autor: B-kay
Opět jeden z tak dlouhých dílů, že jsem ho musela rozdělit na dvě části. Na druhé polovině však musím ještě trošku zapracovat, takže tady zatím máte tu první, aby vám čekání uběhlo o trošku rychleji :). Přeji hezké čtení!
Dny bez Billa a bez informací o tom, kde se právě nachází a co dělá, plynuly mučivě pomalu. Tom by nikdy nevěřil, jak moc mu bude černovláskova přítomnost chybět, a už vůbec ne, jak moc mu bude scházet pohled na jeho shrbenou postavu sklánějící se nad nějakou učebnicí. Během přednášek nedokázal odtrhnout pohled od jeho prázdné židle, přestávky si zase krátil zíráním z okna, přemýšleje nad tím, která místa by měl ještě navštívit, kde by měl největší šanci setkat se s ním.
Každý den chodil do parku v naději, že jej zahlédne stejně náhodně a nečekaně jako tenkrát, ponořeného do hry s malým děvčátkem, naprosto bezmocného a zranitelného, jen co se jejich pohledy setkají. Procházel se tam dlouhé hodiny, formuluje omluvu za dotek, který byl tak magický a jiskřivý, že i vzpomínka na něj rozechvívala Tomovo nitro a on mohl pořád cítit jemné brnění v prstech, kterými se dotkl Billovy tváře a jež on vzápětí sevřel těmi svými. Ať už to v Billovi vyvolalo jakékoli pocity, dobré nebo špatné, Tom těch svých rozhodně nelitoval. Neměl potřebu se mu omlouvat. Neudělal nic špatného, možná jen projevil náklonnost člověku, který o ni nikdy nestál a pro kterého znamenala jen zbytečné komplikace, něco, co k životu nepotřeboval, co nikdy nevyhledával. A pokud tohle bylo tou chybou, tím velkým proviněním, které mu Bill nemohl odpustit, byl ochoten omluvit se a už nikdy nic podobného nezopakovat.
V parku na něj však neměl štěstí.
Několikrát zašel i k němu domů, ale i přestože se vevnitř svítilo a on za dveřmi sem tam zaslechl tenký hlásek Beth, nikdo neotvíral a on začínal zvažovat možnost, že Bill o jeho přítomnost a starost opravdu nestojí. Možná se mu dokonce úmyslně vyhýbá.
Věděl, že by to měl nechat být, že by se měl soustředit pouze na dokončení školy a svou budoucnost a neměl by se zabývat rozmary toho zvláštního chlapce, ale nemohl si pomoct. Pořád cítil, že je něco špatně. Mezi ním a okolním světem bylo jakési napětí, něco, co neuměl identifikovat a čemu nerozuměl, ale co se rozhodně hlásilo o pozornost a odmítalo být zapomenuto. To něco bylo pořád s ním, ať se hnul kamkoliv, ten zvláštní svíravý pocit jej následoval. Byl jako jeho stín, který si postupně, kousek po kousku podmanil veškerý prostor, až byl tím jediným, co Toma obklopovalo a na co dokázal myslet. Až později přišel na to, co to bylo. Byl to strach. Ryzí, nevysvětlitelný, dech beroucí strach. A bohužel i oprávněný.
Čtyři dny bez Billa znamenaly v Tomově životě celou věčnost. Je nemocný, má toho už po krk, i on potřebuje pauzu od školy – z Andreasových úst slýchal každý den nová a nová vysvětlení, jedno méně pravděpodobnější než druhé, ale opravdu si cenil jeho snahy. Bylo milé, že se jej snažil utěšit a odvést jeho mysl někam jinam, aniž by Billa nějakým způsobem urazil, ale příliš to nepomáhalo. Po čtyřech dnech, které strávil v pochybnostech a neustálých výčitkách, nakonec přišel k závěru, že se před ním Bill ukrývá. A ta skutečnost jej opravdu zabolela.
