Cassiopeia 8. (2/2)

„Tome.“ Sestra, která měla v ten večer službu, malá buclatá dáma se jménem, které Tom za ty dva roky dávno zapomněl, jej znala až příliš dobře na to, aby se jej pokoušela zastavit. Ani předtím se jí to nepovedlo a věděla, že její metody selžou i tentokrát. Přesto to ale zkusila. „Tome, teď za pacientem nemůžeš jít. Nejsou návštěvní hodiny a krom toho, právě dostal léky proti bolesti a před chvílí usnul. Ani nebude vědět, žes u něj byl. Prosím, přijď za ním zítra,“ naléhala, když prošel kolem ní a zamířil k pokoji s označením 3B, který měl podle všeho patřit Billovi. „Tome, prosím.“ Ve stavu největšího zoufalství mu zatarasila cestu ke dveřím vlastním širokým tělem doufajíc, že jej přivede k rozumu.

„Musím ho vidět.“

„Uvidíš ho zítra.“

„Ne, vy mi nerozumíte. Musím ho vidět. Musím se na něj podívat. O víc nežádám.“

Lítostivým pohledem přelétla jeho bledý obličej. Kapky stékající jeho obličejem byly směsí vody a slz a ona neměla daleko od toho, aby jej přitiskla na svůj hrudník a sevřela jej v náručí jako svého ztraceného syna.

„Tome, nechci mít potíže.“

„Nikdy jste je neměla.“

„Teď je to jiné. Celý se třeseš, jsi rozrušený. Evidentně ti na tom chlapci hodně záleží a já si nejsem jistá, jestli zvládneš ten pohled. Jdi domů, vyspi se a přijď zítra brzy ráno.“

Tom zaúpěl a bezmocně si prohrábl smáčené vousy. „Hledal jsem ho celé čtyři dny, skoro jsem nespal, nemohl jsem se soustředit na nic jiného, protože jsem tušil, že se stalo něco zlého. Promiňte, ale pokud mi nedovolíte jít se na něj podívat, tak přísahám, že vylezu oknem a podívám se na něj tak jako tak.“

„Tome, to bys-„

„Uhněte mi z cesty… prosím,“ dodal tiše. Už neměl sílu dál bojovat. Byl unavený a vyděšený a věděl, že pokud je nějaký způsob, jak vystoupit z toho bludného kruhu, nějaká možnost, jak opět načerpat sílu a bojovat, pak ležela za dveřmi pokoje 3B. Nevěděl, jestli na ni zapůsobila jeho slova, nebo strach pramenící z jeho pohledu, ale nezáleželo na tom tak dlouho, dokud mu bylo dovoleno vstoupit do Billova pokoje.

Zhluboka se nadechl, omotal své ledové prsty kolem kliky a zmáčkl. Se skloněnou hlavou tiše proklouzl dovnitř a zase za sebou zavřel.

Pokud Bill před chvíli usnul, Tom jej rozhodně nechtěl probudit, slíbil si, že se bude po pokoji pohybovat tak tiše, jak jen to bude možné. Kousl se do rtu a v mysli napočítal do tří, aby načerpal odvahu zvednout hlavu a podívat se směrem k posteli, která byla na tak malý pokoj spolu se stolem a dvěma židlemi tím jediným nábytkem v celé místnosti. Narovnal se a očima rychle přelétl po pokoji předtím, než se zahleděl na človíčka ležícího v hromadě bílých peřin. I přes stísněnost místnosti působil Bill na velké posteli menším dojmem a mnohem zranitelněji, než byl Tom zvyklý. Nespal, jak předpokládala sestra, s hlavou otočenou na bok hleděl z velkého okna, zřejmě vůbec nepostřehl, že v pokoji už déle není sám.

Pohled na Billův dobitý obličej; na rozbitý ret a velkou modřinu táhnoucí se podél celé levé poloviny jeho tváře, otřásl podlahou pod Tomovýma nohama. Cítil, jak mu do tváře stoupá horkost a rozechvívá každou částečku jeho těla. Ruce, kterými nervózně mnul lem svého mokrého trička, se mu začaly potit a společně s tímto projevem se přihlásilo o pozornost i jeho srdce, které se tak jako obvykle v Billově přítomnosti roztlouklo jako šílené. Tomovi se nahrnuly do očí slzy; nemohl uvěřit tomu, že mu někdo dokázal takhle ublížit. Bill byl přeci tak křehký a nevinný, nikomu neubližoval, byl snad tím nejslabším soupeřem na celém světě, a přesto se někdo rozhodl vybít si svou zlost právě na něm. Strach byl okamžitě vystřídán zlostí, která se v něm hromadila a bublala a Tom ji již déle nedokázal držet pod pokličkou. Tušil, o koho se jedná, a jediné, co mu bránilo od toho, aby se rozběhl a šel ho uškrtit, bylo Billovo potvrzení jeho podezření.

