autor: Izzap
„Proč?“ zeptala se Billova matka, která v kanceláři pana Trümpera stála u okna zády ke svému synovi a těkala očima po zahradě. Slunce ozařovalo krásné květiny a dodávalo světu falešný nádech radosti. Žena si přála, aby paprsky byly schopné zakrýt temný, hříšný vztah, jenž vyklíčil pod střechou jejího vlastního domu. Ale samozřejmě – taková věc nebyla možná. Paní Trümperová si toho byla vědoma. Přesto toužebně hleděla na modrou oblohu. Připadalo jí špatné, že svět tam venku může působit tak pohodově, zatímco její domácnost se jí hroutí pod rukama. Bylo to jako bouře. Cítila, že přijde, ještě dřív, než to věděla jistě, a teď se jí na hlavu snáší prudký déšť, který nevypadá, že by v dohledné době přestal. Zhluboka se nadechla a otočila se směrem do místnosti, ohlédla se přes rameno na svého ustaraného syna. Opíral se o jednu z židlí, měl skloněnou hlavu, očima nepřítomně těkal po podlaze. Pravá ruka svírala levou, dlaň neklidně přejížděla po paži druhé končetiny. Obličej měl pořád flekatý a víčka zarudlá a nateklá.
Momentálně byli v místnosti s matkou sami. Paní Trümperová poslala svého manžela pryč poté, co ztroskotaly tři pokusy o rozhovor. V pokoji bylo příliš velké napětí. A Tom byl vykázán z místnosti už dávno. Teď tu byli jen matka se synem a atmosféra byla trochu uvolněnější.
Mohli dýchat.
Matka si povzdychla, když její syn jenom trhl rameny. To nepovažovala za uspokojivou odpověď.
„Bille, drahoušku,“ vyslovila a otočila se na Billa celým tělem. Tón jejího hlasu ztratil ostrost a nechuť, to jak se žena snažila vymámit ze svého mlčícího syna opravdovou odpověď. Žena se uklidnila dokonce natolik, že použila zkrácenou podobu synova jména – o což ji chlapec prosil už roky. To jméno jí znělo divně, když ten shluk hlásek opustil její rty.
Bill vzhlédl od země a spojil své oči s matčinými. Jedno ze svých obočí měl mírně zvednuté zmatením i zvědavostí – jen zřídka se stávalo, aby ho matka takhle oslovila. Jejich pohledy se spojily, oba spolu rozmlouvali beze slov. Zármutek a zmatení naplnilo starší, unavené oči, zatímco v těch druhých se nacházely stud, ponížení a neblahá předtucha.
Telepatická konverzace skončila a paní Trümperová přerušila oční kontakt, na několik dlouhých vteřin zavřela víčka a zavrtěla hlavou ze strany na stranu. Její mysl stále nebyla schopná tomu všemu porozumět a zůstala ve fázi popírání. „Proč?“ bylo jediné slovo, jež dokázala dostat přes suché rty, s očima stále zavřenýma.
„Proč?“ zopakoval nevěřícně Bill a zatoužil cynicky si odfrknout. Odolal tomu. „Proč co, matko?“
Matčiny oči se rychle otevřely a žena šeptem na tu krátkou vzdálenost mezi nimi zvolala: „Proč bys něco takového spáchal, Wilhelme?“
Přátelská přezdívka, již použila jen před pár minutami, byla pryč, a tón jejího hlasu byl opět kritický a chladný.
Billovi ztuhla čelist. Znovu se zadíval do země.
„Proč, Wilhelme? Všechen ten čas, kdy… Co Florence?“ zmínila matka jméno dívky, čímž si získala na několik vteřin synův pohled. Oči mladého muže byly plné směsice vzteku a rozrušení. Ústa se mu zkřivila do grimasy, zatímco chlapec formuloval zlomyslnou odpověď.
