Live my life 23.

(Bill)

Hodiny v Achimově přítomnosti letěly jako minuty. Taky jsme se neviděli pořádně dlouho a měli si pořád co povídat. Uvědomil jsem si, jak je pozdě, až když mi zavolal Tom. Zněl trochu překvapeně, že v tuhle hodinu vysedávám po nákupáku s klukem, kterého nezná, ale nezdálo se mi, že by to příliš řešil. Škoda, že mu baterka došla tak brzo. Poslal jsem mu ještě smsku na dobrou noc, aby si ji přečetl, až to napíchne do proudu, a znovu se obrátil k mé společnosti.

„Hádám, že to byla ta tvoje známost.“

„Hádáš správně. Zrovna je na soustředění, kde je skoro nulovej signál. Vybíhá kvůli tomu každej den obrovskej kopec, jen abychom se chvíli slyšeli.“

„Mhmm… romantik.“

„Tak jinýho bych ani nechtěl, to víš sám nejlíp.“

„Jo, to vím. Tys byl vždycky na tyhle věci. Ale tak zase pro tebe není škoda se obětovat.“

„No, už je půl osmý, asi to dneska rozpustíme.“

„Spěcháš?“

„To ani ne, jen… nevím. Začínám mít hlad a neplánoval jsem bejt venku tak dlouho.“

„Tak můžeme jít klidně k tobě, s vašima už se znám.“

„No… vlastně proč ne. Tak jdem.“

Sebrali jsme se a došli do našeho baráku. Naši docela koukali, koho jsem to přivedl, ale vždycky měli Achima rádi, takže ho samozřejmě zpovídali, jak se měl a tak dále. Mezitím jsme u toho ukusovali pizzu a najednou bylo jedenáct večer.

„Ty jo, už je docela pozdě. I venku se setmělo.“

„Jo, no… tak já asi půjdu, co?“

Už se zvedal k odchodu, ale to by nebyla máma, aby něco nenamítla.

„Ale prosím tě, kam bys chodil. Ještě tě takhle v noci někdo přepadne. Nic se nestane, když tu přespíš.“

„No, jestli to teda nevadí, tak… rád.“

„Jistěže ne. Budu klidnější a určitě si máte ještě o čem povídat. Já se jdu tedy natáhnout, jsem nějaká unavená. Dobrou noc.“

„Dobrou noc a děkuju.“

„Za málo. My děkujeme za návštěvu.“

Poté se oba rodičové odebrali do ložnice. Abych se přiznal, přespání jsem úplně neplánoval. Nebyl jsem si jistý, kam Achima uložit. Bylo mi blbý ho nechat spát na gauči a určitě jsem ho nechtěl strkat k Tomovi do pokoje. Tudíž zbývalo, aby spal u mě. Máma. Má úžasný nadání věci komplikovat, když ani neví všechny okolnosti. Nechtěl jsem to hrotit, a tak jsme se prostě odebrali nahoru.

„Trochu se to tu změnilo od doby, co jsem tu byl naposled. Ale zase ne o tolik moc. Držíš si svůj styl.“

„Jo, to jo. Ale plakáty už nevěším, ničí to zdi. Teď mám obrazy.“

„Mhm, vypadá to dospělejc.“

„Trubko… hodím rychlou sprchu, půjdeš po mně?“

„Jo, asi jo. Dík.“

Oba jsme vykonali řádnou večerní hygienu a ulehli do postele. Achim tedy jen ve spodním prádle, protože moje oblečení by mu jaksi už nepadlo. Od základky pořádně vypracoval postavu. Bylo to zvláštní, ležet zase vedle něj, ale nebylo to nepříjemné. Trochu jako za starých časů.

„Jak jsi zhasnul, tak ten pokoj vypadá úplně stejně. Přijdu si jako před lety. Jako bych vůbec neodjel.“

„Jo… vzpomínky se vrací.“

„Přesně. Ale nemysli si, mám funkční uši a beru na vědomí to, že teď máš nějakym způsobem načatej vztah. Nebudu tě tu ošmatávat.“

„Ale to jsem přece neřekl.“

„To ne, ale viděl jsem tvůj výraz, když mi tvoje mamka nabídla to spaní.“

„No, jen… mě to zaskočilo, to je všechno.“

„Vždyť jsme kámoši, ne? Ti u sebe můžou přespat.“

„Máš pravdu, já… jen, že je Tom pryč a neví o tom a já jsem připitomělej.“

„Tím, že spím vedle tebe, ho nepodvádíš. Hm? Ale jestli je ti to proti mysli, tak si klidně ustelu na zemi.“

„Ne, jen to ne. Kdyby tě tam našla máma, tak mám přednášku jak ve škole, co jsem si to dovolil. V pohodě, zůstaň tady.“

„Okej, jen aby ses necejtil blbě, v takový blízkosti.“

„Tvoje blízkost mi není nepříjemná. To bych s tebou přece nemohl chodit.“

„Jasně, ale to už je nějakou dobu… myslel jsem teď.“

„Ani teď není. Jen jsem se nenacházel v situaci, kdy bych měl skoro-kluka a spal vedle svého bývalého. Je to nezvyk, nic víc.“

Achim se otočil na bok čelem ke mně a pousmál se.

