autor: Neilinka
(Bill)
Jak jsem si včera usmyslel, tak jsem hodlal dneska konat. Vydal jsem se proto na nákupy, a abych na to měl klid a prostor, šel jsem sám, psiska jsem nechal doma. Byl jsem docela spořivý, i když jakmile mě něco uchvátilo, většinou jsem to musel mít. Naštěstí kapesné jsem dostával poměrně slušné, takže mi i něco zbylo. Vždycky jsem si říkal, že si najdu nějakou brigádu, ale většinou to byly jen nějaké nárazovky za pár drobných. A s „pajdavou“ nohou mě ani máma s tátou nechtěli nikam pustit. Prý bude lepší, když se budu věnovat rehabilitaci a pořádně si ji rozcvičím, aby byla úplně zdravá jako předtím. S tím se nedalo nic, než souhlasit, obzvlášť když mi řekli, že všechny výdaje za mě klidně zaplatí oni, ať se bude jednat o cokoliv. Takže jsem využil příležitosti a půjčil si kartu. Neměl jsem tušení, kolik dneska utratím, ale nejspíš to bude o něco dražší, než normálně.
Zapadl jsem do značkové prodejny spodního a nočního prádla v jednom obchoďáku. Výběr byl tak široký, že jsem si začínal myslet, že jsem asi sto let za opicema se svými představami. Celou dobu se na mě culila jedna mladičká prodavačka, dokonce se i zeptala, jestli mi může pomoct. Radši jsem odmítl, doufal jsem, že spodky si ještě dokážu vybrat sám. Navíc jsem se docela styděl. Popadl jsem pár kousků, co se mi líbily jak tvarem, tak barvou a materiálem, a pádil do kabinky. Ještě, že byly zamykací a ne jen ty se závěsem, jinak bych váhal nad svlékáním.
Většinou jsem tak choulostivou část oblečení příliš neřešil, stačilo mi něco obyčejného a pohodlného. Ovšem s nastávající situací jsem byl donucen si pořídit pár lepších kousků. A to doslova, protože jsem si je vzal pro jistotu všechny, jelikož jsem se nebyl schopný rozhodnout, které vypadají nejlíp.
Oblékl jsem se a už jsem si to mířil k pokladnám, když mi do oka padnul jeden úžasný saténový župánek. Byl černý, místy poloprůhledný a délkou sahal někam nad půlku stehen. Chvíli jsem tam jen tak stál a zíral na něj, představoval si, jak by se asi Tom tvářil mě v tomhle vidět. No… nakonec jsem došel k tomu, že není jiná možnost, než to vyzkoušet a vzal jsem si ho taky. Paní u pokladny trošku koukala na mou zvláštní kombinaci zboží, ale spíš se potutelně usmívala, než že by mě považovala za zvrhlíka. S trošku rudými tvářemi jsem zaplatil, poděkoval a radši pokračoval dál v mojí nakupovací mánii.
Zamířil jsem do drogerie. Tady jsem potřeboval hned několik věcí a upřímně, nákupu některých z nich bych se nejradši vyhnul. Neměl jsem v tom zrovna dvakrát moc zkušeností. Nejdřív jsem se tedy vydal do staré známé zóny s voňavkami, kde jsem strávil poměrně dost času. Přemýšlel jsem, jestli bude lepší vsadit na jistotu a vzít parfém, který už Tomovi voní a shodou okolností se právě nacházel u něj… anebo zkusit něco nového na podobné bázi, ale trošku výraznějšího. Na druhou stranu jsem nechtěl, aby to narušovalo ostatní vjemy, a tak jsem vzal tu starou, osvědčenou vůni. Koneckonců stejně mi v tamté flaštičce po 14 dnech Tomova pobytu moc nezbyde. Musel jsem se pousmát, když jsem si představil, jak si s tím voní polštář a ulehává k němu s představami o mně. Trošku jsem se zamyslel, že jsem ani neslyšel volání mého jména.
„Bille? Slyšíš? Jsi to ty?“
Konečně jsem zvednul hlavu a trochu zmateně koukl směrem, odkud to znělo.
„Achime? A-ahoj, kde se tu bereš?“
„To víš, v Americe už mě to nebavilo. Vrátil jsem se.“
„Páni, a kdy? Nikdo mi neřekl, že by tě potkal.“
„No, taky je to celkem čerstvý, jsem tu sotva týden.“
„Wow, tak to je skvělý.“
„Jo, rád ti povyprávím, jestli tedy máš čas.“
Koukl jsem na voňavku ve své ruce. Pro dnešek to bude muset stačit, zbytek dokoupím, až budu mít soukromí. Přikývl jsem, uhradil požadovaný obnos a šli jsme si sednout na osvěžující letní drink.
