Najdu tě! 7.

Do domu dorazili po půl druhé ráno a Bill už spokojeně podřimoval na sedadle spolujezdce. Proto Tom nejdříve vyndal tašky a až potom probudil Billa. Což také nebyl snadný úkol. Bill když usne, tak prostě spí. Nakonec to Tom vzdal a odnesl ho do postele. Zabezpečil všechna okna a dveře, dvakrát se ujistil, že jsou v domě sami a až potom si lehnul. Tu noc zrovna moc nespal. Při každém pohybu nebo šustnutí byl vzhůru a hledal příčinu zvuku. Kolem šesté to vzdal a přivstal si. Dal si dlouhou sprchu a poté přichystal Billovi snídani. Nevěděl, co dělat, případ musí vyřešit, ale nemůže nechat Billa samotného. Jediní, komu věřil v jeho ochraně, byli Sal, Mischa a Anita, ale ani ti ho nemohli hlídat 24 hodin denně, protože museli vyřešit případ. Nakonec jediným rozumným řešením bylo vzít Billa s sebou. Vůbec se mu nezamlouvala ta představa, kolik násilí a zla Bill uvidí, ale nehodlal ho ani na minutu pustit z očí. Včerejší útok byl jasným znamením, že neznámý si nedělá srandu a opravdu se Bill neměl dožít dnešního rána. To bylo skličující.

Bill vstal kolem osmé a našel Toma nad spisem v kuchyni. Tento dům byl pěkný, ale ne tak jako Tomův, ani ta postel nebyla tak pohodlná. Celý dům byl laděný do bílo zlaté, působil vzdušně a otevřeně, což zrovna teď Billovi nepřidávalo na pocitu bezpečí. Možná by byl radši, kdyby celý dům byl tmavý a uzavřený. Přišel do kuchyně, která byla celá v bílém dřevě a nejvýraznější byl skleněný stůl s tmavými židlemi. Na jedné z nich seděl právě Tom.
„Dobré ráno.“ Přešel k němu Bill a políbil ho na tvář. „Vyspal ses?“ Podíval se na něj ustaraně, protože nevypadal zrovna odpočinutě.
„Ani moc ne. Přemýšlel jsem, jak tě udržet v bezpečí a myslím, že nejmoudřejší bude tě držet u sebe. Čím dřív vyřeším tyto vraždy, tím dřív budeš v bezpečí a budeš moct žít svobodně.“ Při tomhle Billa píchlo u srdce.
„Tome, nemůžeš přeci pracovat odtud.“ Namítl Bill a pustil se do vaječné omelety.
„Já vím, a proto ty půjdeš se mnou. Jsi bystrý a třeba nám pomůžeš, uvidíš něco, co my ne.“ Tomu se zasmál.

„Přeci se nemůžu míchat do policejní práce.“
„Byl jsi zbaven podezření a já nejsem jen tak nějaký policista. Tudíž můžeš. Mysleli jsme celou dobu, že se vše točí okolo tebe, ale Sala napadlo, že by to mohlo souviset se mnou. Neznámý nechal vzkaz u poslední oběti na zrcadle. Stálo tam: Setkáme se, až bude anděl umírat. Včera ráno mi někdo volal a řekl, že to bylo naposledy, co ses probouzel v mém náručí a noc na to u mě doma jsou zabiti dva policisté a jen zázrakem ne ty. Tohle celé musí být o mně.“ Bill si všimnul, jak je Tom horlivý, když mluví o případu. Jak mu v očích svítí jiskřičky, jak je zapálený. Musel se nad tím pousmát.
„Byla náhoda, že první, kdo zemřel, byla Sandra? Myslíš, že tohle vrah neplánoval? Že se my dva potkáme?“ Tom jen přikývnul, když upíjel ze své kávy.

„Myslím, že to je bonus v jeho plánu. Když jsem přišel k tobě domů, jen zázrakem jsem přežil tu past. Tehdy měl možnost tě zabít, možná ta past selhala schválně. Co když mě chtěl vystrašit? Jen nabudit, aby jeho hra byla zajímavější?“ Bill s plnou pusou přikyvoval.
„Takže tě ce nahánět jako koška s myší.“ Zamumlal.
„Jo.“ Řekl se smíchem Tom. „Ty jsi teď jako křeček.“ Bill na něj zvednul prostředníček a ušklíbnul se.

„Půjdu se oblíct a nachystat věci, potom vyrazíme.“ Líbnul Billa do vlasů a se smíchem odešel.

Během půl hodiny Tom čekal na Billa u dveří, nečekal že mu to bude tak dlouho trvat. On sám byl nachystaný za dvacet minut. Jenže Bill se chtěl Tomovi líbit, bylo to asi pošetilé a směšné, ale chtěl se mu prostě líbit. Věděl, že se mu líbí, když je nenalíčený, tak líčení vynechal, vlasy si jen uhladil a vzal si upnuté černé rifle s bílým tílkem. Sešel k nadávajícímu Tomovi a nemohl si nevšimnout, jak si ho prohlíží. Ještě než otevřel dveře, přitáhnul si jej a dlouze políbil.
„Sluší ti to.“ Kousnul Billa do ucha a s úsměvem otevřel dveře. Bill jen zavrtěl hlavou nad jeho hravostí a vyšel k autu.

