autor: Izzap
Návrat domů a matčin pád
„Kdepak to jsme?“ zeptal se tiše Bill a nahnul se k Tomovi, zatímco jejich taxík zahnul do ulice, v níž stály samé kuriózní předměstské domy, jeden od druhého téměř k nerozeznání. Bylo pozdní odpoledne. Dva chlapci strávili větší část dne v hotelu a jen tak se spolu poflakovali. Bill byl pořád emocionálně nestabilní po předešlých událostech a Tom ho nechtěl do ničeho tlačit. Takže na to šli zlehka.
Budoucnost na ně mohla počkat.
Je to divné, pomyslel si Bill několikrát během rána. Stalo se toho tolik, že mu připadá, jako by nemohl zpomalit natolik, aby všechno pochytil, a zároveň jako by se nic nezměnilo. Změnil dobu, skočil dopředu v čase, podvedl historii. Čistě teoreticky – neměl by teď být svět, nebo alespoň jeho část, vzhůru nohama? Nezměnila se teď oficiálně historie?
Bill cítil, že by toho mělo být jinak mnohem víc.
Neměl mít tenhle jeho krok dopad na budoucnost, alespoň trochu?
Ale z toho, co viděl, mohl soudit, že život dál plyne stejným způsobem jako doposud. Nic se nezastavilo, nic se jen kvůli němu nezměnilo – kromě toho, jak se on sám cítil ohledně svého náhlého odchodu. Možná zmizel, ztratil se z historie, jako když mrknete nebo otočíte stránku, ale jeho zmizení nemělo očividně efekt na nikoho dalšího.
„Je to tak, protože ty tady máš být,“ snažil se mu ráno vysvětlit Tom, přičemž odkazoval na deník a dopis a i na svého dědečka. „Celou dobu, dokonce předtím, než jsem se zničehonic objevil ve tvé době, bylo dané, že máš takhle zmizet. To, že jsem se jednoho dne dotknul vodní pumpy, se mělo stát. Měli jsme se potkat a tohle všechno se zkrátka mělo stát, Bille. Zní to šíleně, já vím, ale jako by to bylo vytesané do kamene.“
„Napsáno ve hvězdách,“ opáčil Bill s pohledem upřeným do temnoty hotelového pokoje. „Osud. Moje matka o něm několikrát mluvila. Vždy se jí to slovo líbilo.“ Usmál se a přitáhl si kolena k hrudníku, načež je objal rukama.
Myšlenky na rodinu Billovi stále vháněly slzy do očí, ale teď je zastavil a ze všech sil se snažil zaměřit na přítomnost místo toho, aby rozebíral minulost. Potřeboval zůstat tady a teď. Konec konců – tohle je teď jeho nový domov.
Podíval se z okna na zvláštní jednotvárné stavby, zhluboka se nadechl a podíval se na Toma. „Bydlí zde někdo speciální?“ zeptal se, stále čekal na odpověď.
Tom zíral z okna taxíku kamsi do dálky. Jeho pohled byl rozostřený, nepřítomný.
„Tome.“
Dredáč se otočil a zjistil, že se Bill dotýká jeho dlaně. Propletl prsty s jeho zpocenými. Shlédl do klína a s povzdechem kapituloval.
„Můj táta.“
Bill vyvalil oči. „My se setkáme s tvým otcem?“ zvolal a začal panikařit. „Pane Kaulitzi, to jste mi měl povědět dříve! Vypadám příšerně a vy mě berete ke svému otci!“
„Bille, vypadáš dobře.“
„Je jasné, že mi neřekneš nic jiného!“ Bill pohlédl Tomovi do očí. „Miluješ mne.“
Rty dredatého chlapce se zvlnily v úsměvu. Tom zvedl Billovu ruku ke svým ústům a jemně políbil hebkou kůži. „To teda jo,“ potvrdil a poté, co vrátil Billovu dlaň zpět mezi jejich těla, ji stiskl. „Ale jsem upřímnej. Vypadáš dobře, ani jeden vlásek nemáš rozcuchaný a jsi krásný jako vždycky.“
Mladík s havraními vlasy odvrátil zrak. „Oh, přestaň.“ Tváře mu zrudly.
Tom se zamilovaně ušklíbl. „Stejně na tom nezáleží. On tě bude zbožňovat tak jako tak.“
„Vážně?“ Bill vypadal plný naděje navzdory pochybnosti v očích. Obdržel další úsměv a ještě jedno stisknutí dlaně.
„Proč by neměl?“
V autě se rozhostilo na pár minut ticho. Taxi pomalu zamířilo ke kraji cesty a zastavilo u obrubníku. Bill znervózněl, ucítil strach i vzrušení. Zhluboka se nadechl.
Dveře se otevřely, byl zaplacen poplatek a o chvilku později se Bill, Tom a jejich zavazadlo ocitli na konci příjezdové cesty u malého předměstského domku.