Cítil se prázdný a slabý a to poslední, po čem toužil, byly paraziti přiživující se na něm, čerpající sílu z jeho slabostí a strachu, využívající chvíli, kdy se nemohl bránit. Jedním takovým byla Mandy, která okamžitě využila Tomovu špatnou náladu ve svůj prospěch, litovala jej, vyzvídala, a když neodpovídal, tak mluvila sama a mluvila a mluvila, až dokud se Tom nepřistihl být myslí úplně mimo. Měl akorát po krk jejích utěšujících frází a povzbuzujících slov, které byly stejně prázdné jako aura, která z ní vyzařovala, neměl však srdce opět ji odmítnout, a tak tentokrát přijal její pozvání. Doufal, že se jí podaří odvézt jeho myšlenky jiným směrem a že alespoň na chvíli zapomene na tajemného černovláska a jeho zvláštní zmizení.
…
„Ehm,“ Mandy se rozpačitě rozhlédla kolem; pohoršeně zírala na bledé zdi, jednoduchý nábytek a obyčejné lidi sedící kolem, vše tolik kontrastní šatům, které si oblékla speciálně pro tuto příležitost. Neměla ráda obyčejné věci. Jednoduchost nepatřila ke ctnostem, kterých si na lidech vážila, a tak i ona musela za každých okolností působit neobyčejně. Sytě rudou barvu vybrala pro polaskání smyslů a probuzení veškerých Tomových vášní, ale on o ni sotva zavadil pohledem.
„Cukrárna?“ nervózně se zasmála a Tom věděl, že čeká, kdy se omluví za svůj výběr a vezme ji na místo možná poněkud méně klasické a více intimnější. Někam, kde budou mít více prostoru k povídání si v soukromí. Napadla ji nějaká hezká restaurace nebo bar.
„Mám to tady rád,“ odpověděl jednoduše a také se rozhlédl kolem. Všechno bylo stejné. Stejné místo, stejný stůl, stejné deštivé počasí. Jeden podstatný rozdíl. Zadíval se na ni a bodlo jej u srdce.
„Je to tu… milé,“ naklonila hlavu na stranu a věnovala Tomovi koketní úsměv. Rozhodla se, že se přemůže a nějak to vydrží. Ignorujíc děvčátko od vedlejšího stolu, které z ní nespouštělo oči a hravě na ni vyplazovalo jazyk, zchytila pramen vlasů a začala si jej poněkud hystericky kroutit kolem prstu. „Chodíš sem často?“
„Ani ne,“ odpověděl Tom tiše a sklonil hlavu, očima hypnotizuje čokoládový zákusek, který si objednal. Ten samý, co si objednal i předtím, tak zoufalá byla jeho snaha navodit stejnou atmosféru, probudit v sobě podobné pocity, ale bylo to nemožné. Věděl, že dokud bude naproti němu sedět Mandy a bude si jej prohlížet hladovým pohledem, bude téměř nemožné soustředit se na příjemné melancholické počasí a tiché rozhovory proudící od okolních stolů.
„Nic sis neobjednala,“ připomněl jí tiše a vložil si do úst drobné sousto.
„Nemám ráda sladké,“ odpověděla sebevědomě a Tom ucítil další bodnutí u srdce. Tohle už někde slyšel. Ale z jiných úst. Za zcela jiných okolností. Před očima měl Billův pobavený úsměv, viděl jej, jak pomalu kroutí hlavou a plaše odvrací pohled. Chtěl to všechno vrátit a prožít ještě jednou. Vychutnat si tu chvíli mnohem víc, vytěžit z toho okamžiku maximum.
„A co kávu? Tady mají moc dobrou kávu… pokud ji máš ráda. Nebo si můžeš dát čaj, čaj se k dnešnímu počasí dokonale hodí.“
„Stačí mi minerálka, nedělej si starosti. Krom toho si musím hlídat kalorie, proto mě trošku překvapil tvůj výběr místa pro naše první rande.“
Tom na chvíli přestal rýt vidličkou do čokoládové pěny a zvedl pohled.
„Naše první rande?“ zeptal se zcela vyveden z míry vlastním chováním. Ještě před pár týdny by pro něco takového udělal všechno na světě, zemřel by pro chvíli v její blízkosti a najednou měl pocit, že v místnosti není dost vzduchu, že jej samotný pohled Mandy, plný ryzí vášně a touhy, svazuje natolik, že se nemůže zhluboka nadechnout.