Zhluboka se nadechl a přistoupil blíž. Guma pod jeho nohama zlostně zasténala, probrala Billa ze zamyšlení a dřív, než si to stačil Tom uvědomit, mnohem dřív, než se stihl na tu chvíli připravit, se k němu Bill otočil tváří a jejich pohledy se po nekonečných čtyřech dnech opět setkaly. Tom potlačil nutkání zalapat po dechu, jakmile spatřil Billův obličej v matném světle zapadajícího slunce, tentokrát byly jeho očím vystaveny obě poloviny a on se nemohl rozhodnout, kterou litoval víc. Na pravé straně se vyjímal obří monokl a jen o kousek výš ošklivě rozseklé obočí.

Bill jej chvíli beze slova sledoval, než mu došlo, koho to vlastně vidí. Nešťastně zakňučel, odvrátil se od Toma a zafačovanýma rukama se snažil zakrýt svůj obličej.

„Odejdi,“ zakvílel skrz škvírky mezi bolavými prsty a Tom si teprve tehdy uvědomil, že si nedal pozor a hleděl na něj s výrazem naprostého zděšení.

„Bille,“ vydechl Tom okamžitě, když došel k posteli a posadil se na matraci v těsné blízkosti Billova dotlučeného těla.

„Odejdi,“ opakoval Bill pořád dokola, zoufalství v jeho hlase bylo tlumeno prsty i obvazy, které měl kolem poraněných dlaní. „Běž pryč,“ zakvílel bezmocně a chtěl se od něj opět odvrátit, ale Tom opatrně vzal jeho ruce do těch svých a jemně mu je odtáhl od tváře, takže se na něj musel podívat, ať už chtěl nebo ne.

„Běž pryč, Tome,“ opakoval Bill pořád dokola jako nějakou mantru. Celé tělo jej bolelo, cítil se ponížený a slabý a poslední, po čem toužil, bylo, aby jej v takovém stavu viděl i Tom. Hleděl mu do očí a tiše jej prosil, aby jej nechal být, ale Tom po každé takové prosbě jen zavrtěl hlavou. Nepouštěl jeho ruce, konečky prstů začal třít o Billovu narůžovělou kůži.

„Běž,“ vydechl Bill, doufaje, že Tom konečně vstane a odejde. Copak mu to nedochází? Nestojí o jeho přítomnost ani o jeho lítost. Chce být sám. Chtěl, aby to Tom pochopil a aby jej konečně poslechl.

„Ne,“ Tom tvrdohlavě zavrtěl hlavou.

„Tome,“ Bill vytrhl své ruce z jeho sevření. „Odejdi, prosím.“

„Nikam nepůjdu.“

Tom vytrvale odolával Billovu naléhání. I přesto, že uhýbal jeho očím a očividně nestál o jeho přítomnost, byl šťastný. Vyděšený, ale neskonale šťastný, protože jej měl opět u sebe. Vdechoval jeho jedinečnou vůni, opět byl součástí toho krásného tajemna, které Billa obklopovalo i v takové chvíli, i v tak ubohém stavu. Sledoval jeho tvář a věděl, že někde tam pod všemi těmi modřinami a odřeninami je tvář člověka, pro kterého byl schopen všeho na světě. Skrývala se tam bytost, se kterou Tom do budoucna vůbec nepočítal. To maličké plaché tajemno bylo najednou všechno, co Toma zajímalo, naprosto všechno. Bill tvořil základní pilíře jeho světa, byl vším, co Tomovi tolik scházelo. Ano, byl pro něj hodně důležitý a on si to konečně dokázal přiznat sám před sebou, aniž by se za své myšlenky styděl.

„Proč mi to děláš?“ Ze zamyšlení jej vytrhl Billův tichý hlas. Očima utkvěl na jeho bolavém rtu, sledoval jeho pomalé pohyby zastíněné bolestí, snažil se naslouchat slovům, které vycházely z jeho úst, ale byl natolik okouzlen tím, že jej znovu vidí, že se nedokázal soustředit, i když chtěl.

