Mám strach. Mám opravdu velký strach. Nevím, co se to kolem mě děje. Všechno je tak pomíchané a zmatené… Začínám se v tom ztrácet. Čemu mám věřit? Co mám brát jako pravdu a co jen jako hloupost? Ten sen… ta píseň… mamčino chování… souvisí to spolu nějak? Mám v tom hledat nějakou spojitost? Nebo je to všechno jen slet náhod, co se mi špatně jeví a co si špatně vykládám? Já nevím… nevím, a to mě děsí. Jsem z toho rozrušený, zmatený a netuším, co si myslet. Co…? Co?! Připadám si už jako blázen. Jako psychopat… Poraďte mi, co mám dělat! Prosím! Pomozte… pomozte mi… Já… já mám strach!
„Tome! Tome! Tome!“
Trhl jsem sebou a zvedl pohled k profesoru Kaiserovi, který stál vedle mě a nezdál se být zrovna nadšený tím, že jsem byl mimo. Byl to skoro padesátiletý, vysoký muž s prošedivělými vlasy původně oříškové barvy. Jeho oči byly světle modré a pichlavé, z jejich pohledu mrazilo. Oblékal se dost staromódně. Teď měl na sobě tvídové sako a upnuté černé kalhoty. Učil nás matiku a… já ho zrovna moc nemusel, stejně jako on mě. Nepadli jsme si do noty, jak se říká.
„Omlouvám se,“ promnul jsem si oči. Po tom děsivě reálném snu v noci jsem toho už moc nenaspal, a tak jsem napůl spal i ve škole.
„Kdybys v noci nechatoval na tom vašem facebooku a já nevím na čem všem, tak bys byl v pořádku!“ zvýšil výrazně hlas.
„Jistě… pardon…“ ani jsem se mu nesnažil vysvětlit, že jsem s nikým nechatoval, nemělo to smysl. Od té doby, co se jeho syn stal závislým na facebooku, získal utkvělou představu, že všichni mladí na podobných věcech ujíždějí a naše nevyspání kladl za vinu chatování nebo sjíždění různých sociálních sítí. Hodně studentů se mu už snažilo vštípit, že to tak není, ale marně. Byl moc tvrdohlavý a umanutý a nedokázal to přijmout. Proto jsme to všichni vzdali.
„Koukej dávat pozor, jinak si budeš muset promluvit s ředitelem!“ pohrozil mi.
„Dobře…“ v duchu jsem protočil oči. Vždycky, když nevěděl, čím někoho zastrašit, tak vytáhl ředitele. Pche… stejně každý věděl, že spolu ti dva chrápou… bylo to naprosto očividné…
Narovnal jsem se na židli a zívl. Nejraději bych se vrátil zpátky do postele a už z ní nevylezl. Vykopat se ráno z domu pro mě bylo pomalu těžší, než uběhnout maraton.
Rozhlédl jsem se kolem sebe. Dneska nás bylo ve třídě jenom sedmnáct, což byla přesně polovina normálního počtu. Většina žáků marodila doma s chřipkou. Už se spekulovalo i o tom, že nám dá vedení školy chřipkové prázdniny, čemuž bych se já rozhodně nebránil.
Zabodl jsem se pohledem do tabule, na kterou Kaiser psal v doprovodu monotónního komentáře číslice a písmena. Moc jsem nevěnoval pozornost tomu, co se probírá, myšlenky se mi rozutíkaly jako skleněnky roztroušené po podlaze.
Za tabulí a kolem ní se táhla na zeleno natřená stěna až ke stropu, který byl pouze bíle omítnutý a na němž byly zářivky, co otravně hučely jako ty nemocniční. Nalevo od tabule bylo umyvadlo a pod ním se nacházely tři koše: jeden normální, jeden na papír a jeden na plast. Naše škola byla už pět let zapojena do programu ochrany přírody. Napravo od tabule se pak nacházela magnetická nástěnka s letáky týkajícími se nových událostí, pořádaných výletů nebo výběrů peněz na dobročinné účely či na pořádané akce. Před nástěnkou blíže k nám stála postarší dřevěná katedra, která už pamatovala mnoho generací studenů a její stav tomu rozhodně odpovídal. Byla počmáraná a popsaná. Marná byla snaha učitelů o odhalení těch, kdo kreslili a psali sprosťárny na její předek nebo bok. Před katedrou už byly jenom lavice. Bylo jich tu celkem sedmnáct, v každé běžně seděli dva studenti. Já normálně sedával s Paulem, celkem pohodovým klukem, se kterým jsem si rozuměl, ale ten byl také nemocný, a tak jsem byl sám. Po mé levé ruce bylo pět velkých oken se závěsy brčálové barvy a po pravé pak dveře ven na chodbu a síťka, na kterou se věšely letáčky, co se už nevešly na přední nástěnku. Za našimi zády pak byly věšáky s pytli na tělocvik, s laboratorními plášti a oblečením, nad kterými byly velké, hnědé hodiny.
Ucítil jsem lehké otření o rameno a pootočil se. Někdo po mně hodil malý, zmuchlaný papírek, jenž teď dopadl na zem. Podíval jsem se opatrně na profesora, a když se nedíval do třídy, sklonil jsem se a papírek sebral. Rozložil jsem ho a přečetl si, co na něm bylo napsáno:
‚Ahoj Tome, Sam mi řekla, že prý někoho máš, ale už mi odmítá prozradit víc. Jsem zvědavá, dlouho sis nikoho nenašel. Řekneš mi prosím, kdo tě ulovil? Předem díky. Maria.‘
Musel jsem se tiše zasmát. Maria byla veselá, slušná dívka. Vždycky se mi zdálo, že ke mně cítí něco víc. Když jsme spolu jednou dělali laborky, neustále na mě visela očima a podivně se usmívala. A taky se zakoktávala a klepaly se jí ruce.