„No ano… nebo snad ne?“ Naklonila se dopředu se zlatým pramenem omotaným kolem prstu a dívala se na Toma s očekáváním.
Tom opětoval její pohled; bylo tak zvláštní dívat se někomu do očí, aniž by ten někdo v duchu počítal vteřiny, jak dlouho ještě vydrží, než bude moct odvrátit tvář, aby to nevypadalo hloupě. Byl natolik zvyklý na Billův plachý pohled, na jeho nervózní chování pokaždé, když se dostal o kousek blíž, že skoro očekával, že zlatovlasá dívka bude reagovat podobně a brzy odvrátí tvář, aby se mohla zadívat z okna a něžným pohledem si prohlížet opršené okenní tabule.
Mandy však nebyla jako Bill. Nebyla mu dokonce ani trochu podobná. Byla vším, čím on nebyl, když byl s ní, měl pocit, že se každou vteřinou pořád víc vzdaloval svým představám a radostem, svému skutečnému já.
„Asi jsme se špatně pochopili,“ vydechl nakonec. „Neříkalas nic o rande.“
„To neříkala, ale myslela jsem, že ti to dojde. Chceš mě už dlouho, nebo ne? Už dávno jsem si všimla tvých pohledů, a to, jak se začneš chovat vždy, když se k tobě přiblížím, je opravdu roztomilé. Pokaždé zčervenáš a nevíš kam s očima. Takových kluků je málo. Jsi jiný než ostatní. Proto jsem se rozhodla dát šanci právě tobě.“
Tom sklopil pohled a smutně zíral na prstýnek, který dostal před lety od dědečka k narozeninám. Nebyl vůbec vzácný, pravděpodobně se jednalo o lacinou bižuterii, ale pro Toma měl nevyčíslitelnou hodnotu. Kus kovu s hvězdou vrytou doprostřed mu nenosil štěstí příliš často, ale když se tak stalo, byl jeho život zcela naruby, plný zvuků, světel a barev.
„Nejsem jiný než ostatní. Vlastně jsem úplně stejný. Není na mně nic, co by chybělo ostatním,“ špitl, naslouchaje vzdáleným zvukům deště. Dostal šílený nápad. Až se odsud konečně dostane, půjde si zaběhat. Bill říkal, že to vždy bývalo osvobozující, konečně se tak bude moct přesvědčit na své vlastní kůži, jestli říkal pravdu. Při pohledu na Mandy byla svoboda tím jediným, co mu prolétlo myslí.
„To si nemyslím.“ Dolehl k němu tichý šepot a vzápětí na dlani ucítil jemný stisk pěstěné ruky. „Jsi jiný, Tome. Máš v očích něco výjimečného, skoro až dětsky nevinného. Jsi ze mě nervózní?“
„Býval jsem.“
„Už nejsi?“
Tom jemně zavrtěl hlavou. „Během posledních týdnů se mé priority poněkud změnily.“
„Máš holku?“ zeptala se Mandy přímo, obočí jí vylétlo skoro až do oblak. Nikdy nechodila kolem horké kaše a vždy jednala s lidmi narovinu. Nebyla zvyklá na podobné chování, rozhodně ne od chlapců, na které si sama dělala zálusk už delší dobu, a Tomovo chování ji právě dost znepokojovalo. Jejich společná chvíle se vyvíjela rozhodně jinak, než měla původně v plánu. V jejích představách už měla být dávno nahá v Tomově posteli a on měl divoce přirážet proti ní.
„Ne,“ odpověděl Tom tiše.
„Takže se ti nějaká líbí?“
„Tak bych to neřekl.“
„Máš rád někoho jiného?“
Tom otevřel ústa v odpověď právě ve chvíli, kdy k jejich stolu lapaje po dechu přiběhl vysoký kluk, za rámem elegantních dioptrických brýlí ukrýval vyděšený pohled. Těkal očima z jednoho na druhého, než se konečně odhodlal promluvit.
„Omlouvám se, že ruším,“ ozval se roztřeseným hlasem a naklonil se blíž, jako by jim chtěl pošeptat nějaké tajemství. „Ale neviděli jste tu náhodou prasátko?“
Tom překvapeně zamrkal a vzápětí mu koutky úst vyletěly vzhůru. „Co prosím?“ zeptal se se smíchem.
