autor: Izzap
Bill se probral z dřímoty, protáhl se a zamrkal. Zívl. Otočil se na bok a zjistil, že není v posteli. Nejen, že nebyl v posteli, on nebyl ani v pokoji. Nebo v domě…
Poskočil na sedadle a popadl oběma rukama opěrky, které pevně sevřel. Vykulil oči a pohled na pohybující se okolí ho vytrhl ze snového světa během několika sekund.
„Ránko, ospalče.“
Bill otočil hlavu za známým hlasem a vydechl, když stanul tváří v tvář usmívajícímu se Tomovi. Srdce mu začalo zpomalovat v reakci na uvolnění a jeho ruce se přestaly křečovitě držet opěrek. Napětí a děs pomalu odcházely z jeho těla, zatímco se chlapec rozhlížel po okolí. No, nebylo to úplně nejlepší představení. Nacházeli se ve velkém, nicméně nahuštěném vozidle, jak Bill usoudil. Všude byli lidé, většina z nich si četla nebo se dívala z okna a vzduch kolem byl… velmi štiplavý. Mladík se zašklebil a nadechl se. Tomova ruka našla tu jeho a přirozeně propletla jejich prsty. Bill se odtrhl od zkoumání cizích tváří a znovu se podíval do hlubokých hnědých očí, tolik podobných jeho vlastním.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se dredáč a naklonil hlavu v zájmu toho, aby jejich konverzace zůstala soukromá. Bill se rychle rozhlédl po vnitřku vozu, jako by si nebyl úplně jistý, jak odpovědět. Trošku zkřivil ústa a poté odpověděl:
„Kde přesně to jsme, pane Kaulitzi?“
„Nevzpomínáš si?“
Bill polknul, znovu se rozhlédl a mírně zavrtěl hlavou. „Pouze na něco.“ Zašklebil se, jakmile spatřil nějakého muže naproti přes uličku, který se beze studu vysmrkal do značně použitého kapesníku. „Jak nazýváte toto…“ zarazil se a otočil se zpátky k Tomovi, na jeho výrazu bylo vidět, že je celý nesvůj. „Tuto věc?“
Tom se pobaveně usmál a prohlédl si jejich okolí. „Je to autobus,“ řekl tiše a doufal, že nebude muset zacházet při vysvětlování do přílišných detailů. „Však víš, je to veřejný-„
„Oh, správně!“ přerušil ho Bill a jeho tvář se rozzářila tím, že chlapec to slovo znal. „Také je máme,“ pokračoval. Pak jeho tvář povadla, když koutkem oka registroval neznámou podobu vnitřku autobusu. „Ale tento je úplně jiný než ty, jež máme doma.“
„To je mi jasný.“ Dredáč se tiše zasmál.
Bill se zhluboka nadechl a mírně se uculil, když Tom sevřel jeho ruku pevněji. Zavrtěl se na sedačce, aby se mohl trochu nahnout k Tomovi. Pak vyprostil svou dlaň ze sevření té dredáčovy, ale jenom proto, aby se mohl ve známé pozici uvelebit pod paží, jež se ovinula kolem jeho ramen. Černovlásek uspokojeně vydechl, opřel si hlavu o Tomovo rameno a sledoval z okýnka scenérii venku.
Byli někde v přírodě. Bill sledoval elegantní kopce, jež míjeli. Scenérie byla tichá a na pohled mírumilovná, ale nepřipomínala žádnou krajinu z jeho starého domova nebo z města, odkud pocházel, a telefonní dráty na polích povědomosti opravdu nepomáhaly. Billovi se při připomínce domova cosi zkroutilo v žaludku. Do mysli se mu začaly vkrádat různé obrazy, vzpomínky i otázky. Myslel na to, jak bude reagovat matka, až se probudí a uvědomí si, že její syn se od předešlého dne neukázal, jak bude reagovat otec, jak James vyroste jako jediné dítě v rodině, která byla zvyklá na to být čtyřčlenná. Představoval si, jak si matka bude myslet to nejhorší, jak ji otec bude utěšovat a James bude jednoduše zmatený.
