autor: Neilinka
(Tom)
Velkou část cesty jsem moc nevnímal, kam vlastně jedeme. Myšlenkami jsem už byl u moře s Billem, někde při západu slunce na pláži. Než jsem se ovšem nadál, realita mě strhla zpátky. Začal jsem poznávat důvěrně známé baráčky, a když jsme zahnuli do pole, už byl osud zpečetěný. Odtud už to totiž nebylo daleko do tábora. Náhle se mi podivně sevřel žaludek a jen jsem sledoval, jak vykukuje z okýnka a prohlíží si tohle pro něj neznámé prostředí.
Strašně nerad jsem mu oznamoval, že je tady prachmizernej signál a nebudu mít tudíž moc šancí se s ním nějak častěji spojit. Ne, že by tu jinak bylo nějak hafo volnýho času. Nahoru na pole to bylo celkem strmý a na rozdíl jízdy autem i dlouhý, ale byl jsem odhodlanej se tam prostě denně vyškrábat a aspoň chvíli slyšet jeho hlas. Slyšel jsem, jak na tátu volá trenér, znali se dlouho, občas spolu pokecali, a tak se nám naskytla nikým nerušená chvilka.
„Je to jenom čtrnáct dní. To je 336 hodin. Dobře, to je taky sakra hodně…“
Jemně jsem si ho přitáhl a pořádně ho políbil. Pak už jsme bohužel museli vylézt z auta. Pomalu jsme se rozešli ke klukům, kteří tam postávali a povídali si.
„A hele, kdo je tu.“
Už už jsem se měl k odpovědi, ale…
„Ahoj, Bille.“
„Ahoj, jak se vede, Danieli?“
„Přijde na to.“
„Na co?“
„Ty tu budeš s náma?“
„Já? Néé… ne to ne… vždyť jsem ti říkal, jak jsem šikovnej na basket.“
„No tak… hrát bys nemusel. Tady je i spousta jinýho vyžití.“
Rozčiloval mě. Hodně. Nejenže nepozdravil mě, jako člena vlastního týmu, ale jen tak mě přehlížel a bavil se pouze s Billem. Který se na něj usmíval.
„Tomu věřím… bohužel, stále jde o soustředění basketovýho týmu, takže… cizincům vstup zakázán.“
„Ale, ty přece nejsi ci…“
„Chceš vidět chatku zevnitř? Ať víš, v čem tady budu přežívat.“ Musel jsem to říct.
„Jo, jasný. Tak zatím.“
Nabral jsem celkem svižný krok k mojí každoroční ubikaci. Čím dál jsme byli od Daniela, tím mi bylo líp. Když jsme se zavřeli v té dřevěné boudičce sami dva, bylo to úplně nejlepší.
„Víš, že je neslušný skákat do řeči?“
„Mmm.“
„Normálně to neděláš… neříkej mi, že žárlíš.“
Jasně.
„Ty žárlíš?… Tomiii… jen jsem se s ním bavil… byl jsi tam taky, nebo snad ne?“
„Jo… a culil ses na něj… balí tě.“
„Ale no tak… žárlivko moje malá.“
Natisknutí na stěnu byl celkem příjemný šok. Vášnivý polibek ještě lepší. Objal jsem si ho rukama a pohladil mu dokonale tvarovaný zadeček.
„Ahm… Billi… neblázni… postaví se mi a co potom?“
„Potom to všichni uvidí, jak moc se ti po mně už teď stýská.“
Ta mrška!
„Nemusíš žárlit, když se bavím s jiným klukem, dobře? Nic se neděje.“
„Já vím… promiň.“
„Dobrý. Z určitýho hlediska… je to vlastně lichotka.“
Pousmál jsem se a ještě si ho znovu přitisknul k polibku. Začínal jsem hořce litovat, že Bill vážně nehraje basket a nemohl přestoupit na moji školu, dostat se do týmu a bejt tu se mnou.
Celá ta atmosféra ve voze mi začínala připadat dost skličující. Představa, že jen jednou denně na malou chviličku uslyším jeho hlas z té plastové krabičky, nebo nedej bože si jen přečtu smsku, mě vážně zneklidňovala. Ovšem když zmínil dopisy, připadal jsem si jako ve starém romantickém filmu. Ještě by mohl někde stopnout dostavník, aby mi to doručili přímo před barák. Pousmál jsem se a vylezli jsme ven, aby to nebylo divný.