V kanceláři na ně už čekal Sal. Mischa s Anitou stále byli v terénu a měli se vrátit až večer, do té doby je na Tomovi a Salovi, aby prověřili jejich teorii. Sal již byl připravený a měl spisy všech lidí, se kterými kdy měl Tom problém, a že jich bylo. Tom s Billem přijeli krátce po půl desáté a byli odhodláni dát se hned do práce. Bill si s sebou vzal svůj laptop, aby mohl pracovat na nejnovějším článku i přesto, že měl volno. Nedokázal bez práce vydržet, stejně jako Tom.
„Zdravím Sale.“ S úsměvem Bill mávnul na překvapeného Sala.
„Dobré ráno, Bille. Tome?“ Otočil se na druhého muže.
„Ahoj Sale. Přemýšlel jsem, jak nejlépe ochránit Billa a prostě nejlepší bude, když bude se mnou.“ Na to Sal jen přikývnul. Vlastně měl Tom pravdu. Během svého pátrání zjistil, že Tom má nepřátele i mezi policisty. A každý má svoji hodnotu. Bill se usadil za jeden ze stolů, otevřel laptop a hned začal zběsile psát.

„Na co jsi přišel?“ Tom se posadil za svůj stůl a převzal si nějaké spisy od Sala.
„Tohle je polovina lidí, co na tebe mají spadeno. Lépe řečeno to jsou lidi z tvého okolí a pracoviště.“ Po očku sledoval Billa, jak moc je poslouchá. Nechtěl ho zbytečně vyděsit tím, že by vrah byl policista. „Druhá polovina jsou ti, které jsi zatknul a byli propuštěni, nebo rodiny ještě uvězněných.“
„Je toho celkem dost, že.“ Bylo až k neuvěření, kolik má Tom potencionálních nepřátel.
„Tak jo, já projdu tohle a ty tamto. Vše podezřelé prověří Harold. Hledej zvláště ošklivé zatčení, násilné zločiny, sériové vrahy, násilníky a podobné, kteří byli pro málo důkazů propuštěni, já se dám do tady těch.“ Tom ještě jednou pohlédnul na Billa a dal se do práce. Čím více spisů pročítal, tím více podezřelých měl. Tom díky svému speciálnímu oddělení a speciálním výjimkám při vyšetřování měl nepřátele jak mezi policisty, tak mezi detektivy, ale i mezi nadřízenými. Byl zrovna začtený do spisu, když k němu přistoupil Bill a pohladil ho po rameni. Tom si ho přitáhnul k sobě na klín a odložil spis.
„Dopracováno?“ Zašeptal mu do krku.
„Ani ne, ale už mě to nebaví.“ Usmál se Bill a líbnul ho. „Chceš pomoct? Vypadáš zoufale.“
„No díky.“ Zasmál se Tom. Vlastně měl pravdu, byl zoufalý. „Možná by se mi pomoc hodila.“ Kouknul prosebně na Billa, což Billovi stačilo a hned se chopil několika spisů. Ještě celou hodinu byli všichni tři začtení, dokud Tom neuslyšel, jak Billovi kručí v žaludku. S ránou zavřel spis a podíval se na dva muže po své pravici.
„Pánové, jdeme na oběd.“ Vlastně i Sal byl rád, že může vypadnout a společnost Billa se mu líbila. Oproti svým původním domněnkám si ho oblíbil.

Na obědě si neodpustili probírání případu a Billovi se tento zvyk velice zalíbil. Dozvěděl se spoustu nových informací a doslova je pohlcoval jako houba. Tom věděl, že je Bill bystrý a tak trochu doufal, že najde něco, co oni přehlídli.
„Víte, něco mě napadlo. Nejsem tady na tohle vůbec expert, ale četl jsem složku nějakého detektiva Johnsona, se kterým jsi spolupracoval.“
„Jo, byl to jeden z mých prvních případů, byli zavražděni dva muži a on myslel, že jde o sérii, já si to nemyslel. Nakonec se ukázalo, že měli stejnou milenku a ona se jich potřebovala zbavit. Tehdy to Johnson nemohl překousnout a nechal mě převelet. Teď, myslím, vede protidrogové.“
„Byl tam po vraždě mých rodičů.“ Tomovi i Salovi zaskočilo.
„Co?“ První se vzpamatoval Sal.
„Jo, Tlook si ho přivolal na pomoc, několikrát mě vyslýchal.“ Tom se Salem na sebe civěli, zatímco Bill dál spokojeně jedl svůj koláč, který prostě musel mít.
„Tlook se zná s Johnsonem?“ Vyhrkl Sal.
„Nemůžeme je zatknout jen tak, vždyť jim je oběma, no kolik, padesát? Proč by vraždili tak mladé ženy?“ Bill jen pokrčil rameny.
„Jen říkám, že tam byl. Nemusí s tím mít nic společného, ale třeba má. To že se tu Tlook objevil tak rychle, není jen tak.“ Nadhodil Bill.
„To je pravda, navíc byl celý žhavý zatknout Billa. Jenže proč by se ti Johnson mstil až teď? A pokud to je sériový vrah, co spustilo jeho chování a jak je možný, že se to padesát let vůbec neprojevilo?“ Tom zachytil nechápavý výraz Billa.

