autor: Saline A.
22. října 2007, Magdeburg
„Vypadáš, jako kdyby ses vyválel pod parním válcem,“ se smíchem Tom dosedl vedle svého bratra při obědě. Bill na něj pohlédl takovým stylem, že Tom by na místě ležel v kaluži krve, pokud by jen řekl slovo navíc o jeho vzhledu. Vypadal příšerně a taky se tak cítil. V noci se mu mizerně spalo a dopoledne měl menší roztržku se spolužákem, když se z nevinného pošťuchování a flirtování stalo hrubé a vlezlé rýpání. Bill si to samozřejmě nemohl nechat líbit a dost ostře se proti němu ozval. Jeho pocit zadostiučinění radostně poletoval kolem, ale celkovou náladu měl sraženou kamsi pod bod mrazu. Nelíbilo se mu, jak se vztahy s jeho spolužáky začínaly bortit. „Tak co se děje?“
Bill jen mávnul rukou a dál se rýpal ve svém obědě. „Trochu jsem se chytnul s Björnem, žádná velká věc.“
„Tak proč tu sedíš jako hromádka neštěstí?“
Bill pokrčil rameny a tác s jídlem odstrčil stranou. „Nejsem z toho zrovna nadšený. Ale to je fuk. Tomi, jdu si sednout do atria, máme psát z chemie a chci se na to ještě podívat. Kdyby se po mně sháněl Andy, tak mu řekni, že na hodinu dojdu sám,“ jemně mu stiskl rameno. S knihami přitisknutými k hrudi zamířil rovnou do venkovního atria. Počasí sice působilo hodně nepříznivě, ale díky prosklené části atria byl bezpečně schovaný jak od počasí, tak spolužáků – nikdo se nechtěl dívat na to, jak venku pomalu mrzne.
Rozepře s Björnem hned po ránu mu vůbec neudělala dobře, tuplem poté, co ráno zaspal. Byl unavený, roztěkaný a nevrlý. Cítil se mizerně tak moc, že by si nejraději zalezl na půdu, kde by se zavřel a několik hodin s nikým nekomunikoval. Nejspíš by se rýpal ve skříňkách a natíral trámy.
„Bille?“
„Slečno Schmitz!“ Bill vzhlédl a překvapeně zamrkal, když spatřil mladičkou učitelku z jeho volitelného předmětu kreslení. „Co tu děláte?“
„Chtěla jsem se tě zeptat na to samé,“ usmála se shovívavě. „Vždyť mrzne.“
Bill pokrčil rameny. „Není to tu tolik poznat a navíc, já neměl chuť ani náladu sedět s ostatními v jídelně.“
Mladá žena se posadila vedle chlapce a pátravě si ho prohlédla. „Stalo se něco?“
Bill zaklapl sešit a přitiskl si ho k hrudi. Chtělo se mu smát nad tou ironií. Slečna Schmitzová ho sice měla ráda, ale nikdy se u něj nezastavila, když ho viděla samotného. Dnes však, když nejvíc ze všeho na světě chtěl být sám, s ním očividně chtěli mluvit všichni. „Ráno jsem zaspal a jsem z toho nějaký rozhozený,“ rozhodl se pro poloviční pravdu. Neměl náladu probírat s ní svoje problémy.