„Jestli jste tu náhodou neviděli prasátko. Pod stolem, vedle stolu, jen tak pobíhat, opravdu by mi to pomohlo.“
„Tome, nebav se s ním,“ Mandy otráveně pohodila hlavou. „Nejspíš je jedním z těch příšerných feťáků, má abstinenční příznaky a trpí halucinacemi. Kdo to kdy viděl… prase v cukrárně. Vypadni a běž laskavě otravovat někoho jiného.“
Kluk si nevšímal Mandiných slov, dopadl na všechny čtyři a vlezl pod stůl. Tom si nemohl pomoct. Celá ta situace mu přišla tak legrační, že se nedokázal přestat usmívat, na rozdíl od Mandy v klukovi neviděl narkomana, jeho oči byly vnímavé a živé, možná jen trochu smutné, ale v jeho pohledu viděl upřímný zájem a strach. Vyskočil ze židle a dopadl na podlahu vedle něj, aby mu mohl pomoct s hledáním. Přesto si však nemohl odpustit drobnou poznámku.
„Je mi to líto, ale myslím, že tu není. Kdyby se tady objevilo prase, někdo by si toho už dávno všimnul,“ řekl klukovi, kterého Mandy pod stolem musela kopnout, protože když se narovnal, měl brýle nakřivo a mnul si červenající nos.
„Ty to nechápeš,“ reagoval prudce. „Je strašně maličké, je menší než moje ruka. Neměl jsem ho sem brát… já vím, že ne, ale potřeboval pohyb a já vůbec nestíhám,“ mumlal jedno přes druhé, a vzápětí si zoufale zajel do vlasů. „Hledám ho tady s… skvělé, už se mi ztratila i ona,“ zanaříkal, když zvedl hlavu a rozhlédl se po cukrárně. „Asi dostanu infarkt. Začíná mi být špatně… ano to je rozhodně jeden z příznaků infarktu. Jestli to prase nenajdu, jestli ho nenajdu…“
Tomovi jej přišlo líto. Ignoroval nevraživé pohledy své partnerky a opatrně se přisunul blíž, aby mohl druhému klukovi pohlédnout do tváře. Potřeboval si být jistý, že jej vnímá, protože se zdálo, že se o něj skutečně pokoušejí mdloby.
„Jsi v pohodě? Nemám ti skočit pro sklenici vody?“ Chtěl mu pomoct vstát, ale kluk se odvrátil, zády se opřel o Tomovu židli a zavřel oči, lapaje po dechu. „Musím najít to prasátko. Miluje ho, jestli se mu něco stane…“
„Kdo ho miluje?“
„Jeho majitel. Spoléhá na mě a já ho zase ztratil. Nevím, jak se to stalo. Dával jsem na něj takový pozor. Vždy na něj dávám takový pozor, ale to prase mi to dělá schválně. Nenávidí mě,“ teatrálně zavzdychal a Tom se málem neubránil a vesele se zasmál.
„A je tady s tebou? Možná bychom si s ním mohli promluvit, vysvětlíš mu, co se stalo a já ti pomůžu s hledáním. Pokud se nedostalo ven, musí být někde tady a nebude těžké ho najít.“
„Je v nemocnici,“ chlapcova ústa opustil přidušený vzlyk. „Mám ho na starosti stejně jako maličkou, a teď se mi oba někam ztratili. Takový jsem já přítel. Naprosto nespolehlivý. Věděl jsem, že to nezvládnu, věděl jsem to, ale tak moc jsem chtěl pomoct.“ Složil hlavu do dlaní a nesrozumitelně mumlal skrz škvírky mezi prsty.
„Všechno bude dobré. J-já… můžu ti pomoct s hledáním.“
„Ne, to není třeba. Děkuju. Zvládnu to, jen se musím uklidnit. Omlouvám se, že vám takhle kazím rande, ale už jsem opravdu zoufalý,“ mumlal si do dlaně a zvedl k Tomovi pohled zrovna ve chvíli, kdy Mandy došla trpělivost, vyskočila ze židle a hodila po Tomovi bankovku. Oba se dívali, jak si naštvaně razí cestu ke dveřím a nadává všem, kteří se ji náhodou připletli do cesty.
