přednášky s profesorem Higginsem, ale včas se stihl zastavit. Věnoval textu před sebou stydlivý úsměv. Některé věci by raději měly zůstat nevyřčené.
Jindy se zase zvláštní shodou okolností dostali k jejich spolužačce Mandy, na kterou měli naneštěstí zcela rozdílné názory.
„Takže, abys tomu lépe rozuměl, při nekompetitivní inhibici se inhibitor váže na jiné místo než substrát. Podívej se například sem, vidíš tuhle rovnici?“ Bill zvedl hlavu od textu a teprve v té chvíli si uvědomil, že Tom už nějakou chvíli neposlouchá a očima visí na spolužačce, která se zastavila u jejich stolu a okatě s ním flirtovala.
„Neozval ses,“ trucovitě našpulila rty, kroutíc si pramen vlasů kolem pěstěného prstu. „Čekala jsem a ty pořád nic.“ Pohodila hlavou, její našpulené rty byly náhle ještě větší. Krátká sukně se jí vyhrnula do úrovně stehen a Billovi se chtělo zvracet.
„Měl jsem hodně práce,“ odpověděl Tom poněkud vyhýbavě a střelil nervózním pohledem po Billovi. Ten raději sklonil hlavu a byl rád, že je světlovlasou dívkou zatím přehlížen.
„Tak se na to vykašli a pojď se mnou. Skočíme do baru nebo někam.“
„J-já… rád bych, ale nemůžu,“ Tom se nervózně kousal do rtu a opět se zadíval na Billa. Měl na sobě bílou košili, úzké tmavé džíny, v obličeji typický nepřístupný výraz, a přesto jeho pozornost přitahoval mnohem víc než Mandy, která během poslední týdnů radikálně změnila svůj styl oblékání a začala se po škole promenádovat polonahá.
„Ozvu se ti, až budu mít čas,“ slíbil.
„Beru tě za slovo,“ pípla a věnovala mu ještě jeden smyslný pohled předtím, než se otočila na podpatku a vypochodovala z jídelny.
„Můžeme pokračovat?“ zeptal se Bill váhavě, ale Tom neodpověděl. Místo toho se k němu naklonil tak blízko, jako by mu chtěl pošeptat nějaké tajemství a s červenajícím obličejem tak doopravdy i působil.
„Líbí se ti Mandy?“ zeptal se šeptem a hlavou ukázal směrem, kterým dívka odkráčela.
„Ne,“ odpověděl Bill bez nejmenšího zaváhání a otevřel ústa připraven pokračovat v tom, proč sem přišli.
„Proč? Vždyť je krásná,“ podivil se Tom, v očích naprosté zmatení. Ještě se nesetkal s někým, komu by se nelíbila. Bill byl zřejmě výjimkou ve všech směrech.
„Neřekl jsem, že je ošklivá. Jen v člověku hledám víc než hezký zevnějšek. Vnitřně je naprosto prázdná.“
„Prázdná?“ Tomovo obočí vystřelilo vzhůru. Začínal se v tom všem ztrácet.
Bill si těžce povzdechl, odsunul otevřenou knihu stranou a zahleděl se Tomovi do očí. „Vysvětlím ti to takhle,“ začal. „Když se dívám do učebnice a vidím všechny ty rovnice, cítím zájem a obdiv. Když se dívám na noční oblohu, jsem fascinován její krásou. Když uvidím klavír a vím, že budu brzy hrát, rozbuší se mi srdce a naskočí mi husí kůže. Ale když se podívám na ni, necítím nic.“
Tom se spokojeně usmál. Byla to zřejmě nejdelší odpověď, jakou mu kdy Bill poskytl a on se nechtěl vzdát dalších možností slyšet jeho zajímavý hlas. Chtěl si s ním povídat, chtěl mu naslouchat, a proto se snažil vymyslet cokoliv, jen aby nepřestával.
„Máš rád hvězdy?“ zeptal se na první věc, která jej při zmínce krásy noční oblohy napadla.
Bill k němu opět zvedl pohled, jeho oči byly nezvykle měkké a něžné. „Miluji hvězdy. I přesto, jak vzdálené jsou, působí tajemně a magicky. Vybízejí člověka k tomu, aby se je snažil pochopit. Dostanou se mu pod kůži, podmaní si jeho vnímání světa a on je musí milovat, ať už chce, nebo ne.“
Tom při těch slovech dokázal myslet na jediné. Na jejich podobnost s černovláskem, sedícím naproti němu.
Tom měl Andrease upřímně rád a většinou jej považoval za svého přítele, ale pokud by se okamžitě nedostal z jeho blízkosti, zřejmě by vybouchl. Od té doby, co se stal Greg jeho partnerem na chemický projekt, se mu najednou zdál poněkud jiný. Míň jako Andreas, kterého znal do té doby a kterého si tolik oblíbil, a víc jako Greg. Přišel mu zvláštně cizí, poslední dobou mu už ani neměl co říct, a tak se raději uzavíral do své samoty, trávil dlouhé hodiny procházením se po městě a přemýšlením.
Dnes chtěl navštívit místa, na které měl relativně hezké vzpomínky vzhledem k tomu, co následovalo, a dřív než si to uvědomil, vstupoval do městského parku, doprovázen křikem malých dětí a jejich starostlivých rodičů. I přesto, že na oblohu vystoupila hustá mračna a zvedal se vítr, bylo venku na začínající jaro celkem příjemně. Zachumlal se do svého velkého svetru a posadil se na nejbližší lavičku, odkud měl výhled na celý park.