Florence pro mne nikdy nic neznamenala, matko, a to bys věděla, kdybys mi bývala věnovala alespoň špetku pozornosti!“
„Tak proč jsi tedy, bože na nebesích, té ubohé, nevinné dívce tak dlouho pletl hlavu, pokud jsi nikdy nezamýšlel-„
„Protože ona byla alespoň tolerovatelná, matko!“ opáčil Bill, než stihla matka vůbec dokončit větu. Přestal si třít paži a zvedl dlaň pravé ruky k čelu, promnul palcem a prostředníčkem citlivou kůži stejným způsobem, jako když chtěl zahnat migrénu. Smutně vydechl a jeho oči opět začaly studovat strukturu podlahy pod jeho bosýma nohama – neobtěžoval se v tom spěchu při oblékání s nazouváním bot. „Věděla o mém nezájmu od začátku,“ vysvětlil tiše, přičemž se odmítal podívat matčiným směrem. Už věděl, co v jejích očích najde – a teď nepotřeboval vidět další zklamání. „A toužila po našem vztahu asi tak stejně jako já.“
„Ale já myslela… že vy dva… vypadali jste spolu tak šťastně,“ reagovala žena, přičemž se několikrát zarazila, jak rozmýšlela slova a několikrát změnila trajektorii svých myšlenek.
Bill už nebyl schopný zadržet cynický smích deroucí se mu z hrdla. „Protože Florence udělala to, co umí dívky nejlépe, matko,“ zašeptal drsně. „Zamilovala se.“
Sundal si ruku z čela. Jeho matka zalapala po dechu způsobem, jakým lapá po dechu matka, když uslyší novinku, že se její dítě zasnoubilo.
Bill jí věnoval chladný tvrdý pohled a zkřížil ruce na prsou.
Žena vypadala potěšeně, jako by na moment zapomněla, jaké události vedly k téhle diskuzi. Ale stejně rychle, jako zapomněla na chaos, jenž ji obklopoval, si na to, že oživla její noční můra, zase vzpomněla. Její obvykle krásná tvář povadla a zbledla a její ústa se znovu stala vyprahlou pouští, zatímco žena sledovala svého potomka. „Ale na tom již nezáleží, že?“ zeptala se s nepatrnou nadějí v hlase.
Chlapec s havraními vlasy zavřel na okamžik oči, než odpověděl: „Matko, na tom nezáleželo nikdy – alespoň mně ne.“
Paní Trümperové se trochu roztřásly rty. Žena se zhluboka nadechla a ztuhle přikývla synovým slovům. Ale nemohla si pomoct, byla zvědavá. „Ani trošičku ti na ní-„
„Ne, matko, ne tak, jak máš na mysli,“ odpověděl Bill a zavrtěl hlavou, zatímco se pobaveně a trochu sarkasticky usmál. „Na žádné z nich mi nezáleželo. Žádná z nich pro mne nic neznamenala, ani jedna, matko, nicméně tys to nikdy nepochopila. Bez ohledu na to, kolik rozkošných úchvatných mladých žen jsem odehnal, tys vždycky našla další, která nahradila místo té předchozí, a myslela sis, že by právě tato mohla být ta pravá, a nikdy jsi neporozuměla, že tento život není pro mne! Nikdy jsem ani v nejmenším netoužil po tom vzít si nějakou dívku a založit rodinu. Ale ty to stále nechápeš, že?“
Matčina tvář byla stažená, rty vyšpulené. Noční můra byla zpět v plné síle, ale žena nemohla křičet jako dítě, jež se právě probudilo z ošklivého snu.
„Co je na tom tak hrozného?“ zeptal se Bill. Hlas se mu zadrhl v hrdle.
Ženin obličej se napjal ještě víc, každý sval byl stažený v bolestné grimase.
Bill jí nedal pokoj. „Prosím, matko, pověz mi, co je tak hrozného na takovém vztahu? Nazvalas ho pošetilým, nejhříšnějším z hříchů, jako bych někoho zavraždil. Přitom vše, co jsem provedl, je to, že jsem dal přednost chlapci před dívkami-„
„Je to špatné.“ Matčin hlas byl tak tichý, že musela vyslovenou větu hned zopakovat. Když tak se zavřenýma očima učinila, vypadala, jako by ji všechno bolelo. Její rty zformovaly ta slova tak autoritativně, jako by takové tvrzení bylo nezvratitelné.
Jejímu synovi však byla taková odpověď málo. „Jak špatné? Kdo říká, že je to špatné?“
Paní Trümperová otevřela ústa, aby promluvila, ale rychle si uvědomila, že na tu otázku nemá odpověď. Vše, co byla schopná říct, bylo to, že je to špatné. Tak to zkrátka je. Nikdy ji nikdo neučil, proč je takový vztah špatný, proč je odsuzovaný a zakázaný, ona prostě jen věděla, že je špatný.