„Proč všechno tolik komplikuješ?“

„Já?“ Tom překvapeně pozdvihl obočí. „Podívej se na sebe. Proč jsi to udělal? Proč jsi nechtěl, abych věděl, co se stalo? Jak dlouho ses chtěl přede mnou skrývat? Celé týdny? Dokud se nezahojí i poslední modřina?“

„Tome, tohle není tvoje věc,“ špitl Bill tiše a očima hypnotizoval prsty, kterými svíral cíp prostěradla.

„Opravdu si to myslíš? Že to není moje věc? Uvědomuješ si vůbec, co jsem prožil během těch posledních čtyř dnů? Myslel jsem, že se zblázním. Hledal jsem tě snad všude, a když tě konečně najdu, tak mi řekneš, že to vlastně není moje věc?!“

„J-já,“ Bill se opatrně sesunul na posteli o něco níž. Cítil, jak mu po celém těle vyskočila husí kůže. Už jen ze zvuku Tomova hlasu se s ním točil celý pokoj a on měl pocit, že se nebude moct zhluboka nadechnout, dokud Tom neodejde. „Tome… jsme jenom spolužáci, děláme na společném projektu, není důvod, aby sis o mě dělal takové starosti.“

„Tohle je jediné, co mi k tomu řekneš? Po měsíci mi řekneš, že jsem ti pořád stejně lhostejný jako na začátku? Opravdu ti na mně ani trochu nezáleží?“

Billovo nitro hrozilo sesypáním. Srdce cítil až někde v krku, tlouklo a tlouklo pořád rychleji, jako by se mu pokoušelo zoufale promluvit do duše. Věděl, že kdyby mělo ruce, právě by schytal dalších pár pohlavků. Bránil se tomu, tak moc se snažil nevidět v Tomovi víc, ale nešlo to. Cítil se s ním v bezpečí, i když věděl, že by neměl, věřil mu a všechno to, co mu právě řekl o tom, co všechno dělal jen proto, aby jej našel, otřáslo jeho světem. Tom si rozhodně nezasloužil takové chování, ale Bill jiného nebyl schopen. Nikdy to s lidmi neuměl a už vůbec to neuměl s Tomem. Chtěl mu být nablízku, a zároveň co nejdál od něj, vyvolával v něm jen matoucí pocity, kterým nerozuměl.

„Nechtěl jsem ti přidělávat zbytečné starosti,“ pípl a hlavou se opřel o měkký polštář, který mu přinesli Georg s Beth při poslední návštěvě.

„Zbytečné?“ Tom se naklonil blíž, konečky ledových prstů otřel o Billovu čelist. „Záleží mi na tobě. Mám tě rád, co je na tom tak nepochopitelného že chci vědět, jestli jsi v pořádku?“

Bill zalapal po dechu. Nechápal, jak mohl Tom tak otevřeně mluvit o svých pocitech. Říkal vše, co měl na srdci, bez rozmyslu a bez ohledu na možné následky. Bill něco takového neznal. Vždy se řídil jen svým mozkem, nikdy předtím se nedostal do situace, kdy by jej zradil.

„Prostě jsem tě nechtěl zbytečně stresovat.“

„Kdo ti to udělal?“

„Nechci o tom mluvit.“

„Proč ti to udělal?“

„Nic ti neřeknu. Stalo se, prosím, nech to být. Měl bys jít domů, Tome. Jsi promočený na kost.“

„Na tom nezáleží,“ Tom jemně trhl ramenem a odvrátil tvář.

„Nastydneš nebo se ti do těla může dostat nějaký mikrob a nadělá škodu. Může ve tvém těle způsobit infek-„

Tom se smíchem zakroutil hlavou. „Už dost, prosím. Jsem v pohodě. Nejsi to snad ty, kdo běhával v dešti?“

„To ano, ale já jsem byl na něco takového zvyklý. Pro tvoje tělo to může být šok.“

„Moje tělo je v absolutním pořádku,“ odpověděl Tom se smíchem a obrátil se zpět na Billa. „Ale děkuji za starostlivost. Je to od tebe milé.“

Bill byl poprvé vděčný za všechny ty modřiny, jinak by jistě rudě zářil. „Kdo ti to vlastně řekl?“ Raději rychle změnil téma. „Georg? Byls u mě doma?“

„Byl jsem tam, ale nikdo mi neotvíral. Řekla mi to Beth.“

Bill silně stiskl rty a nešťastně přivřel víčka. „Můj andílek. Jak to snáší?“

„Špatně, je smutná, trápí se, ale myslím, že Georg to snáší mnohem hůř. Přišel mi hodně vystresovaný a unavený. Říkal, že nic nestíhá.“

Tom si přisedl o něco blíž a napravil přikrývku, která Billovi sklouzla z boků.

