autor: ophelia_seven
Čtyři ANEB jak si Bill myslí, že se svět točí kolem něj
Byly to čtyři roky od Billova prvního vykouření… ale od té doby si jich užil už velké množství.
Přestože partneři se občas měnili, Billův skrytý význam celé té věci nikdy. Tajně se snažil pomstít své matce za poslání jeho dvojčete pryč poté, co je nachytala při stejném aktu. Bill si myslel, že nemít Toma kolem sebe, je konec světa. Uvědomil si, že se mýlil. Konec světa byl, když mu jeho matka zcela zakázala vyslovovat Tomovo jméno.
Billova pomsta začala čtyři týdny poté, co Simone poslala Toma žít s jejich otcem do Berlína. Tomovo jméno se stalo v domě zakázaným slovem, a pokud Bill nesměl vyslovit jeho jméno, pak nehodlal vyslovit ani nic jiného. Po dobu čtyř týdnů byl dům tichý, Simone brzy vzdala snahu přinutit Billa mluvit a nebyla ochotná zrušit pravidlo o nevyslovování Tomova jména. Byly to čtyři roky a Bill ještě nebyl připraven, aby jí odpustil.
Byl to akt vzdoru, co nakonec vedlo Billa k tomu, přivést si domů poprvé kluka, vzít ho do svého pokoje a mírně si stáhnout kalhoty. Billovo mlčení bylo poprvé přerušeno slovem: „Saj.“ Kluk poslechl, Bill se udělal a kluk šel domů. Pokud si Simone všimla toho, co začalo být u nich doma běžným jevem, nestálo jí to za řeč, a to Billa dráždilo. Dělal to, aby ji naštval, ale ona nevykazovala žádné známky toho, že by se starala.
Nakonec se náhodné známosti přeměnily na regulérní přítele a vina z podvádění Toma, která ho užírala, když zůstal sám, nakonec otupěla, dokud na to sotva kdy pomyslel. Bezpočet známostí, několik přítelů a napjatý vztah s jeho matkou – to je to, čím se stal Billův život o čtyři roky později.
Bill seděl u kuchyňského stolu, stále míchal své rozmočené ovocné kroužky v misce s mlékem toho rána před odchodem do školy, když vešla jeho matka oblečená do práce jako obvykle. Ačkoliv, její obličej byl napjatý stresem. Bylo to tak od chvíle, kdy měla předchozí večer telefonát. Bill se neptal, proč vypadala tak rozrušeně, protože mu to opravdu bylo jedno. Jen si odnesl talíř až do svého pokoje, jako to dělal každý večer, a nechal ji vyválet se v jejím vlastní trápení. Ale teď se na něj dívala, jako by chtěla něco říct, a Bill na ni zíral a čekal, až začne.
„Bille, zlato,“ začala nechutně sladkým hlasem, který hrozil, že mu pošle cereálie na zpáteční cestu z žaludku. „Pamatuješ si Toma, ne?“
Billův obličej se rozhořel, když upustil lžíci. To pro něj bylo příliš. Poprvé řekla jméno jeho bratra od chvíle, kdy se TO stalo, a bylo to v podobě otázky a ještě tak směšné. „Samozřejmě,“ odpověděl Bill, chladně, z očí mu tryskaly všechny jeho zuřící emoce, „je to jen moje zatracené dvojče.“
Simone polkla a naklonila hlavu na stranu, aby si nasadila náušnici, snažila se přitom být co nejvíce nonšalantní. „No, zlato…“ Zdálo se, že její slova jsou napjatá, jako by nebyla potěšená, nebo měla strach, nebo jen prostě nechtěla Billovi tyto zprávy oznámit. Ty nejhorší možné myšlenky prošly jeho myslí – něco se stalo s Tomem. Neměl dovoleno mluvit se svým dvojčetem čtyři roky a teď už nikdy nedostane šanci, aby mu řekl, že mu chyběl, nebo že jediná věc, kterou by změnil tenkrát toho dne, by byla ujistit se, že jsou zamknuté dveře, nebo možná, že by se skryl v jedné z Tomových tašek a šel by do tátova domu v Berlíně s ním. „Bude nějakou dobu bydlet u nás,“ řekla nakonec.