„Není špatný,“ řekl Bill po chvíli. Matka na něj pohlédla vykulenýma, trochu vyděšenýma očima. „Matko, není. Jak to můžeš říct? Vždyť je to láska.“
Paní Trümperová zavřela víčka a znovu se zatvářila bolestně. Zavrtěla hlavou, polkla a držela oči zavřené, aby se vyhnula pohledu na svého syna. Netušila, jestli by se na něj zvládla právě teď dívat. „Je to láska,“ zformulovala chladná slova, „o níž vím, že nikdy neměla vzniknout.“
„Ne, to nevíš,“ vyvracel jí černovlásek. „Je to láska, jež není nijak rozdílná od lásky, kterou sdílíte s otcem-„
Paní Trümperová konečně otevřela oči a chladně, až nenávistně pohlédla přímo na svého syna. „Neopovažuj se porovnávat to… to…“ zakoktala se, neschopná přimět se doříct větu.
„Lásku,“ napověděl jí Bill.
Žena přimhouřila oči a pokračovala: „Neopovažuj se porovnávat toto s tím, co máme mezi sebou já a tvůj otec. Nikdy.“
Bill cítil, jak mu tuhne čelist. Zatnul zuby. Vzedmula se v něm vlna čisté nenávisti, hořká zlost mu vařila krev. Nakrčil čelo a zatvářil se ponuře. Roztřeseně vydechl, přičemž se mu rozšířily nozdry. Ucítil chladné zachvění v páteři. Tak moc chtěl překonat vzdálenost mezi ním a matkou a dát té ženě facku. Velkou. Chtěl ji bodnout. Chtěl ji vidět trpět. Chtěl vidět slzy jejích očích.
Nenávist ho spalovala. Ačkoliv věděl, že by na matku nikdy nevztáhl ruku.
Nemohl by to udělat, bez ohledu na to, jak po tom teď toužil.
Přiměl se ke slovní odvetě. Bylo mu dobře známo, že slova ji zraní nejvíc.
„Ale já ho miluji, matko,“ zašeptal a usmál se. V tom samém okamžiku mu po tváři steklo několik slz. Sám nevěděl, jestli jsou to slzy vzteku, nebo radosti z toho, že konečně přiznal závažnost svého vztahu matce. Každopádně ty slané potůčky nesetřel.
Paní Trümperová se na několik sekund podívala na svého potomka. Kritickým okem ho sjela od hlavy až k patě, od slz koulejících se mu po tvářích po upřímný úsměv na rtech.
Sevřely se jí vnitřnosti. Rychle zamrkala a rozešla se ke dveřím manželovy kanceláře. Otevřela těžké mahagonové dveře a utekla do chodby v přízemí. Rychle našla pana Trümpera, jenž netrpělivě stepoval pár metrů od dveří kancelářce. Ulevilo se jí, když se přitiskla k manželovu hrudníku. Objala svého muže a konečně přestala zadržovat slzy, jež potlačovala poslední hodinu. Její pláč byl jako letní bouře.
Pan Trümper instinktivně uvěznil svou choť v náručí. Zvedl pohled, když uslyšel vzdalující se kroky. Někdo mířil pryč z kanceláře.
Střetl se očima se svým synem.
Upevnil sevření kolem své manželky.
Odkašlal si, připravený promluvit, ale paní Trümperová ho zarazila.
„Prosím,“ zašeptala přes slzy. V manželově objetí se celá třásla. „Nech to teď být. Já už nemohu.“
***
„Tomi, co… co to děláš?“ zeptal se Bill a zalapal po dechu, jelikož ho Tom najednou vytlačil z verandy na zahradu.
Tom neodpověděl, jen dál vedl Billa do hlubin pozemku a pevně svíral jeho ruku. Černovlásek mu právě do detailu vylíčil konverzaci, kterou vedl s matkou. Kluci seděli na houpačce visící ze stropu verandy. Mluvili šeptem a neustále se otáčeli ke dveřím, kontrolovali, jestli se náhodou pan nebo paní Trümperovi nerozhodli, že je čas pro další rozhovor. Nicméně ani jeden z rodičů je svou přítomností nepoctil.