„Myslím, že rande právě skončilo,“ řekl Tom pobaveně.
„Chlape, to mě mrzí, ta ženská byla kus. Viděls ten zadek?“
„Raději pojďme najít to tvé nešťastné prasátko,“ pobídl jej Tom s veselým úsměvem a pomohl mu vstát. Najednou se cítil mnohem lépe. Konečně se mohl zhluboka nadechnout, necítil se víc jako kořist hladové lvice hrdě si prohlížející ubožátko, na které se každou chvíli vrhne. Opět byl sám sebou a byl rád, že je zaměstnán něčím, co jeho mysl alespoň na chvíli odvede od Billa.
„Mimochodem, jsem Georg,“ představil se kluk a natáhl k němu ruku, ve které svíral malé žluté vodítko.
Tom mu s úsměvem potřásl volným ukazovákem. „Tom.“
Všiml si, jak sebou kluk při zaznění jeho jména mírně trhl, ale nevěnoval tomu pozornost a Georg zřejmě taky ne, protože vzápětí hlasitě zapištěl a dopadl na kolena. Když po chvíli vstal, v rukou držel malý růžový uzlíček, nejroztomilejší věc, jakou Tom kdy viděl.
„Mám ho! Mám ho!“ křičel na celou cukrárnu jako nadšené malé dítě, naprosto ignoroval fakt, že se po nich všichni ohlížejí a pokračoval ve svém podivném tanci radosti. „Nemůžu tomu uvěřit. Už jsem se začínal bát, že ho snad nikdy nenajdu.“
„Vidíš,“ řekl Tom, pobaveně kroutíc hlavou. „Řekl jsem, že všechno dobře dopadne.“
Georg se na něj vesele usmál a napravil si brýle. „Pohlídáš mi ho? Půjdu najít tu malou potvůrku, abychom mohli jít konečně domů.“
„Jistě,“ Tom kývl hlavou a nadšeně poskočil, jakmile mu Georg vložil do dlaně malý kroutící se uzlíček a odkráčel pryč.
Tom omotal prsty kolem drobného tělíčka a vrátil se na své původní místo. Dosedl na židli, prasátko si složil do klína a s úsměvem si jej prohlížel.
„No nejsi ty ta nejrozkošnější věc na světě?“ mluvil na něj, jemně jej hladíc za ušima. Ještě nikdy nic podobného neviděl. Vůbec nevěděl, že existují i tak malá prasata; to podivné stvoření bylo tak sladké, že z něj nedokázal spustit pohled. Nechal si očichávat dlaně a olizovat prsty a kroutil se na židli s nadšením malého dítěte.
„Líbím se ti?“ pošimral prasátko na bříšku. „Protože ty mně hodně.“ Vrátil se do svých dětských let, do dob, kdy s dědečkem ještě bydleli na venkově a chovali hromadu různých zvířat. Měli i prasata, ale rozhodně ne taková, která se člověku vejdou do dlaně. Tak rád by mu ho ukázal, věřil, že by z něj byl stejně unešený jako on.
„Jak se jmenuješ, hm?“ pošimral jej za uchem, konečky prstů přitom zavadil o malý žlutý obojek, na kterém se vyjímal štítek se jménem. „Atom?“ vyprskl smíchem. „Chudáčku, tvůj majitel musí mít ale smysl pro humor.“ No, na Billa by tvé jméno udělalo dojem, pomyslel si smutně. Až tehdy si uvědomil, jak moc mu vlastně schází. Chyběl mu svět, který se vytvářel kolem nich dvou pokaždé, když byli spolu, chyběly mu maličkosti, díky kterým si po letech připadal znovu živý. Chyběl mu Billův vzácný úsměv, jeho pohled, který se plachostí vyrovnal pohledu dítěte, i jeho neuvěřitelný mozek, díky kterému snad věděl všechno o všem. Přál si znovu slyšet jeho hlas, vdechovat jeho vůni a užívat si všech pocitů, které v něm vyvolával, i kdyby to mělo být jen z dálky. Potřeboval vědět, co s ním je. Přesvědčit se, že je v pořádku. Nic víc.