Pokud by Billova čelist nebyla připojena, byl by ji ztratil. Dlouhou dobu na svou matku zíral, snažil se zaměřit na její tvář, zbytek místnosti se začal točit. Úleva, že Tom je v pořádku, měla krátkou životnost, jak se mu v břiše začala hromadit hrůza. Jak mu bude vysvětlovat počet kluků a orálního sexu, nebo skutečnost, že má přítele, nebo skutečnost, že je gay? Měl na Toma čekat? Neměli čas o tom diskutovat, než byl Tom odvezen pryč. Cítil vůbec k Tomovi to samé? Byl si jistý, že mu bratr chyběl, ale postupem času se vzdálil od těch pocitů, které měl, když trávili společné chvíle schoulení uprostřed noci líbáním nebo třením nebo prostě mazlením.
Simone si povzdechla, myslela, že Bill je na její straně v této věci. Zapomněla, že Bill nebyl na její straně ve všech záležitostech už čtyři roky. „Tvůj otec přišel o práci. Přemýšlí, že vezme práci ve Frankfurtu, ale právě teď si nemůže dovolit podporovat oba dva.“
„Je nám skoro osmnáct. Tom se může podporovat sám.“ Bill si nebyl jistý, proč se na to rozhodl upozornit, ale byla to pravda. Jejich osmnácté narozeniny byly za méně než jeden rok a vypadnout z domu a žít na vlastní pěst bylo přesně to, co Bill plánoval pro sebe.
„Já vím,“ řekla a znovu si povzdechla. Poté, co si nasadila náušnice, rozhodla se pro šálek horké kávy. „Ale do té doby,“ řekla, „bude tady.“ Neznělo to úplně nadšeně, a i když Bill sám si nebyl zcela jistý, jestli z toho je nadšený, fakt, že ona není, jej štval.
„Fajn, jak myslíš,“ zamumlal Bill, znovu zvedl svou lžíci a dál míchal zbývající ovocné kroužky. Snažil se chovat stejně nenuceně jako jeho matka, ale jeho žaludek byl stáhnutý. Nemluvil s Tomem už roky. Tolik se toho změnilo.
„Myslela jsem,“ jeho matka znovu promluvila, posadila se ke stolu naproti němu se svou kávou, „že by sis dnes mohl vzít den volna ze školy a pomohl mu se usadit, než se vrátím z práce?“
„Dnes?“ zeptal se Bill. Nebude mít ani čas zvyknout si na myšlenku, že Tom bude zpátky, než do toho bude vhozen.
Simone vážně přikývla. „Jeho autobus přijede dnes ráno.“ Vstala, nechala svůj šálek kávy na stole, a vyhlédla z kuchyňského okna. „Než to vyřeším jinak, nechám vás dva se rozhodnout, kdo bude spát na gauči.“ Otočila se k němu, a přes mraky v jejich očích mohl říct, že si vzpomněla na poslední den, kdy oni tři byli pohromadě. Poté, co poslala Toma pryč, přinutila Billa vyměnit palandy ve svém pokoji za dvojpostel. Patrové postele pro ni byly až příliš velkou připomínkou.
„Možná bys mohl pozvat Andyho a nechat je, aby poznali jeden druhého?“
Bill přikývl, ačkoliv to bylo to poslední, co by chtěl. Nebyl si jistý, jak se chystal říct Tomovi, že má přítele, natož aby je představil v okamžiku, kdy Tom vstoupí do domu. Ale věděl, na co jeho matka naráží. Ještě si nebyla jistá, že by jim mohla důvěřovat, když budou spolu sami. Bill si byl docela jistý, že se neměla čeho bát.