Dredatý chlapec věděl, co dělá.
Všechno měl naplánované.
Takhle se to má stát, ne?
On a Bill diskutují s matkou a otcem a pak záhadně zmizí. Tak to bylo napsané v deníku, možná ne takhle slovo od slova, ale přibližně takto, myslel si Tom.
Deník. Rukou instinktivně přejel po kapse džínů, ale nenahmatal žádnou vybouleninu.
Jeho běh se změnil na pomalou chůzi. Tom sklonil hlavu, aby se podíval na svou nohu. Volnou rukou sáhl do kapsy, kam, jak si pamatoval, deník dával, ale jeho prsty nenahmataly nic víc než látku. Chlapec zavrtěl hlavou a usoudil, že musel knihu nechat i se zavazadly doma, v budoucnosti. Aniž by tomu dál věnoval pozornost – kromě toho, že ho napadlo, jak užitečné by bylo nahlédnout teď do něj a ujistit se, že dělá všechno správně – otočil se na Billa.
Ten měl zmateně nakrčené čelo a ohlížel se Tomovi přes rameno na černou pumpu stojící jenom pár metrů od místa, kde se momentálně nacházeli. Když se na ni teď díval, všechno mu najednou došlo. Srdce mu začalo bušit rychleji. Uvědomil si důvod Tomova náhlého počínání.
Chce, abych šel s ním, pomyslel si. Dech se mu zadrhl v krku.
„Ne, Tomi-“ začal třesoucím se hlasem. Do očí se mu začaly drát slzy. Tom zavrtěl hlavou a položil mu ukazováček na ústa, aby umlčel jakékoliv jeho protesty.
„Bille, musíme.“
Chlapec s havraními vlasy zahýbal hlavou ze strany na stranu.
„Nemáme jinou možnost,“ pokračoval Tom a stáhl prst z Billových rtů. „Není jiná cesta-„
„Nemohu prostě zmizet, Tomi!“
„Nemůžeme tady zůstat,“ opáčil dredáč. Potřásl hlavou, zatímco se snažil najít vhodné vysvětlení. Těkal očima po zemi, zatímco si jeho ruka našla cestu k Billovu boku. Zvedl hlavu a spojil pohled s černovláskovým. „Nevzpomínáš si, jak ti Gustav vyhrožoval, že ti něco udělá, pokud někdy ublížíš Florence? Nemůžu tě tady nechat a riskovat-„
„Blafoval.“
„Co když ne?“ zeptal se Tom. Jeho slova způsobila ticho, zůstala viset ve vzduchu.
Billa zamrazilo. Ale nechtěl o tom přemýšlet, ne teď. Gustav by mu doopravdy neublížil, že ne? Ne, ne, samozřejmě, že ne. „Blafoval a já budu v pořádku,“ prohlásil černovlásek chladně asi po minutě.
„Co když se o nás dvou někdo dozví? Když to ví Florence, pochybuju, že to zůstane tajemstvím.“
„Lidé šíří pomluvy pořád, Tome, není pro mne nic nového být tématem jejich tlachání,“ vyvracel mu Bill a vytrhnul se z Tomova čím dál pevnějšího sevření. Tomovi sklouzly ruce k bokům. Cítil ve vzduchu rostoucí napětí.
„Ale oni to nepochopí, Bille.“
Černovlásek zatnul zuby, věděl, že to je pravda. „To pro mne není dostatečný důvod k tomu, abych utekl a zmizel v budoucnosti jako zbabělec.“ Nejdřív skoro křičel, ale umírnil se při zmínce o budoucnosti.
„Bille, nemůžeš tu zůstat.“
„A proč ne? Všechno, co znám, je zde,“ opáčil Bill s čím dál větší zlostí.
Tomovi poklesla ramena.
„Já tu nejsem,“ zareagoval tiše, bezmocně.
„Ale zůstal bys tady?“ otázal se Bill. Tom se nad tou otázkou zamračil. „Žádáš mne o to, abych s tebou utekl do budoucnosti, ale dokážeš si představit, že bys ty zahodil vše, co máš, abys zůstal zde, v minulosti?“
Tom sklopil oči k zemi.