Srdce Billovi začalo bušit rychleji a sevřel se mu žaludek. Mohl si jenom představovat, jak se všechno dozví Florence a jak rychle se bude šířit skandál ve městě. Koneckonců – Gustav ho varoval, co se stane, pokud někdy Florence ublíží. Ale Bill si naštěstí i při nervozitě šířící se jeho tělem vzpomněl, že Tom mu slíbí, že všechno bude v pořádku. I deník řekl, že všechno bude nakonec v pořádku. James to do něj napsal. Dal Billovi ujištění, že je v pořádku odejít. Tak to v deníku stálo. Všechno je to trochu bláznivé, že? Pomyslel si černovlásek a zavrtěl se, položil si hlavu na Tomův hřející hrudník. Vložit tolik osudovosti do jednoho malého deníku, to je víc než trochu bláznivé. Ale Bill teď nechtěl přemýšlet o tom, co by se stalo, kdyby se deník mýlil – alespoň ne teď.
„Tomi?“ ozval se a zaplašil myšlenky na deník i na domov.
„Hm?“
„Kam jsi říkal, že jedeme?“ Bill se na Toma nepodíval, stále sledoval krajinu za oknem. Cítil, jak se Tom za ním zavrtěl, aby to měl na sedadle pohodlnější.
„K… někomu, koho znám,“ odpověděl Tom tiše, jeho hlas zněl trochu unaveně. „Žije na severu.“
„Kdo je to?“
Na moment bylo ticho, Tom zaváhal, než odpověděl: „Příbuzný.“
„Oh?“ Bill zvedl hlas při zmínce o rodině. „Znamená to, že je to také můj příbuzný?“
Tom se tiše zasmál, ale to mohl Bill jenom cítit v podobě vibrace jeho hrudníku. „Ne,“ řekl Tom. „On… patří k druhé straně rodiny.“
***
„Tentokrát jsem zašla příliš daleko, Marku, opravdu,“ zašeptala paní Trümperová roztřeseně a otočila se zády ke svému manželovi, čelem k oknu. Očima klouzala po zahradě pohledem plným naděje. Naděje, která ale rychle umřela, když žena neviděla nic jiného než květiny, jež tak pečlivě celé ráno zalévala.
Pan Trümper si odkašlal a postavil se ke vchodu do jídelny. „Jak dlouho jsi vzhůru?“ zeptal se unaveným hlasem. Jeho manželka se na něj ohlédla přes rameno, ale jen na vteřinu, pak se znovu podívala do zahrady, která nejevila známky něčí přítomnosti.
„Nevím,“ odpověděla svému manželovi. „Neuvažuji o čase.“
„Hmmm,“ zamumlal muž uvědoměle. „Spala jsi vůbec?“ Zapnul si jeden knoflíček na obleku.
Paní Trümperová se otočila za zvukem knoflíčku a prohlédla si manžela od hlavy k patě. Zjistila, že je upravený a oblečený. „Ty,“ začala a pak se zarazila, přešlápla z nohy na nohu a objala se pažemi, naklonila hlavu na stranu a roztřeseným hlasem dokončila, „půjdeš dnes do práce?“ Sledovala svého manžela, který si povzdechl, jeho ramena se automaticky nadzvedla a pak zase klesla.
„Jsou věci, jež musím udělat, Eleanor, to přece víš,“ odpověděl, aniž by vzhlédnul od knoflíčků.
„Jak můžeš pracovat ve dnech, jako je tento?“
„Jaké dny máš na mysli?“ Další knoflíček byl na svém místě.
„Dny…“ nedokončila paní Trümperová. Do očí se jí tlačily slzy. „Marku, náš syn zmizel, a ty si jen tak odejdeš?“
Žena se nedočkala jiné odpovědi než podrážděného povzdechu. Paní Trümperová počkala, než se její pohled setká s manželovým, než řekla něco dalšího. Jeho oči, jak si všimla, nebyly jako ty její. Ty jeho byly tvrdé, korálkovité a malé, schované za ošoupanými brýlemi. Byly šedo-modré, podobné barvě břidlice. Žena mívala pohled do těch očí opravdu ráda, jelikož díky nim měla pocit mírumilovnosti a jasného nebe nad nimi, ale teď, když přes jídelnu sledovala svého manžela, necítila žádnou lásku nebo veselí. V těch očích nebyla ani známka smutku nebo náznak lítosti. Žádné výčitky.
