autor: Neilinka
(Tom)
Ten večer po našem intimním zážitku spal Bill u mě v pokoji. Byl jsem tak strašně vděčnej za to, co se mezi námi mohlo odehrát. Když mi usínal po boku a klidně oddechoval, byl to jeden z nejkrásnějších pocitů v mém životě. Vždycky jsem se na soustředění hrozně těšil, ale teď jsem byl ještě doma a už jsem se těšil na návrat. Tohle všechno se mnou udělala ta černovlasá cácorka. Dlouho do noci jsem přemejšlel nad tím, že jsme žili takovou dobu v blízkým okolí a nikdy jsme se nepotkali. Nebýt tý výměny v porodnici, možná bych ho nikdy nepoznal. A to jsem si upřímně nedokázal vůbec představit.
Začínal jsem bejt lehce sentimentální a věřit, že všechno je víceméně řízené osudem. Když se mají cesty dvou lidí nějak protnout, stane se to. Upřímně jsem byl asi rád, že se to stalo až teď, a ne někdy v raném dětství, nebo nedej bože v těžké pubertě. Dokázal jsem si představit, o kolik jinak mohlo všechno dopadnout.
Nebyl jsem zvyklej mít někoho přes noc v posteli. S holkama jsem většinou pobyl nějakej ten čas, došlo na tu podstatnou věc, ale pak odcházely spát k sobě domů, abych byl svěží na další náročnej den. Ale Bill byl zkrátka naprosto jiná kapitola. A dělalo mi sakra dobře, že on je tady taky doma, nikam nemusí a já ho můžu mít kdykoliv u sebe. Byl to výjimečnej pocit, kterej mě naplňoval uspokojením.
Pořád jsem tomu tak nějak nemohl uvěřit, že se to skutečně stalo. Ale kdykoli se mi podíval do očí, zase mi to připomněl. V jeho pohledu se prostě cosi změnilo. Už mezi námi bylo něco, co se dalo nazvat naším malým tajemstvím. Alespoň v tom jednom dokonalém večeru. Kdykoliv jsem měl možnost, nachomýtl jsem se k němu a aspoň maličko se ho dotkl. Pohlazení ruky, otření o bok, položení dlaně na rameno… Vyhledával jsem jeho blízkost a on mi vždy ochotně vyhověl.
Čas do odjezdu se bohužel neúprosně krátil. Samozřejmě, že Bill mě jel doprovodit, abychom spolu byli co nejdýl to bylo možný. Ještě jednou jsem projel seznam a ujistil se, že jsem tam nacpal všecko. Ale upřímně bych nejradši všechno vyházel a sbalil si s sebou jeho. S tím mě napadla jedna, možná trošku troufalá, ale celkem spásná myšlenka.
„Billi?“
„Mmm?“
„Tak mě napadlo… půjčil bys mi něco?“
„Co přesně?“
„Tvoji voňavku. Tu, cos měl včera.“
Jemně se pousmál a věnoval mi významný pohled.
„Klidně, ale proč?“
Tak jo… bylo to těžší, než jsem si myslel.
„No… chtěl bych ji… s sebou.“
Přisednul si ke mně a pohladil mě po stehně.
„To víš, že jo. Přinesu ti ji.“
Věnoval mi polibek a zmizel k sobě do pokoje, aby se posléze vzápětí vrátil s flakónkem a maličkou krabičkou.
„Děkuju moc. A copak je tohle?“
„Tohle… máš ode mě. Taková drobnůstka, aby ti nebylo tak smutno.“
Převzal jsem si to sametové pouzdro a opatrně ho otevřel.
„Vím, co tě asi napadne jako první. Ale nemusí to znamenat jen počáteční písmeno mého jména. Koneckonců, basket taky začíná na B.“
„Am… páni… je moc krásnej. Jako ty. Strašně se mi líbí.“
Hned jsem přívěšek vytáhl a zapnul si ho s řetízkem na krk. Přitáhl jsem si ho za šíji a obdaroval ho polibkem. Dostal mě. Doufal jsem aspoň v tu vůni, abych po večerech, až budu mít spoustu prostoru na přemýšlení, nezešílel steskem… A on mi dá tohle. Nejspíš na mě myslel častěji, než mi přiznával. Vlastně mě to dost dojalo a měl jsem co dělat, abych nějak rozdejchal, že už asi za tři hodiny budu koukat, jak odjíždí s tátou domů, zatímco já budu několik desítek kilometrů daleko.
Čím víc času uběhlo od našeho vášnivého vzplanutí, tím méně pochybností jsem měl. Už jsem si byl jistý, že jsem udělal dobře. A to ku prospěchu nás obou. Bál jsem se, jestli náhodou tahle nabídka Toma nehodí zpátky do starých kolejí a nebude se snažit aktivně dostat víc v co nejkratším časovém úseku, ale opak byl pravdou.