„Našel jsem ji.“ Zaslechl přibližující se kroky, a když zvedl hlavu, spatřil Georga, který se k němu přibližoval s malým děvčátkem. Holčička měla trošku zvláštně sladěné oblečení, ale rozhodně bylo znát, že se Georg snažil. Modrá bunda se sice absolutně nehodila k zelenému tričku pod ní a příšerně ladila s oranžovou sukní s velkými volánky, ale působilo to rozhodně tvůrčím dojmem. Vlasy měla svázané do bláznivého culíku, se kterým zjevně sama nebyla spokojená, protože kráčela se skloněnou hlavičkou a mrzutě našpulenými rty.
„Tak Beth, vezmi si Atomka a půjdeme.“
Tom byl tak šťastný. Všechno nakonec dobře dopadlo, Georg nezklamal svého přítele, maličká i prasátko byli opět s ním, pohroma byla zažehnána. Usmál se, naklonil se dopředu a vložil malé zvíře přímo do náruče plachého děvčátka. Tiše mu poděkovala a zvedla k němu pohled. Tom okamžitě věděl, že ten obličej už někde viděl; velké oči, nesmělý inteligentní pohled, rty, které se pomalu zkroutily do úsměvu. Věděl, že ji zná, ale snažil se oddálit moment poznání, jak jen to šlo.
Teprve když nadšeně vyslovila jeho jméno a vrhla se mu kolem boků, všechno zapadlo na své místo. Úsměv na jeho rtech se nevytratil hned, nejdříve zamrzl, když opět zvedl tvář ke Georgovi a přelétl jeho bledý obličej zmateným pohledem. Jeho mysl pracovala na plné obrátky, veškeré emoce měl jistě vepsané ve tváři, protože Georg se nezmohl na slovo, na prázdno otevíral a zavíral ústa jako ryba na suchu, v obličeji výraz naprostého zděšení.
Tom opět překvapeně zamrkal, těkal očima z malé Beth na Georga a zase zpět, doufaje, že se jejich obličeje slijí dohromady a jejich sloučením vytvoří ten, který tolik toužil spatřit. Musí si to jen silně přát a doufat, jeho prsten mu v tom jistě pomůže. Bill je v pořádku, nic mu není, jen se na něj zlobí a potřebuje čas, aby se s tím vším vypořádal. Je doma, krčí se nad učením a jistě o Tomovi smýšlí jako o největším hlupákovi pod sluncem.
Je v nemocnici, prolétlo mu myslí vzápětí, dokonce několikrát za sebou a jemu se najednou udělalo špatně od žaludku. Vyskočil ze židle, jako by jej mělo to ubohé dřevo každou chvíli spálit na uhel, cítil, že se třese a nedokázal přestat. Srdce se mu chtělo v hrudi rozletět na kousky, tlouklo šíleným tempem, které mu místy vyráželo dech.
„Kde je?“ zeptal se bez dechu, jeho hlas postrádal jakékoli emoce. Byl naprosto prázdný, přesně takový, jako se on cítil. Georg zatnul čelist, přelétl Tomův obličej lítostivým pohledem a jemně zakroutil hlavou. „Co se mu stalo?“ ptal se Tom dál, jeho nitro začínalo hořet. Cítil úzkost, zoufalství a bezmoc. Bojoval s nutkáním popadnout Georga za košili a praštit jím proti zdi, pokud okamžitě nezačne mluvit.
Georg opět zakroutil hlavou. „Slíbil jsem, že ti nic neřeknu. Nesmím ti nic prozradit. Bude v pořádku, jen se musíš uklidnit.“
„Je mi jedno, že bude v pořádku!“ zavrčel na něj Tom netrpělivě. „Chci vědět, kde je teď a co se mu stalo!“ Ucítil jemné zatahání za kalhoty, a když sklonil hlavu, spatřil Beth hledící na něj velkýma uslzenýma očima. Opět zatahala za tvrdou džínovinu, čímž Toma neslyšně prosila o to, aby se k ní sklonil, aby jí naslouchal a on neváhal ani vteřinu. Zhluboka se nadechl a pokoušel se vykouzlit ten nejklidnější výraz, jakého byl pro tu chvíli schopen. Dopadl na kolena, v třesoucích se rukou sevřel její drobnou tvář.