Jakmile Simone odjela vyzvednout Toma z autobusového nádraží, Bill se rozběhl do svého pokoje. Možná neměl se svou matkou ty nejlepší vztahy, a z myšlenky na to být o samotě s Tomem tak brzy poté, co se vrátí, mu bylo špatně od žaludku, ale nehodlal odmítnout nabízený den volna. Nebyl si jistý, co je třeba udělat. Vytáhnout nějaké deky ze skříně na chodbě? Skrýt diskriminující důkazy o… no, o čemkoliv, kvůli čemu by jej Tom mohl popichovat? Udělat místo pro Tomovy věci?
Nakonec jediná věc, na kterou dokázal sebrat energii, bylo položit se zpátky na postel a zírat do stropu, aniž by se každé čtyři minuty díval na hodiny. Zavřel oči a přál si, aby vzpomínky na Toma zmizely. Dělaly to jen těžší, aby zůstal v klidu.
Dlouze a zhluboka se nadechl, když si vzpomněl na okamžik, kdy si poprvé uvědomil, že to, co on a Tom dělali, bylo více než to, co dělávají normální bratři. Líbali se jako už tolikrát předtím. Jejich matka odešla večer ven s přáteli a Tom se ho snažil přesvědčit, že to je dobrá věc, ale Bill nebyl šťastný, že je jen tak opustila. Příliš mu to připomínalo jejich otce.
Byli společně zabaleni do deky na gauči a Tom umístil polibek do koutku Billových úst, jak se jej snažil rozveselit. Měli pizzu a přístup ke všem filmům, na které by se neměli dívat. A pro Toma ta nejlepší část byla, že měli celý dům pro sebe. Ale Bill odtlačil tvář svého bratra pryč od své vlastní. Byl rozrušený a žádné množství polibků jej nemohlo rozveselit. Tentokrát ne.
„No tak, Bille,“ Tom našpulil rty a posunul se tak, aby měl k Billovi blízko. Položil tvář přímo naproti Billově a hravě povystrčil spodní ret. „Úsměv.“
„Ne.“ Bill nepřítomně zíral na televizi.
„Prosííím,“ vypískl Tom a přitiskl nos proti tváři svého bratra. „Pro mě?“
„Ne.“
Tom přesunul svou váhu na tělo mladšího bratra, zatlačil Billa do polštářů na pohovce a držel jej na místě. Na krátký okamžik si pomyslel, že se Bill usmívá, ale náhle se Bill zamračil a zakroutil se pod ním. „Vypadni,“ zavrčel.
„Ne, dokud se neusměješ.“ Bill po něm rychle blýskl falešným úsměvem a snažil se ho odstrčit. Nevyšlo to. Tom se ani nepohnul a rozhodně mu nesežral ani ten falešný úsměv. Místo toho se předklonil, zachytil Billův spodní ret mezi zuby a dloubl ho do boků, kde věděl, že je jeho bratr nejvíce lechtivý. Bill sebou trhl, jejich rty se rozpojily a on zalapal po dechu v malém prostoru mezi jejich ústy.
„Kreténe,“ rozesmál se, na tváři se mu objevil skutečný úsměv.
„To už je lepší,“ zamumlal Tom, než přitiskl své rty zpátky na Billovy. Bill mu dovolil zapojit jazyky, lehké hlazení a jemné přírazy. Obvykle se tento druh věcí děl v soukromí jejich vlastní ložnice, ale teď měli celý dům pro sebe, a Bill se přistihl, že jej docela vzrušuje, že se takhle dotýkali uprostřed obývacího pokoje.