„Je ti to jedno… že?“ zeptala se paní Trümperová. Hlas se jí zlomil, zatímco nevěřícně zírala na svého chotě. Ten s odpovědí váhal. „Že!“ zvolala jeho manželka a rukou si zakryla ústa, zatímco se jí po strhaných tvářích začaly koulet slzy. „Náš syn zmizel a tobě je to jedno!“
„Není mi to jedno, Eleanor, samozřejmě že ne,“ opáčil muž ostrým hlasem, jenž ukazoval všechno jen ne to, že by mu to nebylo jedno.
Plačící žena u okna nevěřícně zavrtěla hlavou. „Tak jak můžeš jen tak odejít?“ zeptala se téměř šeptem.
„Jelikož jsou to tři dny.“
Paní Trümperová zalapala po dechu a otočila se zpět k oknu. Rukou si přejela po polootevřených rtech. „Tři dny?“ Hlas jí zvedala hysterie. „To už je to tak dlouho?“ Podívala se z okna a pohled jí padl na šedou oblohu a na zelenou trávu na pozemku. Snažila se i přes slzy na něco soustředit. Volnou rukou se chytla rámu okna, sevřela hnědé dřevo, zatímco druhá ruka jí klesla od úst k boku. „To… to,“ snažila se zadýchaně promluvit. „Nemůže to být tak dlouho. Ne… ještě ne.“ Skoro nadskočila, když ucítila ruku na svém rameni. Prsty ji pevně sevřely.
„Eleanor,“ začal muž rádoby klidným hlasem. „Potřebuješ přestávku.“ Podíval se do tváře své manželky, jeho oči těkaly od rozcuchaných neupravených vlasů k tmavým kruhům pod očima, přes ustarané vrásky na čele. Dle svého vzhledu zestárla za těch pár dní o celé roky.
Pan Trümper zadržel povzdech a zavedl svou manželku k židli, pryč od okna. „Až se Wilhelm bude chtít vrátit domů, vrátí se sám od sebe,“ řekl, zatímco pomáhal své ženě posadit se. „Zíráním z okna nezpůsobíš, že se zde zázrakem objeví, Eleanor, navzdory tomu, co bychom si oba přáli.“
Jeho choť zvedla hlavu a podívala se mu do tváře. Nicméně nepromluvila. Byla si vědomá toho, že její toužebné pohledy do zahrady jí syna zpátky nevrátí. Ale mohla si to přát.
„Eleanor.“
Podívala se na svého manžela.
„Neutekl kvůli tobě,“ ujistil ji jemným hlasem. „To víš, že?“
Eleanor přerušila jejich oční kontakt.
„Miláčku, potřebuješ se přestat obviňovat,“ pokračoval muž a pohladil svou ženu po tváři, prsty setřel slzy. „Neudělalas nic špatného. Možná je to tak nejlepší, Eleanor. Možná byl už čas, aby se Wilhelm odstěhoval a začal vlastní život-„
„Přestaň.“
„Ele-„
„Marku, prosím.“ Vytrhla se manželovu doteku a odvrátila tvář. „Prostě… běž pracovat.“
Zavřela oči, počkala, až uslyší vzdalující se kroky. Když se zavřely hlavní dveře, žena se zvedla ze židle a otočila ji směrem do zahrady. Poté chvilku postála vedle ní s rukou na opěradle a sledovala, jak její manžel kráčí po chodníčku a pak zahýbá na silnici. Najednou ji zasáhla zlost z toho, jak její muž kráčí tak lehce, tak nezasáhnutý… Zároveň se jí z toho chtělo plakat. S manželem v dohledu se paní Trümperová pomalu posadili zpět na židli a pohledem spočinula v zahradě.
Vyčkávala.
***
„Wow,“ zašeptal Bill, když vstoupil do místnosti s Tomem v závěsu za sebou. Když se rozsvítilo, vykulil oči. Rozhlédl se kolem a pootevřel ústa nad těmi bohatými přívětivými barvami. „Hotely se tedy pořádně změnily,“ okomentoval ohromeně a rychle nahlédl do koupelny.
Tom hodil cestovní tašku ke zdi, zavřel dveře a rozhlédl se. Byl to docela malý levný pokoj s manželskou postelí – rozhodně na něm nebylo nic úchvatného. Nicméně co bylo v Tomových očích normálního, to bylo v těch Billových úžasné. Dredatý chlapec si nemohl pomoct, usmál se, zatímco sledoval Billa, který se pohyboval po pokoji, a oči mu zářily nadšením. Vypadal jako dítě, naprosto ohromený a rozechvělý z toho, co viděl a čeho se dotkl. U čela postele se černovlásek zarazil a prsty přejel po polštářích. Usmál se a podíval se na Toma.
