Die Umerziehung 41.

autor: Saline A.

Tak, tentokrát už se vážně blížíme k cílové rovince. Tohle je předposlední díl, takže teď je na mně, abych vám sepsala srdceryvný doják na konec. Ne, dělám si srandu, zas tak hrozné to nebude. Snad 😉

Bill s Anisem se pro stěhování absolutně nadchnuli. Místo toho, aby byli nervózní z pondělní tiskové konference, se soustředili na zařizování obydlí u Toma. Jen co odevzdali Andrease do rukou letušek na cestě zpět do Ameriky, rozjeli se do nejrůznějších obchodů s bytovými doplňky. U sebe toho sice oba měli dost, ale kromě pár maličkostí, které si s sebou brali kvůli citové hodnotě, se rozhodli ponechat vybavení novým majitelům, aby mohli u Toma začít s novými věcmi. Brali to jako nový začátek, kterému čelili společně, proto brali zařizování jako výzvu. Po nocích malovali, přes den stěhovali. Tom většinu času držel v náruči Pumbu, který se snažil vesele pomáhat, a mlčky nad nimi vrtěl hlavou. Často si neodpustil nějakou posměšnou poznámku, ti dva vypadali směšně. Oceňoval ale jejich nadšení.

„No, konečně to vypadá jako pokoj,“ s pobaveným odfrknutím Tom, hodil Pumbu do postele a rozhlédl se pokojem. „Já věděl, proč tu s tím nemám nic dělat. Bylo by to zbytečný vyhazování peněz a mrhání časem.“

„Blbost. Stoprocentně jsi byl jen líný.“

Tom se zašklebil. „Kde máš Bushida? Očekával bych, že tě teď bude nakládat,“ líně dopadl vedle Pumby a protáhl se.

„Proto jsi vešel bez zaklepání?“ se smíchem do něj Bill lehce kopnul a v tureckém sedu se uvelebil mezi polštáři. Hrdě se rozhlédl a sám sebe pochválil. Opravdu se mu, s Anisovou pomocí, povedlo odvést dobrou práci. „Musel si jet něco zařídit, tak jsme se dohodli, že na mě počká doma.“

„Ještě se vracíte k tobě?“

„Ještě pořád tam oficiálně žiju,“ přitakal Bill. „Hlavně se s tím bytem chci nějak důstojně rozloučit, než se odstěhuju. Přeci jen to byl můj první byt, krok k samostatnosti. Teď to ale naštěstí vnímám tak, že jsem dostatečně připravený a vyspělý bydlet s tebou. Nebudu sem tahat chlapy, pořádat večírky ani nic podobného. Teď tu prostě budeme žít my dva, Anis a Pumbi, spokojená rodinka.“

„No a já si sem budu samozřejmě sem tam někoho vodit.“

Bill pozvedl obočí. „Myslel jsem, že se vídáš s Riou.“

„Jó, to jó,“ protáhl Tom se zabručením. Bill potlačil nutkání protočit očima a zároveň polkl otázku, v čem je zase sakra problém. Nebyl si jistý, jestli to chtěl vědět. U Toma bylo občas lepší zůstat ve sladké nevědomosti. „Ale pořád tak nějak přemýšlím, co s ní. Však víš, jestli si jí nechat, nebo poslat do světa.“

Tentokrát už se Bill neudržel a se vzteklým zaúpěním Tomovi zabušil do ramene. „Co je s tebou špatně?!“ vykřikl. „Po několika měsících, možná i letech, si konečně najdeš ženskou, která tě nevidí jenom jako otevřenou peněženku, a dokonce s tebou ráda tráví čas, což pořád nechápu, a ty NEVÍŠ?! Zatraceně Tome, vytáhni hlavu ze zadku!“

Tom se pod Billovým náporem slov přikrčil, ale frajerský úšklebek si neodpustil. Naštěstí si odpustil poznámku puberťáckého rázu – nejspíš mu došlo, že Bill by ho přinejmenším lehce přitopil v záchodové míse. „Okay, dobře,“ rezignovaně zvedl ruce. „Já uznávám, že je to fajn holka. Ale stojí mi to za to, abych se k ní uvázal? Je mi dvacet!“

„Dvacet dva,“ skočil mu do řeči Bill suše.

