autor: Clarrkys
Když se okolí zdá klidné
„Tome!“ křičel dívčí hlas naléhavě a hodně hlasitě z velké dálky. „Prosím, pomozte někdo!“
Bill vyběhl z karavanu, kde doposud hrál s dětmi pexeso, aby rychle zjistil, co se děje. Kolem něj proběhl Tom a ještě pár dalších lidí směrem k říčce, odkud se volání ozývalo. Blonďák se rozběhl za nimi, ale jeho tenisky, ze kterých se mu odlupovala podrážka, mu nedovolily pospíchat tak, jak by potřeboval.
Když dobíhal k říčce, opatrně našlapoval mezi kameny a rukou před očima se bránil ostrému, ale chladnému slunečnímu svitu. Uviděl hlouček lidí, všichni se okolo někoho skláněli k zemi nebo na ní klečeli. Jakmile se dostal až k nim, spatřil Davida, teenagera, jak leží na zemi na zádech, drží se za hruď a těžko popadá dech. Jeho rty byly úplně modré. Vedle něho klečela Amanda, jeho dívka, celá mokrá i s vlasy, brečela a přitom se třásla zimou. Bill si stačil všimnout, že na spánku mezi blonďatými vlasy jí z hlavy stéká tenký pramínek krve.
„Davide, prosím… zkus se uklidnit. Snaž se dýchat pomaleji, prosím tě. Zhluboka se nadechni a pomalu vydechni,“ říkal mu Tom, který se nad ním skláněl a pevně sevřel do ruky jeho dlaň, kterou on doposud svíral své tričko na hrudi. Sám Tom zhluboka a pomalu dýchal, díval se přitom Davidovi upřeně do očí.
„Tome, co budeme dělat?“ zavzlykala Amanda. „Nemá už inhalátor, já jsem… on jen… bože,“ dala obličej do dlaní a kroutila přitom hlavou, slzy jí tekly proudem po tvářích dolů, scházely se na bradě a odtud jí kapaly do klína. „Tome, udělej něco, pomoz mu.“
„Pokusím se, Amando… Alexi, pomoz mi s ním.“
Bill a další dva chlapi jenom přihlíželi, jak Tom společně s Alexem opatrně posunuli Davida asi o metr, pomohli mu posadit se a zády se opřít o kmen spadlého stromu.
„Davide, podívej se na mě,“ řekl Tom, který před ním klečel, „no tak, dívej se mi do očí.“ Chytl jej za bradu a otočil jeho tvář ke své. Donutil ho se tak na něj podívat. „Dívej se na mě, sleduj, jak dýchám. Pokus se uklidnit a opakuj po mně, ano? Davide, slyšíš?“ Tom zhluboka a pomalu dýchal, díval se přitom chlapci upřeně do očí. David po chvíli očima klesl na Tomovy rty, sledoval, jak s nimi hýbá, jak vdechuje a vydechuje. Jeho dech se pomalu začal také uklidňovat, párkrát do toho zakašlal, ale za několik minut se jeho dech opravdu zpomalil. Začaly se mu zavírat oči a padal na stranu, Tom ho naštěstí zachytil. Amanda vyjekla a hned přiskočila k nim. „To je v pořádku… dýchá. Je jen unavený, potřebuje si odpočinout,“ řekl Tom, aby ji uklidnil. Aby uklidnil i všechny, kdo se dívali. „Alexi,“ kývl hlavou na Alexe, který beze slov porozuměl. Sehnul se a vzal štíhlého chlapce do náruče. „Dnes bude spát v karavanu,“ dodal Tom. Alex se s chlapcem rozešel pomalu k jejich úkrytu spolu s ostatními, kteří k nastalé situaci neměli slov.
Dnešní odpoledne rozdělali oheň dříve než v ostatní dny.
„Amando, jsi v pohodě?“ zeptal se starostlivě Bill, který jí z karavanu přinesl další deku, do které jí pomohl se zabalit. Posadil se na kmen vedle ní a pohladil ji po zádech. Seděla takhle už desítky minut, jenom mlčky zírala před sebe do ohně. Lehce na Billa pootočila hlavu a malinko se pousmála.
Přisedl si také Tom a Alex.