„Kde je Billi?“ zeptal se opatrně.
„Billimu někdo hodně ublížil,“ špitla a Tom cítil, jak se mu pod náporem těch slov láme srdce na malé kousky. „Leží v nemocnici.“
„Víš, kdo mu ublížil?“ Jeho hlas se proměnil v zoufalý šepot. Neuvědomil si, že mu do očí vystoupily slzy, dokud neviděl tvář Beth rozmazaně.
Děvčátko nešťastně odvrátilo pohled. „Ne,“ odpověděla tiše a natáhla rozevřenou dlaň k Tomovu obličeji. „Ale má bolístku tady,“ šeptla a pohladila jej po spodním rtu. „A tady,“ ukazováčkem obkroužila jeho levé oko a putovala níž, třesoucími se prsty přejela linii levé strany jeho obličeje až k bradě a zase zpět.
Tom slyšel akorát dost. Vstal a nejistý na vlastních nohou vykročil směrem k východu, ignoruje Georgovo volání. Třesoucí se po celém těle vyběhl do deště, který mu okamžitě smáčel tvář i šaty, roztřásl jeho tělo nejen přirozeným instinktem, ale i zimou; nic z toho ale nebylo natolik důležité, aby zastavoval.
autor: B-kay
betaread: J. :o)
Jejda, chudáček Bill! Já jsem si říkala, že je divné, že se už tak dlouho neukázal ve škole. Moc mi k němu nesedělo to, že by se před Tomem skrýval, ale upřímně jsem v to asi doufalala, protože jsem si nechtěla připustit, že by se mu něco stalo. A ono přeci! Teď mě jen zajímá, zda byl náhodnou obětí a nebo mu to udělal někdo naschvál. Samozřejmě mě napadá relativně velká spousta lidí ze školy, protože přece jen vím, že už jednou mu chtěl někdo ublížit jen tak, protože se nudil. :-/ Tak snad to není alespoň nějak moc vážné!
A Georg byl úžasný. Napřed jsem samozřejmě nevěděla, kdo Toma ruší při ´rande´, ale hned, jak se zmínil o prasátku, jsem tušila, že to bude Georg. Byl tak perfektně vystrašený a roztěkaný! Musela jsem se smát i přes to, že mu v té situaci nebylo do smíchu ani trochu.
A taky mě samozřejmě těšilo, že si Tom společnost Mandy vůbec neužíval a doufám, že se tedy už nikdy takhle scházet nebudou. 😛 😀 A nejlepší bylo jak se opět nenechal odradit a zeptal se i malé Beth na to kde je Bill a co se mu stalo. Věřím, že si jej teď Tom najde sám! 🙂
Moc děkuji za krásný díl, B-Kay! ♥
Tom určitě Billa najde a dozví se kdo mu ublížil ještě že se to prasátko ztratilo v cukrárně a Tom tam byl.
Rozkošná kapitola, keby nebolo toho konca, keď Beth oznámila čo sa stalo:(
Mandy bola klasická bondína, ktorá sa potrebuje predvádzať, som rada, že ju Tom prekukol. To prasiatko bolo milučké a Georg tiež:) chudák je zlatý ako sa snaží postarať sa o maličkú a aj o prasiatko:D
Som rada, že ich Tom stretol a dozvedel sa čo sa stalo…
Veľmi pekne ďakujem za smutno-roztomilú kapitolu.
Je mi líto Billa, ale doufám, že mu Ton dostatečně pomůže. A rande?! Teda nevím, kam se ta holka cpe, když Tom má mnohem zajímavější a krásnější objekt. Jsem zvědavá, jak to bude pokračovat. Díky za díl.
Tak teď už víme, co je s Billem. Že by Andreasův nový "parťák" uskutečnil svůj původní plán? Uvidíme, na co Tom přijde.
Georg byl ve svém zoufalství naprosto roztomilý. Úplně vidím ten jeho roztržitý výraz. 😀
Díky, moc se těším na pokračování.