„Potkali jsme se v cukrárně. Ztratilo se mu prasátko.“

Bill pobaveně zakroutil hlavou. „Nevím, jak to dělá. Mně Tomi ještě nikdy neutekl.“

„Eh,“ Tom zděšeně svraštil obličej a pozdvihl obočí. „Tomi? Myslel jsem, že se jmenuje Atom, což je mimochodem opravdu směšné jméno, Bille. Nemohl jsi vymyslet něco víc prasečího? Jako třeba Arnošt nebo tak?“

„Jmenuje se Atom, ale já mu říkám Tomi. To jméno je skvělé. Je mnohem lepší než Arnošt,“ protestoval Bill s jemným úsměvem, víc si bohužel dovolit nemohl.

„Kazíš mi vzpomínky na dětství, víš o tom?“ Tom jej něžně dloubl loktem do boku. „Můj dědeček mi tak říkal celý život. Teď budu mít trauma z toho, že se jmenuju stejně jako tvoje prase.“

V tu chvíli dovnitř nahlédla kudrnatá hlava.

„Tome, už bys měl opravdu jít. Za chvíli bude vizita, nechci mít problém.“

Tom s malým úsměvem kývl hlavou, a když za sebou opět zavřela dveře, zahleděl se na Billa.

„Podej mi ruku,“ šeptl po chvíli.

Bill zvědavě zamrkal, ale poslechl. Natáhl k Tomovi ruku a překvapeně vydechl, jakmile mu opatrně rozevřel dlaň, vložil do ní drobný prstýnek a semkl kolem něj Billovy prsty.

„Patřil mému dědečkovi,“ řekl, když si Bill prstýnek přidržel u tváře a zvědavě si jej prohlížel. „Dal mi jej, když jsem byl ještě dítě. Pro štěstí.“

„To si nemůžu vzít.“ Bill okamžitě vrtěl hlavou a podával mu jej zpět, ale Tom odmítl. Odsunul se od něj a pomalu vstal.

„Ochrání tě, když u tebe náhodou nebudu,“ šeptl, dívaje se do Billových očí a Bill se celý otřásl. Cítil, jak mu do očí vystoupily slzy. Najednou necítil žádnou bolest ani nic podobného. Veškeré negativní pocity byly nahrazeny něčím mnohem větším. Mnohem krásnějším. Chtěl se usmát. Chtěl jej obejmout a poděkovat mu, ale na nic z toho nenašel sílu ani odvahu.

„Děkuji,“ zašeptal.

„Nemáš za co,“ řekl Tom s úsměvem. „A nedělej si starosti. Pomůžu Georgovi s Beth i s tím tvým Tomim, jinak by se z toho za chvíli zhroutil. Ty teď mysli jen na sebe a na to, aby ses dal brzy do pořádku.“

Bill se nezmohl na slovo, a tak jen jemně kývl hlavou a sledoval, jak Tom pomalu míří ke dveřím.

„Přijdeš se za mnou podívat i zítra?“ zavolal za ním, bolavou ruku si přitiskal k hrudníku, jako by tím mohl zpomalit bláznivý tlukot svého srdce.

Tom zastavil a s úsměvem se na něj obrátil. „Chceš, abych přišel?“ Prameny mokrých vlasů mu spadaly do tváře a Tom v té chvíli působil neuvěřitelně přitažlivě.

Bill silně polkl, sklonil hlavu a plaše přikývl.

„Pak se vidíme zítra,“ odpověděl Tom vesele. „Bille?“

„Ano?“ Bill se osmělil a zvedl k němu pohled.

„Přišel bych, i kdybys mě tady nechtěl.“

„Já vím.“ Bill mu věnoval slabý úsměv, a když se za ním zavřely dveře, bez dechu dopadl do peřin a silně stiskl víčka. Třásl se po celém těle, v uších mu hučelo, netušil, co to mělo všechno znamenat. Jeho srdce pořád tlouklo jako bláznivé.

Po chvíli otevřel oči a pohledem utkvěl na drobné hvězdě vryté do kovového prstýnku. Usmál se. Neměl ho na sobě ani pět minut a už mu do života vnesl tolik štěstí, až jej nebyl schopen unést.

autor: B-kay