Jak se Tom o něj třel a Bill přitiskl svůj rozkrok k Tomově noze, Bill věděl. Věděl, že to už nikdy nebude stejné s nikým jiným, nikdy. Ta intenzita už nikdy nebude úplně stejná. Nikdy nebude chtít nikoho tak, jako chtěl Toma. On by nikdy-
„Miluju tě,“ vydechl do Tomova ucha, když ho zasáhlo uvědomění, a to bylo právě v té chvíli, kdy se Tomovo tělo proti němu napjalo a on zamručel, když se udělal do kalhot.
„Bille.“ Slyšel, jak někdo volá jeho jméno, ale pro tuto chvíli nedokázal říct, odkud a od koho to přicházelo. Zasténal v reakci nad přerušením toho, o čem si pomalu uvědomil, že to musel být sen. Užíval si to, neměl sen o Tomovi už dlouhou dobu, a už vůbec ne ten, který byl spíš vzpomínkou než čímkoliv jiným. „Bille,“ řekl hlas tentokrát pevněji. „Jen proto, že jsem ti dovolila zůstat doma, ještě neznamená, že můžeš celý den spát.“
Tón toho hlasu přivedl Billa k úplnému vědomí rychleji, a když otevřel oči, spatřil ve dveřích svou matku s nespokojeným výrazem ve tváři. To u ní nebylo až tak neobvyklé, ale vzduch kolem se zdál být napjatější než obvykle. Za ní uviděl Toma opřeného proti rámu dveří s batohem přehozeným přes rameno a malým, nepřístupným úšklebkem na tváři.
Vypadal starší, více jako muž, a trochu zpustlý. Měl nějaké strniště a jizvu pod pravým okem, která tam dříve rozhodně nebyla. Jeho oblečení bylo pytlovité jako vždy a jeho dredy, které moc rád viděl, byly stále na svém místě, jen delší. Nicméně nejnápadnější věc na jeho obličeji, kromě ach-tak-známých očí, byl fialový kruh, který lemoval jeho pravé oko a částečně nateklý ret. Bill si všiml všech těchto detailů v rámci několika vteřin a zavrtěl hlavou, aby sám sebe vytrhl z transu.
Rychle se posadil a snažil se vypadat nenuceně. Rychlý pohled na hodiny mu dal vědět, že spal pár hodin. Ani si neuvědomoval, že byl unavený. Zřejmě novinky o Tomově chystaném příjezdu byly emocionálně vyčerpávající. Koneckonců, jen před čtyřmi hodinami se dozvěděl, že jeho svět bude znovu otřesen.
Stále se mu vracely útržky ze vzpomínky, kterou mu přivolal sen, a z Tomova pohledu se cítil nesvůj. Už nevěnoval pozornost tomu, jak jejich matka zkoumala každý jeho pohyb. Vylezl z postele a uhladil si vlasy i oblečení, a poté pohlédl na své nehty, aby se ujistil, že jeho lak je stále v perfektním stavu. Nemohl to dále popírat, byl nervózní.
„Volal jsi Andymu?“ Chtěla vědět Simone.
„Už byl na cestě do školy,“ lhal Bill během ošívání se, cítil se opravdu nepříjemně. Nebyl ještě připravený mluvit o Andreasovi.
Simone si povzdechla, evidentně nevesele. Trhavými pohyby pohlédla na hodinky, poté na Billa a zpátky na hodinky. Podívala se za sebe na Toma, který se tyčil nad ní. Díval se na ni, ale nikdo nic neřekl. Bill přemýšlel, když byla tak nervózní ohledně toho nechat je dva spolu o samotě, proč mu navrhla, aby zůstal doma? Ale nezeptal se, protože k tomu nedostal šanci, když jeho matka znovu promluvila.
„Musím jít do práce,“ řekla nakonec. Rozhodněte se, kdo kde bude spát a pak mu, Bille, pomoz se usadit. Jsem si jistá, že je vyčerpaný.“
Nepodívala se na ně, ani jim neřekla nic dalšího, než opustila dům, ale Bill věděl, že jak moc dlouhý den to bude pro něj, stejně tak bude i pro ni. Usmál se tiše při pomyšlení na ta muka, kterými bude procházet po celý den, při pohledu na hodiny každých pět minut a přemýšlení, jestli se kluci chovají slušně.