„Co?“ zeptal se. Odolával tomu se začervenat.
Tom se uculil a přešel k němu. „Nic,“ odpověděl a objal Billa kolem pasu.
„Proč na mne tedy tak zíráte, pane Kaulitzi?“
„To že jsem dělal?“
Bill cítil, že mu rudnou tváře, zatímco Tom hravě zavrtal špičku nosu do ohbí jeho krku. „No jistě,“ řekl Bill a zadýchaně se zachichotal. Zavřel víčka. Ucítil rty tisknoucí se mu na kůži v rozechvělém polibku. Ty rty setrvaly na moment na jeho krku a poté se o centimetr odtáhly. Černovlásek se otřásl vlivem horkého dechu, jenž ho lechtal na hrdle. „Tomi?“ vyslovil po chvíli váhání.
„Hmmm?“
„Na co právě teď myslíš?“
Další várka horkého dechu podráždila Billovy smysly. „Na tebe,“ odpověděl Tom.
Bill se zahihňal a sklonil hlavu. „A na co konkrétně?“ zeptal se téměř šeptem a očima putoval po Tomově paži. Jeho zvědavé prsty jeho pohled následovaly.
Tom si dal načas, než odpověděl. Jeho paže upevnily sevření kolem Billova pasu a přitáhly si druhého chlapce blíž. Tom zabořil obličej do známých havraních vlasů. Vdechl jejich vůni a pro sebe se usmál. „Na to, jak jsi úžasnej,“ odpověděl nakonec tiše, přičemž nedokázal skrýt svoje štěstí: „Tedy, Bille, je rok 2008 a ty jsi… jsi tady. Pořád tomu nemůžu uvěřit.“
„Já vím, sám mám problém tomu uvěřit,“ řekl Bill skoro neslyšně. Divně se mu stahoval žaludek, stejně jako předtím v autobuse. Nikdy se takhle necítil. Byl vyděšený, to mu bylo jasné, ale tenhle pocit se mísil i s trochou nadšení.
„Co se děje?“
Bill zvedl hlavu a zjistil, že na něj Tom hledí a že už ho nedrží tak pevně.
„Já nevím,“ odpověděl černovlásek a na moment se podíval pryč. „Myslím, že jsem unavený.“
Cítil jemný dotek na tváři a znovu se podíval Tomovi do tváře. „Jsi si jistý, že to je všechno?“ zeptal se dredáč a přejel Billovi po tváři palcem. Zamračil se, zatímco sledoval, jak se Bill kousl do rtu, než přikývl. To nebylo moc přesvědčivé. Tom nebyl hloupý. Věděl, že Billa trápí něco víc než jen únava. Ale také poznal, že Bill nemá teď náladu prozradit mu, na co myslí. Asi se mu jenom stýská po domově, odůvodnil si Tom pro sebe a věnoval chlapci s havraními vlasy jemný úsměv. „Proč si nedáš sprchu, aby ses uvolnil?“ zeptal se, přičemž stále hladil Billovu tvář.
„Sprchu?“ Bill nakrčil obočí. „Abych se uvolnil?“
Tom se zachichotal a položil dlaň Billovi na záda. Vedl ho do koupelny. Otevřel dveře špičkou boty a rozsvítil světlo. „Pojď, pomůže ti to,“ snažil se vysvětlit svému společníkovi.
Chlapec vedle něj pohlédl na jakousi vanu s mírně nedůvěřivým výrazem. Ta vana byla jiná než ta, kterou měli doma, ačkoliv mohl rozpoznat pár podobností. „Co myslíš tím, že mi to pomůže?“
„Uklidní to tvoje nervy,“ řekl Tom a vedl Billa dál do místnosti.