„Sérioví vrazi se většinou projeví kolem třiceti let. Někteří byli týráni, zneužíváni, takže mají záznamy v nemocnici, mohli být často násilničtí k jiným dětem, zvířatům, většinou mají nějaký záznam ať už z dětství, puberty nebo mládí. Asi jsem ještě nepotkal sériového vraha, který se projevil až v padesáti. Většinou má jejich chování nějaký spouštěč, výročí, smrt, nehoda. Pro takového člověka by bylo těžké se dostat k policii a obzvláště na tak vysokou funkci, byl by to spíše obyčejný policista, maximálně detektiv.“
„Nebo soudní lékař.“ Uchechtnul se Sal.
„A co když to není sériový vrah, ale nějaký psychopat? Myslím tím, co když má nějakou poruchu?“ Zauvažoval Bill.
„Bylo by pro něj extrémně náročné to skrývat. A nemyslím, že by to vydržel tak dlouho.“ V tomhle měl Tom pravdu, který člověk s tak silnými násilnickými sklony to dokáže skrývat a ještě v tomto zaměstnání.
„V tom případě bude vrah někdo jiný.“ Tom se Salem si povzdychli. Byli na začátku a každou chvíli hrozilo, že se objeví další zavražděná.

Po obědě se všichni tři vrátili ke své práci, procházeli další a další složky, ale neobjevovali nic podstatného. Kolem šesté večer Sal zadal Haroldovi pár jmen na prověření, ale vlastně skončili s prázdnýma rukama. Tom seděl na své židli a koukal z okna, byl hluboce ponořený ve svých myšlenkách, když ho vyrušil Bill. Tom si ho stáhnul na klín a nasál jeho vůni.
„Jsi zamyšlený.“ Konstatoval Bill.
„Jo, tenhle případ mi dává zabrat. Vůbec nevím, kde začít, čeho se chytit. Ten vzkaz a způsob vraždění je tolik specifický, ale ještě nikde se neobjevil.“ Bill chápal jeho frustraci a pociťoval ji také. Vždyť Tom byl v přímém nebezpečí.

Anita a Mischa dorazili dřív, než vůbec předpokládali, a přitom přišli na důležitou věc. Prudce vešli do kanceláře, kde Sal seděl u počítače a upíjel kávu, Tom s Billem na klíně seděli u okna a něco si špitali.
„Ahoj, všichni.“ Pozdravili sborově.
„Ahoj, vy dva.“ Sal na ně jen kývnul a Bill mávnul.
„Tak nás nenapínejte.“ Tom se nervózně posunul ke stolu a že to s Billem na klíně nebyl nejlehčí úkol.
„Fajn.“ Mischa nervózně pokukoval po Billovi.
„Klidně mluv.“ Ujistil ho Tom. Anita jen protočila oči a spustila.
„Tak teda, když jsme tam dojeli, nejdřív jsme šli na místní policejní stanici. Nikdo se s náma nehodlal zrovna dvakrát bavit a ten Tlook nás hned poznal. Mischa byl zoufalý, ale já vymyslela, že dáme na babské drby. Takže jsme si šli sednout do nejbližšího bistra a dali jsme se do řeči se starší paní, strašně milá.“ U toho se Tom uchechtnul, moc dobře věděl, jak Anitu vytáčejí ukecaní staří lidé. Anita ho probodla pohledem a pokračovala. „Ta paní, Flower se jmenovala, nám řekla všechno, i to, co jsme vědět nechtěli. Podle ní je ten Tlook pěkně zkorumpovaný, bere úplatky a sem tam přehlídne nějaký ten přestupek, ale i třeba nějakou tu loupež. Pěkný kvítko. Taky za ním jezdí často nějaký detektiv z New Yorku a často si potom spolu vyjíždí na týden i dýl pryč.“ Mischa jen seděl a přikyvoval, vlastně neměl šanci něco říct.

„Nepopsala vám toho druhého?“ Zeptal se Sal.
„Jen říkala, že je ve stejným věku jako Tlook a je to vážený detektiv. Poznala by ho.“ To by sedělo na Johnsona.
„Takže Tlook si několikrát do roka vyjíždí pryč s detektivem z New Yorku. Sale, zavolej Haroldovi, ať porovná data, kdy chyběl Tlook s ostatními detektivy tady.“ Vlastně se teď Tlook dostával do popředí celého případu a stával se podezřelým.
„Co když ti dva vraždí v jiných státech? Hledali jste jen v okolí NY, ale co když si vyjíždí jinam?“ Nadhodil Bill a všichni na něj zůstali zírat.
„To vlastně není vůbec špatný nápad.“ Ozvala se jako první Anita a Tom jen přikyvoval.
„Sale, ať to Harold prověří, a teď si všichni jděte odpočinout. Zítra v osm tady.“ To bylo poslední, co Tom stačil říct, než se ozvala střelba.

autor: Bína