autor: Izzap
Ztracený domov a nový domov
„Jdu ke Georgovi!“ zavolal Tom do domu a rychle za sebou zavřel dveře, aby zmizel dřív, než jeho matka dostane šanci zeptat se, kam zmizel na většinu dne.
Konec konců byl to jeho první den zpátky doma po dlouhých prázdninách u prarodičů. Obvykle takový den Tom strávil flákáním se po domě a nasáváním domácí atmosféry, užíváním své vlastní postele a všeho ostatního, co mu přes léto chybělo.
Jelikož ale musel letos nejdřív za jistým člověkem, kterého celé dva měsíce postrádal, svůj první den zpět doma strávil v podstatě celý mimo domov.
Teď bylo půl deváté večer a Tom zatím stihl říct matce sotva ´ahoj´. Očividně neměl čas na takovéto maličkosti. Přišel a zase hned odešel, plížil se po domě a nakonec proklouzl zadním východem do vlhkého soumraku srpnového večera i s cestovní taškou, přičemž omluvil svůj odchod nepravdivou výmluvou.
A jeho malá lež nebyla prohlédnuta, alespoň ne, dokud za sebou nezavřel dveře.
Kdyby ale kdokoliv pozoroval, kam vedou jeho kroky z verandy, hned by pochopil, že Tom lhal.
Dredatý teenager šel po chodníku a pak zahnul ostře doleva, což znamenalo, že míří úplně opačným směrem, než kterým se nachází dům jeho přítele.
Kdyby někdo Toma po cestě sledoval, zjistil by, že kráčí ke znepokojeně se tvářícímu chlapci s havraními vlasy ve stejném věku, jako je on. Když k němu došel, složil jim k nohám cestovní pytel a spojil jejich ruce. Ten mladík rozhodně nevypadal jako Georg.
Pozorovatel by mohl vidět, jak se Tom naklonil a spojil jejich rty v něžném polibku plném odvahy, jímž beze slov sliboval, že všechno bude v pořádku.
Pozorovatel by si také mohl všimnout strachu sídlícímu v očích andělského chlapce, a také nejistoty, kterou mrknutím chlapec odehnal dřív, než si jí Tom stačil všimnout.
„Jsi si tím jistý?“ zeptal se napjatě dredáč, přičemž si jemně přidržoval Billovu tvář. Ustaraně sevřel rty, jeho oči hledaly v těch Billových jakýkoliv náznak nejistoty, jakékoliv znamení pro to, aby to vzdal a hned teď přestal a nechal Billa vrátit se domů, do minulosti.
Ale při rychlém ohledání nic takového nenašel.
Bill se přinutil k úsměvu a kývl a na moment uhnul pohledem, aby odehnal pochybnosti. „Jsem si jistý,“ odpověděl tak jako tak. Paže ovinul kolem Tomových boků a jeho prsty potřebně sevřely známé tričko. Mladík rychle mrknul na svoje ruce kolem Tomova pasu, a poté se podíval zpět do Tomových očí. Pořád se usmíval a párkrát zamrkal, aby zadržel nechtěné slzy. „V každém případě se nemohu vrátit,“ dodal třesoucím se hlasem.
„Ale jestli se chceš vrátit,“ řekl dredáč navzdory svému přání, „můžeš. Nemusíš říkat sbohem, ještě ne.“
Z Billova hrdla se vydral vzlyk a z očí několik slz. Tom setřel slanou tekutinu prsty.
„Bille, nemusíš opouštět-„
„Musím,“ přerušil ho černovlásek tiše a zahnal polknutím další slzy. Na moment ztichl. Tom mu zatím utíral slzy a podpíral ho. „Myslím,“ promluvil Bill asi po minutě, „že to není sbohem navždy… správně?“
Tom se usmál a pohladil pravou rukou Billa po vlasech. „Samozřejmě že ne,“ odpověděl. Věděl, že může použít deník jako důkaz. „James tě navštíví.“
Billovi se roztřásl spodní ret, ale snažil se, co mohl, zůstat silný. Nechtěl brečet a být zlomený. Nevěděl, proč se chová tak hloupě. Nebyla to přece tak velká věc, ne? Není to navždy, věděl, že není, ale pořád to vypadalo tak… definitivně. Utéct od rodiny, z minulosti, nechat za sebou blázinec. Je to velký skok, tím si byl jistý.
Chlapec si připadal ztracený ve svých vlastních emocích. Opřel se do Tomova objetí a zkolaboval proti jeho tělu s takovou silou, a to Toma málem porazilo.
Ale jemu to nevadilo.
Dredáč neodstrčil Billa, ani neplánoval pustit ho ze svého sevření. Místo toho kolem něj pevně omotal paže a přitáhl si ho k sobě, přičemž si opřel hlavu o tu Billovu. Odkopl tašku u jejich nohou na stranu chodníku a pevně Billa sevřel v náručí. Neotevřel ústa, aby promluvil, aby se zeptal, co je špatně nebo se pokoušel o slova útěchy. Věděl, že slova nejsou teď pro Billa to pravé.
Všechno, co teď černovlásek potřeboval, byl pocit bezpečí a lásky.
Potřeboval pocit, že někam patří.
Potřeboval vědět, že má někde svoje místo, kdekoliv.
Ať už to bylo v minulosti, nebo v přítomnosti, na tom nezáleželo.
Jen si přál někam patřit, a pokud to místo bylo v Tomově náruči, pak je to jenom dobře.