„Myslím, že bys nám měla říct, co se stalo, Amando,“ řekl po chvíli ticha vážně Alex. Zvedla k němu oči, které, jak mohl vidět jen Bill sedící vedle ní, se jí začaly znovu lesknout. Přikývla.
„Já…“ pípla tichým chraplavým hlasem, musela si odkašlat. „Bylo to… bylo to v podstatě úplně hloupé, já jsem…“ prohrábla si rukou vlasy a znovu se zadívala do ohně. „Stáli jsme na břehu, David mě chtěl naučit trochu rybařit… Nevím jak, ale podařilo se mu najednou chytit jednu z těch velkých ryb. Nemohl ji přitáhnout ke kraji a já se bála, že by se nám mohl zlomit prut, tak jsem se rozešla do vody pro ni.“ Alex nad tím zakroutil hlavou, ale Tom bedlivě poslouchal. Amanda zvedla oči a zadívala se na Toma, věnovala mu zničený pohled. „Já vím, byla to hloupost… David mi hned říkal, abych tam nechodila, že mě může strhnout proud. Ale chtěla jsem prostě, aby přinesl tu blbou rybu, abyste na něj byly hrdí, že se mu konečně něco taky povedlo,“ Amanda se neubránila vzlyknutí, i když se to snažila zadržovat. Do hřbetu ruky si utřela slzy, které se jí prodraly na tvář. „Připadalo mi, že tam nemůže být velký proud, když tam není moc vody… dostala jsem se asi do poloviny řeky, když se mi svezla noha po kameni a spadla jsem do vody,“ posmrkla a potom se na chvíli zamračila. „Myslím, že jsem se bouchla i do hlavy,“ dodala tiše a začala hledat zraněné místo na hlavě.
Bill moc dobře viděl zaschlou krev v jejích vlasech, zadržel jí ruku těsně před ránou.
„Potom se ti na to podívám,“ ujistil ji tiše, ale její dlaň nepustil, vzal ji do svých rukou a držel ji pevně v klíně.
„Pak… já nevím, stalo se to všechno tak rychle. Vím, že jsem sama vstala, viděla jsem, jak Davidův prut kolem mě odnáší proud. Vycházela jsem z vody ke břehu, David mi šel pomoct, ale strašně na mě křičel… nadával mi za to, že jsem do té vody šla,“ vzlykla. „Byl strašně rozčilený, ještě jsem ho tak nikdy neviděla. Najednou začal kašlat a během chvilky se dusil… snažila jsem se ho uklidnit, vyndala jsem mu z kapsy inhalátor, ale nepomohlo to, byl už prázdný. Když upadl na zem, volala jsem o pomoc,“ lehce pokrčila rameny, když domluvila. „David mohl umřít a je to jen moje vina… jsem tak pitomá,“ rozbrečela se naplno Amanda, Bill ji jednou rukou znovu začal hladit po zádech a v té druhé pořád držel její dlaň.
Tom vstal a přisedl si k ní z druhé strany. „Není to tvoje vina, Amando. Mohlo se to stát kdykoliv.“ Pohladil ji konejšivě po zádech, kde se jeho ruka setkala s tou Billovou. Tom na malý moment zvedl oči a podíval se do těch Billových, hned potom svou ruku stáhl a podíval se na Alexe. Ten jen přikývl, vstal a odešel pro něco do stanu.
Alex se přidal k jejich skupině teprve před třemi měsíci, ale Bill mohl sledovat, jak se za tu dobu stal Tomovou pravou rukou.
Nikdo za celou dobu nevyslovil otázku, kdo bude jejich vůdce, nehlasovali mezi sebou o svém postavení ve skupině. Všechno to tak nějak vyplynulo samo. Vůdcem byl Tom a jeho nejbližším a nejoddanějším pomocníkem a zástupcem byl Alex. Tom na něco pomyslel a Alex hned věděl, že to má udělat. Neskutečné.
Bill i Tom seděli z obou stran u Amandy ještě několik minut, když se pár mužů zrovna vrátilo z jejich půldenní výpravy. Alex je seznámil s tím, co se stalo, a všichni se potom sešli v kruhu u ohně. Bill si kousek opodál roztáhl dvě podložky, na které se posadil spolu se dvěma malými děvčaty, a znovu rozehráli pexeso. Mohli sice zůstat vevnitř, ale Bill chtěl slyšet, co se bude dít teď. Bylo mu jasné, že něco se po tom všem bude muset podniknout. Amanda byla v karavanu s Davidem, který pořád spal, a většina ostatních žen tam začala připravovat jídlo k večeři.