„To nemyslíš vážně… fakt tam skoro vůbec nevařili? To by mě asi zabilo si pořád něco objednávat.“
„No jo… mají za to, že kuchtění zabírá čas, špiní nádobí a umřeš hlady, než něco uklohníš. Takže donášková služba je asi největší procento zaměstnavatelů.“
Musel jsem se smát spolu s ním. Oba jsme celkem rádi zkoušeli experimenty v kuchyni, a tak jsem si byl naprosto jistý, že Achim tímhle musel docela trpět. I když se „svou“ rodinu snažil naučit nějaká německá jídla.
„Ale byla to skvělá zkušenost, o tom žádná. Jen jsem se už strašně těšil na německé pečivo, klima, mentalitu… ale i jazyk.“
„Po Skypu ti to nestačilo?“ Uculil jsem se.
„Tak to ani náhodou. To jsem vždycky mluvil jenom chvíli, ale jinak samozřejmě jsem všechno vyřizoval anglicky. A to byla občas pěkná fuška, když jsem nemohl vylovit to správné slovíčko. Ale troufám si říct, že jsem se dost zlepšil od doby, co jsem tam přijel.“
„Tak jinak by to bylo docela k vzteku. Ale jsem si jistý, že když to používáš denně a nemáš jinou volbu, tak se to musí nějak projevit.“
„Jo… moje koktání při čtení ájiny už nezažiješ.“
„To asi vážně ne, nejsme na základce.“
„To máš pravdu, uteklo to. Vytáhl ses.“
„Ty taky, jen se nedělej.“
„To je fakt, ale ty jsi vyrostl daleko víc do krásy.“
„Děkuju… am… no, máš vlastně někoho?“
„Ne. Měl jsem tebe, pak jsem odjel… v Americe to bylo spíš o krátkodobé výpomoci, než aby se tomu dalo říkat vztah. Ale byl jsem rád, že jsem se tam do nikoho nezakoukal. Stejně bych tam nemohl žít, a pak by to bylo akorát na překážku. Navíc, jak už jsem říkal, oni přemýšlejí jinak. Chyběl mi poctivý německý kluk. Jako ty.“
S trochu zarudlými tvářemi jsem přikývl. „Chápu.“
„A co ty? Jsi s někým?“
„No… je to trošku složitější, ale…“
„Ale Billi, ty nejsi na složitosti. Ano, nebo ne?“
„Spíš jsme v takové… přípravné fázi? Ale spíš ano než ne.“
„Mhm… škoda. Tak, kdyby to náhodou nevyšlo… klidně bych pokračoval, kde jsme skončili.“
„To je moc milý. Věř, že za jiných okolností bych si vůbec nestěžoval. Nejspíš bych to dokonce přijal okamžitě… ale mám jeden problémek. Jsem do něj blázen.“
„Tak to musí bejt ten nejšťastnější kluk na světě. Jak tě dostal?“
Zasmál jsem se. „To je opravdu hodně dlouhá historie, věříš? Na to by ti nestačilo ani deset kafí. Ale jednou ti to povím.“
„No dobrá tedy, nemusíš na mě vybalit všechno hned, že jo. Času dost, když tu plánuju zůstat. Tedy, doufám, že vídat se můžeme?“
„Je to sice žárlivec, ale samozřejmě můžeme. Jako kamarádi.“
„Kamarádi.“
„Tak jo. Skvěle.“
Druhý den pokračoval enormními vedry. Bylo na zdechnutí, a to jsme sídlili u vody. Taky jsme v ní naštěstí mohli strávit většinu dne. Věnovali jsme se vodním sportům a chytání bronzu. Dokonce jsme vynechali i trénink basketu, protože ani po šesté večer teploměr neklesal pod 30 stupňů. Z představy, že polezu na kopec, se mi dělalo zle. Ale slíbil jsem to a chtěl jsem to samozřejmě dodržet. Když už jsem se chystal, zavolal trenér, ať jdeme sbírat dřevo na táborák. No super… Povzdychl jsem si a šel poslechnout rozkaz. Poslušně jsme nosili klacky jako kočka koťata a štosovali je na jednu hromádku vedle ohniště. Okej, možná dneska nevyběhnu úplně nahoru a budu doufat, že dost silnej signál bude i v půlce kopce, jinak bude trenér brblat, kde jsem tak dlouho. Nanosil jsem několik náručí různýho chroští a pak se vypařil do chatky pro mobil. Našel jsem ho odpojenej i s celou nabíječkou od zásuvky…
To si snad ze mě někdo dělá… 20% baterie… asi někoho zabiju. Hned jak si zjistím, komu patří ten mobil, co tam je zapojenej místo mýho. Uvažoval jsem, jestli to má vůbec cenu s takovou baterkou. Jak dlouho to může vydržet? Ještě když se bude muset enormně snažit kvůli mizernýmu pokrytí. No zkusit to musím… Přinejhorším napíšu aspoň smsku. Vydal jsem se nahoru a už ve čtvrtině jsem docela vypouštěl duši a teklo ze mě jak z koně. Dal jsem si pauzu a popadal dech. Zkontroloval jsem signál… dvě čárky. Tak uvidíme. Vytočil jsem Billovo číslo a modlil se. Bohužel zbytečně. Vydal jsem se tedy ještě výš, až jsem se vyškrábal skoro na vrchol. Tady už to vyzvánělo.