Jen co jsme se trošku přiblížili k houfu mladých pánů, viděl jsem, jak se Danielovi rozzářily oči. Trošku zvláštní chování, že nepřivítal Toma, ale myslím, že mi bylo jasné, o koho má tady větší zájem. Slušně jsem se s ním bavil, ostatně jako vždycky, ale viděl jsem, jak rasťáček přešlapuje na místě a tváří se, jako kdyby mu něco uvízlo v krku. Přerušení v půlce věty už naznačovalo, že to fakt těžce rozdejchává, a tak jsem se radši prozatím rozloučil a šel za ním. Když jsem si to tak shrnul, vypadal při tom vlastně roztomile, i když jak pro koho. Kdyby měl možnost usmrtit lidi laserem, Daniel by byl jistojistě první na řadě.
Musel jsem ho teda trošku ubezpečit, že ho nemíním nějak podvádět, nebo škádlit očividným koketováním s ostatními jedinci stejného pohlaví. Jeho nervozita mě vzrušovala, a tak jsem si neodpustil malé pozlobení. To jen aby nezapomněl, jak moc se mi líbí a že je pro mě rozhodně na prvním místě.
Vůbec se mi z té chajdy nechtělo, nejradši bych si tam ustlal spolu s ním, ale doopravdy to nešlo. Vydali jsme se tudíž zpátky, aby se nastěhovaly všechny potřebné krámy. Jörgen se ochotně nabídl, a tak jsem to nechal na něm. Opřel jsem se o auto a pomalu jsem pociťoval nástup úzkosti. Přesně v tenhle moment jsem se proklínal za absenci sportovních dovedností. Stál jsem opřený o naše auto, když se ke mně znovu nachomýtl Daniel.
„Co to do něj vjelo?“
„Asi si připadal trochu zbytečný, když jsi ho ani nepozdravil.“
„No jo… nedošlo mi to. Ale stejně se v tvojí přítomnosti chová jinak. Vlastně mi celkem vrtá hlavou, proč jsi přijel až sem. To většinou kamarádi nedělají.“
„Já jsem někdy říkal, že jsem s Tomem kamarád?“
„To ne, ale… ani jsi neříkal, že byste byli něco jinýho.“
„Jsme, ale… ani nejsme. Je to složitější a upřímně, bez Tomova souhlasu to objasňovat nechci. Promiň.“
„Jasně… je těžký přiznat, že jsi gay, kterej má stálýho přítele, když jsi byl vždycky na holky a ještě trošku do větru.“
„Hele… nechci, aby vznikaly nějaký nedorozumění. Takže… prosím… nedělej dedukce, ano?“
„Takže to není pravda?“
„Říkal jsem, že bez Toma to…“
„Tom… Tom… Tom… jasně… chápu. Jsem absolutně přebytečnej. Dobrý. Mohls mi to ale říct rovnou.“
„Danieli… nech toho… Jsi moc milej kluk, rád si s tebou popovídám.“
„Co když chci víc, než si jen povídat? Můžeš mi aspoň říct, jestli mám šanci?“
„Takhle to…“
„Takhle co?“
„Takhle to akorát posereš, když na mě budeš tlačit, rozumíš? Na jakýhokoliv kluka.“
„Chci jen vědět, na čem jsem. To toho chci tak moc?“
„Ne, ale… teď se to vážně nehodí.“
„A kdy bude? Až tě Tom pošle do háje?“
„Přestaň, tak jsem to nemyslel.“
„Billi…“
Cítil jsem, jak mě pohladil po ruce. Fuuu, to ne, to ne… Nechci mu ublížit, ale jestli tohle uvidí Tom, tak z něj bude obloha k večeři.
„Já nemůžu… nezlob se. Tohle… je fakt o hodně složitější, než si myslíš a jedinej, kdo by ti to mohl vysvětlit, je Tom.“
„Fajn… tak… se měj.“
Trochu jsem si povzdychl. Vážně jsem mu dal tak moc najevo, že by měl šanci? Možná jo. Ahm… sakra… využívání lidí nebylo fér. Jen jsem doufal, že z toho nebude nějakej průser. Tom s tátou se vrátili k autu, a to znamenalo, že byl pomalu čas vyrazit nazpět. Neodpustil jsem si objetí.