„Moc to řešíš, Billi. O nic nejde. Dobrou.“

„Dobrou Achi.“

Věděl jsem, že na přespání kamaráda není nic špatnýho. Ale Achim nebyl jenom kamarád. Byl to bejvalej přítel. Trochu jsem doufal, že se tohle nedonese k Tomovi, protože by si o tom mohl udělat zkreslenej obrázek. Nevěděl jsem, jestli to říct našim, aby se o tom příliš nezmiňovali. Kdyby jo, musel bych jim zároveň vysvětlit, proč by Tom mohl eventuelně žárlit. Nic lehkého. Nakonec jsem se tím dumáním nad vzniklou situací tak unavil, že jsem někde v procesu myšlenky usnul.

Zdálo se mi o návratu Toma domů. Přežili jsme těch 14 dní a konečně se nacházel zpátky u mě. Po oslavě jsme se odebrali do pokoje a zamkli se. Okamžitě jsem začal líbat jeho rty, krk a přesunuli jsme se do postele, kde jsme si navzájem zbavili těla přebytečných oděvů. Mazlil jsem se s každým centimetrem jeho kůže a začínal se o něj třít. Bylo to tak intenzivní, nádherné a vzrušující. Nechápal jsem, proč pořád dokola opakuje moje jméno.

„Bille… Bille, vzbuď se.“

„Ahm, co?“

Otevřel jsem oči a koukal na udýchaného Achima. Byl jsem na něm totálně nalepený a on měl celé rudé tváře.

„Hele… já bych si teda nestěžoval. Ale už mi dost tvrdě stojí a ty jsi čím dál vášnivější.“

„Eh… promiň, já… měl jsem sen.“

„Jo, to jsem stihl postřehnout, ale už to fakt nevydržim. Jsi divočejší než kdysi.“

Tak teď jsem pro změnu zrudnul já. Nejhorší bylo, že jsem na tom nebyl o nic líp než on. Kouknul jsem na hodiny. Bylo po desátý dopoledne.

„N-naši už budou pryč, ty máš horní koupelnu já dolní.“

„Okej…“

Vstali jsme a ani jeden jsme se neubránili pohledu na napnuté boxerky toho druhého. Přece jen tu byla určitá zvědavost, jak se ty partie změnily za poslední roky. Vlastně nám do toho nic nebylo… už jsme spolu nechodili, ale tohle… v podstatě o nic nešlo, viděli bychom se i při vykonávání společné potřeby na WC. Nakonec jsme to trapné ticho prolomili smíchem. Trochu se uvolnila atmosféra. Ušklíbl jsem se. Byl to Achim, kdo první prolomil tu hranici a normálně si přede mnou prádlo sundal. Musel jsem uznat, že se tam dole změnil hodně.

Konec konců to byly tři roky a to ve stupni největšího vývoje. Trochu mi z toho vyschlo v krku a radši jsem to taky shodil, abych zbytečně nezdržoval. Achimovy oči mě obdivně shlédly a já cítil, jak mi naskakuje husí kůže. Raději jsem se pousmál a seběhl rychle dolů do koupelny, kde jsem se zamkl. Ne snad proto, že bych se bál, že by šel za mnou, ale bylo mi tak líp.

(Tom)

Bill mě trochu překvapil s tou schůzkou s nějakým kamarádem takhle už docela ve večerních hodinách. Ještě jak říkal, že vlastně vůbec nevadí, že mi to každou chvíli chcípne, aby se mohl věnovat jemu. V tu chvíli jsem si musel přiznat, že dost žárlím. Ale než jsem došel do tábora, zase jsem se zklidnil. Ovšem ne na dlouho, když jsem přišel do chatky a viděl jsem, komu patří mobil, kterej se nasral do nabíječky místo mýho. Daniel si na něm hrál nějakou připitomělou hru.

„Neumíš se chovat, že klidně vytáhneš cizí mobil ze zásuvky, aniž by byl nabitej?“

„Měl jsem míň procent, než ty… tak sorráč.“

„Jo tak sorráč… já na rozdíl od tebe s tím přístrojem dělám to, k čemu je primárně určenej. Volám. Ty na něm mastíš nějaký stupidity, protože tady je hovno signál na cokoliv jinýho.“

„Mmm… mrzutý… neměl jsi dost baterky na dovolání se Billovi?“

„Měl, nevyšlo ti to… špatný, co?… Moment… jak víš, že volám Billovi, ty šmejde.“

„A komu jinýmu, voláš snad rodičům, jak se ti tu líbí? To asi těžko.“

„A víš co? Jo, volám Billovi, protože spolu chodíme. A je ti do toho úplný hovno.“

Bylo mi úplně fuk, že je to venku. Naopak jsem cejtil takový příjemný šimrání a zadostiučinění. Spokojeně jsem si napíchl mobil, přečetl si smsku na dobrou noc od Billa a šel si sednout k táboráku. Zbytek večera jsem si Daniela nevšímal a bavil se jenom s ostatníma. Pojídal jsem buřty, opečenej chleba a bylo mi najednou hrozně fajn, když jsem to všechno vyslovil nahlas.

Nemohl jsem se dočkat, až budu doma.

autor: Neilinka