„Ale já nejsem… špinavý.“ Bill se zatahal za límeček a zatvářil se zmateně. „Nebo ano?“
Dredatý teenager se zasmál a zavrtěl hlavou. Přešel směrem ke sprchovému koutu. „Ne, nejsi,“ odpověděl, vzal bílý ručník a položil ho na poklop záchodu. Pak vzal malou lahvičku a malý předmět zabalený jakoby v papíře z umyvadla a dal ty věci na poličku ve sprše. Otočil se, usmál se a zkrátil vzdálenost mezi nimi. Zastrčil pramen vlasů Billovi za ucho a vysvětlil: „Pomůže ti to se uvolnit, Bille. Posledních pár dní bylo dlouhých. Vím to a jsem si jistý, že teplá sprcha ti pomůže se uvolnit, dobře?“
Bill si povzdechl, na moment se podíval Tomovi do očí a pak se vrátil zase ke sprše. Nikdy neslyšel nic podobného – sprchy a vany byly stvořené pouze pro to, aby umyly špínu a prach, ne k uvolňování. Ale zní to hezky, musel si přiznat Bill.
„Dobře,“ souhlasil a jednoduše přikývl, přičemž se na Toma zaculil.
***
Tom nadskočil a praštil se do hlavy o čelo postele poté, co uslyšel ránu z koupelny. Byl to první zvuk, který slyšel za poslední hodinu – kromě šumění vody ze sprchy v nějakém jiném pokoji. Nebyl to zrovna příjemný zvuk. Normálně by ho ignoroval, lidem se stává pořád, že upustí mýdlo nebo lahvičku se šamponem. Ale tahle rána… nemohl to jen tak nechat být.
Aniž by vteřinu meškal, vypnul televizi a přešel do koupelny. Zarazil se u zavřených dveří, zíral na dřevo a poslouchal. Jako první slyšel šumění vody, ale poté jeho uši zaznamenaly zvuk, který nebyl obvyklý.
„Bille?“ ozval se. Vzal za kliku a pootevřel dveře. „Bille?“ Ozvalo se něco jako zavytí, což ale Tom sotva slyšel přes tekoucí vodu. „Bille, jsi tam v pohodě?“ zkusil znovu, mezerou mezi dveřmi a stěnou pozorně naslouchal. To vytí nabíralo na hlasitosti. Tom vykulil oči, naplno otevřel dveře a vběhl do místnosti. Nestaral se o to, že dveře s bouchnutím narazily do zdi. „Oh, můj bože, Bille…“
Sprchový závěs byl odhrnutý. Voda stále běžela naplno. A na kraji sprchového koutu, zády ke dveřím, byl Bill zamotaný v jednom z ručníků, které mu Tom předtím připravil. Byl shrbený, hlavu měl vtaženou mezi ramena, která se mu chvěla, a vlasy mu spadaly na záda. Tom rychle došel ke sprše a natáhl se, aby vypnul vodu. Mrknul dolů do odtoku a našel tam celé balení mýdla stále v obalu, který byl ale teď už promočený, i lahvičku šampónu. Ignoroval spadané předměty a otočil hlavu k Billovi. Ten se pořád díval do země na nohy ponořené v malém bazénku, který se vytvořil ve sprchovém koutě. Toma si ani nevšiml.
Aniž by něco řekl, dredáč se sehnul a posadil se vedle Billa, jen tváří opačným směrem. Čekal a naslouchal Billovým vzlykům, jež rezonovaly v místnosti. Čekal na něco, co by jeden z nich řekl, ale zatím tu nevylo nic než ticho. Ani jeden z nich nepromluvil.
O několik minut později Bill konečně vyslovil: „Jsem pryč,“ roztřeseným hlasem.
Tom se k němu otočil. „Pryč?“
Bill také natočil hlavu, aby se na něj podíval. Měl nateklé oči a tváře zmáčené slzami. Spodní ret se mu třásl. Hleděl Tomovi do tváře, oči klouzaly po jeho obličeji a poté se usídlily na jeho hnědých duhovkách. „Jsem pryč, Tomi,“ zašeptal a znovu začal plakat. Snažil se držet, snažil se být silný, ale selhal. Z hrdla se mu vydral vzlyk. Bolest ho udeřila plnou silou. Opřel se o Toma, schoulil se mu do náruče a Tom ho pevně objal. „Jsem pryč,“ pokračoval Bill, zatímco plakal do Tomova trička slabým hlasem. Jeho vzlyky se měnily na steny plné bolesti. Čím dál víc se zavrtával do Tomovy náruče, nepřál si nic víc než zmizet v bezpečí Tomových paží, hrudi a klína. Přál si, aby byl menší a celý se vešel do jeho objetí. Snažil se o to, ale měl moc dlouhé nohy a široký hrudník a neohrabané ruce. Přijal porážku a ještě víc se rozvzlykal.