„No, myslím, že mám něco, co by ti mohlo udělat radost. Pojď se mnou,“ radostně mu pokynula a hned se vydala zpět do budovy. Bill otráveně zafuněl, měl chuť hodit po ní kamenem. Nakonec se ale přemohl a zamířil za ní, snažila se jen být prostě milá. „O víkendu jsem měla příležitost ukázat naší obrazárnu mému oblíbenému malíři, Hansu Bothovi. Nevím, jestli jsi o něm už někdy slyšel nebo ne. Byl několikrát oceněný ministerstvem kultury, kreslí hlavně skici ze svých cest. Proč ti to ale povídám,“ s širokým úsměvem rozsvítila v potemnělé obrazárně a přešla k obrazu, který před pár týdny kreslil Bill. Na rámu byl přilepený nějaký papírek. „U tvého obrazu se pozastavil a nakonec ti tu nechal vzkaz.“
Bill okamžitě přistoupil blíž. Nikdy o tom muži neslyšel, ale nic to neměnilo na tom, že mu srdce začalo bít rychleji. „
Bille, jsi velice nadaný muž. Drž se svého umění, naplní ti život světlem. Hans„
„No do psí prdele,“ vydechl s očima navrch hlavy. Slečna Schmitzová si odkašlala, ale usmívala se. „Sakra, omlouvám se! Já jen, že je to poprvé v životě, co opravdový umělec ocenil moje dílo.“
„Chápu. Jestli chceš, dovolím ti vzít si to domů, jinak ho vystavíme na veřejném místě.“
„Ne, ne. Nechám ho tady,“ s úsměvem vytáhl telefon a pořídil si několik fotografií. „Mně bohatě stačí ty fotky na památku. Děkuju vám za to.“
„To je přeci samozřejmost,“ s úsměvem mávla rukou a zamířila z obrazárny. „Slyšela jsem, že tvoje třída dostala nového učitele. Vycházíš s ním?“
Bill se zarazil. „A-pan Ferchichi? Jo, je fajn, dá se s ním rozumně mluvit, hodně mi pomohl s tělocvikem. Proč?“
„Ale, jen tak,“ slečna Schmitzová mávla rukou, široký úsměv na tváři. „Bille, budu muset běžet. Kdybys něco potřeboval, víš, kde mě najít.“
Bill s přimhouřenýma očima sledoval, jak rychle kličkuje mezi studenty. Nezdála se mu a vůbec se mu nelíbilo, jak se ho ptala na Anise. O co jí šlo?“
22. října 2007, Loitsche
Bill byl ve svém živlu. Namísto toho, aby si opakoval na následující zkoušky v autoškole, se sluchátky v uších si prozpěvoval a dával dohromady své podkroví. Práce mu šla extrémně dobře od ruky, takže se mu povedlo dát do pucu veškerý nábytek a ještě měl čas vrhnout se na natírání trámů.
„Víš… Ne, že bych ti chtěl radit,“ Tom mu vytrhl sluchátka z uší, „ale na zkoušky v autoškole by ses měl alespoň trochu vyspat. Celkem se hodí, když máš za volantem otevřený oči.“
„Uh, jo, já vím, ale je ještě celkem brzy a já…“
„Je půl jedný, Bille,“ ušklíbl se. „Dokonce už i já jdu spát, a to vždycky ponocuju.“
Bill vykulil oči a v šoku se ohlédl, pohledem kontroloval čas. „Sakra, myslel jsem, že je jedenáct,“ opatrně slezl ze štaflí a vzal si zpátky sluchátka. „To už bych spát asi měl jít.“
„Neříkej,“ zasmál se Tom. Důkladně se rozhlédl pokojem, uznale zamručel. „Musím říct, že jsi odvedl vážně dobrou práci. Očividně jsi všestranný talent.“
„To jsi zjistil až po osmnácti letech?“ Bill si s úsměvem otřel ruce o kalhoty, než pomalu zamířil po chatrných schůdcích dolů. Bude muset poprosit Gordona, aby se na ně podíval a zkusil je dát dohromady dřív, než si na nich někdo zlomí nohu. „Jestli chceš, můžu ti pak klidně pomoct s tvým pokojem.“
„Prosím tebe, jako kdyby mně šlo snad o něco víc než postel a koutek, kde můžu hrát na kytaru,“ Tom se pobaveně zasmál. „Ale rozhodně díky za nabídku, fakt si jí vážím. Až si jednou koupíme barák, design budeš mít rozhodně na starosti ty.“
„Tomi, prosím tebe, tobě bych nesvěřil ani výběr polštářů na pohovku,“ Bill se zubil jako o život, než Tomovi stisknul paži. „Díky, že jsi mě vytrhl z transu. Uvidíme se ráno.“
23. října 2007, Magdeburg
„Jak se cítíš?“
„Asi budu zvracet.“
„To se ti zdá.“
„Oh, jo? Myslíš? Chceš se snad vsadit?“
„Bille, zhluboka dýchej a snaž se soustředit na můj hlas.“
„A co myslíš, že dělám?!“
„Mám pocit, že panikaříš.“
„To se ti určitě zdá!“
Anis se na druhé straně telefonu hlasitě rozesmál. „Bille, řídil jsi už nespočetněkrát, teorii máš v malíčku. Tahle jízda se nijak neliší od všech ostatních. Jsi dobrý řidič, nevidím jeden jediný důvod, proč bys ty zkoušky neměl udělat.“
Bill se zhluboka nadechl a zavřel oči. „Škoda, že tu nemůžeš být se mnou.“
„Byl bys mnohem víc nervózní, kdybych tam někde byl. Ale až bude po všem, půjdeme to někam oslavit. Večeře, kino nebo něco takovýho. Prostě si někam vyrazíme, dobře?“
„Ani nevíš, jak bych si přál, aby už to bylo za mnou. Začínám mít pocit, že jsem víc nervózní z toho, že jsem nervózní.“
„Pane Kaulitz!“ ozvalo se za ním mírné houknutí. Bill se vyděšeně otočil. Byl čas.