„Dvacet a už bych se měl vázat na nějakou holku? Bille, prosím tebe!“

„Občas mi přijde, že jsem opravdu jediný, kdo z nás dvou má mozek,“ s povzdechem do něj otráveně šťouchnul nohou. Člověk by řekl, že po tolika letech v showbusinessu, kdy se s námi spousta lidí přátelila jen kvůli penězům, už dostaneš rozum a lidi, co jsou s tebou jen kvůli tvé vlastní osobě, si budeš držet. Ne, ty budeš uvažovat, jestli si je máš nechat. Čeho se tak moc bojíš? Že ti zlomí srdce?“ V pokoji rázem nastalo hrobové ticho. Bill se v šoku na svého bratra podíval, ale Tom zarytě zíral do stropu, ani nedutal. „Do háje. Já se trefil, že jo? Bojíš se připustit si, že tu holku máš rád, protože je to první taková a ty se bojíš, že ti zlomí srdce.“

„Je to dospělá ženská. Proč by neměla jít za lepším?“

„Ach jo, Tome. To je stejná blbost, jako kdybych já teď začal řešit, že mě Anis stoprocentně opustí, protože si najde někoho lepšího. Jasně, že takových je spousta, nejsem žádný idealista. Ale nechci přemýšlet nad tím, že by za někým lepším Anis mohl odejít. Momentálně se rozhodl, že chce být se mnou, tak si to hodlám užívat a neřešit, co by mohlo být, protože to taky ani být nemusí,“ usmál se Bill. „Být tebou, Tomi, tak to s Riou zkusím. Nenech si zbytečně utéct příležitost jen kvůli tomu, že se bojíš.“

„Občas si říkám, že jsi měl být zasranej psycholog.“

Bill se zasmál. „Budeš jí volat, viď?“

„Samozřejmě, že budu. Vsadím se, že jinak bys mi to připomínal až do konce života, a to nepotřebuju. Už tak máš dost důvodů k tomu mě prudit,“ odfrkl Tom otráveně.

Bill se se smíchem vyhrabal z postele a zvedl Pumbu do náruče. Mazlivě ho k sobě přitiskl. „Tak mě pojď odvézt domů dřív, než si vymyslím další důvod k proklínání.“

„Panenko skákavá, tohle mi snad čert byl dlužnej,“ bručel si Tom, zatímco vstal z postele a mířil ke garážím s Billem věrně v patách. „Jednou jsem starší a rozumnější, alespoň co se řízení týče, a hned kvůli tomu musím dělat taxikáře. Fakt, čert. Dlužnej mi to byl!“

*

Probudilo je bušení na dveře. Nedalo se říct, že by to bylo klepání nebo občasné zabušení, znělo to spíš, jako by vám na dveře mlátil člověk snažící se zachránit si život před vražedným maniakem. Bill rozespale vylezl z postele a zamířil otevřít, přičemž jeho ospalý mozek jen pomalu zpracovával informace o tom, co se děje. Věděl, že je půl sedmé ráno. V tu dobu jeho mozek pracoval jen výjimečně.

„Davide,“ vykulil oči, sotva otevřel dveře a do bytu vpadl jeho manažer. „Co se…“ pohled mu sklouzl na jeho náruč plnou denních tisků. „Ale ne… Co se stalo?“

Muž zlostně zafuněl. Noviny si v náruči posunul a s dusotem jak od stáda koní se rozešel do kuchyně. Po cestě ještě stačil vřísknout na Anise, aby vstával. Bill sebou překvapeně trhnul. Během jejich téměř desetileté kariéry toho s Davidem zažil opravdu hodně. Přeci jen, prošli spolu jeho a Tomovými nejhoršími pubertálními roky, během kterých mu speciálně Bill dokázal hrát na nervy mnohem víc, než teď v jeho nejhorším období diva módu. Ale nikdy, ať už provedl cokoliv, a že s Tomem se toho navyváděli hodně, nebyl tak rozčilený jako právě teď. Ani se mu za ním nechtělo. Slyšel otrávené bručení a šustění peřin z ložnice, což znamenalo, že Anis už se štrachá z postele.

S povzdechem se nejistě vydal za Davidem. „Chceš kafe nebo… něco?“ tiše zamumlal ode dveří. Byl poměrně vyděšený, protože David seděl u stolu s hlavou v dlaních, ale nic neříkal. A jeho mlčení bylo stokrát horší než hádky a křik. Nechávaje mu osobní prostor, postavil na kávu a čaj, a poté ho před něj postavil, přičemž zrak mu konečně padl na noviny.