Tom se opatrně přesunul ze sprchového koutu na podlahu, zatímco se Bill pořád vrtěl v jeho objetí. Na zemi si přitáhl plačícího chlapce na klín a kolébal ho jako dítě. „Ššš,“ šeptal do Billových mokrých vlasů. Natáhl se pro další ručník a jemně ho ovinul kolem Billových ramen a zad, zabalil ho do něj jako do přikrývky. „Ššš, Bille, jsi v pořádku. Nejsi pryč, Bille. Jsi přímo tady…“
Vzlyky pomalu slábly vlivem Tomových uklidňujících slov, ale nepřestávaly. Bill Tomovi naslouchal, snažil se skrz pláč i spoustu bláznivých myšlenek, které měl v hlavě. Vrtěl se na Tomově klíně a schovával tvář do Tomova momentálně už mokrého trička. „Neexistuji,“ zašeptal.
„Bille, ššš, to není pravda. Jsi přímo tady, Bille. Já jsem tady. Existuj-„
„Ne, neexistuji,“ přerušil Toma černovlásek trochu hlasitěji a odtáhl se. „Jsem pryč, Tomi.“
„Bille-„
„Byl jsem vymazán.“
Jeho slova zůstala na dlouhou chvíli viset ve vzduchu, jejich smysl způsobil další slzy a vzlyky. Bill popadl Tomovo tričko, promnul vlhkou látku mezi prsty a snažil se zapomenout na to, co právě řekl. Zíral na tričko uslzenýma očima, tiše plakal a beznadějně se snažil soustředit na přítomnost a budoucnost. Ale ačkoliv se snažil zůstat v přítomnosti, stále vzpomínal na minulost. Na zlost, plačící matku, zmatení, křik, hrozby… zavrtal se do Tomova trička ještě víc a přitom pomyslel na Jamese.
„Bille… ššš… no tak…“
Černovlásek naslouchal Tomovým pokusům o to ho utišit. Přál si, aby mohl zastavit slzy, ale pokaždé, když se o to pokusil, selhal. Kousl se do rtu a hlavu zavrtal pod Tomovu bradu. Znovu se pokoušel uklidnit. „Já… Já nechci být vymazán, Tomi,“ dostal ze sebe, vyslovil to do Tomova hrudníku. Druhému chlapci se nad těmi s beznadějí vyřčenými slovy sevřelo srdce. Kvůli těm slovům se cítil beznadějně i on. Tom chtěl otevřít ústa, říct něco, co pomůže, něco, co zastaví Billův pláč, něco, co ukončí jeho bolest a všechno spraví. S každým dalším vzlykem, jenž nemohl zastavit, se Tom cítil slabší. Na koho si to hraju? zeptal se sám sebe a objal Billa pevněji. Nedokážu se o něj postarat. On sem nepatří. Nemůžu ho nutit tady být. Zavřel oči, jakmile zaslechl další bolestné zavzlykání. Nikdy jsem ho sem neměl tahat.
Tom zadržel povzdech. Proč si myslel, že tohle může někdy fungovat? Vždyť je to směšné, ne? Vytáhnout někoho z jeho domova a strčit ho na cizí místo sto let v budoucnosti?
Musím ho vzít zpátky.
A pak si vzpomněl na deník a Jamese a všechno, co mu sliboval.
Všechny příběhy, které jsi slyšel, se opravdu stanou. Tak to bylo řečeno v dopise, který mu dědeček od Jamese předal. James by o něčem takovém nelhal, ne? Pokud něco takového napsal a zajistil, aby byla taková zpráva předávaná po generace, musel si být ohledně toho opravdu jistý, že? Nedával by si tolik práce s deníky a s detailními popisy po všechny ty roky, kdyby si nebyl jistý, že to bude fungovat.
On řekl, že to bude fungovat.
On řekl, že Bill bude žít v přítomnosti s Tomem.
Pak bude všechno v pořádku, rozhodl se dredáč. Podíval se na Billovo třesoucí tělo v náručí. Zhluboka se nadechl, opřel si tvář o vršek Billovy hlavy a pevně druhého chlapce sevřel. Udělal všechno pro to, aby zabránil vymazání.