„Takže… jak už jste asi všichni slyšeli, David měl dnes astmatický záchvat. Nemá už ale inhalátor. Taky Bethany už má nějakou dobu nejspíš horečku, ale nemáme na to žádné léky. V podstatě už došly skoro všechny zásoby našich léků,“ řekl Tom a věnoval všem vážný pohled. „Jak jsem se dozvěděl od jednoho z vás, asi dvacet pět kilometrů severozápadně odtud by měla být další záchranná stanice, u které jsme ještě nebyli… samozřejmě všichni víme proč – jedná se o dost nepřístupný terén, téměř celou cestu bychom šli do kopce, možná bychom v některých místech museli i šplhat po skalách. Dalo by se to sice obejít po stezkách, ale zabralo by to nejméně třikrát více času, a nejrychlejší pro nás bude jít přímo. Taky se dá předpokládat, že v takovém skalnatém terénu nenarazíme na infikované,“ Tom všechny jednoho po druhém, jak seděli vedle sebe, sjel očima. „Na té záchranné stanici by se nám mělo podařit získat samozřejmě nějaké léky, ale taky zásoby na zimu, deky a možná zimní bundy. Možná i nějaké jídlo. Chápu, že nikoho z vás tam nemůžu nutit jít, proto tam půjdu já. A budu rád, když se ke mně jeden z vás přidá, dobrovolně. Nejvhodnější by byl Alex, ale nemůžu nechat náš úkryt bez pořádného dozoru, takže ten zůstane tady,“ domluvil Tom.
Chvíli nastalo ticho, ale potom se jeden z těch mladších odhodlal a pozvedl ruku.
„Já půjdu,“ řekl odhodlaně, i když nezněl moc přesvědčivě. „David je můj kamarád, udělám to pro něho.“
„Dobře, vyrážíme za dvacet minut, přichystej se,“ řekl Tom a vstal.
„Cože? Ted? Vždyť a-ale… je to daleko! Za chvíli se začne stmívat, to půjdeme i za tmy?“ vyděšeně vstal ten, co se přihlásil.
„Přesně tak… čím dřív se vydáme na cestu, tím dřív budeme zpátky,“ věnoval mu Tom úsměv a pak se rozešel ke svému stanu. Když mu padl pohled na Billa, zarazil se a znovu se otočil k chlapům. „Abych nezapomněl, po tu dobu, co budeme pryč, má hlídku Alex. Aby si chlapi, co byli dnes skoro celý den pryč, odpočinuli, bude spolu s ním hlídkovat Bill,“ dodal Tom a otočil se zpátky na Billa, na kterého se pousmál, potom hned zapadl do svého stanu, aby se přichystal.
Bill zůstal zaraženě zírat před sebe, neubránil se tomu, aby neměl překvapeně pootevřenou pusu. Chvíli zarytě hleděl do ohně, potom zvedl pohled na Alexe, který měl skoro stejný výraz jako on sám.
Když se Tom i s mladíkem vydali na cestu s plnými batohy zásob se slovy, že budou pryč nejspíš celou noc i celý následující den, ostatní se se začátkem stmívání sešli k večeři. Bill se obával svojí role, ještě nikdy neměl za úkol hlídat. I když se už hodně dlouho žádný infikovaný neobjevil a přibližovala se k nim někdy jen divoká zvířata, občas zvědaví medvědi, přesto měl strach. Doslova obrovský strach. Ale jestli chce, aby ho všichni nebrali jako holku, bude to muset zvládnout. Už při večeři se mu zdálo, že na něj ostatní dost divně pokukují. Když se lesem rozhostila tma, většina z členů jejich skupiny se odebrala do karavanu a do stanů.