Ostře zalapal po dechu. Okamžitě po jednom z výtisků sáhnul. Do očí se mu nahrnuly slzy. „Ten prohnanej parchant.“

„Víš, co to je?“ Bill přikývl, posadil se hned vedle Davida. „Věděl jsi, že ty fotografie má?“

„Ne,“ promnul si obličej. Na titulních stránkách všech denních bulvárních plátků byly jeho a Anisovy fotografie. Pocházely z onoho focení u Marcuse, kdy měl absolutně příšernou náladu. Všichni tak měli na odiv jeho zranitelnost. Jeho slzy byly přes celou dvoustranu, zatímco ho Anis něžně líbal na rty. „Bylo to… Byl to příšerný den, Davide. Potřeboval jsem trochu soukromí s Anisem, tak je Anis všechny poslal pryč. Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna Marcus, se kterým jsem vždycky skvěle vycházel, mě takhle podrazí. Bože, vždyť nám absolutně narušil soukromí!“

„Co se děje?“ rozespalý Bushido vešel dovnitř, zmateně mžoural na Billa i Davida. „Bille, jsi v pořádku?“

Bill mu mlčky podal jeden z deníků a přitáhl si kolena k hrudi. „Davide, moc mě to mrzí. Neměl jsem ponětí, že nás Marcus fotil, natož že by to chtěl zneužít. Myslel jsem, že…“

„Že je tvůj přítel?“ Bill potupně přikývl. David si povzdechl, když Bushido přistoupil a mladíka konejšivě schoval ve svém objetí. „Bille, vždyť víš, že už od začátku ti opakuju, že v téhle branži nemůžeš věřit nikomu. Je jedno, kolik mají peněz, vždycky budou chtít víc. A je jim jedno, jak ty peníze získají. Spousta z nich by klidně zaprodala, nebo už to udělala, svoji matku. Zradí každého, u koho ví, že z toho koukají peníze.“

Bill popotáhl a pevněji se přitulil k Anisovi. „Omlouvám se.“

„Neomlouvej,“ David si promnul obličej. „Copak se na tebe můžu zlobit, když tě vidím?“ zabručel. „Samozřejmě, jste oba dva neuvěřitelně hloupí. Takovéhle chování jste si měli nechat na doma nebo někam, kde se můžete zamknout. Speciálně ty bys to měl vědět, Bille. Teď si vezmi, jaká katastrofa by z toho vznikla, pokud byste s tím nechtěli vyjít na veřejnost.“

„Já vím…“

„Můžeme ho žalovat?“ zamračil se Anis.

David si odfrkl. „Můžeme a samozřejmě, že to uděláme. S Marcusem máme podepsanou smlouvu o dílo, ve které je jasně uvedeno, že bez našeho předchozího souhlasu nesmí zveřejnit žádnou fotografii. Fakt, že ty fotky dokonce prodal bulváru, jsou hrubě proti němu. A taky s ním okamžitě rušíme veškerou další spolupráci.“

„Jak moc nás to teď před tou tiskovkou poškodilo?“ zašeptal Bill. Zhluboka se nadechl, než vstal a posbíral veškerý bulvár, který hodil do rohu s Pumbiho hračkami. Poradí si s nimi lépe než kdo jiný.

„Z okna ses ještě nedíval, viď?“

„Poslední dobou skoro neroztahuju závěsy.“

„Tak dneska je, prosím tě, neroztahuj vůbec,“ ušklíbl se David. „Mám pocit, že si z toho dělají stanové městečko. Doufám, že už nepotřebujete nic odstěhovat.“

„Jen pár maličkostí, ale to se bez problémů vejde do auta, takže si to vezmeme pak skrz garáže,“ pokrčil Bill rameny. „Co máme zítra říct na tiskovce? Až se nás na ty fotky zeptají?“

„Pravdu,“ pokrčil David rameny. „Že Marcus porušil smlouvu, kvůli čemuž podnikneme určité právní kroky, protože to byl hrubý zásah do soukromí,“ se zabručením vstal. „No, myslím, že jsem řekl a zjistil všechno, co jsem chtěl. Omlouvám se, že jsem vás vzbudil.“

„To je v pohodě, pousmál se Bill a krátce ho objal. „Do zítřka už nevylezeme z baráku, takže se nemusíš o nic bát. Žádné drby nepotvrdíme, nerozšíříme ani nevyvrátíme.“

„To je můj kluk,“ David se vyčerpaně zasmál. Bushidovi pokynul hlavou, načež zamířil z bytu ven.

Bill zavřel oči a zhluboka se nadechl. Anis byl okamžitě u něj a pevně ho u sebe objal. „Jsi v pořádku?“

„Rozdrtím ho na prach,“ zavrčel a vděčně se k němu přitiskl, „ale teď už v pořádku jsem.“

autor: Saline A.