„Nemyslím si,“ odpověděl za něj Bill tichým, zklamaným hlasem. Odvrátil se od svého společníka a rozešel se zpět k domu.
„Kam to jdeš?“
„Nevím, ale vím, že neopustím svou rodinu a nezmizím v budoucnosti.“
Tom se kousl do rtu. Sledoval vzdalující se Billova záda. Cítil se poraženě. Ramena mu klesala pod neviditelnou tíhou. Sevřelo se mu srdce. Cítil, jak se jeho a Billovo pouto trhá. „Ale já tě miluju,“ zavolal s posledním zbytkem naděje.
Bill se zarazil, ale neotočil se. „Také tě miluji, ale ty zkrátka nechápeš, oč mne žádáš. Nemohu to teď udělat. Ještě ne.“
Ticho.
Bill pokračoval v chůzi, paže zkřížené na hrudi.
„Nepamatuješ si, co jsem ti předtím řekl? Co sis měl zapamatovat na později?“ zkusil Tom naposledy, hlas měl napjatý a byl na pokraji zhroucení. Nevěděl, co jiného dělat.
Bill se znovu zastavil v půli pohybu, ale odmítal se otočit. Samozřejmě, že si pamatoval, co mu Tom řekl, tu větu, která ho tolik zmátla, si pamatoval přesně.
Někdy musíš dát šanci lásce a… skočit do propasti s ničím jiným než s vírou, že všechno bude nakonec v pořádku…
Až doteď to nedávalo smysl.
Jen na to později pamatuj, dobře?
Bill si tiše povzdechl. Podrážděně zavřel oči. Uvědomil si, že útěk do budoucnosti měl Tom naplánovaný. Ale Bill nebyl ještě připravený skočit do propasti. Nasucho polkl a ignoroval svoje splašené srdce. Ledově odpověděl: „Pokud musíte odejít, pak beze mne, pane Kaulitzi.“
Ozvalo se zašustění listí. Kousek za Billem se zvedl lehký vánek.
***
Tom se otočil zády k pumpě a začal kopat do kmenu starého, letitého stromu nedaleko. Čelist měl zlostně sevřenou, skřípal zuby, až ho to bolelo. Svaly měl bezdůvodně stažené, jako by měl potřebu do něčeho praštit tak silně, až by se ta věc rozbila na tisíc malých kousků.
Pach porážky byl víc než zřetelný.
Váha porážky byla nesnesitelná.
Nenáviděl prohry.
Nenáviděl hádky s Billem.
A nenáviděl prohru v hádce s Billem.
On a Bill se vlastně téměř nikdy nehádali. Tohle byl vzácný případ.
Nevěděl, co si o téhle hádce myslet. Nevěděl, jestli byla velká, nebo ne. Jestli se Bill opravdu zlobí na něj, nebo je jen rozčílený z myšlenky zmizet tak brzo a tak zbaběle. Neměl tušení. Nevěděl, jestli by měl teď utíkat zpět a na kolenou ho odprosit. Vše, co věděl, bylo to, že chce, aby byl Bill v pořádku, v jeho náruči a daleko od nebezpečí jakéhokoliv násilí – což znamenalo být kdekoliv kromě minulosti.
Ještě naposled nakopl strom, jenž se zatřásl a spadlo z něj několik listů. Pak se Tom otočil a zády sjel po kůře až na zem. Tvář se mu zkřivila bolestí. Sedl si, přitáhl kolena k hrudi a sklonil hlavu. Nikdy by od Billa nečekal odpor. Deník se o možnosti, že by Bill byl tvrdohlavý a bylo by obtížné ho přesvědčit k útěku do buducnosti, vůbec nezmínil. V deníku byla pouze krátká zmínka o rozhovoru s matkou a otcem a pak už se mluvilo o Billově zmizení.
Ale deník se očividně mýlil.
Bylo to možné?
Ve všem ostatním měl pravdu, což přivedlo Toma na jediné rozumné vysvětlení.