„Bille, pojď se mnou,“ pokynul Alex a přešel ke svému stanu. Poklekl na kolena a vytáhl před stan tašku. Bill stál nad ním a bedlivě ho sledoval. „Jelikož jsi v tom celkem nováček, něco ti vysvětlím do začátku,“ pousmál se Alex mile a rozepl zip na tašce. Billovi se naskytl pohled na několik zbraní, vykulil přitom oči a zamrkal. Muž před ním ale z tašky vytáhl kus srolované deky, kterou když rozbalil, odhalila několik nožů různých velikostí. „Nikdy nemůžem vědět, jestli se infikovaní neobjeví, nebo jestli se nerozhodne nějaký medvěd sežrat nám zásoby masa,“ řekl vážně a zvedl pohled nahoru k blonďákovi. „Jelikož jsi byl dlouhou dobu s Tomem, určitě jsi od něj vypozoroval, že infikované přitahuje i větší hluk. Takže logicky střelnou zbraň používáme jenom při tom největším nebezpečí, nebo když už prostě není zbytí. Nikdy nevíš, jak jsou daleko a kolik jich v okolí může být, uslyšeli by střelbu a hned jsou u tebe.“ Alex vstal a poplácal Billa po zádech, když si všiml, jak vyděšeně se tváří. „Takže si vyber nůž, můžeš i dva, pro jistotu,“ pousmál se.
Bill chvíli váhal, ale pak se sehnul a vzal opatrně dva nože nejblíže k okraji.
„Dobrá volba,“ Alex znova Billa poplácal po zádech, ale tak, že Bill sebou trhnul a nad nečekanou bolestí mezi lopatkami se zamračil. „Jestli chceš, můžeš si vzít i revolver… ale pouze v případě, že umíš střílet. Umíš?“ Bill rychle zakroutil hlavou a sledoval přitom své ruce, ve kterých křečovitě svíral dva nože. Na jednom z nich byla zaschlá krev a Billovi se zvednul žaludek.
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 2
No páni, Bill na hliadke. Žeby ho minule Tom počul, keď hovoril o tom, že ho berú ako dievča?
Som zvedavá, ako sa mu bude dariť, ale dúfam, že to pôjde bez problémov. 🙂
Ďakujem za časť.
Tak si aspoň nebude Bill připadat odstrčený. Otázka je, jak mu to na té hlídce půjde. 🙂
Jen doufám, že někdo nevyužije Tomovy nepřítomnosti, aby se zařídil podle svého. Jedno je jisté, tohle je situace, kdy se vrací "právo silnějšího".
Díky, těším se na pokračování.
Myslela som si, že si Tom vezme Billa so sebou. Neviem si predstaviť čo s ním bude keď ich naozaj napadne nejaký medveď:D
Aspoňže mu tam nechal aj Alexa…
Doufám že Tom přijde v pořádku a Billovi se nic nepřihodí.
Taky mě v první chvíli napadlo, že sebou Tom vezme Billa. Tak teď už snad jen doufat, že je ten Alex dobrý člověk a že se Tom v pořádku vrátí!
Napjatě očekávám další díl. 🙂
Jejda, já chci opět a zase další díl. A hned, prosím!! 😀
To není možné! Tenhle díl byl naprosto v pohodě, relativně nic špatného se nestalo, ale já jsem stejně celou dobu neuvěřitelně trnula. Nemluvě o tom, že teď taky nemám dobrý pocit z toho, že je Tom pryč a Bill někde na hlídce. Když chudák spatřil ty nože a zbraně, udělalo se mi špatně za něj. Nemluvě o tom, co pak říkal Alex. Já být na Billově místě, tak jsem po** strachy a to doslova! 😀 Nesnášela jsem noční hlídky na táboře, kde jsem věděla, že by se snad nemělo nic stát, natožpak být v Billově situaci. Asi bych se už dávno někde složila a brzy se zbláznila. Nikomu tu situaci nezávidí ani trošku!
A pořád jsem strašně zvědavá, jak bude povídka pokračovat a co vztah Toma s Billem a co ti infikovaní a prostě všechno okolo! Jen doufám, že se Tomovi nic nestane. Je tak statečný! Zahanbeně se přiznám, že jsem nikdy tyhle statečné lidi nepochopila. 😀 😀 Já být Billem, tak jsem spokojená, že nemusím dělat tuhle těžkou a nebezpečnou práci, ale můžu si jen hrát s dětma a připravovat jídlo a další blbinky. 😀
Snad se tu pokračování objeví velice brzy, protože jsem stále strašně napnutá!!!
Moc děkuji za skvělý díl! 🙂