Rodina
Svět je velké místo. Je v něm mnoho lidí, kteří s sebou přinášejí mnoho emocí, mnoho událostí a bohužel i mnoho problémů. Některé komplikace jsou přehlédnutelné a drobné, ale některé jsou závažné a dokážou vás naprosto zničit a vysát z vás všechnu sílu bojovat. Když takový problém vstoupí do vašeho života a zničí veškeré vaše jistoty, dojde ve vás ke změně. Někdy jen k malé, ale obvykle k velmi podstatné změně. Změně, která ze světla dělá tmu a z naděje beznaděj. Změně, která z radosti dělá zlost, z rozjaření vztek… a z lásky nenávist…
Zůstal jsem na matku jenom ztuhle zírat. Nebyl jsem schopný ze sebe vypravit ani jediné slovo. Mé tělo nebylo už v mé moci. Hrdlo se mi sevřelo a já se ve vteřině proměnil v živoucí sochu s divoce bušícím srdcem. Hleděl jsem jí hluboko do očí ve snaze najít v nich nějaký náznak lži. Nic jsem však nenacházel a to mě děsilo. Děsilo mě to tak moc, že jsem se pod vlivem toho pocitu začal třást. Nemohl jsem tomu zabránit a ve svém nynějším stavu jsem ani nebyl schopný se o to snažit.
B… bratr?! Ozval se v mé hlavě vyděšený hlásek. Jak jako bratr?! To přece nejde! Vždyť je to naprostá blbost! Křičel, ale já mu nedokázal dát za pravdu. Byl tu nějaký… pocit. Pocit hluboko uvnitř mě, který mi jasně říkal, že mamka mluví pravdu a Bill je skutečně můj bratr…
Nedokázal bych přesně říct, jak jsem se v ten moment, jež mohl být minutou i hodinou, cítil. Kdybych to měl někomu alespoň trochu přiblížit, popsal bych to jako směsici rozhořčení, zmatení, strachu a znechucení. Ano… znechucení… Byl jsem znechucený. Sebou… jím… námi… Vybavilo se mi, jak jsem ho objímal. Jak jsem ho hladil… držel za ruku… líbal… a…
„Jak…?“ zašeptal jsem rozechvěle, když se mi konečně vrátila řeč.
„Eh…“ mamka zamrkala a tvář se jí zkřivila. „Já… tohle jsem neměla říct…“ bylo jasné, že má výčitky. Začala se kousat do rtu, pustila můj límec a o krok ode mě ustoupila. Pohled sklopila k zemi a už nic neříkala.
„Jak…?!“ dožadoval jsem se dál odpovědi, tentokrát už o něco naléhavěji.
Nešťastně si povzdechla. „Pojď si promluvit do tvého pokoje…“ řekla mi tiše a zamířila z předsíňky nahoru ke mně. Já ještě několik vteřin zůstal stát na místě jako solný sloup, než jsem ji vratkou chůzí následoval. Ani jsem se neobtěžoval se zouvat, to bylo to poslední, na co jsem myslel.
Když jsem vešel do místnosti, mamka seděla na mé posteli a pohrávala si s pramenem svých vlasů. Při mém vstupu na mě upřela pohled, ze kterého mě mrazilo. Ne proto, že by byl děsivý, ale protože byl tak neskutečně smutný…
„Posaď se vedle mě…“ zašeptala a já ji bez námitek poslechl. Když jsem se usadil, počkal jsem, dokud nezačala:
„Tome… jako první chci, abys věděl, že tě velmi miluji bez ohledu na to, co se ti chystám říct. Jsem šťastná, že tě mám a jsem na tebe hrdá. Líbilo se mi sledovat, jak vyrůstáš, a těšila jsem se z každého tvého úsměvu. Byl jsi krásné a veselé dítě… a teď je z tebe krásný mladý muž. Co se však týče tebe a Billa, nemohu vás nechat spolu… Přála bych si, aby to bylo všechno jinak a já se mohla těšit z vašeho vztahu, věř mi. Jste oba inteligentní a je vidět, že se opravdu milujete… nicméně… je to tvůj bratr. Je to tvoje rodina… pokrevní rodina, kterou já ani tvůj otec nejsme…
Budu upřímná a otevřená, už nebudu nic tajit… Když jsem si vzala tvého otce, moc jsem chtěla miminko. S Curtem jsme se tedy rozhodli, že si založíme rodinku. Nicméně… u mě se zjistilo, že nejsem schopná děťátko mít…“ na několik vteřin se odmlčela, než tišším hlasem pokračovala:
„Ale moje kamarádka kadeřnice měla zákaznici, které se narodila neplánovaně dvojčátka… chlapečci. Byla to teprve sedmnáctiletá dívka s přísnými rodiči. Neměla prostředky je vychovávat a živit, proto se je s přítelem rozhodla dát k adopci. Tam se ale ti chlapečci museli rozdělit… nikdo nechtěl dvě děti, proto i přes nesouhlas svého okolí jedno miminko dala do výchovy nám a druhé nějaké právničce. Dva měsíce šlo všechno bez problémů. Dívka se pak odstěhovala s rodinou do Ameriky a děti nám zůstaly. Pak se ovšem v novinách objevila děsivá zpráva… právnička, co měla druhé z dvojčátek vychovávat, měla nehodu a na místě zemřela. Děťátko tedy putovalo do péče její sestry. Po čase to odeznělo… nicméně ona sestra se pak také někam odstěhovala… a dítě nechala u svého starého přítele Nicka. To jsem se doslechla z druhé ruky a dost mě to zaskočilo. Raději jsem se do toho ale nemíchala a věnovala jsem se výchově svého adoptivního synka… tebe, Tome…“ zvedla ke mně uslzené oči a pevně mě objala. „Promiň…“ vydala ještě, než se rozplakala. Do oblečení na hrudi se mi začaly vsakovat její horké slzy.