„Udělal jsem něco špatně,“ zamumlal chlapec, složil hlavu do dlaní a po tváři až do klína mu steklo několik poraženeckých slz. „Musel jsem něco udělat špatně.“
***
Bill seděl na podlaze ložnice zády k posteli, objímal si kolena a po tvářích mu stékaly slzy. Podlaha byla tvrdá a opravdu nepohodlná, ale chlapec nedokázal ležet v posteli a přitom se zachovat alespoň zbytky příčetnosti. Věděl to, už to zkoušel. Proto teď raději seděl na zemi. Na posteli mohl cítit Tomovu vůni, jež mu připomínala, co se tu před pár hodinami událo, a dráždila jeho mysl s miliony možností „co by kdyby“. S každou další sekundou, kdy ležel na matraci, rostl jeho strach.
Strach z toho, co se stane s ním i Tomem, z budoucnosti, z matky a otce, z Florence, z Gustava, z každé další živé bytosti, která to všechno zjistí.
Bill chtěl odpovědi, jasné rozumné odpovědi.
Ozvalo se tiché zaklepání na dveře, jež přerušilo tok jeho myšlenek.
Mladík se podíval na zavřené dveře a zavrčel. „Prosím, matko, nepřeji si s tebou mluvit,“ zavolal a do očí se mu vtlačily další slzy, jež si začaly razit cestu po podrážděných tvářích.
Dveře se otevřely.
„Bille?“
„Oh, Jamesi, to jsi ty,“ řekl Bill a úlevně vydechl. Uvolnil svaly, zatímco sledoval svého bratra, jenž s úsměvem vklouzl do místnosti. V rukou držel něco, co vypadalo jako kniha. Svíral ji, jako by to byl nějaký posvátný dokument. Bill zvědavě pozdvihl obočí a rychle si přejel předloktím po tváři. Popotáhl. „Copak to máš?“
James se podíval dolů na předmět v dlaních a pak zpět. Tajnůstkářsky se culil. Sedl si na zem vedle svého bratra. „Nejsem si úplně jistý,“ přiznal upřímně. Uvelebil se v tureckém sedu. „Ale myslím, že je to moje.“
„Myslíš?“ zopakoval černovlásek a musel se zasmát bratrovu nadšenému výrazu. Pak pohlédl na knihu. „Kdes to našel?“
„Tady na podlaze.“
Bill střelil po Jamesovi přísným pohledem, ale nevynadal mu. Konec konců to nevypadalo jako nějaký z jeho pokladů. „Ukaž mi to,“ řekl a už natahoval ruce. James mu vyhověl a podal mu knihu. Bill ji chvilku pečlivě zkoumal, obracel ji v dlaních a prsty přejížděl přes koženou vazbu. „Moje není,“ zašeptal, zavrtěl hlavou a už zvědavě otevíral na první stránce.
„Ne, to není,“ souhlasil James a posunul se blíž k bratrovi. Zahleděl se na tajemný předmět. „Myslím, že patří Tomovi.“
Bill znovu zavrtěl hlavou, očima studoval jednotlivé stránky, ale nerozuměl ani jednomu slovu, jež si přečetl. „Ale toto není Tomův rukopis,“ prohlásil, když si vybavil několik věcí, které Tom napsal.
„Já vím. Je můj.“
Bill se zasmál a zadíval se na jednu stránku pozorněji. „Jamesi, ty neumíš psát tak úhledně.“
„Ne, zatím ne.“
Bill zmateně nakrčil obočí, vzhlédl od knihy, která vypadala jako něčí deník, a setkal se s pohledem svého bratra. Ani nemusel nic říkat, James sám od sebe začal vysvětlovat.
„To je deník z budoucnosti,“ řekl James jednoduše, věcně. „Zkoušel jsem si něco přečíst, ale nedává mi to smysl. Jsou to všechno nesmysly o tobě a o něm v budoucnosti a o tom, jak vás navštěvuji a vyprávím vám, co se děje v minulosti. Jako bys měl žaludek na to žít v budoucnosti. A nic z toho se nezdá-„
Bill vypustil zbytek bratrova vysvětlení i jeho smích a obrátil pozornost zpět k otevřenému deníku v dlaních. Konečně rozpoznal své a Tomovo jméno na jedné ze stránek. Prohlédl si jednotlivé listy blíž, probíral se jimi a vstřebával informace o budoucnosti – o bytu, autech, pracích a Tomově rodině… Rozbušilo se mu srdce. Vrátil se na začátek deníku, k prvnímu zápisu.