Když Tom po pár minutách ticha ucítil, že sevření jeho společníka ztratilo svou naléhavost, věděl, že je bezpečné se zase pohnout. Odtáhl se, aby se mohl Billovi podívat do očí.
Všiml si záblesku nejistoty, který následovala v tmavých duhovkách vlna rozhodnosti.
Věděl, že se Bill nemůže vrátit domů. Odsunul svoje pochybnosti a stiskl Billovu ruku.
„Pojď,“ zašeptal s úsměvem a kývnul hlavou směrem napravo. „Vypadneme odsud.“
„Paní Kaulitzová, žádáme vás, abyste se pokusila zůstat v klidu. On se ukáže, když mu dáte trochu času. Myslete na to, že to není ještě ani dvacet čtyři hodin. Teď ho můžeme stěží prohlásit za pohřešovaného.“ Strážná, která se chystala vyjít z vchodových dveří a připojit se ke svému kolegovi v policejním autě, se snažila s rukou na klice uklidnit paní Kaulitzovou. Zamračila se, když spatřila ženinu uplakanou tvář, a snížila hlas. „Podívejte, buďte klidná. Jsem si jistá, že váš syn je v pořádku, dobře?“
Paní Kaulitzové se třásla ramena. Snažila se schovat pláč za mokrým roztrhaným papírovým kapesníčkem. Přikývla.
Strážná s povzdechem pustila kliku a znovu vstoupila do domu. „Paní Kaulitzová,“ řekla a nenápadně vmanévrovala druhou ženu ke gauči, „prosím, snažte se… uvolnit. Vím, že je to těžké, ale přemýšlejte o tom chvíli. Je konec léta. Puberťáci vždycky trochu rebelují při pomyšlení, že budou za chvíli muset zase nastoupit do školy. Pravděpodobně jenom… má váš syn přítelkyni?“
Simone zavrtěla hlavou a sevřela kapesníček.
„Ne, aspoň o žádné nevím,“ odpověděla tiše.
„Pak zřejmě někam utekl s partou kamarádů a zapomněl zavolat. Dejte tomu čas, dobře? On se ukáže – nebo zavolá. Než se tak stane, prostě… odpočívejte, dobře?“ Žena se na Simone ujišťujícně usmála a pak znovu zamířila k hlavním dveřím.
Udělala sotva dva kroky, když ji Simone zarazila otázkou: „A když se neukáže?“
Strážná se ohlédla přes rameno a podívala se paní Kaulitzové do kalných očí. „Pokud se neukáže sám.“ Znovu se jistě usmála. „Pak ho najdeme my.“
Simone už neřekla nic. Vchodové dveře se zavřely a ona zůstala sama v tichém domě v pozdní noční hodině. Ačkoliv by si tolik přála věřit tomu, co jí ta žena řekla, tolik by si přála nestarat se a automaticky věřit tomu, že všechno bude fajn, nedokázala to.
Její mysl jí to nedovolovala.
A v tom tichém domě její mysl dostala šanci se tím vším pořádně zabývat a její představivost dostala šanci vytvářet všemožné obrazy.
Jak tak seděla a brečela pořád do toho jednoho kapesníčku, představovala si ty nejhorší scénáře, až došla k takovému, kdy jí zavolá policie a bude ji informovat o nalezeném těle ležícím někde v příkopu u silnice.
Z hrdla Simone unikl přidušený sten.
autor: Izzap
překlad: Allka
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 7
Kam to odešli? Že by se rozhodli začít úplně s čistým štítem sami dva? Nevím, proč Tom nenechal své mámě aspoň vzkaz. Já vím, že Billovy rodiče jsou na tom stejně, ale tak nějak se nemůžu zbavit dojmu, že oni si za to můžou sami, kdežto Tomova máma je v tom úplně nevinně.
No uvidíme, co přinese čas. Díky, těším se na pokračování.
Já si myslím, žel Tom Billa odvedl ke svému dědečkovi, ne? U sebe doma by ho asi nechat nemohl, matce by to těžko vysvětloval a kam jinam by šli? Ale mohl si něco vymyslet, aby neměla strach…
Rozumiem, že Bill nepovedal doma nič a zmizol, ale aspoň James vedel kde je… ale Tom mohol aspoň zavolať aby sa chúďa Simone nemusela tak strašne báť. Som zvedavá kam to idú, myslím si tak ako Ireth, že zrejme za dedkom, keďže on o tom tiež vie veľa. Veľmi pekne ďakujem za kapitolu a neskutočne netrpezlivo čakám na druhú polovicu:)
Souhlasím s holkama, že Tom mohl nechat mámě alespoň vzkaz, že je v pořádku, i kdyby nenapsal, kam odešel… Chudák Simone musí být vážně vyděšená…
Díky za překlad 🙂
Jsem strašně moc ráda, že jsou kluci spolu, ale co ten Tom? To se jako rozhodli spolu někam odejít? Přikládním se k holkám, že mě hnedka napadl Tomův dědeček, ale těžko říct. A hlavně, proč Tom mamce alespoň něco neřekl? Nebo nenapsal vzkaz? Je to škoda! Ale tak věřím, že Tom je snad rozumný, ne? Tak by o sobě mohl dát brzy vědět? Protože maminky je mi fakt líto, nechtěla bych být v její situaci. :-/
Moc děkuji za překlad, Allko! 🙂
Chudák Simone ale zajímalo by mě kam šli.