„Zvládneš to. Myslím na tebe a uvidíme se večer,“ konejšivě zamumlal Anis a rovnou zavěsil, protože věděl, že Bill by se snažil ještě zdržovat. Potřeboval popostrčit.
Bill téměř zoufale zaúpěl, ale telefon zastrčil do kapsy. Jako raněná laň se podíval na svého lektora, než konečně udělal ten důležitý krok a nasedl do auta.
Bill se s mírným úsměvem rozloučil s lektorem z autoškoly, než vytočil matčino číslo, aby jí sdělil výsledky zkoušky. Nikdy by mu neodpustila, kdyby nebyla první, komu by dal vědět. Po krátké konverzaci s rozjařenou matkou se posadil na lavičku a vytočil Anisovo číslo.
„Nic neříkej,“ vyhrkl Anis dřív, než Bill stačil vůbec otevřít pusu. Bylo slyšet šramocení, jak Anis něco dělal. „Tak. Pořád nic neříkej a jenom se otoč.“
Bill se krátce zasmál, ale líně vstal a pomalu se otočil. Okamžitě překvapeně vykulil oči. Anis tam stál s pugétem nádherných bílých růží a dvěma obálkami. „Ty jsi zešílel!“
„Možná trochu,“ rozesmál se Anis. „Nejdřív mi ale potvrď – udělal jsi to?“
„Udělal,“ usmál se chlapec uvolněně. Sledoval, jak si Anis něco mumlá, zatímco jednu z obálek strkal do kapsy spolu s telefonem.
„Tak už pojď ke mně, ať ti můžu konečně pogratulovat!“
Bill se okamžitě rozběhl a radostně skočil Anisovi do náruče. Téměř ihned se dočkal odezvy v podobě pevného objetí a polibku na spánek. „Jsem hrozně rád, že tu jsi,“ zamumlal mu do krku.
„Jsem na tebe hrdý,“ s širokým úsměvem se Anis odtáhl a líně Billa políbil. „Tak pojď, půjdeme někam na oslavu.“
autor: Saline A.
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 12
Tak autoškola úspěšně dokončena, o jednu starost méně. Anis byl velmi pozorný.
Akorát mám pocit, že ve škole to nějak houstne.
Díky za kapitolku, těším se na pokráčko.
Já věděla že to udělá a ve škole to nevypadá moc růžově.
Proč mám pocit, že ta druhá obálka byla pro případ, že by to Bill neudělal…? 😀
Ale jsme ráda, že to zvládl a těším se na oslavu 🙂
Jen doufám, že se neobjeví nějaké problémy ve škole…
[1]: Máš pravdu, ve škole to začíná trochu houstnout a v jednom z příštích dílů se i podíváme na to, proč a co se děje přesně 🙂
Děkuji za komentář! 🙂
[2]: Růžová stejně není hezká barva… 😀 🙂 Děkuji za komentář!
[3]: Protože byla 😀 Musel mít něco povzbudivého, kdyby to přeci jen náhodou neudělal. Nikdy neříkej nikdy. 😀
Problémy ve škole… Je to škola, vždycky budou nějaké problémy! 😉
Děkuji za komentář! 🙂
Ha! Nějaký práskač je viděl! Taky se přidávám k těšení na oslavičku, snad se pohnou zas o kus dál 😀 mrzí mě, že nestíhám včas komentovat a vůbec se plně soustředit, ale čekáme příchod štěňátka – už zítra – a moje hlava je trochu přeplněná "mateřskými" hormony 😀
Díky za dílek 🙂
[5]: Možná viděl, možná neviděl, to se dozvíme až postupně 🙂
Mně se líbí, jak se všichni těšíte na oslavu… Uvědomujete si, že žádná nemusí být? 😀 😀
Lexi vůbec se neomlouvej, užívej si štěňátko! To je důležitější :)) Děkuju za komentář! :*
tjo, v poslední době sem neměla moc času na čtení,tak sem to dneska dohnala a sem ráda,že sem to konečně dočetla! tenhle dílek je boží 🙂 až teda na to, že mam starost, co se ve škole ještě stane..a navíc ta učitelka, zdá se mi, že něco tuší… ale snad ne oO moc se těším na další dílek ^^