Byl napsán za několik měsíců od dnešního dne.
21. února 1909
Dnes jsem navštívil Billa a Toma. Neviděl jsem ani jednoho z nich od toho dne v srpnu, kdy je matka a otec přistihli… spolu. Stále nevím jistě, co se stalo – kromě toho, že byli přistiženi. Neřeknou mi, co spolu dělali, alespoň zatím ne. Muselo to každopádně být hodně špatné, soudě podle toho, jak hlasitě na ně křičel otec. A dokonce jsem viděl matku, jak pláče. Je to jen pár měsíců, ale Bill se změnil. Začíná víc a víc připomínat Toma, nyní vypadá, jako by byl také z budoucnosti. Nenosí už to samé oblečení co dřív. Místo toho vypadají jeho šaty jako věci, jež jsem na něm viděl na těch fotografiích, které jsem našel v Billově stole. Myslím, že kalhotám se říká „džíny“, ale nejsem si jistý. Dnes můj bratr řekl tolik cize znějících slov, že si nepamatuji ani polovinu z nich. Každopádně oba vypadají šťastně. Vyprávěli mi o tom, co všechno dělali od té doby, co Bill zmizel, a jak trochu cestovali a poté se… nevím, usadili nebo něco takového. A když jsem se zeptal Billa, proč toho dne zmizel, odpověděl, že jedním z důvodů jsem byl já – a že to myslí v dobrém. Řekl, že jsem mu dal ujištění, že to v budoucnosti zvládne. Ujištění, jež potřeboval předtím, než mohl utéct…
Tady Bill přestal číst a vzhlédl od deníku. Zadíval se na bílou zeď naproti na druhé straně pokoje. Oči měl vlhké, ale ne proto, že by byl smutný. Ne, tohle byly slzy úlevy. Srdce v hrudi mu bylo trochu rychleji a tělem se mu šířil adrenalin, do mysli se mu vkrádala jedna představa za druhou a všechny měly co dočinění s ním, s Tomem a společnou budoucností.
Budoucnost…
Bill se usmál.
Poprvé pro něj to slovo neznamenalo něco negativního. Teď mělo příchuť dobrodružství a nového vzrušení. Mladík byl najednou nervózní jako malé dítě den před nějakou velkou cestou.
„Bille?“ oslovil ho James s mírnou obavou, jelikož si všiml slz na bratrových tvářích. „Jsi v pořádku?“
Jeho starší bratr se k němu otočil, usmál se a přikývl. „Já… je mi skvěle, Jamesi, opravdu,“ zkusil ho ujistit a setřel si slzy, přičemž nepřestával svírat deník. „A za toto ti děkuji,“ pokračoval a nahnul se, aby mohl svého bratra pevně, vděčně obejmout. „Tolik ti děkuji, Jamesi.“
James vypadal zmateně, zatímco sledoval Billa, který se zvedl ze země a přešel ke dveřím. „Kam to jdeš?“
Bill popotáhl, setřel pár dalších slz a otočil se, aby naposled pohlédl na Jamese. „Za Tomem,“ vysvětlil s úsměvem na tváři. Z očí mu stále tekly slzy. Když teď věděl, že to není naposled, co vidí Jamese, děsivá představa definitivního rozloučení s rodinou byla pryč. „Já… já nevím, kdy se vrátím,“ začal a trochu popotáhl, „ale Jamesi, jen si pamatuj, že tě mám moc rád, dobře?“
James zmateně nakrčil obočí a kousl se do rtu, nicméně přikývl na srozuměnou. „Dobře,“ opáčil a zamračil se nad bratrovým podivným chováním.
„Dobře, dobře, já… musím jít. Uvidíme se,“ řekl černovlásek, neschopný najít slova, jež by se do tohohle okamžiku hodila. Vyběhl z ložnice, zamířil dolů po schodech ke vchodovým dveřím a z nich do zahrady, zanechávaje za sebou zmateného mladšího bratra a nevšímavé rodiče. A veškerou svou minulost.
***
Bill se usmál. Kolem něj se zvedl vítr. Zavřel oči a cítil, jak se mu pohnula zem pod nohama. V očekávání sevřel jednou rukou držadlo vodní pumpy, druhou deník. Srdce mu bušilo pomalu a těžce a jeho údery mu rezonovaly v uších.