„Takže, ehm,“ Bill si překřížil paže na hrudi, stále stál uprostřed pokoje, který dříve sdíleli spolu. „Můžeš spát tady. Vezmu si gauč,“ nabídl.
Tom přikývl a udělal krok do ložnice, upustil tašku na podlahu vedle dveří. „Fajn,“ řekl Tom a Bill cítil, jak se mu kolena doslova proměnila v želé. Neslyšel jeho hlas tak dlouho, a ačkoliv byl hlubší a drsnější, přenesl jej okamžitě zpátky do doby, kdy byli děti.
„Ehm…“ začal Bill tiše. Dům byl příliš tichý, jeho nervy byly příliš na pochodu a Tomovy oči byly až příliš známé. „Koupelna je…“
Tom na Billa pohlédl s lítostí a pocitem nedůvěry, který se nedostal skrz něj. „Myslím, že si to pamatuju,“ řekl Tom.
Bill přikývl, byl nesvůj a vykročil směrem ke dveřím, zatímco si přál, aby se Tom pohnul druhým směrem. Nebyl ještě připravený být u něj tak blízko. Zadržel dech, dokud nestál venku na chodbě. „Budu… dole,“ vydechl a Tom přikývl, než bez dalšího slova zavřel dveře.
Ačkoliv si nebyl úplně jistý proč, nebo kde se ty pocity vzaly, Bill zůstal stát na místě stoicky a rozhořčeně. Mohla to být podrážděnost nad tím, že se zdálo, jako by Tom celou tu situaci zvládal mnohem lépe, nebo Billova podrážděnost z toho, že se Tom vůbec nezdál být nervózní, ale něco uvnitř Billa chtělo, aby chtěl Toma rozbrečet, i když si byl docela jistý, že to bylo nemožné. Zejména v současné chvíli, kdy byl Tom tak nonšalantní a choval se, jako by se nic nestalo. Aniž by si na vteřinu dokonce pohrál s myšlenkou na zaklepání na vlastní dveře, prudce je otevřel a našel svého bratra sedícího na kraji postele a shrbeného s lokty zapřenými o kolena.
Zvědavě vzhlédl, když Bill vstoupil, a Bill na něj zíral. „Co je, kurva, tvůj problém?“
Byl zde pobavený nádech v překvapení, které Toma zachvátilo. Nečekal takový výbuch od svého mladšího bratra, ani si nebyl vědom, že by udělal cokoliv, co by jej mohlo spustit. „Já… nevím, o čem to mluvíš?“
„Myslím, že to bylo zatraceně milé, když jsem ti dal svou postel, svůj pokoj a celý svůj osobní prostor,“ řekl a ukázal rukama kolem místnosti. „To nejmenší, co jsi mohl udělat, bylo, říct děkuju ti, víš.“ Zkřížil ruce na prsou a čekal, až Tom řekne tato dvě slova. Bylo to to nejmenší, co Tom mohl udělat.
Místo toho, Tom zvedl obočí nad Billovou tirádou a Bill věděl, že tato dvě slova z bratrových úst v nejbližší době nevyjdou. Tomova odpověď jej spíše zmátla. „Pořád ten starý Bill, jak vidím,“ zavtipkoval bez špetky humoru v hlase nebo v očích.
Bill zaťal zuby. „Co to, kurva, mělo znamenat?“
Tom líně pokrčil rameny, opravdu neměl náladu na hádky. „Děláš, jako by všechno bylo jen o tobě.“ Zavrtěl hlavou a povzdechl si. „Ale neboj se o mě. Zase si na to zvyknu.“
Oba chlapci zůstali v příslušných pozicích a zírali na sebe. Bill byl nasraný a Tom jen zíral nazpět, aby mu dokázal, že nehodlá ustoupit. Pevně si stál za tím, co řekl. Bill na svého bratra zíral, dokud mu v očích nezaplálo hněvem.