***
Bill se přetočil na posteli a otevřel oči do tmavého pokoje osvětleného jenom slabou září na stropě. Rychle párkrát zamrkal a mračil se na strop, zatímco se snažil si znovu uvědomit, co všechno se stalo. Bolela ho hlava, ne jako kdyby byl zraněný, ale mohl cítit mírný tlak přímo nad očima. Promnul si čelo a polknul, snažil se osvěžit vyschlá ústa. Zašklebil se. Cítil hořko, a kvůli tomu ho hlava rozbolela ještě víc. V duchu si povzdechl, zavřel víčka a dal si ruku přes oči. Prsty jemně přejížděl přes hrubou suchou pokožku. Zjistil, že má nateklá víčka.
„Bille?“
Černovlásek odtáhl ruku a zadržel dech. Ještě si úplně nevzpomněl, kde je.
„Ano?“ ozval se po chvilce unaveným hlasem. Čekal na odpověď, ale neslyšel nic víc než tiché iritující šumění, které by mnozí vyhodnotili jako ticho. Po minutě se obrátil doleva ke světlu a za zvukem toho hlasu, který vyslovil jeho jméno. Byl více než potěšený, kdy zjistil, že vedle něj leží Tom, jenž ho pozoruje tmavýma očima a se starostlivě nakrčeným čelem.
„Jak dlouho jsi vzhůru?“ zeptal se Tom. Jeho tvář měla neutrální výraz, zatímco natáhl rukou a prstem přejel po Billově obličeji.
Černovlásek zavřel oči a opřel se do doteku. „Hmm, dlouho ne.“ Usmál se. „Pár minut nebo tak nějak.“ Uvolnil se, zatímco Tomovy prsty laskaly jeho suchou pokožku. Chladný dotek v tichu ho probíral ze spánku.
O chvíli později byla ta ruka stále na jeho tváři. „Co?“ zeptal se, otevřel oči a podíval se do těch Tomových.
„Jsi… jsi v pořádku? Myslím – teď? Nebo budeš?“
Bill se uculil a dotkl se Tomovy ruky, jež spočívala na jeho tváři, omotal prsty kolem jejího zápěstí a přitáhl si ji ke rtům. „Budu v pořádku, Tomi,“ odpověděl tiše, než vtiskl do Tomovy dlaně rozechvělý polibek.
„Jsi si jistý?“ otázal se dredáč, jenž se chtěl vyhnout tomu samému, co se událo odpoledne.
„Nuže, pane Kaulitzi,“ začal Bill. Mírně mu zajiskřilo v očích a trochu se ušklíbl. „Budu v pořádku, dokud budete se mnou.“ Propletl prsty s Tomovými a znovu si jeho ruku přitiskl ke rtům. „Jen… zůstanete tu se mnou?“ zaprosil a pozdvihl obočí. Starostlivý výraz z Tomovy tváře zmizel, jeho rysy změkly. Rty se mu roztáhly do úsměvu – poprvé za poslední hodiny.
Otočil se tak, aby si na něj Bill mohl lehnout, jako to dělával, když potřeboval být objímaný a cítit, že je v bezpečí. Dredáč mu vyhověl a omotal paže kolem jeho zad a naklonil hlavu, aby ho mohl políbit na čelo. „Neboj se,“ ujistil ho šeptem. „Já nikam neodejdu.“
„Dobře,“ opáčil druhý chlapce a usmál se do Tomova zdvihajícího se hrudníku. Vydechl a cítil, jak se jeho nervy pomalu uklidňují. „Omlouvám se za to, že jsem… jakže to dnes říkáte… vyšiloval? Omlouvám se, že jsem předtím vyšiloval,“ zamumlal a unaveně si olízl rty. „Myslím, že jsem-„
„Ššš, Bille, to je v pořádku,“ reagoval tiše Tom. „Chápu to. Stýská se ti po domově a… nemusíš to vysvětlovat, ano?“
„Stýská se mi po domově?“ zopakoval Bill, ale poté to odsouhlasil: „Ano, tak to asi bude.“
Tom se zhluboka nadechl a zavřel oči. Hladil Billa po zádech, pomalu, téměř nevědomky, a skoro neslyšně promluvil: „Ty víš, žes neodešel navždycky, Bille. Pořád můžeš navštívit domov-„
„Ale Tomi…“ začal černovlásek a pak zaváhal.
Tom zastavil svoje ruce na jeho zádech a otevřel oči, aby zjistil, že na něj Bill hledí. „Co?“ zeptal se tiše, nechtěl narušit atmosféru v pokoji.