„Bille?“ Než stačil černovlásek otevřít víčka, ozval se hlas, který tolik miloval.
Bill otevřel oči a za tím hlasem se otočil. Spatřil Toma, jenž se opíral o kmen stromu a měl nateklé oči.
„Tys přišel?“ řekl Tom, přejel si předloktím přes oči a opřel se o strom, aby mohl vstát.
„Přišel,“ potvrdil Bill a přikývl. Rty se mu zformovaly do nadšeného úsměvu.
„Co… co změnilo tvůj názor?“ pídil se Tom a udělal několik kroků směrem k němu.
Bill se podíval na deník, který držel v rukou, a poté pohlédl zpět na Toma, přičemž se stále zvědavě a rozpustile zubil. „James,“ vysvětlil jednoduše a zamával s deníkem v dlani, zatímco udělal krok kupředu, aby zrušil vzdálenost mezi nimi. Sklopil oči k zemi, najednou dětinsky zrudl.
No jasně, že James, pomyslel si dredáč a usmál se. Sledoval Billovy červené tváře. Chytil svého společníka za ruce. „Podívej, Bille,“ začal tiše. Nevěděl, co přesně říct. Klouzal dlaněmi nahoru a dolů po Billových pažích. „Omlouvám se, chtěl jsem toho po tobě moc a nemyslel jsem-„
Bill ho přerušil tím, že zvedl hlavu a spojil jejich rty v cudném polibku.
Když se odtáhl, Tom semkl rty. Bill se stále tak zvláštně usmíval a pořád měl zarudlé tváře.
A se vzrušením z budoucnosti, jež se za tím jeho úsměvem skrývalo, černovlásek konečně tiše, přesto jistě, přiznal: „Tomi, já… jsem připraven skočit do propasti.“
autor: Izzap
překlad: Allka
betaread: J. :o)
original
To to vzalo pěkně rychlý obrat. Jednu chvíli to fakt vypadalo zoufale, ale nakonec do sebe všechno zapadlo, tak jak mělo. Za vším hledej Jamese… 😀
Tuším, že už se blíží konec povídky. Moc děkuji, těším se na pokračování.
Já pořád říkám, že mám Jamese nejradši! 🙂
Billovi to rozhodování vůbec nezávidím, to by muselo být těžké pro každého, ale jsem moc ráda, že se rozhodl tak, jak se rozhodl. A Tom určitě taky 🙂
James je zlatíčko že mu dal ten deník.
Chvíľu som bola nešťastná, že Bill sa nenechal presvedčiť a myslela som si, že ten denník sa vyparil, pretože v minulosti ho James ešte nenapísal, ale potom keď zaklopal k Billovi mi došlo, že Billovi pomôže odísť:) James je strašne podarený braček.
Ďakujem za kapitolu.
No, popravde som sa bala, ze sa stane nieco omnoho horsie, ked bude Bill utekat. A oni sa vlastne len pohadali. Len som zvedava, ci autorka myslela aj na take zakladne veci, ako je obcanka, alebo to nechala len tak, muhehehehe :-p
Při té poslední větě mě úplně zamrazilo! Ani nevím proč! 😀 Jsem strašně ráda, že se Bill rozhodl jít s Tomem a prožít s ním krásný život, ale na stranu druhou se mu nedivím, že to pro něj bylo těžké a v první chvíli nechtěj jít a říkal, že na to není připravený. Nedivím se. Budoucnost je naprosto něco jiného a je těžko někam odejít, když rodina zůstává jinde. Všechno, co Bill dosud zná se mu teď změní a ze začátku to může být strašně nezvykle nepříjemné. Udělat první krok k něčemu takhle velkému je lehké, ale pak to dokonat je těžší. Jsem ráda za Jamese a za to, že dodal Billovi pocit jistoty, odvahy a že se Billovi během chvilky všechny osvětlilo. Jasně, je rozhodně lepší, když Bill ví, že svou rodinu ještě uvidí, ale i tak..věřím, že to může mít ze začátku trochu složité. Každopádně má Toma, takže věřím, že všechno složité překoná!
Moc se už těším na jejich život v budoucnosti!
A moc děkuji za skvělý překlad!! 🙂