Po necelé minutě jsem zvedl klepající se ruce a lehce jsem jí objetí oplatil, ale na víc jsem se už nezmohl. Nedokázal jsem ji utěšit nebo udělat cokoliv jiného, čím bych ji ukonejšil.
Zabodl jsem pohled do protější zdi a ztěžka jsem polkl. Dvojče… Projelo mi myslí jediné slovo a naplnilo mě panikou a odporem. Je to moje… dvojče… Moje rodina není mojí rodinou a moje životní láska je můj… bratr… Začal bych se dál vyptávat, kdybych mohl, ale nešlo to. Byl jsem nepoužitelný a mimo. Kdo by také v mojí situaci nebyl mimo, že? Kdyby zjistil, že první jeho skutečná láska, za kterou by dal ruku do ohně, je jeho… sourozenec… Tohle je špatně! Tohle je hrozně špatně! Takhle to nesmí být! Prostě nesmí! Je to… nechutné! Vždyť já jsem líbal svoje dvojče! A spal jsem s ním! Bylo mi z toho všeho na zvracení.
Pustil jsem matku a prudce jsem se narovnal. Otočil jsem na patě a bez jediného slova jsem vyběhl z pokoje, seběhl schody a vyřítil jsem se z domu. Namířil jsem si to směrem k lesu a vytřeštěně jsem zíral před sebe.
Proč se tohle muselo stát zrovna mě?! Proč, sakra?! Řval jsem v duchu. Cítil jsem se jako zvíře zahnané do kouta. Zraněné, zmatené a trpící. Měl jsem sice jasno v tom, jak to všechno je, ale můj mozek to nezvládal pobírat a zpracovávat. Bylo to, jako bych byl ve svěrací kazajce, co se mi stahovala stále těsněji a těsněji kolem hrdla. Nemohl jsem dýchat… dusil jsem se, ale nebylo to ničemu platné. Ten tlak stejně nepovoloval a já pomalu, ale jistě spěl k vlastnímu zániku…
Každý další krok byl bolestivější a bolestivější, jak to na mě všechno doléhalo. Všechny věci, které jsem dosud bral jako běžné, každodenní jistoty byly fuč. Všechno, o co jsem se kdy opíral, se rozsypalo jako domeček z karet a mně zbyla jenom bolest, zklamání, křivda a odpor, jež se ve mně násobil. Byl jsem odporný… a on se mnou. To, co jsme říkali… a co jsme dělali… všechno to bylo tak odporné!
„Vrr…!“ rozvibroval se mi zničehonic mobil a já se zastavil na místě, jako by do mě udeřil blesk. Pomaličku jsem vsunul ruku do kapsy u kalhot a malý přístroj jsem vytáhl. Byl v mé horké ruce naprosto chladný. Mé oči pomalu sjely na displej a ruka hovor bez mého svolení přijala a dala mi mobil k uchu.
„Ahoj, zlato… chci se jenom zeptat, jak to dopadlo?“ zasáhl můj bubínek veselý, rozjařený hlas a já se napjal jako struna.
On…! Projelo mou napůl šílenou myslí.
„Ehm… Tome?“ zeptal se opatrně, když jsem dlouho neodpovídal.