Bill se trochu usmál a uhnul pohledem jako vždycky, když se začervenal, ačkoliv jeho zrudnutí zůstalo v tmavé místnosti nezaznamenáno. „Tomi, toto je můj domov,“ řekl měkce. Podíval se zpět na svého společníka. „Můj nový domov.“
„Tohle je jenom hotel, Bille-„
„Ne! Tome, tak to nemyslím!“ opáčil Bill a trochu zvedl hlas. „Nemluvím o hotelu, Tome, však ty víš, co mám na mysli.“ Znovu se zarazil a mávnul rukou, zatímco opět uhnul pohledem. Položil dlaň na Tomovu hruď a zvedl hlavu, aby na druhého mladíka lépe viděl. Sladce se usmál. „Ty, já, toto,“ skoro zašeptal, „to je můj nový domov.“
Oba se na sebe chvíli dívali a sdíleli konverzaci beze slov.
Tom se potěšeně usmál. „Je to napořád?“ vyslovil a vnořil prsty do Billových vlasů.
Andělský chlapec se natáhl, aby dosáhl na Tomovu bradu, kam dredáče políbil. „Nu, v dohledné době si nehodlám hledat nový domov, pane Kaulitzi,“ řekl a trochu se ušklíbl.
„Takže zůstáváš?“
Bill ignoroval horkost ve svých tvářích a přiměl se podívat svému společníkovi do očí, v nichž se zračila zvědavost i vášeň. „Zůstávám.“
Tom přejel dlaní po Billových vlasech, pak přes tvář a pod bradu, pak se naklonil a přitiskl své rty na Billovy v rozechvělém polibku. Po chvilce se odtáhl, uculil se a měkce řekl: „Pak vítejte doma, pane Trümpere.“
autor: Izzap
překlad: Allka
betaread: J. :o)
original
Tohle byl skutečně krásný díl. Musím říct, že mi bylo líto Billa, jak brečel, stejně tak i jeho matky, které se po něm stýská, ale celkově to mělo jakousi pohodovou a snovou atmosféru. Ti dva mezi sebou mají krásný a záviděníhodný vztah. Skutečně jim přeju, aby spolu byli navždy a šťastní.
Asi si nikdo neumíme pořádně představit, jak se Bill musí cítit. Naštěstí má vedle sebe Toma a spolu to jistě zvládnou.
Díky za kapitolku a těším se na pokračování.
Chudák Bill věřím že se Tom postará a spolu to vše zvládnou.
Billa mi bylo moc líto, ale jsem šťastná za to, že přijal svůj nový domov po Tomově boku, tam, kde patří 🙂
Moc díky za překlad!
Je mi strašne ľúto Billovej maminky, aj Billa:( chúďatko, ale má Toma a bude s ním:)
A ešte aj Tomova maminka mi robí starosti chúďa. Tom jej mal zavolať aby sa už nebála:(
Ďakujem za kapitolu:)
Oh, tohle byl ale nádherný díl!
Ačkoli mi samozřejmě bylo strašně líto Billa a jak tam tak plakal ve sprše. I když to bylo naprosto pochopitelné a upřímně jsem čekala, kdy to všechno ze sebe bude muse dostat, i tak to pro mě bylo relativně těžké si tu část číst. Bývám vždycky strašně nerada, když kluci trpí a když jeden z nich pláče, trhá mi to srdce.
Každopádně ta Billova věta, že má nový domov, který zahrnuje jej, Toma a to, co mezi sebou mají, tak ta mě dostala! Bill je úžasné zlatíčko a já věřím, že i když je to teď složité a těžké, tak že bude jednou vděčný, že tohle podstoupil. S Tomem bude určitě dokonale šťastný! 🙂
A jsem překvapená, kam kluci šli! Já jsem opravdu očekávala, že půjdou za Tomovým dědou a oni nee! Teď jsou někde v hotelu..a kam půjdou pak? Za tím Tomovým příbuzným či ne? Jsem zvědavá, co má Tom v plánu a pořád doufám, že dá ještě mamce vědět, kde je, protože věřím, že musí být strachy bez sebe! Ostatně stejně jako Billova maminka. Ačkoli mi nikdy nijak nepřirostla k srdci, je mi líto, že se kvůli Billovi trápí.
Moc děkuji za překlad, Allko a už se zase těším na další díl!! 🙂