Zaklonil hlavu, zavřel oči a zhluboka se nadechl. Myslí mu okamžitě začaly vířit vzpomínky, ty hezké i ty bolestivé, předháněly se jedna před druhou, vytvářeje v Tomově mysli krátký film. Vzpomínal na první den v parku. Na dědečka, který seděl vedle něj, držel jej za ruku a vstřebával energii toho kouzelného kousku přírody. Nemluvili, hleděli do prázdna, a když se na sebe po chvíli zadívali, usmáli se. Bylo to rozhodně víc, než mohli čekat.
Poslední společný den, který v parku strávili, probíhal úplně stejně. I tehdy nemluvili, jen hleděli do prázdna. Opět na sebe pohlédli, opět se usmáli, ale pohledy obou byly plné slz a nevýslovné bolesti.
Silně se kousl do rtu a rychle zamrkal, jakmile ucítil v očích známou vlhkost. Pootočil hlavu, pohlédl na prázdné místo vedle sebe, srdce zaplakalo nad pocitem podivné prázdnoty. Byl by schopen obětovat cokoli, dal by všechno na světě za to, aby jej mohl ještě jednou spatřit. Jen jednou jej chytit za ruku a podívat se mu do očí, které se na něj nikdy nedívaly jinak než s láskou a porozuměním. Chyběl mu. Chyběl mu víc, než si byl ochoten připustit, a když ucítil, jak mu po líci stéká zbloudilá slza, nesetřel ji. Uslzeným pohledem se zadíval před sebe a překvapeně zamrkal, jakmile si všiml malého děvčátka postávajícího za nízkým keřem. Dívalo se na něj velkýma očima, příliš plaché, aby opustilo svůj úkryt. Zlaté kudrlinky měla spletené do dvou zaplétaných copů, ve fialové sukni a žlutém svetříku s kloboučkem na hlavě působila neuvěřitelně roztomile. Tom chtěl na ni promluvit ale dřív, než se k tomu odhodlal, děvčátko vylezlo ze své skrýše a rozběhlo se k němu, s rukou za zády. Byla drobná a hodně malá, nemohla mít víc než čtyři roky.
„Ahoj,“ pozdravil ji lehce nakřáplým hlasem.
Děvčátko neodpovědělo, sklonilo hlavu a natáhlo drobnou ruku směrem k Tomovi. Když rozevřelo dlaň, Tom v ní mohl spatřit drobný bílý kvítek.
„Je pro tebe,“ ozvalo se tenkým hláskem, a když opět zvedlo hlavu, zadívalo se na něj překvapivě rozumným a vnímavým pohledem. „Nebuď smutný,“ dodala nesměle a Toma příjemně hřálo u srdce, když bral do rukou nečekaný dárek.
„Už nebudu,“ řekl tiše a hravě ji cvrnkl do špičky nosu. Měl pocit, že mu toho andílka seslalo samotné nebe. Možná dědeček, který jistě vycítil jeho narůstající úzkost a stesk.
Maličká se tiše zachichotala, chytila se za nos a nesměle přešlápla na místě.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal se jí a kvítek si opatrně vložil do kapsy svetru.
„Beth a ty?“ řekla a opět k němu natáhla drobnou ruku. Tom se na ni něžně usmál a sevřel její malé prstíky těmi svými.
„Já jsem Tom.“
„Zahraješ si s námi na schovávanou?“ zeptala se a dřív, než stihl zareagovat, pevněji chytila jeho ruku a táhla jej směrem k malému jezírku.
Právě nedaleko něj, opřeného o kmen vysokého platanu, spatřil Billa. Otočen k nim zády, zřejmě ještě pořád počítal a čekal, dokud se maličká neschová. Tom zůstal zaraženě stát na místě a civěl na Billova záda zahalena tenkou koženou bundou. Ten den byl plný překvapení, ale žádné z nich nebylo tak intenzivní, jako když spatřil černovláska mimo školní pozemek, v obklopení přírody a hrajícího si, jako by byl i on sám dítětem.
autor: B-kay
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 11
Vypadá to, že Tom vedle Billa začíná přehodnocovat kvality a priority ve svém životě. Ne že by doteď žil špatně, spíš se jen tak vezl. I to je způsob, jak proplout životem, ale někdy to prostě nestačí.
Jsem zvědavá, jak Bill zareaguje, až "najde" v parku Toma. 😀
Díky, těším se na pokračování.
Zajímalo by mě co rodiče udělali Billovi a co udělá až zjisti že je Tom v parku a má u sebe Beth.
Beth bola taká milá keď doniesla kvietok Tomovi aby už nebol smutný:) je to zlatíčko. Je dobre, že má Billa ktorý sa o ňu postará.
Ďakujem za kapitolu:)
Jsem strašně moc zvědavá na celou Billovu minulost a hlavně na jeho rodiče, protože mě rozhodně zajímá, co se mezi nimi stalo a už teď je mi tostrašně líto! :-/ Bill si zaslouží rozhodně lepší život.
Jinak se mi strašně líbil vyzvídající Georg! 😀 Vyzvídal, jako by byl Tom Billův přítel a ne jen školní partner. Ale chápu jej. Chtěl Billa trošku popohnat k tomu, aby si udělal dalšího kamaráda a tím tak mohl být zase o něco šťastnější. Geo je fajn kamarád! 🙂
A závěr byl strašně roztomilý, jak Beth přišla za Tomem s kytičkou v ruce. 🙂 Ta malá je díl od dílu roztomilejší! Je zvláštní, jak si občas osud umí zahrávat. 😉 Jsem zvědavá, jak bude Bill reagovat, až zjistí, že si Beth přivedla Toma. 🙂 Ten bude koukat! 🙂
Strašně MOC děkuji za další báječný díl! 🙂