„Ty…“ procedil jsem skrz zaťaté zuby. Všechny ty pocity, co se uvnitř mě nahromadily, se nyní prodraly ven ve vlně vzteku. Vzteku na něj. Sice za nic nemohl, ale to mě ani trochu nezajímalo. Můj mozek potřeboval na někoho hodit veškerou vinu. A on byl nejsnazší obětí.
„Ty prase zkurvený!“ pevně jsem sevřel mobil v ruce, jako bych ho chtěl rozdrtit. „Jsi tak neskutečně odpornej a zvrhlej!“ hlas mi přeskakoval.
„C-cože…? Tome… co jsem provedl?!“ zněl vyděšeně.
„Co jsi provedl?! Zmámil si mě, to jsi provedl! Uvrtal jsi mě do iluze! Jsi to nejhorší stvoření, se kterým jsem se kdy setkal! To sis jako fakt myslel, že se nechám oblbovat napořád?! Kdepak! Ty tvoje nevinný kukadla jsou stejně falešený jako ty celej! Ale to je stejně fuk, co?! Alespoň jsme se pobavili, že jo?! Pohráli jsme si a teď můžeme jít dál! Každej svojí cestou! Už tě nechci nikdy vidět, jasný?! Najdi si někoho jinýho, kdo tě voprcá, mě už to totiž nebaví! Byl si fajn hračka, ale tomu je už konec!“ vůbec jsem si neuvědomoval, jak to pro něj musí být hrozné tohle slyšet. A ani jsem moc nevnímal, co vlastně křičím, prostě jsem si jenom musel ulevit od toho děsného zmatku a bolesti. „Tohle stejně nikdy nebyla láska! Nikdy jsem tě nemiloval! Tebe ani nejde milovat!“ po tomhle už jsem nečekal na odpověď a prostě jsem to típl…
autor: Ann
Panebože…Myslím, že to dopadlo nejhůř, jak to dopadnout mohlo. Sice teď už Tom zná pravdu o sobě a o Billovi, ale za jakou cenu? Kéž by jeho matka našla v sobě sílu mu to všechno říct dřív. Sice ho chápu, že je v šoku, ale jeho slova musela Billa strašně bolet. Hodně lidí by se po takovém výstupu sesypalo, tak doufám, že Billa nenapadne nějaká hloupost…
:,( Na to se nedá ani nic jiného napsat… :,(
Proč se Tom mstí na Billovi on přece za to nemůže nic nevěděl doufám že si nic neudělá.
Dost mě mrzí, že Tom si svoji frustraci a zhnusení vybil na Billovi, aniž by mu vysvětlil, o co tu vlastně jde. Co si ten chudák teď bude myslet?
Jsem napnutá, jak na to bude Bill reagovat. Doufám, že ze zoufalství neudělá nějakou nepředloženost.
Tak toto bolo hnusné!
Minulosť je už celkom pochopiteľná, ale aj tak to mohla Tomovi matka povedať skôr.
A Tomova reakcia .. tá ma na začiatku len mrzela, keď sa uchýlil k zhnuseniu. Po všetkých tých slovách a činoch som skôr čakala, že sa bude snažiť Billa nevzdať.
Ale ten koniec bol fakt hrozný. Chápem, že potreboval nejako zo seba dostať tú zlosť, ale prečo práve Bill? Však ten za nič nemôže a aj to, čo mu povedal! Však to takmer so situáciou ani nesúvisí!! Je mi teraz strašne ľúto Billa, pretože chudáčik nemá ani tušenie, čo urobil (pričom nič neurobil), že sa Tom k nemu takto správa.
Dúfam, že Bill neurobí nejakú blbosť a že sa Tom čo najskôr spamätá!
No jééééje! Tak tohle jsem absolutně nečekala!
Ačkoli mi bylo Tomova počátečního zhnusení líto, tak jsem to i dokázala pochopit, protože je jasné, že to pro něj musel být šok. Říkala jsem si, že to chce asi čas a strašně jsem doufala, že Billa nebude konkatkovat či mu brát telefon. Bylo mi hnedka jasné, že si to Tom napřed musí urovnat sám v sobě, než to řekne Billovi a hlavně než s Billem promluví. A pak se stane tohle. Ano, chápu, že byl Tom naštvaný a potřeboval si vybít zlost, ale proč zrovna na Billovi? A ještě k tomu volil takhle silná slova? Mně tohle Tom říct, tak jej už nikdy nechci vidět ani slyšet, i kdyby se omlouval milionkrát a měl k tou sebelepší důvody. Tom mě tímhle totálně zklamal.. 🙁