„Pojď,“ prohlásil dredáč s úsměvem a volnou dlaň položil na Billova záda. Vedl ho směrem k domu. Kluci se zastavili u hlavního vchodu, kde setrvali docela dlouho, než se Tom natáhl ke zvonku.
Ruka se mu viditelně třásla.
I skrz dveře byl zvonek slyšet. Někde zaštěkal pes nadšený z potenciálních návštěvníků, který se rozběhl ke vchodu a začal na dveře skákat. Oba chlapci na sebe pohlédli, jeden se snažil nevypadat zkameněle, druhý se pokoušel ukázat sílu a podporu, přičemž odháněl nervozitu a pochybnosti. Vteřiny ubíhaly a zdály se jako celá věčnost. Pes hystericky dorážel a málem dveře prorazil. Konečně se ozval mužský hlas, jenž hlubokým tónem uklidnil zvíře. Poté se ozval zvuk odemykání a najednou se dveře otevřely. V nich stál muž ve středních letech s oholenou tváří, jež si ale zachovala náznak drsnosti, který na ně vyvalil oči. Ohýbal se, to jak se snažil držet psa za obojek na krku.
„Tome,“ vyslovil překvapeně i úlevně. „Já, uhm, nečekal jsem, že přijedeš, nebo jsem měl?“ Stočil na moment pohled k Billovi a v jeho tváři se objevilo zmatení, když si všiml Tomovy ruky kolem jeho pasu. Jeho syn zachytil, na co se dívá, ale ani ho nenapadlo se odtáhnout. Místo toho jen upevnil sevření. „Oh,“ vzpamatoval se otec, „uhm, prosím, pojďte dovnitř.“
Ustoupil směrem do domu a táhl za sebou psa, který se stále snažil vymanit z jeho sevření. „Nepředstavíš nás?“ zeptal se přátelsky Toma a zavřel dveře, aby mohl pustit svého domácího mazlíčka.
Pes okamžitě skočil na Toma, packami se zapřel o chlapcovu hruď a žádal si objetí na přivítanou. Tom mu se smíchem vyhověl a začal zvíře škrábat na hlavě poté, co hodil na podlahu cestovní tašku. „Uh, jo,“ odpověděl otci a pořád se díval na psa, který se rychle rozhodl očichat neznámého. Bill s nejistým úsměvem couvl, byl trochu vyděšený z toho, jak na něj hyperaktivní štěně chtělo skočit. „Pojď sem, kluku,“ přikázal Tom a během pár vteřin psa od Billa odtáhl. Černovlásek se na něj vděčně zaculil. Dredáč mu úsměv opětoval a pak se obrátil na svého otce. „Oh, uhm,“ začal, málem by na představení znovu zapomněl. Byl nervózní – ještě mnohem víc, než byl u svého otce obvykle. Odkašlal si a narovnal se, pustil psův obojek. „Bille, tohle je můj táta. A tati, tohle je Bill, můj…“ Zarazil se a rychle se podíval na Billa pro ujištění. Ah, sakra, tak to prostě řekni. Zhluboka se nadechl, zvedl ramena a sebevědomě s úsměvem na tváři dokončil: „Tati, tohle je Bill, můj kluk.“
„Tvůj kluk?“ zopakoval Jorg a překvapeně vykulil oči. Usmívat se nicméně nepřestal a Tom úlevně vydechl. „Dobře.“ Táta udělal pár kroků dopředu a napřáhl ruku. „Rád tě poznávám, Bille. Tom obvykle nepodniká speciální návštěvy jen proto, aby mi někoho představil.“ Nahnul se dopředu a ztišil hlas. „Hádám, že pro něj musíš být výjimečný, heh?“ A s mrknutím se zase narovnal.
Chlapci s havraními vlasy studem zčervenaly tváře. Pevně stiskl muži ruku a potřásl mu s ní. „Je mi potěšením, pane Kaulitzi, opravdu.“
„Ano, ano, potěšení na mojí straně,“ opáčil Jorg s úsměvem a o krok ustoupil. Asi minutu těkal pohledem z jednoho mladíka na druhého. „No,“ řekl poté, co mu chvilku trvalo, než se vrátil do skutečnosti – nebylo to přece jenom každý den, kdy měl příležitost vidět svého syna, a bylo víc než radostné, že se tu tak najednou ukázal. Ale pak ho zasáhla realita. Vzpomněl si na důvod, proč je jeho syn tady místo toho, aby byl doma s matkou.
Jeho tvář posmutněla.
Ramena povadla.
„No, chovejte se tu jako doma, dobře? Já si-“ zarazil se. „Budu hned zpátky, dobře?“ opravil se a pak zmizel v kuchyni, kde s lítostí zvedl telefon.