Nakonec to Tom vzdal. „Díky za pokoj,“ řekl konečně a prolomil ticho, ne však oční kontakt.
Bill se kousl do rtu, aby neřekl něco, o čem věděl, že by toho později litoval. Vyrazil ven z místnosti a zabouchl za sebou dveře, než dupal směrem k obývacímu pokoji. Jak si vůbec mohl kdy
myslet, že mu chyběl jeho bratr?
autor: ophelia_seven
překlad: Zuzu
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 12
Jeee to je mile. Poslená časť ma prinútila sa smiat ako keby som bola zmyslov zbavená…… krásna časť
A menší změna, povídka tady od dalšího týdne bude úterý-čtvrtek-sobota 😉
to je boží 😀 Histerický Bill a Tom nad věcí je nejlepší kombinace xD díky za překlad a skvělou zprávu .))))
Po minulém tak roztomilém díle je tohle pořádně studená sprcha…
O.K. nachytat své děti v takové situaci musel být pro Simone velký šok a dalo se čekat, že to vyřeší posláním jednoho z kluků pryč. Ale to, že se za celé čtyři roky nesměli vůbec setkat a Bill ani nesměl vyslovit Tomovo jméno, je teda opravdu masakr. A její věta: "Pamatuješ si na Toma, ne?", mě málem srazila že židle. Nedivila bych se, kdyby ji Bill v ten moment praštil po hlavě.
Abych pravdu řekla, tak Simonino jednání je pro mě dost těžko pochopitelné. Asi měla dojem, že udělala správnou věc, ale uvědomila si vůbec, jaké trauma způsobí dvojčatům zvyklým být pořád spolu, když je takhle oddělí? O tom, že je pak dá zničehonic zase takhle dohromady ani nemluvím. Jistěže i k tomu měla nějaký svůj důvod ale stejně se nemůžu zbavit dojmu, že kluky buď vůbec nezná, nebo je jí úplně, že jim ubližuje. Určitě je teď bude na každém kroku prudit a kontrolovat. Už se nemůžu dočkat, až budou dospělí a pošlou ji oba do hàje…
A pokud jde o to setkání dvojčat po letech, tak to bylo úplně nejhorší. Místo radosti zmatek a vztek. Samozřejmě je po to po tak dlouhě době docela pochopitelné. A že mà Bill přítele? No, asi je to lepší než kdyby střídal chlapy jako ponožky, ale čím dřív vymění Andyho za Toma, tím líp 🙂
Stále mám pocit, že mi to čosi hovorí a po tejto časti ešte viac, ale neviem čo! Mám nejaké nápady, ako by to mohlo celé pokračovať, ale netuším, či to náhodou tak fakt nebude, takže som na to zvedavá.
Ale k časti… no tak po minulom úvode to bol parádny obrat. Mrzí ma, že sa Bill tak zmenil.. teda, že najskôr začal s chalanmi, aby provokoval matku a teraz už má normálny vzťah, pričom nevie, čo k Tomovi cíti. Aj to dnešné ich správanie – v tej chvíli mi bolo fakt ľúto, že sa tak odcudzili. Ale štyri roky bez akéhokoľvek kontaktu asi urobia svoje.
Inak ma Simone ale poriadne sklamala. To, že poslala Toma k otcovi sa dalo celkom očakávať, ale že celkom zakáže spomínať jeho meno? Však je to jej syn rovnako ako Bill! A obaja sa na tej udalosti vtedy podieľali a ona takto úplne zavrhne len jedného. A najviac to asi dorazila tou podľa mňa fakt stupídnou otázkou, ktorú Billovi položila. Že či si pamätá Toma?! Ako by si ho mohol nepamätať?! Čo naňho ona ako matka zabudla?!! NO neviem, zatiaľ mi Simone vôbec nie je sympatická, tak uvidím, či si napraví reputáciu.