„Budeš mi chybět.“
„Ty mně taky.“
Špitli jsme si to navzájem do ucha a pohladili se po zádech. Nebylo to nic extrémně intimního, přesto mě to dojalo a jeho očividně taky, protože mi otevřel dveře a pomalu mě div nenatlačil dovnitř. Rychle se rozloučil s tátou a poodešel, abychom mohli obrátit tu plechovku na kolečkách. Ještě jsem se otočil na sedačce a zamával mu.
Kousl jsem se do rtu a koukal do blba z okýnka. Jörgen taktně mlčel, asi dobře tušil, že v tuhle chvíli bych ze sebe nevypravil nic kloudného. Blesklo mi hlavou, jak nás dneska přichytil v posteli, byť vlastně při ničem. Mohl něco tušit, nebo to považoval jen za velmi přátelské – bratrské pouto? Začínal jsem uvažovat, jestli bychom to pomalu neměli vážně nějak naznačit, aby to potom nebyl tak velký šok.
Jenže celý tenhle vztah byl stále v počátcích a nechtěl jsem nic uspěchat. Určitě ne tedy vyplašení rodičů pro nic za nic. I když to, co jsem cítil teď, se rozhodně nedalo nazvat ničím. Věděl jsem, že to bude těžký, ale takovýhle jsem si to ani v nejdivočejších nočních můrách představit nedokázal. Měl jsem chuť vyskočit a běžet zpátky, protože bez srdce se opravdu špatně odjíždělo.
autor: Neilinka
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 2
…fňuk…mě se už stýská i za ně… Ale rozloučili se krásně, v chatce i u auta. Jen ten Daniel jim to nemusel kazit. Doufám, že mu Tom během těch 14 dnů jasně vysvětlí jak to je a že je Bill jen a jen jeho!!! 🙂
Jdu si to přečíst ještě jednou…
Tiež mi je už teraz smutno z ich odlúčenia. Ale ako napísala Zuzu, rozlúčenie bolo nádherné 🙂 Ako Tom žiarlil a Bill mu ukázal, že preňho existuje len on. A aj to objatie pri aute 🙂
Škoda len toho Daniela. Chápem, že sa mu Bill páči, ale dnes to fakt s tými otázkami preháňal. Dúfam, že mu Tom behom toho sústredenia objasní všetky skutočnosti, aby si dal Daniel odpich. I keď je možné, že ak sa dozvie, ako to je, tak by mohol naliehať ešte tvrdšie, ale to sa hádam nestane.
Ďakujem za kapitolu, táto poviedka ma úplne dostala 🙂
Těžko může Bill Danielovi vysvětlovat, jako to mezi ním a Tomem je, když je to ještě takové… čerstvé. A navíc, jejich "rodinné" vztahy jsou tak neobvyklé, že by asi nepochopil. 😀
Díky, těším se na pokračování.
Nade úplně z tebou souhlasím a moc se těším na další díl.
To bola smutná rozlúčka. Len to celé kazil ten Dano. Liezol mi na nervy. Chápem, že mu Bill nechcel povedať čo majú medzi sebou s Tomom, ale mohol mu povedať, že nemá žiadnu šancu tak nech sa nenamáha. Takto mu naozaj dal nejakú šancu a Daniel to môže zneužiť, určite tým podpichne Toma a keďže ten vyzerá až nezdravo žiarlivý:( tak sa určite na Billa naštve:( mám z toho strach.
Jsem na tom naprosto stejně jako holky! Už teď je mi smutno z jejich odloučení, protože je mi jasné, že se bude obou strašně moc stýskat! Ale pořád věřím, že to je pro jejich dobro! 😉 Navíc to jejich loučení bylo fakt hezké. Ještě, že to ale kluci neprotahovali víc neboť by nakonec i mně ukápla nějaká ta slzička. 😀
Každopádně žárlivý Tom 😀 😀 Na jednu stranu ho chápu, ale na tu druhou..vždyť se Bill s Danielem jen bavil! 😀 Ale je fakt, že Daniela taky nemám ráda, takže Toma chápu. 😀
Jen doufám, že se Tom s Danielem během toho soustředění do sebe nějak nepustí. 😀
Děkuji za další díl! 🙂