„Oh, díky bohu, že jsi v pořádku!“ zvolala Simone následujícího dne. Upustila ve dveřích tašku a pevně svého syna objala tak, až mu to vzalo dech. Zavřela oči, opřela si čelo o Tomovo, zhluboka se nadechla a pak dlouze, úlevně, vydechla. „Oh, Tome,“ zašeptala a mírně se kolébala dopředu a dozadu. Srdce se jí rozbušilo a pak zase zpomalilo, rezonovalo jí v uších, zatímco se Simone snažila uklidnit svoje nervy a emoce. Starost, která ji předešlé dny drásala a která měla sílu demoliční koule narážející do zdi, ji konečně opouštěla.
A jak ji opouštěla starost, nastupoval místo ní vztek.
Simone pustila svého syna a odstoupila tak, aby ho mohla chytit za rameno. „Co sis myslel?“ zeptala se tónem s náznakem hysterie. „Nechal jsi mě, abych se zbláznila starostí, prostě sis jen tak zdrhnul! Víš, co jsem si představovala, že se ti stalo? Oh můj bože…“ nedokončila. Promnula si čelo, jako by se snažila zabránit migréně. O pár vteřin později obrátila pozornost zpět k Tomovi. Její oči byly plné zlosti. „Víš, myslela jsem si, že mi zavolají, že našli tvoje ostatky, nebo ještě hůř, že nikdy nezavolají a ty budeš prostě další zmizelá osoba, kterou nikdo neviděl a nikdo o ní neslyšel. Stejně jako tvůj…“ Její pohled padl na povědomého mladého muže stojícího stranou s pažemi zkříženými na hrudi. „Praprastrýc…“ dokončila téměř šeptem.
Simone pustila svého syna a svěsila paže. Poznávala toho chlapce, pamatovala si, jak byl jednou u nich doma a utekl, jako by byl k smrti vyděšený, jednoho dne před několika měsíci. Vzpomínala si na jeho andělskou tvář a křehké rysy, jež jí připomínaly někoho na jedné staré, vybledlé fotografii.
Zamrazilo ji, zatímco ho pozorovala. Jako by někdo vytáhl jejího prastrýce z fotografie a umístil ji do obývacího pokoje jejího exmanžela. Jeho pokožka byla bledá stejně jako na černobílém obrázku, který se nacházel doma v knize rodokmenů její matky. Jeho vlasy byly stejně tmavé. Vypadal tak bizarně nemístně v džínách a tričku, které měl teď na sobě. Simone poznala, že jsou to Tomovy staré věci z doby, kdy ještě neměl zalíbení v nošení obřího oblečení. Ale důvod, proč měl ten kluk na sobě synův oděv, byla pro Simone záhada. Nic nedávalo smysl. Od hovoru od Jorga ze včerejška, kterým ji informoval, že k němu dorazil Tom i se svým klukem, k tomu, že s ní v místnosti stojí stydící se kluk oblečený do věcí jejího syna, který neskutečně připomíná dědečkova bratra. Simone nic nechápala, její ustaraná mysl to nedokázala zpracovat.
„Mami,“ promluvil Tom, čímž ji vytrhl z přemýšlení. Žena se mu podívala do očí. Ty její byly vykulené a plné zmatení. „Mami, omlouvám se,“ pokračoval chlapec omluvným hlasem. Tiše dodal: „Nepřemýšlel jsem. Prostě jsem… nemohli jsme tam zůstat.“
Simone nechápavě nakrčila čelo. „My?“ Stočila pohled k mladíkovi s tmavými vlasy a pak pochopila. „Oh.“ Přikývla. „Ale proč jste tam nemohli zůstat?“
„Bylo to příliš nebezpečný,“ vyhrkl dredáč, než se mohl vůbec zamyslet nad slovy, která říká. Kousl se do jazyku moc pozdě.
„Nebezpečný?“ V matčině tváři se zračilo čiré zmatení.
Tvář jejího syna zbledla, přímo zbělela, když si chlapec uvědomil, co vypustil z pusy. Už to nemohl vzít zpátky, ale nemohl ani právě teď a tady vysvětlovat matce jejich situaci, aniž by byl ihned poté převezený do blázince. Věděl, jak šíleně celý příběh zní. Byla to bláznivá historka, kterou by na sebe přitáhl víc otázek, než kolik by dokázal zvládnout.
Ztracený v myšlenkách nadskočil, když se jeho paže dotkla čísi dlaň. Otočil se a zjistil, že Bill stojí po jeho boku. Jeho tmavě hnědé oči nervózně těkaly po místnosti, než se na moment spojily s Tomovými. Stál k Simone zády, zatímco k Tomovi se otočil čelem doufaje, že u něj najde útěchu.