Nakonec jsem odepsal: ‚Tu osobu stejně nebudeš znát. Nechodí sem na školu.‘
Papírek jsem zase zmuchlal a nenápadně hodil zpátky Marii. Seděla na protější straně třídy, ale naštěstí jsem se trefil blízko ní. Šlo o hodně hubenou zrzku s pihami a kakaovýma očima. Vždy nosila sukně dlouhé až na zem a blůzky. V normálních džínech a tričku jsem ji snad ještě neviděl. Když se sklonila, aby sebrala papírek, zahlédl jsem Sam, která seděla za ní u okna a potutelně se na mě usmívala. Při pohledu na ni jsem si povzdechl. Co se jí zase honí hlavou? Zeptal jsem se sám sebe sklesle.
Pokusil jsem se zaměřit pozornost na výklad k nové látce, ale vyrušil mě papírek, jenž tentokrát přistál na mé lavici. Stálo na něm: ‚Řekni mi aspoň její jméno, moc prosím.‘
Zamyslel jsem se. Mám jí napsat, že chodím s klukem? Nějakou dobu jsem váhal, než jsem sebral odvahu a napsal jsem: ‚Není to ona, ale on. A jmenuje se Bill.‘
Další odezva už nepřišla…
***
„Ty jsi vážně magor!“ smála se Samantha, když po hodině přišla k mé lavici.
„Proč?“ zeptal jsem se jí nezaujatě a tázavě jsem povytáhl jedno obočí. Postavil jsem se, a jelikož tu už nebyl profesor, sedl jsem si místo na židli na lavici.
„Chudák Maria z tebe málem měla infarkt!“ plácla mě lehce do ramene a křenila se. „Vždyť přece víš, jak těžko nese všechno nenormální!“
Zamračil jsem se. „Láska je snad nenormální?“ zavrčel jsem.
„To jsem neřekla!“ veselí ji opustilo. „A nebuď tak nabroušený! Nemůžu za to, že tady Billa nemáš!“
Užuž jsem otevíral ústa, abych se ohradil, když mi došlo, že má vlastně pravdu. Byl jsem nepříjemný proto, že jsem ho tu neměl. Promnul jsem si spánky. „Omlouvám se…“ prohodil jsem tiše.
„V pořádku,“ usmála se a sedla si vedle mě na lavici. „Je dobré, že se ti stýská. Znamená to, že ho opravdu máš rád…“
Koukl jsem se na ni. Byla příjemná změna, že už neměla k mému vztahu s černovláskem žádné úchylné poznámky. Uvítal jsem tuhle změnu. Ale mé vítání netrvalo dlouho. Jelikož mě moc dlouho v téhle krásné iluzi nenechala.
„Mimochodem, Tome…“ oči se jí podivně zaleskly a rty se jí zvlnily do úsměvu, který nevěstil vůbec nic dobrého. „Už jste spolu konečně hupsli do postele?!“
autor: Ann
Já začínám mít podezření, že by Samantha by asi chtěla klukům u toho jejich "poprvé" asistovat. Doufám, že se pletu, protože tím by jim taky mohla sex znechutit na celý zbytek života 😀
Ale ten začátek… Chudák Tom. Jsem zvědavá, jestli až zjistí proč si připadá jako blázen, nebude si přát, aby se to nikdy nedozvěděl…
Ten začiatok… je mi ľúto Toma, že si pripadá ako blázon a ešte horšie bude, keď sa dozvie všetky odpovede na otázky, čo ho teraz trápia.
Inak sa mi ale páči, že vzťah s Billom netají a nemá problém povedať (napísať), že chodí s chlapcom. Tak to má byť!
A ten záver – no Sam to proste úžasne zaklincovala tou poznámkou. Len dúfam, že sa im do toho nechce nejako votrieť alebo pliesť! To by nedopadlo dobre 😀
Ako chápem, že je fanúšik slash a yaoi, ale treba poznať hranicu 😀
Ďakujem za časť.
Nedivím se, že v tom má Tom takový zmatek. A až tu noční můru vydýchá, zjistí, že byla skutečná. Je to peklo.
A jestli je tam někdo šílený, tak je to Samantha. 😀 Ta holka je vážně praštěná a rozhodně netuší, co je to diskrétnost. 😉
Díky, těším se na pokračování.
Myslím si že by jim ráda asistovala.
Komentář od Ireth mě strašně rozesmál! S tím, že by jim Samantha ráda asistovala při sexu, a hned, jak jsem se dosmála, tak jsem si uvědomila, že to až zas tak směšné není, protože ta holka je toho rozhodně schopná! Ztřeštěná je na to dost! 😀
Každopádně mě potěšilo, že Tom neměl problém spolužačce napsat, že vlastně chodí s klukem. Čekala jsem, co jí na to Tom napíše a byla jsem mile překvapená jeho otevřeností, za což má u mě body nahoře! 🙂
Díky za díl! 🙂
Já jen úpěnlivě doufám, že ať už by Samantha chtěla cokoliv, tak jim u toho nakonec asistovat nebude! :DDD
Tom mě moc potěšil s tím, jak spolužačce naplno napsal, že chodí s klukem. I když z toho asi chudák měla šok. Ale je to daleko lepší, než aby zapíral a Bill to pak zjistil a jen se trápil. Takhle ypadá skutečná láska 🙂