A ešte sa mi nepáči ten stav, v akom Tom prišiel.. hlavne ten monokel. Mám akýsi divný pocit z príčiny, ako k nemu prišiel. Ale to už sa viaže k tomu, že neviem, či som tento príbeh náhodou nečítala, takže uvidíme.
Ďakujem za preklad a teším sa na pokračovanie, hlavne, keď tu budú časti častejšie 🙂
Takže bratři byli vážně rozdělení…:/ a o čtyři roky později nevypadá jejich situace nic moc… Ale věřím tomu, že všechno bude zase v pořádku. Musí! Je to přece Bill a Tom:)
Moc děkuji za překlad a těším se na další díl, zatím ta povídka vypadá vážně dobře 🙂
To jak se chovali při setkaní po tak dlouhé době mě šokovalo ale není se čemu divit jsem zvědavá jak to bude dál.
Ako mohla len tak jednoducho odložiť jedno svoje dieťa preč a vôbec sa s ním nekontaktovať… ale aj Bill mohol zohnať na Toma číslo, mail alebo adresu školy… a mohli si písať.
Táto kapitola je taká smutná. Cítiť z nej ten chlad a odcudzenie. Dúfala som, že si padnú do náručia. Ale zrejme im bolo príliš ublížené a oni nejako zvláštne zatrpkli, len ma strašne mrzí, že aj voči sebe navzájom:(
no…hm…je to zajímavé oO sem z toho trochu zmatená, ale pevně věřím, že další díl to rozlouskne 🙂 díky za dílek ^^
Tak tohle bylo tedy pekelě smutné!
Ačkoli jsem byla trochu připravena na to, že Simone kluky rozdělí, i tak mi to bylo líto. Upřímně jsem ráda, že ty čtyři roky odloučení a hlavně prvních pár týdnů nebylo nijak probíráno, protože bych se pořádně nabrečela. Už tak nemám z téhle celé situace zrovna krásné pocity.
Je mi líto, jak to nakonec všechno skončilo. Alespoň jsem čekala, že se budou moci kluci sem tam navštěvovat, samozřejmě za doprovodu rodičů, ale to, že se kluci neviděli a hlavně že bylo Billovi zakázáno o Tomovi vůbec mluvit, je tedy moc! Až to nechápu! Ano, dobře. Rozumím tomu, že musela být Simone celá špatná z toho, co se pod její střechou stalo, že musela být rozhořčená, naštvaná a nevím co všechno..ale podle mě to přehnala až moc. Vždyť je Tom přece jen její syn! A dle všeho to vypadá, že jej Simone za celou tu dobu snad ani neviděla a bůh ví, jestli s ním vůbec někdy telefonovala. Šílené!!!
A setkání kluků? Byla jsem z toho stejně nervózní jako Bill, to se tedy přiznám. Nevěděla jsem, co čekat, ale že by to mohlo být až takhle špatné, tak to do teď nechápu! A je mi z toho tolik smutno! 🙁 Věděla jsem, že si pravděpodobně kluci nepadnou kolem krku, ale čekala jsem, že budou nadšení, že se po tolika letech vidí. Že budou nervózní a ze začátku kolem sebe chodit se strachem, ale tohle? Co je Tomův problém? Co je Billův problém? Vím, že 4 roky bez jakéhokoli kontaktu jsou dost těžké, ale že až takhle? Mám strach, že spolu ze začátku budou strašně bojovat a nenávidět se. Věřím, že k sobě nakonec najdou cestičku, ale jak dlouho to bude trvat? A jak těžké to bude? Bojím se, opravdu ano! 🙁
Strašně moc děkuji za parádní překlad a budu se těšit zase na další díl! 🙂 Díky Zuzu!!!