Připadal mi daleko jemnější a mazlivější než předtím. Využíval každou příležitost, a já mu v tom nechtěl bránit. Samotnému mi to bylo víc než příjemné. Ovšem taky jsem si uvědomoval, že díky prohloubení našeho vztahu na tuhle úroveň bude to dvoutýdenní odloučení opravdový očistec. Zrovna, když jsem uvažoval nad tím, jak to tady přežiju, se Tom ozval s dotazem na můj parfém. Abych řekl pravdu, docela mě to překvapilo. Jemně zrudnul a zdálo se, že se mu to obtížně vyslovuje. Trošku těžce se mu přiznávalo, že chce mít s sebou kousek mojí maličkosti. Teď jsem byl víc než rád, že jsem mu pořídil dáreček a okamžitě jsem pro něj došel.
Jeho reakce po rozbalení byla víc než uspokojující. Zdál se mi naprosto dojatý a unešený. Možná jsem to ani nečekal. Každopádně jsem byl za to moc rád a věnované políbení mu ochotně opětoval. Lehli jsme si ještě na chvíli do postele a užívali si vzájemnou blízkost. Nemuseli jsme ani nic dělat… Stačilo, že jsem mohl mít položenou hlavu na jeho hrudi a poslouchat tlukot jeho srdce. Byl to ten nejkrásnější rytmus, jaký jsem kdy slyšel.
Asi jsme se u toho trošku zasekli, protože jsme ani jeden vůbec neslyšeli zaklepání na dveře, všimli jsme si až Jörgenovy hlavy, když nakoukla do pokoje. Shlédnul naši pózu, ze které jsme se celkem hbitě zvedli.
„Už je celkem čas vyrazit, mládeži, ať máme nějakou rezervu, kdyby to někde stálo. Počkám dole.“
Bez dalších slov vzal Tomova zavazadla a odešel. Oběma nám to nahnalo trochu červeně do tváří, ale nehrotili jsme to. Dali jsme si ještě pusu, posbírali zbytek věcí a seběhli dolů. Tam jsme řádně podrbali oba psy, jelikož jsme se rozhodli nechat je doma se Simone, abychom je zbytečně netahali na několik hodin do auta v tomhle vedru. Fascinovalo mě, jak jsou v tomhle zvířata někdy chytrá. Poznají, že je něco jinak a páníček neodjíždí jenom na nákup nebo tak něco. U Barona se dalo samozřejmě očekávat, že bude trošku tesknivě kňučet. Ale že zakňoural i Pumbík, tak to bylo dojemné. Tom ho pochoval v náručí a pozlobil na čumáčku. Následně se rozloučil s mamkou. Pak už jsme se odebrali ven, kde bylo asi tak milion stupňů i ve stínu a zapadli do auta, kde jsme okamžitě pustili klimatizaci. Sedli jsme si oba dozadu, abychom mohli být vedle sebe. Ne, že by se dalo v přítomnosti taťky nějak ošmatávat.
Zapli jsme rádio, aby se trochu rozpustila ta atmosféra odjezdu. Povídali jsme si o všem možném včetně společné dovolené, která nakonec padla na Itálii. Rozplývali jsme se, jak si budeme rozmazlovat žaludky pizzou a pravým risottem, nebo jejich famózními spaghettami. Když jsme se shodli, že všichni přibereme asi tak dvě stě kilo, začínali jsme se blížit k táboru.
Všichni jsme tak nějak instinktivně zmlkli a rádio se ztišilo na sotva slyšitelnou úroveň. Musel jsem uznat, že to tu bylo moc pěkné. Městečko působilo skromně, ale celkem moderně a vybaveně. Pak přišla odbočka doprava a zahnuli jsme regulérně na polní cestu. Jízda mezi vzrostlými kukuřičnými klasy byla vskutku zajímavá. Nicméně to nemělo dlouhého trvání a projížděli jsme lesem. Schválně jsem otevřel okénko a nadechl se. Stejně jsme se potřebovali trošku aklimatizovat. Oproti autu bylo vedro, ale zároveň ne tak příšerné, jelikož stromy poskytovaly dostatek stínu i kyslíku. Zároveň už byla ve vzduchu cítit voda od řeky.
Příjemně to tu vonělo borovicemi a taky trošku posekanou trávou. Jeli jsme tu opravdu pomalu, kdyby náhodou vyběhlo z křoví nějaké zvíře, a tak to byla trošku vyhlídková trasa. Ačkoliv jsem nesnášel komáry, pavouky a jiné všemožné zástupce hmyzí říše, které samozřejmě člověk na akcích tohohle typu běžně potkával, trochu jsem zatoužil tu zůstat.