„Tome,“ zašeptal roztřeseně a nejistě. „Tome, jak…?“ Nemohl dokončit otázku, ale Tomovi bylo všechno víc než jasné. Dredáč se zhluboka nadechl a položil dlaň na Billovu tvář, k bradě. Zvedl hlavu svého společníka tak, aby se na sebe museli podívat. Slabě se usmál.
„Já se o to postarám,“ odpověděl tiše.
„Měl bych…?“
„Ne, zkrátka… já jí to řeknu,“ zašeptal dredáč, skoro zapomněl, jak blízko matce stojí. Mrknul na ni a zčervenal. Poté vystrčil Billa z obýváku.
Simone sledovala šeptanou konverzaci a cítila se překvapivě vyloučeně. Jejich blízkost a intimní chování ji šokovalo. Ucítila chlad na pažích a zkřížila ruce, aby schovala husí kůži.
„Tome“ vyslovila žádoucněji, než zamýšlela. „Co se děje?“
Její syn dlouze vydechl a pak se opřel o gauč. Promnul si kořen nosu a trochu sklonil hlavu. „Víc, než by sis kdy mohla představit, mami,“ odpověděl tiše. Zavřel oči.
„Vážně?“
„Jo.“
„No, vyzkoušej mě, Tome. Nemůže to být tak moc komplikovaný.“
„Oh, byla bys překvapená,“ opáčil mladík a otevřel víčka, aby se podíval na matku stojící teď po jeho boku s ustaraným výrazem v zastřených očích. Očividně jí způsobil víc bolesti, než bylo nutné. Nakopl ho pocit viny. Zamumlal: „Omlouvám se.“
Simone se trochu usmála a měkce svého syna objala. „Už je to v pořádku.“
„Jo, ale stejně…“
„Tak jako tak potřebuju, abys mi přesně řekl, co se děje,“ prohlásila matka.
Tom zdvihl a zase spustil ramena – to jak se zhluboka nadechl. „Kdybych ti to řekl hned teď,“ zarazil se a pohlédl matce do očí, „nevěřila bys mi ani slovo.“
Simone zvědavě naklonila hlavu a podívala se svému synovi do očí. „To nemůžeš vědět, když jsi to nezkusil.“
Tom se nadechl a chvilku počkal, než ze sebe vzduch zase vypustil. Zadržel dech a zíral matce do očí. Chtěl jí to říct. Chtěl, aby to věděla. Nechtěl, aby byla takhle zmatená. Nebylo to vůči ní fér, to mu bylo jasné. Potřeboval ji po svém boku. Potřeboval její podporu a asistenci a věděl, že to před ní nemůže ukrývat navždy.
Vydechl, roztřeseně a dlouze, přičemž stále pozoroval svou matku.
autor: Izzap
překlad: Allka
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 19
To jsem zvědavá, jak to Simone poví, a hlavně, jak to ona přijme.:) Jinak se mi neskutečně líbí ta jejich blízkost, dotyky a projevy zamilovanosti, jsou tak strašně roztomilí.:-)
Děkuji za překlad i korekturu a budu se těšit na další díl.:)
Jsem zvědava jak to Simone vezme a co bude dál.
Obávám se, že Simone si bude myslet, že se její syn zbláznil. 😀 Bill je sice zmíněnému praprastrýci podobný, ale kdo by tomu jen tak uvěřil? Vždyť je to vlastně úplně šílené. 😀
Fakt jsem napnutá, jak to dopadne. 😉
Moc se mi líbí, jak by spolu ti dva šli snad i na kraj světa 🙂
Chudák Simone, Tom ji vážně mohl nechat alespoň vzkaz. Ale nedá se nic dělat. Teď se vážně těším na to, jak jí to Tom bude vysvětlovat! 🙂
Škoda, že nebolo viac o tej návšteve u Tomovho otca. Celkom by ma zaujímalo, prečo šiel najprv k nemu. A samozrejme horím zvedavosťou nad Simoninou reakciou:) Ďakujem za kapitolu.
Jsem ráda, že se už Simone nemusí strachovat, kde je její syn. Už jsem se bála, že se třeba Tom nebude chtít domů vrátit a nebo se vrátí až za strašně dlouho, i když jsem nechápala proč. A teď i Tom přivodil takový menší šok, protože jsem tedy nikdy nečekala, že by Tom chtěl říct pravdu o tom, jak to s Billem je. Jsem opravdu strašně MOC překvapená. Samozřejmě si myslím, že to pak bude všechno jednodušší – jak pro Toma, tak i pro Billa. Ale netuším, zda bych se já někdy odhodlala k tomu říct pravdu. A jak se s tím Simone popere? Noo, jsem rozhodně zvědavá! 🙂
A samozřejmě návštěva Tomova otce mě také překvapila, nečekala jsem to!
Moc se těším na pokračování a strašně moc děkuji za překlad! 🙂