„Tome, ahojky. Ty jo to už je hodin, úplně jsem zapomněl na čas.“
„Nepovídej, to já tady většinou ani netuším, kolik je hodin. Je tam nějakej hluk.“
„Jo, no, vlastně nejsem doma, ale v nákupáku.“
„Mhm, no… nějakej idiot mi vypojil mobil i s nabíječkou ze zásuvky, takže jsem na tom dost bledě, jen abys s tím počítal, až mi to chcípne.“
„Ou… aha. No, to není taková tragédie, stejně tu sedím s kamarádem, tak by asi nebylo slušný se vybavovat. Můžeme to dohnat zítra, co ty na to?“
„Copak, Andy přijel na nákupy?“
„Ne, ne, to není Andy.“
„Aha, takže ho neznám?“
„Ne, zatím ne.“
„Mhm. No dobře… a co sis koupil?“
„Ehm, no… to bude překvapení.“
„Ha? Jak překvapení?“
„No, pro tebe.“
„Jo taak… potvůrko, a já se zrovna těšil, že mi to povíš.“
„Vidíš… a ono zrovna ne, to jsem zlej, co?“
„To teda jsi… takhle mě ochuzovat.“
„Ale no tak… máš se na co těšit.“
„To mám stejně… na tebe přeci.“
„Ty jeden licho…“
To bylo poslední, co jsem slyšel. Ach jo. Takže jsem se ani nerozloučil, a zrovna když tam je Bill s nějakým klukem. Najednou se mi zastesklo a toužil jsem ho mít u sebe. Teď hned.
autor: Neilinka
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 0
Že mu ten mobil odpojil Daniel? No škoda, že spolu nemohli hovoriť dlhšie. Síce Bill aj tak nemohol veľmi vykecávať, ale čo už. A Tomovi slúži k dobru, že aj napriek všetkým okolnostiam predsa len na ten kopec vyliezol a ozval sa Billovi aspoň na chvíľu.
A ten Achim – v prvej chvíli som sa zľakla, že či náhodou nespôsobí nejaké problémy, ale zatiaľ to tak nevyzerá. Napriek tomu, že má o Billa zjavný záujem, tak to vyzerá, že ho pozná natoľko dobre, aby vedel, že by nemalo šancu sa o niečo pokúšať. Hlavne, keď mu Bill povedal, že je do Toma blázon. Takže dúfam, že to tak aj ostane a prípadne sa z Achima stane ďalšia priateľská postava.
Ďakujem za časť.
Hádám, že to Daniel začíná dělat problémy, tak snad nepřejde na něco zákeřnějšího…
Každopádně Toma strašně obdivuju, že se v tom horku na ten kopec nakonec vyšplhal. Já jsem momentálně na antibiotikách a z toho horka doslova umírám a koupu se ve vlastním potu…
Jinak se mi moc líbily Billovy nákupy, hlavně když to má být překvapení pro Toma 😉
Když vyrazil Bill na nákupy, předpokládala jsem, že se tam stane něco zajímavého. Když tedy nepočítám nákup spoďárů. 😀 Achim se zdá být super kluk, tak snad nebude dělat problémy. To Daniel zřejmě začíná zlobit. Doufejme, že mu Tom nezakroutí krkem.
Dík, těším se na pokračování.
Tak že Daniel už začíná prudit.
Daniel začína zľahka, som zvedavá ako bude pokračovať, pretože som si istá, že odpojeným mobilom to vôbec nekončí. A Achim… no uvidíme. Nemám z neho dobrý pocit, ale možno sa mýlim…
Veľmi pekne ďakujem za kapitolu.
Jsem si témëř jistá, že Tomův mobil vypojil Daniel a bude dělat strašně nevinného. A jak tady již někdo podotkl, tímhle to teprve začíná. Trochu se bojím, kam až Daniel zajde.
A Tom je strašně milý, že i přes to všechno chtěl Billa alespoň na chvilku slyšet a ozvat se mu. I když ten kopec mu nezávidím ani trošku! Kopce a běh, to jsou dva moji nepřátelé!!
Moc se těším na další pokračování!! 🙂