Ne, že bych měl nějakou šanci na přijetí do týmu, ale myšlenka to byla pěkná. I když jsem si samozřejmě uvědomoval, že tohle není rekreace, ale spíš opravdu cílený namáhavý trénink. Napadlo mě, že se vlastně musím ještě přeptat na pár věcí, ale nechal jsem si to na později.
Před námi se už totiž objevila velká budova a zahlédl jsem i první chatičky. Nebylo tu sice narváno, ale pár lidí už pobíhalo sem a tam. Zaparkovali jsme tak, abychom neblokovali vjezd dalším, a vypnuli motor. Všiml jsem si, jak pár zvědavců už pokukuje, kdo další to přijel. Jörgen se téměř okamžitě zvedl a šel vyndávat bagáž z kufru. Otočil jsem se na Toma.
„Vypadá to, že jsme tady. Je to tu moc hezký.“
„Jo… na to jsem si nikdy nemohl stěžovat. Ne zrovna vymazlený záchodky a postele, ale pro kluky to stačí.“
Zazubil se a mně bylo jasné, že se humorem snaží přebít emočně náročnou situaci.
„Chtěl jsem se zeptat… je tu nějaká wi-fi? Nebo aspoň dostatečný signál na datové připojení?“
„No, s tím bude trošku problém. Jak sis mohl všimnout, jsme pod kopcem. Tohle tady bylo vždycky mizerný. Trenér si to samozřejmě chválí, protože s nástupem smartphonů nemáme možnost se tady flákat. Ale slibuju, že aspoň jednou denně si ten krpál vyběhnu a zavolám ti.“
Vydal jsem ze sebe hlasitý výdech. Takže jsme uprostřed ničeho bez pořádného spojení.
„Billi. I kdybych ti měl posílat dopisy… Ozvu se.“
autor: Neilinka
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 3
Ten tábor a jeho okolí, to vypadá skvostně. Ale samozřejmě… mizerný signál. 😀 Loučení bylo krásné. Jenom mě tak napadá, jestli už rodiče vyčenichali, že se mezi klukama něco děje.
Díky moc, těším se na další kapitolu.
Súhlasím, že ten tábor aj okolie vyzerajú fakt skvelo. Len ten signál.. no to sa dalo čakať, takto to možno bude aj trošku zaujímavejšie, keďže chalani budú mať len vážne obmedzenú možnosť komunikácie (teda keď Tom vybehne na kopec :D).
Darček od Billa bol tiež veľmi pekný a Tom bol zlatý, ako si od Billa pýtal jeho voňavku, aby ho mal aspoň nejako pri sebe.
A tiež ma napadá, že či si už rodičia niečo ohľadom vzťahu medzi chalanmi všimli. To, ako ich dnes videl Jörg nebolo nejako vážne, ale prešiel to úplne bez poznámky, takže možno už niečo postrehli?
Ďakujem za časť a teším na pokračovanie, ako sa rozlúčia a začne ich čas bez seba.
Krásna kapitolka jen jsem zvědava jak ustojí že nebudou spolu.
To bolo krásne. Stále mám strach či sa Tom nevráti k tomu svojmu predošlému štýlu, ale zatiaľ sa k Billovi správa nádherne. Dúfam, že ho to na tom sústredení neprejde. Alebo, že sa Bill do niekoho nezahľadí doma, keď sa Tomi nebude môcť ozývať, keď náhodou ani na tom kopci nebude signál…
Ďakujem za kapitolu.
A já Tomovi věřím, že na ten kopec každý den vyběhne. A nebo napíše alespoň ten dopis… Souhlasím se Zuzankou, Tom se k Billovi chová opravdu nádherně! Moc se mi líbilo, jak si ho chtěl sbalit do kufru a vzít sebou 🙂 A ta voňavka a řetízek…ach…jsem do téhle povídky prostě až po uši zamilovaná. Tak snad mi to kluci nepokazí! 🙂
Sportovní soustředění bez wifi signálu a dokonce i sigálu na mobil znám a uznává, že i když je to někdy těžké se bez těch věcí obejít, pro utříbení si myšlenek a pořádného zapojení do programu je to potřeba! 😀 Takže upřímně Toma ani nelituju, protože jsem si tím sama prošla. 😀
Každopádně já Tomovi věřím, že ten kopec bude vybíhat klidně i 2x denně, aby Billovi alespoň na chvilku zavolal. 🙂 Navíc doufám, že těch 14 dní jim pomůže. Oni už sice ví, že se milujou, ale věřím, že těch 14 dní hlavně Tomovi ještě moc pomůžou a pak dojede domů, padnou si do náruče a budou spolu neskutečně šťastní. nebo v to alespoň doufám! 😀 🙂
Moc děkuji za další krásný díl!